Ještě dříve než se setmělo, dorazily mé ctěné sestry, mladší z nich zase odešla i s odporným hafhovadem a já se starší z mladších sester, ana byla opuštěna svým mílým, an měl poradu, seděla s dalšími lidmi (nebo přibližně humanoidními bytostmi), ani postupně vytvořili ohniště a dokonce rozdělali oheň.
Nyní se postupně dostávám k pointě, nebudu tedy dále tvořit tak komplikovaná a z většiny nesrozumitelná souvětí... setmělo se, byla vytažena jedna kytara, druhá, zpívalo se a pělo a sestra se mne ptala, kdy tedy pojedu domů, neb jsem avisovala, že dnešní noc jí a B. nebudu dělat garde a pojedu spáti domů, do své milé a útulné postele, kde v poslední době trávím příliš málo času. Konstatujíc, že se čas již přehoupl přes půlnoc, kvalita zpěvu upadá a opilost mého okolí roste, rozhodla jsem se, že tedy pojedu domů. A člověk by nevěřil, jak se na něj budou lidi koukat, když po půl jedné (zvedla jsem se myslím v 00.37) vezme kolo a chystá se jet domů...
B. nalezl svou zodpovědnost a rozumnost a jal se mne přemlouvat, ať neblbnu, že se k nim do stanu v pohodě vlezu a tak. Nicméně noc byla vlahá a příjemná, a já věděla, že chci spinkati doma a nejsouc příliš unavena po sedmi hodinách spánku následovaných téměř celodenním intensivním nicneděláním, popadla jsem kolo, přešla přes řeku a nasedla. Bylo klidně, krásně, tiše, lehce rozbahněná stezka přes louku byla pro jízdu pro člověka slynoucího solidní slepotou a slabou baterkou jako stvořená, takže jsem domů jela něco málo přes půl hodiny. A to jsem poslechla svůj pud sebezáchovy a přes rozbahněnou kamenitou cestu podél řeky kolo vedla.
Žádné komentáře:
Okomentovat