Já - navzdory svým fóbiím ze všeho neznámého – nejsem
xenofobní. Je mi jedno, jestli je někdo rasy europoidní, mongoloidní nebo
negroidní (v abecedním pořádku), jestli je ateista, křesťan, muslim, žid, nebo
třeba vyznává nějaké naprosto absurdní náboženství o 300 podpisech (nemýlím-li
se). Nicméně dříve jsem pociťovala lehkou nechuť k Americe, respektive
USA. Tato částečně přetrvala i dodnes, nicméně Státům uznávám nějaký přínos –
zejména v oblasti seriálů, přeci jen, Britové sice bývají vtipnější, ale
Star díla jsou od Amíků, BSG taky, a můj život by bez Darii a Gilmorových
děvčat nebyl zdaleka tak zábavný, morbidní a satiricko-cynický. (Ačkoli,
nezatracujme ani ostatní státy Severní Ameriky, Lost Girl, to je taky dílo!)
Na Američanech mi vadí pochybná adorace svátků. Pokud je
někdo zamilovaný, má to sice moc hezký, ale to přece není důvod ocucávat se na
nádražích (rychle jsem sklopila zrak k Netvorům a kritikům, ale přece jen,
lidi, nemůžete se snažit sníst někde v soukromí!?) a mít výlohy obchodů se
spodním prádlem celé v červené a srdíčkové. Už jen proto, že mi to tak
trochu připadá jako násilí na mužích opačného pohlaví.
Pokud budu parafrázovat
výrok z Gilmorek (ke konci páté řady), tak svátek svatého Valentýna
vymysleli prodavači pohlednic ve starém Římě. Ti samí, co vymysleli den
gladiátorů.
Nicméně, když se to lidem líbí, proč by ne. Já jsem si
dneska romanticky koupila v romantickém obchodě s romantickými údajně
velkoobchodními cenami romantické tmavomodré punčocháče a romantické šedé
huňavé podkolenky. A v romantickém sekáči romantickou černou košili. A
romantický Apfelsaft
v romantickém Lidlu, abych si romanticky doplnila živiny. Ehm.
Mimochodem, ve vlaku se mnou sedí chlápek, co mi
z profilu připomíná Chevyho Chase, Pierce z Community…
Žádné komentáře:
Okomentovat