neděle 15. prosince 2013

Ze života filosofova

Můj život plyne v samých hrách a radovánkách, test tuhle, test tamhle a za rohem číhá pár úkolů. K tomu se přidají depresivní sklony a nechuť k učení a na další červená políčka v ISu už se čeká jen jako na potvrzení pitomosti.
Každopádně má to i své světlé stránky, člověk začne prokrastinujíc koukat na pátou řadu Burn Notice a dokonce se dostane i k šití. A psaní mailů vyučujícím. Pominu e-maily "Vážená paní doktorko/magistro, jsem úplně blbá", ty jsou nezáživné.
Nemohu však nezmínit svou konversaci s vyučující mého milovaného předmětu KOČCE. Nefunguje mi program (čti Jsem líná stáhnout novou versi Javy). Vyčkávám, co mi počítačově značně negramotná vyučující odpoví. Čekala jsem leccos, leč její odpověď mi vskutku vyrazila dech. Prý musím - tomu byste nikdy nevěřili - extrahovat zipový soubor.


Btw před chvílí jsem zjistila, že mám v ISu nové zelené políčko, z kodifikace. Asi to s tou blbostí nebude tak žhavý - aneb achjo, nemá se nač vymlouvat :D

čtvrtek 12. prosince 2013

Den mezi myslivci

Čili jak jsem pomáhala zabíjet nevinná zvířátka, stala se členkou neexistujícího tajného bratrstva a skoro se přestala bát zviřátek veškerých.

Začalo to všechno celkem nevinně, když jsem jsouc doma sdělila rodičům, že příští víkend přijedu i se svým milovaným. Můj ctěný ubohý starý otec, an je myslivcem, navrhl, že bychom s ním mohli jíti na hon. I sdělila jsem tuto ideu, kterou jsme posléze téměř zavrhli z důvodu morfologie, dejvovi. Když nám však otec v pátek večer představil jeden ze svých klobouků a jednu menší zimní čepici a slíbil zapůjčit i teplé zaprasitelné odění (čti bundy), spatřivše se s těmito apartními hučkami na hlavách v zrdcadle*, seznali jsme, že naše účast na oné lahodné akci je nutná.
Zkrátka a dobře, ráno jsem vstala v nekřesťanskou hodinu, stihla se i nasnídat a úderem osmé hodiny jsme již s edim stáli nastoupeni u nás na návsi, zmateně a nic netušíce zírajíce na stádo myslivců. A stále si nejsem jista, jestli jsem neporušila myslivecký bonton, když jsem si při hromadné podávání rukou nesundávala čepici. Jsem přece sakra dáma, no né?
Po nějaké půlhodině čekání na opozdilce vyrazili jsme vši do lesa. Nejdříve se šlo na prase, pročež jsem šla lesem a měla pocit, že netuším, co dělám. Někdy v té době byla zastřelena jedna liška a dva zajíci. Prase šťastně uniklo a prý zranilo psa. Po nějaké době jsme dorazili nad přehradu, kde se posléze sešla celá skvadra a kde bylo obžerstvení*. Když se mé ubohé nožičky tvářily velice zmrzle a naznačovaly, že každou chvíli upadnou, popošlo se kus lesem a zase se šlo na prase. Prase nebylo, pročež jsme se zase všichni sešli a pomocí dopravních prostředků slynoucích čtyřmi koly a spalovacím motorem byli přetransportováni nad mou milou malebnou v úpatí Železných hor ležící vesnici, kde se měli zabíjet bažanti. A taky že jo.
Vzhledem k tomu, že sjíždění se trvalo (překvapivě) taky asi sto let, byli jsme já s edíkem a dalším honcem posláni mým drahým otcem uložit mrtvá zvěřátka do v[ý|ej]hřadu, přičemž se mne pokusil sežrat sníh lehce poletující ve sviňsky silném větru. Následně jsme vyrazili do kopce ve společnosti části myslivců a všech honců. I vylezli jsme na kopec, načež všichni honci zalezli do malého lesíka, kde plašili bažanty - a protože je na to speciální nouhau*, stala jsem se tak členkou neexistujícího tajného bratrstva honců -ského mysliveckého spolku.
Hon skončil tím, že jsme vyrovnali všech 139 bažentích mrtvolek k zajícům (v konečném počtu tři) a lišce. Někdy v tu dobu jsem přemýšlela, jestli bych mohla být vrahem, anžto chytit několik zvířecích mrtvolek za krk a někam je přenášet, když vám u toho ještě krvácejí na ruce... je napoprvé celkem zvláštní pocit. Když se mrtvolky rozdělovaly, podařilo se mi ještě pár fauxů pasů*, neb jsem neznalá mysliveckých mravů a zastávám teorii, že dívka si prostě ve společnosti pokrývku hlavy sundávat nemusí - a už vůbec ne na kopci, kde fouká jako prase, leč myslivecká etiketa na dívky moc nemyslí. (Ačkoli na tomto honu byla kromě mne ještě jedna překladatelka a jedna myslivca? myslivice?...)
Zážitky tohoto dne završila cesta na korbě jeepoidního auta a posezení v hospodě, kde se mne pokusili zabít jídlem, a kde jsem víceméně ve společnosti svého otce vypila čtyři dvanáctky... ale jinak jsem naprosto normální...
A nakonec ještě dvě zásadní věci, které jsem zjistila toho oskudného večera. Dědečka bratrova spolužáka z gymplu "jsem s tím svým šamstrem dost překvapila". Dále, nosit placky informující svět o nositelově úžasnosti může býti nebezpečné - opilý mladý myslivec s harmonikou mne po jejich spatření políbil na obě tváře... Taky jsem se dozvěděla, že je poznat, že jsem tatínkova dcera, anžto jsem hubatá. A že skončím buď v politice nebo ve výzkumným ústavu.


*ano, přesně tak

čtvrtek 5. prosince 2013

python - jak to nedělat


  • Funkce obvykle funguje lépe, je-li zavolána.
  • TA věc podstatná pro chod celého skriptu se vždycky schovává až ZA returnem.
  • Každá správná manka zopakuje stejnou chybu desetkrát, aby jí došla v okamžiku, kdy se už už chystá pláci, že jí to nefunguje.
  • Dno rekurze není tak hluboko.
  • Python se nejlépe shazuje špatně napsaným naprosto primitivním for cyklem.
  • Nehlásí-li python chybu, je to tím, že funkce, která chybu obsahuje, není zavolána.
  • Pokud není knihovna nainstalována, nelze ji importovat. Je-li nainstalována, nikde není psáno, že nebude toužit po zvláštním zacházení.
  • To, že jsou slovníky šikovná věc je irelevantní. Je snazší napsat si další funkci používající regexy. 
  • Nelze nezapomenout na podtržítko.
  • Pět uvozovek není šest. Ni sedm uvozovek není šest.

pátek 15. listopadu 2013

Jak jsem poznala otakuland, aneb muj prvni animecon

Existují místa kam malá zmatená zvířátka jako já nepatří. Patří mezi ně přibližně asi tak celý svět. A typickým příkladem společnosti, kam nikdy nemůžu zapadnout, jsou lidé sledující anime a obdobně japanofilní, potažmo dokonce otaku. Vědoma si všech těchto skutečností, nechala jsem se přesvedčit k návštěvě AkiConu. Kupodivu to ani nebolelo. Ne moc.

Tenhle šplecht (či výšplecht) by mohl slynout ještě dalším podnadpisem -  čili jak můj egocentrismus dosáhnul nebývalé výše, ale o tom až později. Začíná se od začátku, čili příjezdem.
Praha je divné místo, ale doprovod mého milého naštěstí negoval mou schopnost ztratit se naprosto kdekoliv, čili na místo jsem dorazila v pořádku, jen poněkud ospala dlouhou cestou z Brna. Pohlédnuvši na dav lidu před kácéčkem, rozhodla jsem se, že tam skutečně nemám co dělat, ale utíkat nebylo kam, neb zpátky na Chodov bych netrefila. (Mohla jsem utíkat proti proudu divných existencí, ale to mne tehdy nenapadlo...) Namísto plánované cesty do hospody, zasekli jsme se s edim s Astrakem a Eldou. Po nějakých asi sto letech mne dokonce předčasně vpustili dovnitř, načež jsem ještě chvíli smutně koukala a pak... pak jsme se přesunuli do hospody ('cause there's no aspect, no facet, no moment of life, that can't be improved with pizza). K mému převelikému překvapení jsem nejen přežila, ale dokonce jsme se i v pořádku a včas vrátili na con. Tam jsme sice ještě nějakou hodinu strávili konversací a inteligentní zábavou upíjení alkoholů a mrznutí na rauchplace, přičemž jsme spatřili, jak se Silver červená, na čemž by mi nepřišlo nic tak zajímavého, ale když se to zmiňovalo jako velká událost na ukončení... tak prostě musím křičet do světa, že jsem byla u toho.

Dalšího dne jsem na své poměry vstávala odporně brzy, neb již v osm hodin jsem komatila po conu. Naštěstí jsem však nebyla odkázána pouze na sama na sebe, takže se mi dostalo jak odporně přelouhovaného čaje, tak i relativně lahodného toastu a dokonce jsem se i podívala na nějaký ten program. Když šli edi s Astrakem chystat svou přednášku (nebo se znásilňovat, raději jsem tuto problematiku příliš nezkoumala), ocitla jsem se sama mezi davem cizinců. Xim obědvala, tak jsem nakonec skončila plackováním. Má nerozhodnost způsobila, že místo toho, abych si koupila více úchvatných placek, vyrobila jsem si vlastní. Rillanon navrhla, já jsem konala. A pak jsem po conu pobíhala s plackami vykřikujícími do světa mou domnělou ouchvatnost... Stojí na nich CHVALTE MNE na jedné a JSEM ÚCHVATNÁ!!! na druhé. (Umět hledat na internetech, našla bych, jak pan LeClerc provolává "bohatá vdová, velmi bohatá vdová". Pro neznalé seriál Haló, haló, episoda Šest velkých balonků.)
Po svém plackovacím zážitku jsem společně s Xim zamířila na přednášku o českém fansubu, slynouc temným záměrem se chlapcům smát, an jsem pojala v okamžiku, kdy jsem spatřila zeugma v popisu řečené přednášky. S tím, co v hlubinách fansubu našli, jsem však byla nucena spíše k vytí a u předposledního slajdu jsem oslepla. Jako celek to ale nebylo nijak tragické, spíše naopak.
Po přednášce jsme namísto cesty do hospody čekali na Hedviku, kterou jsme nalezli opuštěnou na Chodově. Ujali jsme se té nebohé dívky a zavedli ji do hospody a do temné společnosti otakulandu, která ji děsila možná i víc než mne. Asi i proto nás opustila s hloupou výmluvou, že se musí dostat domů.
Nečekala jsem, že budeme sedět v hospodě málo, ale že jsme jich stihli vystřídat více za jedinou noc mne překvapilo. Ale když jsme se i dostali zpátky, smířila jsem se se skutečností, že se pohybuji ve společnosti alkoholiků a že mi to skoro ani nevadí. I tak jsem ale prakticky ihned po návratu na con odtáhla edíka spát. Kupodivu jsem to přežila. (Žert, haha.)

V chladné nedělní noci jsem litovala, že jsem s sebou netáhla karimatku, neb podlaha byla studená, pročež jsem si domů odvezla lahodnou rýmu, ale i tak jsem se jakž takž vyspala, abychom ráno mohli spáchat překrásnou placku o PLINu, která nyní zdobí můj batoh a upoutává mnohem méně pozornosti než ty dvě, co nosím na kabátě...
Po opuštění Zahrady jsme s Círdanem zamířili na jedno, ze kterého se vyklubaly čtyři piva, příjemná debata o Tolkienově díle a časem nezajímavá debata o 2. světové, při níž jsem začala pomalu usínat - tak jsem nahodila nové téma. A tehdy jsem učinila zajímavý poznatek, že od polsko-litevské unie vede jen krátká cesta k debatě o velikosti podprsenek. Příště vytáhnu jako konversační téma zimní válku. Jsem zvědava, co vzejde z ní...
Blahoslaven budiž semiš.


Taky jste si všimli, že neumím psát?
Vaše manka.


A kdo najde citaci z Darii i Medvídka Pú, bude pochválen bez soudu.

pondělí 4. listopadu 2013

Jak jsem se brodila bažinami, aneb dlouho jsem nenapsala pořádný blábol

Jsouc nadšenou příležitostnou uživatelkou lehce obskurních deminutivních výrazů, nemohla jsem si z témat úkolu na PLIN009 nevybrat deminutivíčka. Vrhla jsem se tedy do hlubin internetů a hledala zdrobněliny tak dlouho, až jsem je našla. A plakala jsem...
Kdyby se na těch maminkovských fórech používala jen deminutiva, mávla bych shovívavě rukou a řekla si, že s menší laktační psychosou tak jednou skončím taky, nic proti matkám a matkám na internetech. Ale emoticony! Absence gramatiky! Naprostá ignorace těch kouzelných kláves vpravo od mezerníku kousek nahoru, těch, co se jimi píší interpunkční znaménka.
A tak, plačíc nad stavem internetů a blbostí lidstva, plodím další dvě díla nehodná pozornosti a mého talentu. Jedním je tohle, text pro odlehčení a prokrastinaci. A tím druhým je úkol do textu, který bude krutě sepsut jako totální pitomina. Hurá. Protože proč psát něco smysluplného a proč to psát včas, když to lze vyplodit v jednu ráno a na koleni, anžto postel je nejkrásnější vynález.

Asi si budu muset pustit Solefald.

Ale co už. Je to sice totální blábol s nedodělanými citacemi, ale narvala jsem tam být rád za. All hail, Pippi Longstocking...

neděle 4. srpna 2013

xypsilon

Přemýšlím, jaký má vlastně smysl něco psát... přestávám přemýšlet. A občas překvapí obsah mého disku i mne... 

něco cosi kdesi kdysi zabilo mě šla jsem v lesy… kdesi. proč si něco myslím, skutečně nepochopím. divím se, proč vlastně něco dělat, koukám z okna a píšu, pokouším se nemyslet, leč myslím, stále, nejde přestat. jsem oáza optimismu a možná mi to ani nevadí… možná. možná je nemožně hloupé slovo. možná… kdyby… co s tím. jen samá nejistota a já bych možná radši byla prolétem. ne, protože budoucnost patří prolétům, ale protože nejsou svobodní. jsou omezováni, mají přesně dáno, co smí a co ne. jsou spodinou společnosti. a možná umírají mladí. jen dvě věci jsou jisté… 

pondělí 22. července 2013

Až já budu velká aneb PPP

Občas si připadám jako Případ Pro Psychiatra. Člověk si tak poklidně žehlí, decentně falešně prozpěvuje a najednou sezná, že přemýšlí o smrti. To by samo o sobě nebylo tak katastrofické, ruku na srdce, to je u mne naprosto normální. Poněkud problematické začínají být mé úvahy o cestě na druhou stranu, když skutečně přemýšlím o epické výpravě ku Styxu a pomenší přátelské návštěvě Hádově. Stručně řečeno, chci se zabít. To se mi taky občas stává, ale znepokojuje mne, že za posledních pár let se ty intervaly rozkošných sebedestruktivních tendencí nějak zkracují... Nejveselejší na tom je, že vlastně nemám žádný smysluplný důvod se zabíjet. Aspoň o žádném nevím - a trochu mi chybí i nesmyslné důvody, zkrátka něco jiného než nejasný pocit, že nejsem k ničemu.
Pochybuju, že by to všechno mělo co do činění s takovými podružnostmi jako mé ctěné narozeniny. Na ty taky asi nemám důvod si stěžovat, děda, jakkoli na něj konstantně nadávám, projevil se uznale a každý rok mého života ohodnotil padesátikorunou, respektive věnoval mi rozkošnou obálku, která poté, co jsem do ní nahlédla, zjevila sympatickou bankovku. Poprvé jsem dostala k narozeninám peníze, asi začínám chápat, co je na stárnutí příjemného... ehm. Můj materialismus stranou, není tak zcela na pořadu dne. Pointou je, že jsem bádala nad tím, zda mé rozjímání nad marností mého bytí může souviset s tím, že za méně než 24 hodin přestanu být týnejdžrem a měla bych pomalu dojít do věku relativní rozumnosti a použitelnosti ve skutečném životě... nehrozí mi ani jedno. Nicméně zase zpět: fakt, že jsem během tolika let svého života nic nesvedla, je insignifikantní, významné je to, že jsem si celkem jistá, že nic nesvedu ani v letech následujících. Postrádám cíle, ambice, plány. Bojím se vší zodpovědnosti, děsím se úsilí, třesu se před neznámem. Můj život je jedna velká hromada absurdních strachů ze všeho možného i nemožného, sbírkou polozapomenutých traumat a dobře živených komplexů, inkubátorem latentních mentálních poruch. A tenhle výčet mne přesvědčuje o tom, že jsem ještě ke všemu hypochondr a simulant zoufale prahnoucí po pozornosti, který nemá nic jiného co nabídnout, který je zajímavý jen svými vymyšlenými problémy. Co mě na tom sere nejvíc je pocit, nebo spíš vědomí, že si toho fakt asi většinu vymýšlím, protože mám život v pohodě a jediný, kdo ho mrví a komplikuje, jsem já sama. A trochu mě taky deptá vědomí, kolik věcí jsem stihla posrat během těch necelejch dvaceti let. Protože vím, že co jsem začala kazit prostě dokazím až do neslavného konce, protože jsem neschopná a hlavně líná cokoliv řešit, cokoli napravovat. A to bych sakra měla být na vrcholu svých sil, na křižovatce, odkud vedou jen cesty plné naděje, kde mi nechybí nic jiného, než rozhodnout se, který ze svých skvělých plánů se pokusím uskutečnit. Vtipem je, že stojím na křižovatce, kde jsem jednou cestou přišla a cesty zpět už není, protože se po ní řítí lavina hrozící mě zasypat. A ostatní cesty jsou jedna slepá, další má značku zákazu vjezdu a pro sichr závoru, další je výjezd z jednosměrky a poslední má po dvou metrech obrovskou propast. Možnosti mám, ale jsou jedna horší než druhá, buď se proderu jednosměrkou, proti proudu na normální silnici... nebo půjdu cestou nejmenšího odporu - a buď narazím na zeď, nebo slítnu do propasti. Vyhlídky jak prase...
Tak přemýšlím, jestli se zabít... a ve vší své sebestřednosti nevidím důvod, proč to neudělat. Jediné, co mi brání je lenost se rozhodnout, odhodlat se k tak zásadnímu kroku. A proto vzlykám nad žehlením a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v pohodě.

sobota 6. července 2013

Popůlnoční pošílení

Po přihlášení na larp-bitvu-liniovku-whatever konající se přibližně osm kilometrů od mého domova, bylo mi jasné, že zavazadla naložím motorisované části famílie (a zejména té nemotorisované, ana prvně jmenovanou vy(zne)užívá), avšak já sama, že se pokusím využíti iluse samostatnosti a budu se na místo a z místa dopravovati svépomocí, čili kolmo. Můj příjezd na místo nevzbudil většího zájmu, než by člověk očekával, když přijede mezi okostýmované fantasáky v krátké sukni jednou nazvané LSD-sukní a teniskama na řidítkách kola, možná spíše menší.
Ještě dříve než se setmělo, dorazily mé ctěné sestry, mladší z nich zase odešla i s odporným hafhovadem a já se starší z mladších sester, ana byla opuštěna svým mílým, an měl poradu, seděla s dalšími lidmi (nebo přibližně humanoidními bytostmi), ani postupně vytvořili ohniště a dokonce rozdělali oheň. 
Nyní se postupně dostávám k pointě, nebudu tedy dále tvořit tak komplikovaná a z většiny nesrozumitelná souvětí... setmělo se, byla vytažena jedna kytara, druhá, zpívalo se a pělo a sestra se mne ptala, kdy tedy pojedu domů, neb jsem avisovala, že dnešní noc jí a B. nebudu dělat garde a pojedu spáti domů, do své milé a útulné postele, kde v poslední době trávím příliš málo času. Konstatujíc, že se čas již přehoupl přes půlnoc, kvalita zpěvu upadá a opilost mého okolí roste, rozhodla jsem se, že tedy pojedu domů. A člověk by nevěřil, jak se na něj budou lidi koukat, když po půl jedné (zvedla jsem se myslím v 00.37) vezme kolo a chystá se jet domů...
B. nalezl svou zodpovědnost a rozumnost a jal se mne přemlouvat, ať neblbnu, že se k nim do stanu v pohodě vlezu a tak. Nicméně noc byla vlahá a příjemná, a já věděla, že chci spinkati doma a nejsouc příliš unavena po sedmi hodinách spánku následovaných téměř celodenním intensivním nicneděláním, popadla jsem kolo, přešla přes řeku a nasedla. Bylo klidně, krásně, tiše, lehce rozbahněná stezka přes louku byla pro jízdu pro člověka slynoucího solidní slepotou a slabou baterkou jako stvořená, takže jsem domů jela něco málo přes půl hodiny. A to jsem poslechla svůj pud sebezáchovy a přes rozbahněnou kamenitou cestu podél řeky kolo vedla. 

čtvrtek 4. července 2013

Město se probouzí nad ránem

150 stránek Murakamiho ve mně probudilo chuť na kafe, pocit, že je neděle, že prší, a navíc jsem si vzpomněla, že jsem vlastně kdysi chtěla cosi dopsat. Jsouc líná, dopsala jsem kousek, projevila se deprese jedné z postav, kterou díky tomu budu moci více rozpracovat (což jsem se beztak rozhodla udělat v okamžiku, kdy jsem jí ke jménu přidala sinigaidd, velština ftw, gůgltranslejtr víc). Nicméně nějak jsem se postupem času dostala ke své složce se slohy. Tenhle není tak katastrofický jako některé jiné, ale všem - včetně tohohle - by prospělo, kdybych u nich bývala pár minut přemýšlela... k tomuhle byl naštěstí inspirativní úvodní text (pro pomalejší upřesňuji, že je kurvízou níže), tudíž absence myšlenky není tolik patrná...


Smutnej déšť a město v kouři

ticho prázdnejch rán
noční můry pijou silnej čaj…
Den chová stín v záclonách
toulavých pár koček strach…



Na rozhraní světla a tmy se objevujou světelný skvrny, probouzí se jedno časový pásmo. Ostrůvky světel ukazujou, kde stojej města, tečky městečka. Je to pohled hodný bohů.

Jenže zblízka tu už taková krása není. Začouzený baráky, na periferii jen vymlácený okna a opadaná omítka. Smutná ukázka života vezdejšího. Hnus je krása, krása hnus? Ne, macbethovy babice se mýlily. V týhle umolousaný šedi krásu nenajdeš, ať se snažíš sebevíc.

Tisíce rozespalejch očí mžouraj do umělýho světla k uzoufání ekologický zářivky. Přejou si být na odvrácený straně Měsíce, nebo na onom světě, kdekoli, kde nezní odporné drnčení budíku, kterej se posměšně šklebí. On ví, že tohle je jeho jediná práce, burcovat spořádaný občany i ožralecký hovada. Bořit krásný sny pokojnejch občanů.

Dráty elektrickýho vedení se rozbzučej, hrajou svoje každodenní requiem noci. Zní a podbarvujou další zápas dne a noci, boj bez konce i začátku.

Vzduch vibruje tíží otázky… vstát či nevstat? A v tomhle příjemnym ovzduší se usazuje smog, kouř z nedaleký továrny se ve vzduchu nikdy nerozptýlí a v ranní mlze je ho nejvíc. Lidi tu žijou postapokalyptickej sen, ráno nebejvá vidět na krok, skomírajícím světlům navzdory.

A ranní dávka kofeinu se vlívá do nespočetnejch hrdel na něm závislých. Aby měly energii vykonávat svoji sisyfovskou práci, z čeho žít pro další hnusný a šedavý rána.



Vzhledem k tomu, že se jedná o nejnavštěvovanější článek mého blogísku (jak překvapivé), cítím, že je mou povinností upozornit milého čtenáře, že jsem z maturitního slohu dostala čtyřku s odřenýma ušima (kterýžto výsledek byl údajně nezasloužen, můj sloh však bohužel nebyl dostatečně blbý). Tak či onak, byli jste varováni. 

A ty, nemilý CERMATe, věz, že jsi zvětšil mou nenávist ke standardisovaným testům a ze všeho krom státní češtiny jsem měla jedničky. A abych nezapomněla, drahý anonymní hodnotiteli, byl to rok 2012, umělecké vyprávění a vraždicí plyšový medvěd, co měl rád zmrzlinu. Nebo tak něco.


středa 26. června 2013

Hrátky s yperitem aneb bude ze mne zahradník

Nebudu se rozepisovati o tom, jak jsem zahradničila, s příchodem období dešťů jsem se ze zahrady přesunula do sklepa, abych pomáhala s výrobou panelů lákající důvěřivé důchodce do tenat biskupství, CRPS a zejména Akademie třetího věku, kurs Spirituální dimenze člověka, an řeší mimo jiné základní otázky geriatrie, a já u toho zjišťuji, že bílá latexová barva je - překvapivě - skutečné bílá. Nerozepsání sice znamená, že nepochopíte název, který má hloubku, šířku, výšku, boty, a tak, ale to je vlastně jedno. Raději velice decentně popíši, jak vypadají mé veselé sny...
Občas mám pocit, že se mi mé podvědomí snaží něco sdělit. A že mne to celkem děsí. Díkuji bohům, že většinu svých snů šťastně zapomenu, nicméně pamatuji si jich pár z poslední doby. V tom prvním mi umřela babička a pak jsem pomáhala dědovi hledat její pozůstalost pod ohromnými lány mechu na Moravském náměstí. Poté se sen přesunul k nám domů, kde jsme ve sklepě (který byl větší než náš, ale párkrát jsem ho již v této podobě ve snu měla) hráli jakýsi velice obskurní larp. Pokud si správně pamatuji, celé to končilo tím, že jsem ležela na zádech na schodech ze sklepa u prarodičů, kdosi mi držel ruce a já se mu marně snažila vysvětlit, že je nevhodné, aby mě líbal, když není můj milý. A pak střih, ocitla jsem se doma na chodbě, kde se v rohu krčila kamarádka, která celý ten larp vymyslela...
Ve snu dnešním jsem s někým (mám pocit, že to byla buď Š., nebeská, nebo (a to nejspíš) někdo mezi tím) honila kohosi, kdo někoho zabil. Bohužel jsem mnoho ze snu zapomněla, ale onen vrah byl myslím někdo mezi vojtou-bratrancem a vojtou-vyučujícím... celé se to odehrávalo v Tescu, kde onen vrah pracoval. V okamžiku, kdy jsem sama samotinká, neb má společnice se kdesi zdržela či byla zdržena, vybíhala po schodech kamsi do patra a vlezla na místa, kde nemám co dělat a začala jsem vyslýchat pracovníky, kteří se tam zdržovali, seznala jsem s lehkým zděšením, že vraha vlastně nepoznám, i když ho znám... a pak jsem se probudila.

Podotýkám, že za své sny nenesu odpovědnost. Nejsem ni vrána, ni kavka, ni Kafka.

středa 19. června 2013

O botách a lidech

(Což mi připomíná, že si chci někdy přečíst něco od Steinbecka, konečně...)

V mém životě se děje spousta v podstatě nepodstatných věcí. Například dnes jsem si šla koupit boty. To bývá vždy událost komplikovaná, anžto mé nožičky se rozhodly nevyrůst do tvaru vhodného pro nošení konfekčních bot. Utrpení hledání těch pravých bot, když má ještě specifické nároky na vzhled a nechce se mu platit horentní sumy popisovat nebudu. Spíš jen mne dnes zarazili výrobci bot. Když jsem si chtěla sandály koupit před rokem, měla jsem problém s tím, že mi všechny boty byly úzké, ač jsem prošla několik různých obchodů. Dnes jsem s údivem zjistila, že ty devětatřicítky, co by mi měly být podle všeho zoufale úzký jsou v pohodě a možná bych snesla i o kousilínek užší. Fascinující, člověk (čti přibližně humanoidní forma života) by řekl, že boty budou mít tvar čím dál stejný. Nebo mi metamorfujou nohy...

(Ano, není to nijak objevné a sdělovací hodnota je prakticky nulová. Ale přece nemůžu psát o fysice, když jí nerozumím... *konec interního pseudovtipu*)

sobota 15. června 2013

Ropoodra, Jaderlabe a Parodyje

Rozhodnuvši se dnes (včera) večer provést decentní rebordelisaci svého kutlochu, když už jsem teda zase jednou doma a nemusím se učit, učinila jsem několikero zásadních objevů. Patří mezi ně ponožka v knihovně (jedna moje černá lichá vypraná) a dílo zásadního nevýznamu. Popravdě řečeno se domnívám, že nikdy nemělo spatřit světlo světa, ale když už jsem jednou kdysi cosi tak obskurně obskurního spáchala, byla by možná škoda, kdybych tím neděsila lidi...

Tiše, tichounce. Krok sun krok. Hlavně opatrně, hlavně nenápadně. Na okamžik ustrnu ve stínu, ale zdá se, že mě nikdo nezpozoroval. Ti dva na sebe cení zuby jak hladoví psi. Jeden z nich opatrně sahá do kapsy, něco vytahuje - bleskový pohyb, který sotva zaznamenám - ostré světlo. Druhý zaskučí, vyskočí, otočí se k původci té záře - a on se začne třpytit...
Srdce mi zrychleně buší, ze záňadří vytahuji kuši, nasazuji šipku a snažím se zamířit. Ti dva jsou v pohybu, nemám šanci ho trefit. Už to nevydržím, vzlyknu - a teď se teprve vyděsím, museli mne slyšet! Naštěstí jsou plně zaujati bojem - svaly se napínají pod přiléhavými černými trikoty, nohy kmitají jak ve zběsilém tanci. Špičáky abnormálních rozměrů hází odlesky měsíčních paprsků. Tamto světlo už je dávno pryč... Blížím se, v pravé ruce malý natažený samostříl, v levačce stříbrnou dýku. Čím dál líp vidím na neutěšenou scénu, On, mého srdce šampon, prohrává. Spadl na zem a ta krvelačná bestie se na něj chce už už vrhnout, vyrvat mu srdce a sníst jej! Otřásám se tichým vztekem a jako bohyně pomsty zakleknu a zamířím. Šipka zahvízdla, prolétla vzduchem... Ne! Všiml si jí a uhnul, podezíravě se rozhlédl , rozběhl se mým směrem. Uzřel mne. Rychle odhazuji kuši, do ruky beru tesák. Připravuji se na nerovný souboj, už se však ani nebojím, můj život ztrácí smysl. Nebo ne? Možná má bratra, sestru? Ta myšlenka mi dodává sílu, soustřeďuji se jen na blížící se postavu. A to se mi stává osudným. Stáhl se okolo mne kruh krvelačných bestií. Blíží se bleskurychle, jako stahující se smyčka na krku odsouzence.
Zbraně mi padají z rukou, cítím nevýslovné ač bolestivé blaho. Z aorty mi prýští krev, upíři hodují, umírám.
Prudké vzdechy mi drásají hruď, mé skučení muselo probudit polovinu domu. Spolubydlící vpadne do mého pokoje, rozsvítí a mně zrak padne na plakát nad postelí. "Edwarde, ty žiješ." vydechnu s úlevou a pokojně upadám do spánku.
Po týdnu jdu vyhledat lékaře. Noc co noc zabíjí Drákula před mýma očima mou lásku, jediného, koho jsem kdy opravdu milovala.

pondělí 27. května 2013

Zkoušková prokrastinace podruhé

Jak se do mého ubohého mozku snaží natlačit nové vědomosti, vytékají z něj pochybně tragikomické verše... Možná, že kdybych se nenacházela ve stavu lehké mentální inkompetence způsobené fakultou informatiky, ani by mne nenapadlo se s těmito výtvory někde sdíleti. Nicméně okolnosti jsou jiné...

po včerejším úpění
řekla jsem si s nadšením
unix tak zlý nebude
a pak - vítej přelude

krutě oktalová práva
zhatila můj přístup ráda
a tvoření souborů 
dohnalo mne k odporu

noama teď ve výsměchu
nahradily i-uzly
a já zítra v pláči v spěchu
zjistím, že nic neumím

s hrnkem čaje dále pláci
shell mi bere chuti k práci
deklarace proměnné
k šílenství mne dožene

příkazová substituce 
směje se mi o to více
co se snažím pochopit 
jak to všechno musí být 

neděle 26. května 2013

Takyprokrastinace

Čím blížeji jsou čím dál těžší zkoušky, tím víceji pláci, marně se snažíc zjistit, proč jsem sakra na přednáškách nedávala pozor, nebo si dokonce nepsala poznámky. V rámci tohoto konzumuji poněkud enormní množství piva, pročež má chuť učiti se klesá ještě více. Mé kognitivní schopnosti plácí ještě více než já a volají, že nejsem jejich radá. V rámci prokrastinace pak používám obskurní a neexistující tvary slov a říkám si, že konečně musím vymyslet svůj vlastní jazyk s obskurními pravidly, abych nemusela prznit svou mateřštinu. Nápadů už na to mám dost, problém je, že jsou rozstrkány na n+1 kusech papíru, přičemž lokace těchto fragmentů je neznáma.
Ehm.
A teď to hlavní, proč jsem se rozhodla vlastně něco sepsat (kromě nechuti k poznání Head-driven Phrase Structure Grammar :D), v rámci mentální relaxace jsem sepsala mentálně relaxovanou veršovánku...

umět úplin? už jen úpím!
poznámkami zrak svůj tupím
gramatiky se mi smějí
nad ně že nic lepší není
nad tím vším pak trůní Noam
směje se mi, že to nedám.

Nezajímavým faktem je, že jak tu, tak v Nebeské básni je jen po jedné čárce. Dalším nezajímavou skutečností je určitě také něco...

A po nějaké té hodině jsem pocítila nutkavou potřebu ve velebásni pokračovat... ehm^2

s hlavou v písku dále vyji,
HPSG proklínám
proč mě v dětství nezabili
příznaky se probírám

lexikon se mihnul kolem
výsměšně mi zamával
a potom si za topolem 
bezkontextně pohrával

s vědomostmi zápolíce
po slze mi stéká líce
smysl dávno prchl zděšen 
z třešně visí přioběšen

čtvrtek 23. května 2013

Trable s tribbly aneb PV123...


Jsa bytostí od přírody kritickou k vyjadřování ostatních, snad od nepaměti jsem inklinovala k opravování ostatních. Je smutnou pravdou, že dlouhou dobu byly i mé znalosti českého pravopisu značně omezeny (psala jsem jako idiot) a nyní to není o tolik lepší, nicméně nad příliš nekorektním písemným vyjadřování vyji.
Věřím tomu, že není informatik jako informatik a existují i tací, kteří se aspoň nechají opravovat, když už svou mateřštinu przní (minimálně jeden takový je a rozhodně se nejmenuje od Ž., to ani v nejmenším...). Faktem však zůstává, že většina technicky zaměřených existencí má k české kodifikaci poměrně laxní přístup (takové raději nebudu jmenovat, protože bych nikdy neskončila). Tím si vysvětluji, jak je možné, že v presentacích na Základy vizuální komunikace je tolik kuriosních chyb.
Slovo spracování mne dohnalo ke statusu na fakeboocích. Rozvýjení schopnosti mne však fascinuje natolik, že se mé schopnosti vnímat rozvyly... protože grafický design je sám o sobě názorem, stanoviskem a komentářem, což mi z jakéhosi záhadného důvodu připomíná Sandokana a výrok, že čaj není jen nápoj, to je světový názor, za kteroužto větou následovala douška Angličané dobyli svět pomocí čaje.

exempláře se dochovali
systém zkončil napůl cesty
rozvynula se římská kurzíva, texty se svazovali
a tolik a tolik chyb, že jsem byla nucena pláci a pláci a celé to skončí tak, že budu mít červené políčko v ISu...

neděle 19. května 2013

Smysluplnost je ze své podstaty nesmyslná



Jsem ve svém žití stižena mnoha tragickými skutečnostmi, například jím samým. Dneska jsem ke vší té tragedii přidala čtení novin. To aby ráno s kafem nebylo tak odporně positivní. Ale abych nebyla tak negativní, já oasa optimismu, přiznávám, že chvílemi jsem se velmi bavila. V lidovkách totiž byl článek o gender studies, pročež jsem se rozhodla, že to je rozhodně věc, kterou bych měla jíti studovati. Důvod je prostý. Jsouc od přírody alternativně normální, baví mne býti demagogem. Navíc irelevantní nápady mne mají raději než ty relevantní, pročež vymýšlení absolutně absurdně obskurních ptákovin by mi šlo pravděpodobně velmi, ba možná dokonce výjimečně dobře.
Jak o tom tak přemýšlím, asi bych byla ukamenována, ukřižována a upálena po prvním rozhovoru s nějakým hodně zapáleným studentem (jako městem, čili neutrum), ale přiznávám se, že by mě to bavilo. Všichni by na mne totiž zírali stejně, jako když jsme s M. na angličtině začaly presentaci na téma Peculiar deaths of fictional characters, tedy jako na dokonalé blázny. A mě tak baví být považována za divnou...


Mimochodem, dneska jsem poprvé nalezla ve svých Pravidlech Dodatky, pročež jsem zjistila, že slovo oáza lze skutečně psát jako oasa. Jsem nadšena. :D

neděle 12. května 2013

Duchové zemřelých


Mohla bych něco napsat, ale pokaždé, když mě něco napadne, nejsem u internetů, potažmo jakéhokoli k psaní určeného nástroje. Pročež jsem si řekla, že tu mám málo básniček a když už tu o tom ví tolik lidí, dá se říci jediné, a to teď už je to stejně jedno. Aneb z (před)loňských procházek přírodou...

Výbuchy světla,
exploze slzí,
ach ten skok ze skal,
jak ten mě mrzí.

Kostřička na hadry,
krvavá směska,
přeskočit zábradlí
svedla jsem dneska.

Po dně teď bloudím,
v přehradě Sečské,
proč stále chodím?
Jsem jako ve skle!

Duch sebou prokletý
k věčnému žití
ve chvíli úmrtí
touží po smrti.

A skutečnost, že ta přehrada byla vlastně Pařížovská není podstatné. A to, že název jsem drze ukradla, taky ne...


(A nic nemá souvislost s ničím, z ničeho nic nevzniká a filosofie mi uniká. Existencialismus ftw a obskurní zkratky by se měly zakázat.)

neděle 28. dubna 2013

Nebeská báseň

Pst, tahle věc tu vůbec není. Toto veledílo vzniklo při lehce dekadentní večeři s M. na hradbách Petrova. Když jsme dojedly své lahodné rohlíky, chvíli jsme ještě seděly a pak si M. začala balit cigaretu. Já, zkažené malé zvířátko, jsem si ji nakonec ubalilo taky. Pak nějak vyplynula slova lehce dekadentní a shodly jsme se, že by stálo za to složit nějakou báseň. Tak jsme ji složily.

na ranní sny radši nevzpomínám,
vždyť jen na podivnosti stále myslívám
divní lidé za námi přicházejí
a s neúspěchem zase odcházejí
a s pocitem lehké dekadence
na svém hrobě představuji si věnce
a sebe v rakvi pod drnem
kdes na hřbitově za Brnem
ve vzpomínkách na věci příští
má hlava o kámen se tříští
a mozek vytékám mi z hlavy
koukaj se na mě lidí davy
s cigaretou uhašenou 
o moji lebku roztříštěnou

Moc smyslu v tom nehledejte. A zajímalo by mě, jestli mě podle toho D. nebo M. najdou, když jsem M. tvrdila, že si to na svůj utajovaný blogísek nedám. Jsem si to tehdy ještě myslela, no.

sobota 20. dubna 2013

Ozvěny včerejšího bohémství... zase

Sice opakovaně tvrdím, že nebudu deníčkovatět, ale tak o čem psát jinak, že? (Ekšly*, ono já vlastně nedeníčkuju až tolik a mám pár nápadů na pseudoliterární padíla, ale jsem líná, anžto lenost světu vládne.)

Ehm, (jo, je zvláštní psát, když vím, že si to prakticky nikdo nepřečte...) včera jsme slavily narozeniny. Jedenácté. Věčně jedenácté. A nebyly moje, mně je totiž v poslední době mentálně tak pět.
Popravdě já vlastně nevím, proč tohle píšu, sice jsem měla jakýsi nápad, ale ten se utopil někde v hlubinách nedostatku spánku. Bylo to vtipné, přijít domů někdy chvilinku po půl osmé, sbalit si věci a odjet domů. Chápu, že nezasvěcený může mít zmatky v pojmech, ale stručně řečeno, nakráčet si to k prarodičům, spakovat si věci nutné na návštěvu rodičů a odejít při loučení s babičkou tváříc se, že jsem spala doma, je celkem vtipné.Zejména, když toho spánku byly cca. 3 hodiny. Kafe na nádraží, půllitrák kafe k obědu doma a mnohé maté. A jak jsem živá. Ehm...

Ať o včerejšku mám co říci či nikoli, mám traumatizující zážitek z dneška. Mé malé já se rozhodlo, že se mu nechce dělat věci do školy, takže bude hodné dcerka a skočí s plastama ke kontejneru. Tři čtvrtě kilometru tam, stejně zpátky. Pohoda, měla jsem na sobě nadkolenky, připadala si jak japonská školačka a ve vlasech empétrojka. Krása. Jdu si, chvílemi běžím... jdu. A najednou - ejhle, pes. Bestie velká skoro jak já, volně si tam utíká od své paničky. Ne, že bych se bála zvířat, ale ano. Tuplem těch, co jsou výrazně silnější než já. Inu říkám si, že když na ono zvíře jeho panička volá, že by se pes jako mohl uráčit zamířit k ní, pokračuji tedy v chůzi. A ejhle, pes volání šťastně ignoruje. Takže poslední čtvrtinu cesty mě doprovázelo zvíře, u kterýho jsem čekala, že mě každou chvíli sežere a přemýšlela, jak špatnej nápad je začít ječet. Kupodivu jsem nebyla zakousnuta, ale když jsem cestou zpět potkala onu ženskou (vulgarismus vulgarismus vulgarismus), s lehkým podtónem hysterie v hlase jsem ji slušně poprosila, aby si příště to zvíře pohlídala, že se bojím psů. Dotyčná se pro jistotu neráčila ani omluvit. Doma jsem pak dostala pomenší hysterák (ale myslím, že tím je z velké části vinen i ten spánkový deficit...). Každopádně mám sto chutí pořídit si pepřák a každého psa, co se ke mně přiblíží bez náhubku nebo vodítka, jím sejmout hezky do ciferníku. Jak praví staré moudro, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán...

Ale zpět k veselejším tématům: Sinigaidd vám přináší hit včerejšího večera, aneb nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř!




*ano, ekšly znamená actually, mé přepisy angličtiny jsou prý nepochopitelné

sobota 13. dubna 2013

O vulgarismech


(Forma poněkud odlišná od mé obvyklé je způsobena tím, že toto dílo bylo původně vytvořeno pro jisté možná-kdysi-periodikum mého milovaného gymnasia. Takže nezasvěcený nepochopí. Asi nic. Ale to je jedno. Nemůžou všichni studovat v Chotěboři.)


Výhodou studia na vysoké škole je určitá volnost, která mi dovolila zhlédnout divadla septimy i 3.A už v pátek během studentského dne. Seděla jsem hezky vzadu, ve společnosti kvartáňat (dotčení snad prominou), za mnou seděli už jen primáni a učitelé. Pominu teď to, jakou míru hluku naši vaši nejmladší vytvářeli ve chvílích k tomu nevhodných. Zaměřím se na jazykovou stránku divadel.

Jsem si vědoma toho, jak náročné je divadlo secvičit, naučit se texty a všechno zorganizovat. (Ano, je to důvod, proč jsem byla spokojená se svou velice nenáročnou vedlejší rolí.) Dovolím si však – jak už jsem předestřela – pomenší výtku k výběru jazykových prostředků. Přiznávám, že mě lehce mrazilo, když kino plné „budoucnosti národa“ téměř hýkalo smíchy nad všemi těmi vulgarismy. Je mi jasné, že postava Heleny na nich byla do značné míry postavena, ale stále si stojím za tím, že těch slov mohla být čtvrtina a bylo by jich tak akorát.

Další věcí, nad kterou se mé ucho (jednou v budoucnu třeba i češtináře) pozastavilo, byly některé výrazy obecné češtiny pronikající do promluvy jinak striktně spisovné. Ačkoli uznávám, že to mohlo být způsobeno nervozitou, takže si svou kritiku veškerých nashle odpustím.

Nechápejte mě špatně, já v zásadě nikomu nebráním mluvit jako dlaždič a už vůbec ne obecnou češtinou, jenže jsou chvíle, kdy se lze vyjádřit i jinak. Zobecním-li své výtky, je to celkově problém dnešní mládeže, vlastně i včetně mě. I přes úpadek češtiny a tvrzení Geralda Crabtreeho, že lidstvo blbne, nevidím jediný důvod, proč by si lidé nemohli nadávat trochu inteligentněji. Protože v jaké jiné oblasti jazyka lze beztrestně vytvářet tolik neologismů?

Díky za vaši (ne)pozornost a s nadějí, že z toho třeba vyrostou. Mé Jméno


pátek 12. dubna 2013

Ozvěny včerejšího bohémství

ovládají mě bludné kruhy
jsou stejné, jeden jako druhý
dusí mě jak se svírají
zlé oči jejich se dívají
zlé oči které rudě planou
a neustanou a neustanou
vypalují mi rozum z hlavy
a jsou jich davy, jsou jich davy


Měla jsem chuť dát sem nějakou básničku, ale vzhledem k tomu, že jsem dlouho nic nestvořila, rozklikla jsem náhodnou starší, co byla přepsána v počítači. Tuhle jsem na ni zírala jak zjara a přemýšlela, jak jsem tohle tvořila... nevím proč, ale mám pocit, že to mělo co do činění se zkouškovým... :D Lehce děsivé je, že bludné kruhy mě poněkud ovládají... tak trochu podle nadpisu. 

Včerejšek se zvrhl na neoficiální oslavu spolužákových včerejších narozenin a byl... zajímavý. Vtipný a lehce děsivý, jak už to tak bývá. V hospodě jsem si rozečetla Murakamiho1Q84... dneska mi ho D. přinesl v papírový podobě na angličtinu, takže budu mít co dělat. Je to anglický a obsahuje to 1318 stránek... a chci to přečíst co nejdřív, abych se pak D., an má tuhle knihu rozečtenou od Vánoc, mohla smát. Ano, jsem zlá. To má chudák chlapec za to, že mi půjčil mobil, když jsem zoufale volala po knize, protože jinak bych musela svým spolužákům z té hospody utéct, anžto jsou divní. Ale prchnout úplně jsem nemohla, protože jsem si na sebe upletla bič, neboli seznámila své současné spolužáky se svými bývalými spolužačkami (děvčata, upřímnou soustrast, rádi vás zase uvidíme, se Š. už se počítá za týden. :D)

Well, I seem to be kind of inconsistent... well whatever.

Jo, ten večer byl, pokud nic jiného, zajímavý. A přijít do školy v 8.45 místo v 8.20 považuji za daných skutečností za slušný výkon. 

Bohové, to zas byla noc! Zní mi v hlavě začátek hymny... Sojuz něrušimyj respublik svobodnych... to je jediné, co si z toho textu pamatuju. Ano, baví mě zpívat si v hospodě. Ale za střízliva je to lepší.

(Jo, neměla bych psát deníčkovitý přízpěvky...)

sobota 6. dubna 2013

Oj už s těmi pudly


Cesty vlakem už nejsou, co bývaly. Všude jsou lidé. A kdyby lidé. Ale děti. Já proti nim vlastně nic nemám. Ale štvou mě. Mluví, takže nemůžu koukat na Lost Girl, anžto jsem si, lama, nestáhla titulky a jsem natolik lama, že nesvedu dávat pozor třičtvrtě hodiny a ještě tomu rozumět. (Ehm, zvládla bych, ale lenost je lenost.)
To, že si ty děti povídají, jsem ještě schopná pochopit, slyšet ve vlaku sama sebe, asi se poněkud budu chtít zabít… ale proč sakra ti haranti dřepují – nebo o co se to snaží, to skutečně nejsem schopna pochopit. Tak poslouchám Hammerfall, říkám si, že existuje mnoho lepších kapel, empétrojku mám na klobouku a ve vlasech mám zabodnutou tužku. Baví mě vypadat divně.

Mimochodem, tuhle jsem nemohla usnout, tak jsem si četla svoje starý básničky. A zjistila jsem, že jsem asi bývala fakt divná… u svého ehm-epického pseudoprohlášení o tom, že jsem „člověk s ponožkama na rukou“. Až budu mít chvilku času a po ruce divnosešit, ve kterém se mé zapomenutíhodné dílo nachází, asi ji přepíšu. Je totiž skutečně špatná.

Neměla bych psát.

Nic.

Ale budu…

A vůbec, jsem nějaká veselá, v poslední době. Stala jsem se oázou optimismu... a proto:

neděle 31. března 2013

Dejte lidu chléb a hry


Točí se, točí, ale ne kolo ve mlýně, ale Šejkspír v hrobě.

Stalo se, nestalo, byla jsem v dívadle. Nevím, jestli má má přítomnost ve chrámech kultury tak podivný vliv, nebo do divadla chodím příliš málo (což je pravděpodobnější), tak či onak ale faktem zůstává, že snad pokaždé v poslední době vypadali herci, že jsou opilí, nebo se aspoň na scéně rozesmáli. (Dobře, ta My Fair Lady v Pardubicích před zhruba rokem byla asi výjimka.)

Shakespeara mám ráda. Čtu ho od sekundy (tj. od 12 let), inscenací jsem neviděla mnoho (mám takový nejasný pocit, že tohle byla druhá, určitě jsem kdysi viděla Mnoho povyku pro nic a nejsem si jistá, jestli ještě něco), ale audioknih na uložtu nebylo až tak málo – a některé dokonce v překladu od Hilského, co víc si přát… Během této inscenace se mi chvílemi objevoval ve tváři výraz lehkého zhrození nad úrovní lidstva a jeho smíchem nad lacině připervezlými vtípky (stejný výraz, jaký jsem měla ve tváři část Babovřesk – tu, co jsem nebyla zhrozena zcela). Já v zásadě proti pochybným sexuálním narážkám nic nemám (ani nemůžu, když v poslední době vidím dvojsmysly skutečně všude), jen by jich možná nemuselo být tolik. A v díle, co se jmenuje šejkspírem. Neříkám, že by se mi to celý nelíbilo, jen… parakotouly? conversky? džíny?

Na začátku nakráčeli herci na scénu v civilu a hráli „sami sebe“. Někoho přitáhli opilého na vozíku, někdo se pohádal, někdo chyběl… bohémové. Nápad to nebyl zlý.
Začala hra. Junák vylezl na pódium a přednesl jakýsi prolog. Hezké. Přišli herci. Házení kufry. Interakce s publikem. Kufry. Divoké poskakování. Sezení na klíně. Osahávání se. Obojí chlapi. Živé loutky. Občas zvláštní vsuvky. Přestávka. Herci na scéně hrají sami sebe a odkazují na úplný začátek. Kufry. Divoké poskakování. Parakotouly. Hole v ruce vs. holé ruce. Plus body za Matějkova kozáčka (ačkoli nevím, ve kterém dějství to vlastně bylo).  Závěrečná hostina. Smích. Přišlápnuté šaty. SMÍCH. Pak už to dohráli skoro normálně.

Začnu si do divadla nosit blok.


Rozhodně bych si netroufla vydávat se za znalce dějin odívání, ale i takový laik jako já poznal, že kostýmy jsou jakýsi směs pseudorenesance a moderního oděvu. A i když jsem slepá jako patrona, byla bych ochotna odpřísáhnout, že Thranio měl na sobě jeany. Já proti tomuto kusu oděvu v zásadě nic nemám (nejsem módní peklo), ale přeci jen… 
Kateřina měla pro změnu leginy a poměrně kraťoulinké šaty. Ani róbu Biančinu bych neoznačila za dobovou, dobovější jsou i mé kostýmy na larp.
Ono by mi to odění možná tak nevadilo, kdyby byli všichni oblečeni ve stejné epoše. To moderní oblečení na všech bych ochotně tolerovala… jenže Zkrocení zlé ženy. Společnost se nám za těch pár set let poněkud posunula a takové domácí násilí už by se netrpělo. A i ty zlé dcery by to neměly tak zlé. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem vždycky mnohem víc fandila Káče než Biance, takže se mi líbilo, že Bianka byla podána tak, jak si myslím, že by měla. V té formě, která mi připomíná Dariu, všeobecně neuznávaná starší sestra, zbožňovaná mladší. Já vím, že William Bianku líčil jako tu, co se ráda učí, krásně hraje, zkrátka na první pohled vzor všech ctností, avšak já si myslím, že to byla nehorázná kuna, která to všechno uhrála na svou krásnou tvářičku. A jestli mezitím Kateřina narvala loutnu na hlavu Horatiovi (?) není nikterak relevantní, protože to byl de…nervující člověk.


Ano, příště si s sebou beru blok. Takhle jsem polovinu zapomněla… což je smutné.

středa 27. března 2013

Balada o děvečce Růže


V rámci cenzury mých výšplechtů o lidech jsem se rozhodla začít zveřejňovat bláboly jiné. Něktreré z nich se ráčily nacházeti na smazaném blogu, některé jen okupovaly paměť mého počítače. Tohle je ten druhý případ. Jo, drze jsem vykradla Spirituál kvintet a Asonanci. A nestydím se za to!



Krásná dívka seděla v sadu u besídky ve chvojí a celá kvetla. Hlavu měla spletenou a chtěla ho mít v pokoji. V noci se vykradla z domu, jako kdyby šla loupit. K tomu jí svítil měsíček a bylo jasné, že kdyby ji otec načapal, jak utíká, byla by bita.

Růža spěchala k milovanému. Zaťukala na okýnko, odkopla bačkorky, vylezla na parapet a protáhla se zavřeným oknem. Položila se na polštář a řekla mu: „Schází mi tvůj úsměv, schází mi, když svítá. Schází mi tvá láska, když sám usínáš.“ Načež vyděšena tím, co udělala, utekla rozbitým oknem.

Další den bylo jisté, že ji otec při útěku nenačapá - pořezala si nohy. Celou cestu domů za sebou nechávala krvavé stopy, což zanechalo v údivu celou vesnici. A přišli vlci. Ze stromů se snášel soumrak, a zatímco se vkrádal večerní chlad, měla duši sevřenou otázkou „Kde tě mám, lásko má?“ Nejdřív si myslela, že se za ní vydal a je vlk. Pak, že ho sežrali vlci. Nakonec jí došlo, že asi ví, že se jí v dálce ztrácí. Takřka viděla, že jinou tvář teď líbá, přesto si řekla „Ty jsi můj, já jsem tvá. Ze svých krásných velkých očí, všechnu něhu svou ti dávám, z románů ji sbírám, ze svých slz, lásko má.“

I přes strach z věčně otravujících vlků ho vyhlížela každé ráno a věřila, že se vlci zpátky vrátí. Aby její tvář už nebyla prázdná a ona po nocích nevolala do vlčího vytí věčnou otázku „Kde tě mám, lásko má?“ Jenže vlci neodcházeli a dál vesele decimovali vesnici.

Jednoho rána padla do bot rosa, posel to dobré nálady. Každý pláče, Růža padla, skočila nám do vody.

pondělí 25. března 2013

Cenzura

Navštívila mě tetička paranoia. Řekla mi, ať smažu starý blog... a tak se i stalo. A když už jsem si tak užívala autocenzury, rovnou jsem si pročetla, co jsem naplkala jsem a nejhorší (dva myslím) výšplechty jsem smazala. To je, kdybyste se divili, co že tu najednou něco není. Protože jsem si řekla, že dříve či později tu adresu spolužákům řeknu; mohli by ji i zjistit sami. A to by mě přece mrzelo.


pondělí 18. března 2013

Brave new world

Ten název není česky ono, ani když se to přeloží jako Překrásný nový svět a ne jako Konec civilizace, jak se taky stalo. A vlastně to vůbec nebude o té knížce, ačkoli jsem ji četla a je skvělá.

Všechny ty světy v mé hlavě. Kudy chodím, tudy sním. V hlavě jsem odmaturovala ze všech předmětů, vedu složité anglické rozhovory, zvládám jakoukoli nastálou situaci, zkrátka všechno, s čím mám problémy v tom nudném reálném životě. V hlavě dokážu sdělit své problémy skutečným lidem, v myšlenkách dokážu vyjadřovat city. Ty věci, které z hloupých opic dělají lidi...

V hlavě nejsem jenom já, jsou tam i další. Nejsem ani tak rozpolcená osobnost, jako spíš divná. Občas mám pocit, že mi (už) ani nevadí, že jsem sama samotinká, neboli single.Všechny ty chybějící vztahy mi můžou vynahradit moje postavy, které si spolu povídají a mají se občas i rády, i když jsou na první pohled zcela nekompatibilní. Jsou podivné, psychopatické, občas dokonce poněkud zvrhlé, ale jsou moje a i když dělají chyby, jen tak neumřou, protože jsou mnohem chytřejší a šikovnější než já.

Občas možná hraju i sama sebe, někdy mě baví přehrávat své reakce, hrát roli někoho trošku jiného, než jsem já, pozorovat, co na to lidi. A pořád se nepřestávám divit, že je někdo ochotný se se mnou kamarádit...


Tohle je jedna z těch mnoha, co znám z larpů. A tak nějak to občas vypadá v mé hlavě...

pondělí 11. března 2013

Kariérní růst

Jak jsem již mnohokráte zmiňovala (ačkoli ne tady), má tolik milovaná práce se sestává převážně z odesílání e-mailů a úklidu. Zkrátka nic, co by mi mohlo být užitečné v mém - snad jednou - budoucím povolání. Chvílemi si sice připadám jako jazykový génius, když vyju na maily, co dědovi chodí (což před týdnem v tramvaji vyústilo v můj emotivní projev ke spolužačce na téma "chci toho chlapa umlátit kávovou lžičkou", přičemž řeč byla o jednom nejmenovaném lékárníkovi).

Teď se ale chystá nové vydání Humanae vitae, encykliky papeže Pavla VI., která je - podle mého výkladu - návodem ke správnému rozmnožování. Velice nudným a uspávajícím, mimochodem. Ať už je to však z nudností či užitečností tohoto elaborátu jakkoliv, faktem zůstává, že jsem ho přečetla už čtyřikrát (mé skóre je litr silné kávy a necelé dva litry čaje) a chvílemi se nestačím divit. Nejen tomu, jak pofidérní je to stylisticky - to mi zajišťuje příjem, čím víc chyb, tím víc času a tím víc peněz - ale i obsahu... Nu, považte sami:

Řeč je o odpovědném rodičovství a o tom, jak díky němu rodiče mají hlubší vliv při výchově dětí. Cituji z vydání z roku 1991, abych snad jako nevynášela informace (kdyby mě chtěl nějaký ThLic. žalovat*):
Děti malé a dospívající vyrůstají pak v prostředí správného oceňování lidských hodnot a klidně a harmonicky se rozvíjejí jejich duchovní a citové vlastnosti.

Taky máte pocit, že mé duchovní ani citové vlastnosti se moc harmonicky nevyvinuly? V tom novém překladu je to - zejména vztaženo na mne - ještě absurdnější. A ano, mí rodiče se téměř určitě o odpovědné rodičovství (a jeho přirozené a spolehlivé plánování**) pokoušeli. Nejen, že je nás šest, navíc jestli se někdo z nás rozvíjel harmonicky, tak jsem harmonika. Tahací.***




* ano, jedná se o značně soukromý vtip
** ano, jedná se o lehce soukromý vtip
*** ne, to nemá být vtip, to jen zkouším, jestli mě Š. pořád čte :D



A abych vysvětlila název článku - tentokrát  hlubší smysl - v tom vydání bude mezi autorským kolektivem mé jméno. SMAJLÍK!

čtvrtek 7. března 2013

Trying to be an intelectual

It´s the sad truth. I´m trying to be an intellectual, I even write in English (although my relationship with English grammar is quite complicated).

It´s not only about thinking most of strangers is completely stupid. I´m starting to care what music I listen, not just random clicking at what I copied from my brothers external disc. I always knew that my brother listens weird music but I do really like it. And then I found myself listening alternative black metal Solefald thinking it reminds me Mystik spiral (fictional band in Daria). OK, one band, it´s not that bad, you say. Nah, it´s worse. More music, some art (I thing I might like William Blake (and his poems by the way) or that man who painted Solefald (and yeah, there is a connection between this and that (the band was named after the painting)), more books (last book I read was J. R. R. Tolkien’s The Monsters and the Critics and Other Essays (translated to Czech by Jan Čermák) and it was so interesting I decided I really should learn Welsh (have no idea HOW, though I´d love to). I downloaded Les Fleurs du mal in French... and everything I know about French is that it is spoken in France and have pronunciation I don´t know. Merde! Speaking (about) French, I´m going to read Illusions perdues by Balzac (translated to Czech, of course).

Today I decided to go to Math lesson (Elementary mathematics and statistics for Humanities, Pt. II) instead to a pub. (And it definitely had nothing to do with yesterday night (one beer, two beers, five beers, not that good an idea) and the fact I promised one classmate I lend her my hat.)

All in all I´m becoming more intellectual I would expect and liked... I´d love to be an idiotic blonde (who I actually am) not caring about anything more complicated than outfits (which are pretty important and I simply love my shoes with 8 cm high heels :D).

The worst things in my re-found intellectualism are my old friends cynicism and nihilism. Half the time I´m speaking, I talk about death, suicide and not enough sense in my life. (Actually, main part of the other half is about burning lolitas and raping. Not lolitas, by lolitas, you take the burning loli and rape someone using her. And I know I should stop speaking with M. and D. and not visit lessons of Self-defense. And I apparently have some serious issues...


It doesn´t make sense, does it? I really should write down main ideas before I try to write any longer text but that wouldn´t be me.




For grammar nazis: I am really sorry, please accept my deepest regrets for hurting your feelings. I beg your forgiveness for my insensitive behavior.

(I realize this picture is so creepy it might do more damage than my English....)

pátek 1. března 2013

Slova

Slova.
Zdánlivě nesmyslná uskupení písmen.
Hledám je a nenacházím… vím, že můžu vytvořit vlastní.
Být mág. Bůh.
Vdechnout život novým věcem, stačí je pojmenovat.
Je jich spousta… poletují a narážejí do skla, ale jakmile otevřu okna své mysli, utečou a vysmějí se mi z míst, kam nedosáhnu.
Ze slov bych mohla složit věty, ale takhle jsem němá.
A nedokážu poskládat ani svoje myšlenky. Pak mám něco vědět…
Všechny ty představy jsou příliš abstraktní, jsou jak obrazce z prachu. Sebemenší závan větru je zničí, odvane do nenávratna.
A tak jednou skončím taky.

středa 27. února 2013

Vysokoškolské paradoxy

Nikdy jsem nebyla vyloženě ranní ptáče. Má to i jisté racionální důvody, například ten, že v noci - opravdové noci, kolem třetí ráno třeba - bývá i u nás doma skutečně klid. Ačkoli, od té doby, co mám vlastní pokoj a v něm i internet (a navíc jsem už i dospělá, tak mě rodiče nemůžou dost dobře poslat spát) už mě ani neznepokojuje, jestli je někdo kromě mě vzhůru. Tady, v Brně, je to však trochu jiné. Faktor pokoje, internetu i dospělosti tu sice fungují, ale já k existenci potřebuju ještě kuchyň, respektive jídlo. Doma se od takový devátý lidi vyskytují spíš tak všude možně a po desátý povětšinou mimo kuchyň. A vůbec se tak různě míhají... a navíc mi tam až tak nevadí, nikdo nemá zásadní hovorový deficit. U prarodičů je však existence náročnější, babička by si ráda povídala, teta by si povídala... a děda, děda by pracoval. A tak většinou jsem schopná existovat bez stresu, že mi bude někdo skákat do pokoje a chtít se mnou hovořit, až po desáté či půl jedenácté, kdy se babička přesune z kuchyně do svého pokoje. Poté se často vydávám na noční výpad k ledničce/spíži, načež se svou kořistí sleduji nějaký ten seriál.

Kdybych aspoň podnikala ty útoky na jídlo proto, že mně babička říká, abych nežrala, že jsem tlustá. Ale ona ne, to já vždycky přijdu (kdykoli) a babička mi hned říká, abych si, brouček, vzala něco k jídlu. A jelikož jsem jí již vyčinila, že mi nemá nadávat do hmyzů, vede poté pětiminutový monolog na téma já ti vlastně nesmím říkat broučku.

A teď si představte, že je člověk schopen existovat až po desáté, vždycky potřebuje existovat aspoň dvě hodiny, potřebuje dostatek spánku... a musí vstávat do školy. Jo, je pravda, že minulý semestr mě velice zhýčkal. A teď začínám v 10.00, 9.10, 9,10 a 10.00. Což znamená, že musím vstávat v osm/půl sedmý, abych se dopravila jakž takž včas a ještě se ráno stihla osprchovat. A zkontrolovat facebooky. A navíc, chodím do školy čtyři dny v týdnu! Včera jsme s děvčaty před cestou na tělocvik rozebíraly, jak je možný, že jsem zvládly střední, potažmo základku, když teď máme takový problém vstát na desátou... a nedošly jsme k uspokojivému výsledku, achjo.


Mimochodem, to video s tím nemá nic společného, ale víte, co je úplně nejhorší? Když vám někdo začne psát okolo půl jedný, skončí ve tři (kdy vy už jen posledními silami zaklapnete noťas) a vy další den vstáváte tak, abyste byli na zastávce kus od FI(failu) v 9.45...


A taky by mě zajímalo, jestli mé příspjefki mají aspoň trochu hlavu and/or patu. Podezřívám je ze silné bezhlavosti a beznohosti... ale kdo by to počítal, zítra si dám před matikou veliký mandlový latté a bude fajn.

úterý 26. února 2013

Jak jsem zpozdilá


Na internetech trávím čas různě. Třeba jsem četla diskusi na Pekle, jestli za to, jací jsou muži, může jejich matka. Dost se to zvrtlo i k jiným tématům, ale vzato kol a kolem, dalo mi to i pár námětů k přemýšlení a až se jednou hecnu, dám dohromady další zamyšlení o sobě a chlapech. A v čem všem jsem já chlap… (:D Ehm.)

Jak jsem již jistě nejednou zmínila, je to sice smutné, ale jedním z mých zásadních informačních zdrojů je facebook. A já jak něco vidím, mám občas potřebu to různě komentovat. Často se mi však stává, že chci použít nějaký termín či frázi, ale nejsem si jista přesným zněním. Tak když sedím u počítače, často googlím. No a dneska jsem si zkusila vygůglit pojem mentální věk, nebyla jsem si zcela jistá, jestli mám ten termín zafixovaný správně. Zjevně jo. Ale narazila jsem na stránku, u které jsem málem vyprskla smíchy (a to by mě naštvalo, když jsem dneska pucovala ňomitor). Popravdě řečeno, mimo tenhle tesťýk jsem ji (onu stránku) nezkoumala, ale pobavila jsem se. A jako bonus můžete hádat můj mentální věk…



Jo, už je to tak. Jsem tak sklerotická, že jsem se zapomněla narodit, aby můj kalendářní věk (19) odpovídal tomu mentálnímu (80-90, hihi). Jen mi není jasné, jak jsem tak mohla přeskočit minimálně dvě generace... 

sobota 23. února 2013

Proč mě mají kamarádi

Bývaly doby, kdy jsem byla velice společenská. A doby, kdy jsem byla poněkud sociofobní. Nakonec jsem skončila tak, že se socializuju podle nálady. Ať se to má jak chce, občas mě nepřestává překvapovat, že se se mnou je někdo ochoten kamarádit. Protože mám dojem, že málokdo by se se mnou přátelil pro mou slunnou povahu... protože přece vůbec nejsem cynická a pesimistická, to ani v nejmenším. Takže když jsem se dověděla, že jsem spolužákům chyběla na víkendové oslavě, celkem mě potěšilo, že si na mě vzpomněli i v tom alkoholovo-nikotinovém opojení, ve kterém se nepochybně nacházeli. A celý můj pocit krásného života završila Š, když mi řekla něco ve smyslu, že si nedokáže představit, že by mě neznala. (Je to parafráze, nikoli citace, mé kognitivní funkce mají ke mně v poslední době poněkud horší vztah, takže s pamětí to taky není tak žhavé.)

Ale aby to nebylo jen o mé úchvatnosti, hádám, že všichni znají takovou tu hlášku "Ten trapný moment, když..." No, dneska jsem volala mamince, protože těch deset kilometrů od vlaku domů není zrovna málo. A tak volám a z telefonu se ozve hlas. Tak povídám ahoj matko, tady dcera. A z telefonu zazní tady sestřička. Maminka si prostě drze zapomněla mobil v práci. Naštěstí má ještě jeden, tak jsem jí zavolala tam. Leč tato situace mne poněkud vyvedla z konceptu... a popravdě řečeno, celkem by mě zajímalo, co si ona sestřička může myslet o famílii, kde dcera svou matku oslovuje matko.



Mimochodem, všimla jsem si, že své články končívám větou začínající slovem mimochodem. Takže: mimochodem, můj vzrůstající zájem o hudbu, který vyústil v odkazech na Porcupine Tree a Solefald, má na svědomí Splendora...


úterý 19. února 2013

Povaha je člověku démonem

Ne, že bych nevěděla, že jsem egoista. Egoista se záchvaty altruismu. Má se to tak, že ten pragmatik ve mně mě vede k rozumovému egoismu, leč zoufalá touha, aby mě lidi měli rádi vyvolává altruismus... ale o tom to vlastně není.

Dneska jsme se srazily s Š. a nakupovaly... a já cestou zpátky kecala. Ani nevím, jak moc nahlas, nicméně přiznávám, že mě docela baví přitahovat pozornost. Když jsem byla malá, byla jsem jasný cholerik-sangvinik, ale mé komplexy ze mě udělaly cholerického melancholika. A někdy jen melancholika se záchvaty extrovertních excesů. 

Nejsem si jistá, jak moc jsem to už zmiňovala, nicméně jednu dobu (docela dlouhou, popravdě) jsem skutečně chtěla být normální. Na to jsem už rezignovala a rozhodla se brát svou jinakost za přednost. A taky že jo. Baví mě být geek-y, odkazovat v řeči na termíny z lingvistiky, citovat seriály a vysmívat se lidem. A vést řeči o tom, že chci vyhubit lidstvo, zejména mezi lidmi - a pak se zarazit a říct něco jako "ale to bych vlastně mezi lidma říkat neměla, co?". Leč pravdou je, že i když rozebírám nejrůznější teorie s kýmkoli, kdo je ochoten se mnou diskutovat, pořád ještě se krotím. To jsem zmiňovala ještě na blogu (tečka cz), že jednou chci ve vlaku mluvit na volný prostor vedle sebe a čekat, jak budou lidi reagovat...

No nic... a taky se hrozně ráda tvářím, že rozumím hudbě, což vůbec není pravda. :D Nicméně občas mi znějí v hlavě věci (a nejsou to divné hlasy, co mi našeptávají, co dělat).


Celý album Stupid Dream je ujetý tím způsobem, co se mi fakt líbí... třeba 
no narcotics in my brain could make this go away... i´m sorry that, i´m sorry that i´m not like you


Mimochodem, ten název je citát od Hérakleita (nebo někoho takovýho, dohledávat si to se mi nechce).

pátek 15. února 2013

Svátky


Já - navzdory svým fóbiím ze všeho neznámého – nejsem xenofobní. Je mi jedno, jestli je někdo rasy europoidní, mongoloidní nebo negroidní (v abecedním pořádku), jestli je ateista, křesťan, muslim, žid, nebo třeba vyznává nějaké naprosto absurdní náboženství o 300 podpisech (nemýlím-li se). Nicméně dříve jsem pociťovala lehkou nechuť k Americe, respektive USA. Tato částečně přetrvala i dodnes, nicméně Státům uznávám nějaký přínos – zejména v oblasti seriálů, přeci jen, Britové sice bývají vtipnější, ale Star díla jsou od Amíků, BSG taky, a můj život by bez Darii a Gilmorových děvčat nebyl zdaleka tak zábavný, morbidní a satiricko-cynický. (Ačkoli, nezatracujme ani ostatní státy Severní Ameriky, Lost Girl, to je taky dílo!)

Na Američanech mi vadí pochybná adorace svátků. Pokud je někdo zamilovaný, má to sice moc hezký, ale to přece není důvod ocucávat se na nádražích (rychle jsem sklopila zrak k Netvorům a kritikům, ale přece jen, lidi, nemůžete se snažit sníst někde v soukromí!?) a mít výlohy obchodů se spodním prádlem celé v červené a srdíčkové. Už jen proto, že mi to tak trochu připadá jako násilí na mužích opačného pohlaví. 

Pokud budu parafrázovat výrok z Gilmorek (ke konci páté řady), tak svátek svatého Valentýna vymysleli prodavači pohlednic ve starém Římě. Ti samí, co vymysleli den gladiátorů.

Nicméně, když se to lidem líbí, proč by ne. Já jsem si dneska romanticky koupila v romantickém obchodě s romantickými údajně velkoobchodními cenami romantické tmavomodré punčocháče a romantické šedé huňavé podkolenky. A v romantickém sekáči romantickou černou košili. A romantický Apfelsaft v romantickém Lidlu, abych si romanticky doplnila živiny. Ehm.


Mimochodem, ve vlaku se mnou sedí chlápek, co mi z profilu připomíná Chevyho Chase, Pierce z Community…

středa 13. února 2013

Paradoxy života

Zajímalo by mě, proč jsem schopná zasvinit si ruce vodovkama víc, než když šmrdlám barvu po zdech. (Pro nezasvěcené podotýkám, že jsem se stále nezbavila následků lehkého vypálení pokoje, jež se odehrálo před téměř třemi lety - přibližně květen 2010.)
Ne, že bych se tím Primalexem nikdy nezašpinila, ale přeci jen, člověk by čekal, že natěračská štětka nacáká víc barvy, než plochý štětec číslo 10...

Enyvej, jak jeden jednou řekne paradox, musí se tím dál zabývat, žeano. Jsou všude, zmetci jedni.

Například mi připadá zarážející, že nejvíc myšlenek na různé hříchy mě vždycky napadalo při modlitbě. Teď jsem se už dlouho nemodlila (diskusi o tom, zda je to dobře či špatně nechme stranou) a mým jediným slušným hříchem jsou úvahy o sebevraždě... i ty rodiče jsem se naučila ctít víc.

A pak samozřejmě takové podružnosti, jako že učit se mi chce zásadně mimo školní rok, chodit ven, když jsem nemocná (dobře, tohle nikoli nezbytně) a vařit, když se to absolutně nehodí.

Ale největší svině ze všech těch drobných problémů, které doprovázejí jedince na cestě životem je inteligence. Jak jsme se shodli se spolužákem, na našem IQ je nejhorší, že jsme moc chytří a moc blbí. Chytří na to, abychom měli život snadnej, nekomplikovanej zásadníma filosofickejma otázkama a blbí, abychom byli géniové.Achich. A to mi pravděpodobně chybí jen pár mizernejch bodů k tomu domnělému zlomu, k té hranici geniality. Ne, že bych si někdy dělala IQ test, ale na základě genetických předpokladů a lehkého sebepozorování lze předpokládat, že onen úchvatný quocient  dosahuje hodnoty okolo 125 bodů (podle mé ctěné matky spíš plus). Takže teoreticky vzato, rozhodně jsem nadprůměrně inteligentní a nemám si na co stěžovat, což mě na tom vytáčí skoro ještě víc. Jak já bych mohla být chytrá a znalá, kdybych se trochu snažila...

A zatím...