Zhůvěřilosti a Stvoření

Ve čtvrtek jsem byla v divadle. Janáčkově. Na baletu. Mám z toho smíšené pocity.


Šli jsme s milým do divadla. Já hezky v šatech ke kolenům, on v obleku (lidi na nás zírali, když jsme čekali na tramvaj, ale to jsou drobnosti, se kterými se člověk smíří). I vstoupili jsme do divadla (správný vlez jsme kupodivu našli na první pokus) a protože jsme přišli včas, skoro by se dalo říci s předstihem, korsovali jsme po budově. A chvílemi nevěřili vlastním očím. Že jsme plakali nad úrovní lidstva, když jsme byli na muzikálu v Městském dívadle, to bych ještě snesla. Ale v čem dokázali lidi dorazit na balet mne překvapilo tolik, že mne to málem položilo. Mými favoritkami jsou:
1) Slečna s šaty těsně pod zadek, které byly celé takové volné... až na to, že již zmiňované pozadí obepínaly. Vypadalo to skoro stejně slavnostně jako já při návratu z typického larpu.

2) Dvě dámy, které měly kalhoty, any vypadaly vhodné k lecjaké příležitosti, jen ne do divadla. Aspoň, že partner jedné byl v obleku a dcera druhé v šatech.

Jak je tedy patrné, lidské schopnosti obléknout se k příležitosti upadají. (Ne, že bych já byla kdovíjak úchvatná, v tomto směru, na kolo lezu vytrvale v sukni a v létě dokonce naboso, ale to je prostě proto, že jsem divná... a taky proto, že kalhoty mám jedny a kraťasy žádné, žeano... Ale do divadla se dokonce i učešu a na debilní výrobce silonek sprostě nadávám mimo budovu - nebo se o to aspoň snažím.)


Když jsem už tedy tak příznivě zhodnotila odění odhadem tak slabší čtvrtiny osazenstva plného divadla, mohu se dostat, k části druhé, k chování.

Před dávnými a dávnými časy má matka kdesi hořekovala nad tím, že mezi scénami se netleská. Takže já to vím, ale spousta lidí evidentně nemá takovou šikovnou maminku, která by jim to sdělila. Na již zmiňovaném Jeckyllu a Hydovi, tedy onom muzikálu, mne to nepřekvapilo, přiznejme si, muzikál, to je mentálně nenáročná zábava pro masy. Ale u toho baletu by člověk očekával, že lidé budou mít minimální znalosti společenského chování. A ejhle, ono ne. Pokaždé, když se na jevišti setmělo, rozehřměl se hledištěm divoký potlesk.

Aby toho nebylo málo a abychom měli víc důvodů stydět se za ostatní, přišla děkovačka. Potlesku bylo hojně a umělci si to zasloužili, to ano. Ale proč probohy pociťovali někteří experti potřebu křičet a pískat, to nepochopím. Celou tuto situaci završil kdosi, kdo vytáhl foťák a ještě s bleskem si to jeviště hezky vyfotil. To už jsem jen sírala, kam ta společnost spěje.

Zajímalo by mne, jestli chodím do divadla málo a mám prostě smůlu nebo jestli jsou lidé skutečně taková hovadiště. Obávám se, že bé je správně...

Dejte lidu chléb a hry

Točí se, točí, ale ne kolo ve mlýně, ale Šejkspír v hrobě.

http://www.mdb.cz/inscenace/274-zkroceni-zle-zeny/

Stalo se, nestalo, byla jsem v dívadle. Nevím, jestli má má přítomnost ve chrámech kultury tak podivný vliv, nebo do divadla chodím příliš málo (což je pravděpodobnější), tak či onak ale faktem zůstává, že snad pokaždé v poslední době vypadali herci, že jsou opilí, nebo se aspoň na scéně rozesmáli. (Dobře, ta My Fair Lady v Pardubicích před zhruba rokem byla asi výjimka.)

Shakespeara mám ráda. Čtu ho od sekundy (tj. od 12 let), inscenací jsem neviděla mnoho (mám takový nejasný pocit, že tohle byla druhá, určitě jsem kdysi viděla Mnoho povyku pro nic a nejsem si jistá, jestli ještě něco), ale audioknih na uložtu nebylo až tak málo – a některé dokonce v překladu od Hilského, co víc si přát… Během této inscenace se mi chvílemi objevoval ve tváři výraz lehkého zhrození nad úrovní lidstva a jeho smíchem nad lacině připervezlými vtípky (stejný výraz, jaký jsem měla ve tváři část Babovřesk – tu, co jsem nebyla zhrozena zcela). Já v zásadě proti pochybným sexuálním narážkám nic nemám (ani nemůžu, když v poslední době vidím dvojsmysly skutečně všude), jen by jich možná nemuselo být tolik. A v díle, co se jmenuje šejkspírem. Neříkám, že by se mi to celý nelíbilo, jen… parakotouly? conversky? džíny?

Na začátku nakráčeli herci na scénu v civilu a hráli „sami sebe“. Někoho přitáhli opilého na vozíku, někdo se pohádal, někdo chyběl… bohémové. Nápad to nebyl zlý.

Začala hra. Junák vylezl na pódium a přednesl jakýsi prolog. Hezké. Přišli herci. Házení kufry. Interakce s publikem. Kufry. Divoké poskakování. Sezení na klíně. Osahávání se. Obojí chlapi. Živé loutky. Občas zvláštní vsuvky. Přestávka. Herci na scéně hrají sami sebe a odkazují na úplný začátek. Kufry. Divoké poskakování. Parakotouly. Hole v ruce vs. holé ruce. Plus body za Matějkova kozáčka (ačkoli nevím, ve kterém dějství to vlastně bylo).  Závěrečná hostina. Smích. Přišlápnuté šaty. SMÍCH. Pak už to dohráli skoro normálně.

Začnu si do divadla nosit blok.

Rozhodně bych si netroufla vydávat se za znalce dějin odívání, ale i takový laik jako já poznal, že kostýmy jsou jakýsi směs pseudorenesance a moderního oděvu. A i když jsem slepá jako patrona, byla bych ochotna odpřísáhnout, že Thranio měl na sobě jeany. Já proti tomuto kusu oděvu v zásadě nic nemám (nejsem módní peklo), ale přeci jen… 

Kateřina měla pro změnu leginy a poměrně kraťoulinké šaty. Ani róbu Biančinu bych neoznačila za dobovou, dobovější jsou i mé kostýmy na larp.

Ono by mi to odění možná tak nevadilo, kdyby byli všichni oblečeni ve stejné epoše. To moderní oblečení na všech bych ochotně tolerovala… jenže Zkrocení zlé ženy. Společnost se nám za těch pár set let poněkud posunula a takové domácí násilí už by se netrpělo. A i ty zlé dcery by to neměly tak zlé. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem vždycky mnohem víc fandila Káče než Biance, takže se mi líbilo, že Bianka byla podána tak, jak si myslím, že by měla. V té formě, která mi připomíná Dariu, všeobecně neuznávaná starší sestra, zbožňovaná mladší. Já vím, že William Bianku líčil jako tu, co se ráda učí, krásně hraje, zkrátka na první pohled vzor všech ctností, avšak já si myslím, že to byla nehorázná kuna, která to všechno uhrála na svou krásnou tvářičku. A jestli mezitím Kateřina narvala loutnu na hlavu Horatiovi (?) není nikterak relevantní, protože to byl de…nervující člověk.

Ano, příště si s sebou beru blok. Takhle jsem polovinu zapomněla… což je smutné.