Cesty vlakem
už nejsou, co bývaly. Všude jsou lidé. A kdyby lidé. Ale děti. Já proti nim
vlastně nic nemám. Ale štvou mě. Mluví, takže nemůžu koukat na Lost Girl, anžto
jsem si, lama, nestáhla titulky a jsem natolik lama, že nesvedu dávat pozor
třičtvrtě hodiny a ještě tomu rozumět. (Ehm, zvládla bych, ale lenost je
lenost.)
To, že si ty
děti povídají, jsem ještě schopná pochopit, slyšet ve vlaku sama sebe, asi se
poněkud budu chtít zabít… ale proč sakra ti haranti dřepují – nebo o co se to
snaží, to skutečně nejsem schopna pochopit. Tak poslouchám Hammerfall, říkám
si, že existuje mnoho lepších kapel, empétrojku mám na klobouku a ve vlasech
mám zabodnutou tužku. Baví mě vypadat divně.
Mimochodem,
tuhle jsem nemohla usnout, tak jsem si četla svoje starý básničky. A zjistila
jsem, že jsem asi bývala fakt divná… u svého ehm-epického pseudoprohlášení o
tom, že jsem „člověk s ponožkama na rukou“. Až budu mít chvilku času a po
ruce divnosešit, ve kterém se mé zapomenutíhodné dílo nachází, asi ji přepíšu.
Je totiž skutečně špatná.
Neměla bych
psát.
Nic.
Ale budu…
A vůbec, jsem nějaká veselá, v poslední době. Stala jsem se oázou optimismu... a proto:
Žádné komentáře:
Okomentovat