python - jak to nedělat

• Funkce obvykle funguje lépe, je-li zavolána.
• TA věc podstatná pro chod celého skriptu se vždycky schovává až ZA returnem.
• Každá správná manka zopakuje stejnou chybu desetkrát, aby jí došla v okamžiku, kdy se už už chystá pláci, že jí to nefunguje.
• Dno rekurze není tak hluboko.
• Python se nejlépe shazuje špatně napsaným naprosto primitivním for cyklem.
• Nehlásí-li python chybu, je to tím, že funkce, která chybu obsahuje, není zavolána.
• Pokud není knihovna nainstalována, nelze ji importovat. Je-li nainstalována, nikde není psáno, že nebude toužit po zvláštním zacházení.
• To, že jsou slovníky šikovná věc je irelevantní. Je snazší napsat si další funkci používající regexy. 
• Nelze nezapomenout na podtržítko.
• Pět uvozovek není šest. Ni sedm uvozovek není šest.

Hrátky s yperitem aneb bude ze mne zahradník

Nebudu se rozepisovati o tom, jak jsem zahradničila, s příchodem období dešťů jsem se ze zahrady přesunula do sklepa, abych pomáhala s výrobou panelů lákající důvěřivé důchodce do tenat biskupství, CRPS a zejména Akademie třetího věku, kurs Spirituální dimenze člověka, an řeší mimo jiné základní otázky geriatrie, a já u toho zjišťuji, že bílá latexová barva je - překvapivě - skutečné bílá. Nerozepsání sice znamená, že nepochopíte název, který má hloubku, šířku, výšku, boty, a tak, ale to je vlastně jedno. Raději velice decentně popíši, jak vypadají mé veselé sny...
Občas mám pocit, že se mi mé podvědomí snaží něco sdělit. A že mne to celkem děsí. Díkuji bohům, že většinu svých snů šťastně zapomenu, nicméně pamatuji si jich pár z poslední doby. V tom prvním mi umřela babička a pak jsem pomáhala dědovi hledat její pozůstalost pod ohromnými lány mechu na Moravském náměstí. Poté se sen přesunul k nám domů, kde jsme ve sklepě (který byl větší než náš, ale párkrát jsem ho již v této podobě ve snu měla) hráli jakýsi velice obskurní larp. Pokud si správně pamatuji, celé to končilo tím, že jsem ležela na zádech na schodech ze sklepa u prarodičů, kdosi mi držel ruce a já se mu marně snažila vysvětlit, že je nevhodné, aby mě líbal, když není můj milý. A pak střih, ocitla jsem se doma na chodbě, kde se v rohu krčila kamarádka, která celý ten larp vymyslela...
Ve snu dnešním jsem s někým (mám pocit, že to byla buď Š., nebeská, nebo (a to nejspíš) někdo mezi tím) honila kohosi, kdo někoho zabil. Bohužel jsem mnoho ze snu zapomněla, ale onen vrah byl myslím někdo mezi vojtou-bratrancem a vojtou-vyučujícím... celé se to odehrávalo v Tescu, kde onen vrah pracoval. V okamžiku, kdy jsem sama samotinká, neb má společnice se kdesi zdržela či byla zdržena, vybíhala po schodech kamsi do patra a vlezla na místa, kde nemám co dělat a začala jsem vyslýchat pracovníky, kteří se tam zdržovali, seznala jsem s lehkým zděšením, že vraha vlastně nepoznám, i když ho znám... a pak jsem se probudila.

Podotýkám, že za své sny nenesu odpovědnost. Nejsem ni vrána, ni kavka, ni Kafka.

Zkoušková prokrastinace podruhé

Jak se do mého ubohého mozku snaží natlačit nové vědomosti, vytékají z něj pochybně tragikomické verše... Možná, že kdybych se nenacházela ve stavu lehké mentální inkompetence způsobené fakultou informatiky, ani by mne nenapadlo se s těmito výtvory někde sdíleti. Nicméně okolnosti jsou jiné...

po včerejším úpění

řekla jsem si s nadšením

unix tak zlý nebude

a pak - vítej přelude

krutě oktalová práva

zhatila můj přístup ráda

a tvoření souborů 

dohnalo mne k odporu

noama teď ve výsměchu

nahradily i-uzly

a já zítra v pláči v spěchu

zjistím, že nic neumím

s hrnkem čaje dále pláci

shell mi bere chuti k práci

deklarace proměnné

k šílenství mne dožene

příkazová substituce 

směje se mi o to více

co se snažím pochopit 

jak to všechno musí být 

Takyprokrastinace

Čím blížeji jsou čím dál těžší zkoušky, tím víceji pláci, marně se snažíc zjistit, proč jsem sakra na přednáškách nedávala pozor, nebo si dokonce nepsala poznámky. V rámci tohoto konzumuji poněkud enormní množství piva, pročež má chuť učiti se klesá ještě více. Mé kognitivní schopnosti plácí ještě více než já a volají, že nejsem jejich radá. V rámci prokrastinace pak používám obskurní a neexistující tvary slov a říkám si, že konečně musím vymyslet svůj vlastní jazyk s obskurními pravidly, abych nemusela prznit svou mateřštinu. Nápadů už na to mám dost, problém je, že jsou rozstrkány na n+1 kusech papíru, přičemž lokace těchto fragmentů je neznáma.
Ehm.
A teď to hlavní, proč jsem se rozhodla vlastně něco sepsat (kromě nechuti k poznání Head-driven Phrase Structure Grammar :D), v rámci mentální relaxace jsem sepsala mentálně relaxovanou veršovánku...

umět úplin? už jen úpím!

poznámkami zrak svůj tupím

gramatiky se mi smějí

nad ně že nic lepší není

nad tím vším pak trůní Noam

směje se mi, že to nedám.

Nezajímavým faktem je, že jak tu, tak v Nebeské básni je jen po jedné čárce. Dalším nezajímavou skutečností je určitě také něco...

A po nějaké té hodině jsem pocítila nutkavou potřebu ve velebásni pokračovat... ehm^2

s hlavou v písku dále vyji,

HPSG proklínám

proč mě v dětství nezabili

příznaky se probírám

lexikon se mihnul kolem

výsměšně mi zamával

a potom si za topolem 

bezkontextně pohrával

s vědomostmi zápolíce

po slze mi stéká líce

smysl dávno prchl zděšen 

z třešně visí přioběšen

Smysluplnost je ze své podstaty nesmyslná

Jsem ve svém žití stižena mnoha tragickými skutečnostmi, například jím samým. Dneska jsem ke vší té tragedii přidala čtení novin. To aby ráno s kafem nebylo tak odporně positivní. Ale abych nebyla tak negativní, já oasa optimismu, přiznávám, že chvílemi jsem se velmi bavila. V lidovkách totiž byl článek o gender studies, pročež jsem se rozhodla, že to je rozhodně věc, kterou bych měla jíti studovati. Důvod je prostý. Jsouc od přírody alternativně normální, baví mne býti demagogem. Navíc irelevantní nápady mne mají raději než ty relevantní, pročež vymýšlení absolutně absurdně obskurních ptákovin by mi šlo pravděpodobně velmi, ba možná dokonce výjimečně dobře.
Jak o tom tak přemýšlím, asi bych byla ukamenována, ukřižována a upálena po prvním rozhovoru s nějakým hodně zapáleným studentem (jako městem, čili neutrum), ale přiznávám se, že by mě to bavilo. Všichni by na mne totiž zírali stejně, jako když jsme s M. na angličtině začaly presentaci na téma Peculiar deaths of fictional characters, tedy jako na dokonalé blázny. A mě tak baví být považována za divnou...


Mimochodem, dneska jsem poprvé nalezla ve svých Pravidlech Dodatky, pročež jsem zjistila, že slovo oáza lze skutečně psát jako oasa. Jsem nadšena. :D

Duchové zemřelých

Mohla bych něco napsat, ale pokaždé, když mě něco napadne, nejsem u internetů, potažmo jakéhokoli k psaní určeného nástroje. Pročež jsem si řekla, že tu mám málo básniček a když už tu o tom ví tolik lidí, dá se říci jediné, a to teď už je to stejně jedno. Aneb z (před)loňských procházek přírodou...

Výbuchy světla,

exploze slzí,

ach ten skok ze skal,

jak ten mě mrzí.

Kostřička na hadry,

krvavá směska,

přeskočit zábradlí

svedla jsem dneska.

Po dně teď bloudím,

v přehradě Sečské,

proč stále chodím?

Jsem jako ve skle!

Duch sebou prokletý

k věčnému žití

ve chvíli úmrtí

touží po smrti.

A skutečnost, že ta přehrada byla vlastně Pařížovská není podstatné. A to, že název jsem drze ukradla, taky ne...

(A nic nemá souvislost s ničím, z ničeho nic nevzniká a filosofie mi uniká. Existencialismus ftw a obskurní zkratky by se měly zakázat.)

Nebeská báseň

Pst, tahle věc tu vůbec není. Toto veledílo vzniklo při lehce dekadentní večeři s M. na hradbách Petrova. Když jsme dojedly své lahodné rohlíky, chvíli jsme ještě seděly a pak si M. začala balit cigaretu. Já, zkažené malé zvířátko, jsem si ji nakonec ubalilo taky. Pak nějak vyplynula slova lehce dekadentní a shodly jsme se, že by stálo za to složit nějakou báseň. Tak jsme ji složily.

na ranní sny radši nevzpomínám,

vždyť jen na podivnosti stále myslívám

divní lidé za námi přicházejí

a s neúspěchem zase odcházejí

a s pocitem lehké dekadence

na svém hrobě představuji si věnce

a sebe v rakvi pod drnem

kdes na hřbitově za Brnem

ve vzpomínkách na věci příští

má hlava o kámen se tříští

a mozek vytékám mi z hlavy

koukaj se na mě lidí davy

s cigaretou uhašenou 

o moji lebku roztříštěnou

Moc smyslu v tom nehledejte. A zajímalo by mě, jestli mě podle toho D. nebo M. najdou, když jsem M. tvrdila, že si to na svůj utajovaný blogísek nedám. Jsem si to tehdy ještě myslela, no.

O vulgarismech

(Forma poněkud odlišná od mé obvyklé je způsobena tím, že toto dílo bylo původně vytvořeno pro jisté možná-kdysi-periodikum mého milovaného gymnasia. Takže nezasvěcený nepochopí. Asi nic. Ale to je jedno. Nemůžou všichni studovat v Chotěboři.)

Výhodou studia na vysoké škole je určitá volnost, která mi dovolila zhlédnout divadla septimy i 3.A už v pátek během studentského dne. Seděla jsem hezky vzadu, ve společnosti kvartáňat (dotčení snad prominou), za mnou seděli už jen primáni a učitelé. Pominu teď to, jakou míru hluku naši vaši nejmladší vytvářeli ve chvílích k tomu nevhodných. Zaměřím se na jazykovou stránku divadel.

Jsem si vědoma toho, jak náročné je divadlo secvičit, naučit se texty a všechno zorganizovat. (Ano, je to důvod, proč jsem byla spokojená se svou velice nenáročnou vedlejší rolí.) Dovolím si však – jak už jsem předestřela – pomenší výtku k výběru jazykových prostředků. Přiznávám, že mě lehce mrazilo, když kino plné „budoucnosti národa“ téměř hýkalo smíchy nad všemi těmi vulgarismy. Je mi jasné, že postava Heleny na nich byla do značné míry postavena, ale stále si stojím za tím, že těch slov mohla být čtvrtina a bylo by jich tak akorát.

Další věcí, nad kterou se mé ucho (jednou v budoucnu třeba i češtináře) pozastavilo, byly některé výrazy obecné češtiny pronikající do promluvy jinak striktně spisovné. Ačkoli uznávám, že to mohlo být způsobeno nervozitou, takže si svou kritiku veškerých nashle odpustím.

Nechápejte mě špatně, já v zásadě nikomu nebráním mluvit jako dlaždič a už vůbec ne obecnou češtinou, jenže jsou chvíle, kdy se lze vyjádřit i jinak. Zobecním-li své výtky, je to celkově problém dnešní mládeže, vlastně i včetně mě. I přes úpadek češtiny a tvrzení Geralda Crabtreeho, že lidstvo blbne, nevidím jediný důvod, proč by si lidé nemohli nadávat trochu inteligentněji. Protože v jaké jiné oblasti jazyka lze beztrestně vytvářet tolik neologismů?

Díky za vaši (ne)pozornost a s nadějí, že z toho třeba vyrostou. Mé Jméno

Ozvěny včerejšího bohémství

ovládají mě bludné kruhy

jsou stejné, jeden jako druhý

dusí mě jak se svírají

zlé oči jejich se dívají

zlé oči které rudě planou

a neustanou a neustanou

vypalují mi rozum z hlavy

a jsou jich davy, jsou jich davy

Měla jsem chuť dát sem nějakou básničku, ale vzhledem k tomu, že jsem dlouho nic nestvořila, rozklikla jsem náhodnou starší, co byla přepsána v počítači. Tuhle jsem na ni zírala jak zjara a přemýšlela, jak jsem tohle tvořila... nevím proč, ale mám pocit, že to mělo co do činění se zkouškovým... :D Lehce děsivé je, že bludné kruhy mě poněkud ovládají... tak trochu podle nadpisu. 

Včerejšek se zvrhl na neoficiální oslavu spolužákových včerejších narozenin a byl... zajímavý. Vtipný a lehce děsivý, jak už to tak bývá. V hospodě jsem si rozečetla Murakamiho1Q84... dneska mi ho D. přinesl v papírový podobě na angličtinu, takže budu mít co dělat. Je to anglický a obsahuje to 1318 stránek... a chci to přečíst co nejdřív, abych se pak D., an má tuhle knihu rozečtenou od Vánoc, mohla smát. Ano, jsem zlá. To má chudák chlapec za to, že mi půjčil mobil, když jsem zoufale volala po knize, protože jinak bych musela svým spolužákům z té hospody utéct, anžto jsou divní. Ale prchnout úplně jsem nemohla, protože jsem si na sebe upletla bič, neboli seznámila své současné spolužáky se svými bývalými spolužačkami (děvčata, upřímnou soustrast, rádi vás zase uvidíme, se Š. už se počítá za týden. :D)

Well, I seem to be kind of inconsistent... well whatever.

Jo, ten večer byl, pokud nic jiného, zajímavý. A přijít do školy v 8.45 místo v 8.20 považuji za daných skutečností za slušný výkon. 

Bohové, to zas byla noc! Zní mi v hlavě začátek hymny... Sojuz něrušimyj respublik svobodnych... to je jediné, co si z toho textu pamatuju. Ano, baví mě zpívat si v hospodě. Ale za střízliva je to lepší.

(Jo, neměla bych psát deníčkovitý přízpěvky...)

Oj už s těmi pudly

Cesty vlakem už nejsou, co bývaly. Všude jsou lidé. A kdyby lidé. Ale děti. Já proti nim vlastně nic nemám. Ale štvou mě. Mluví, takže nemůžu koukat na Lost Girl, anžto jsem si, lama, nestáhla titulky a jsem natolik lama, že nesvedu dávat pozor třičtvrtě hodiny a ještě tomu rozumět. (Ehm, zvládla bych, ale lenost je lenost.)

To, že si ty děti povídají, jsem ještě schopná pochopit, slyšet ve vlaku sama sebe, asi se poněkud budu chtít zabít… ale proč sakra ti haranti dřepují – nebo o co se to snaží, to skutečně nejsem schopna pochopit. Tak poslouchám Hammerfall, říkám si, že existuje mnoho lepších kapel, empétrojku mám na klobouku a ve vlasech mám zabodnutou tužku. Baví mě vypadat divně.

Mimochodem, tuhle jsem nemohla usnout, tak jsem si četla svoje starý básničky. A zjistila jsem, že jsem asi bývala fakt divná… u svého ehm-epického pseudoprohlášení o tom, že jsem „člověk s ponožkama na rukou“. Až budu mít chvilku času a po ruce divnosešit, ve kterém se mé zapomenutíhodné dílo nachází, asi ji přepíšu. Je totiž skutečně špatná.

Neměla bych psát.

Nic.

Ale budu…

A vůbec, jsem nějaká veselá, v poslední době. Stala jsem se oázou optimismu... a proto:

Dejte lidu chléb a hry

Točí se, točí, ale ne kolo ve mlýně, ale Šejkspír v hrobě.

http://www.mdb.cz/inscenace/274-zkroceni-zle-zeny/

Stalo se, nestalo, byla jsem v dívadle. Nevím, jestli má má přítomnost ve chrámech kultury tak podivný vliv, nebo do divadla chodím příliš málo (což je pravděpodobnější), tak či onak ale faktem zůstává, že snad pokaždé v poslední době vypadali herci, že jsou opilí, nebo se aspoň na scéně rozesmáli. (Dobře, ta My Fair Lady v Pardubicích před zhruba rokem byla asi výjimka.)

Shakespeara mám ráda. Čtu ho od sekundy (tj. od 12 let), inscenací jsem neviděla mnoho (mám takový nejasný pocit, že tohle byla druhá, určitě jsem kdysi viděla Mnoho povyku pro nic a nejsem si jistá, jestli ještě něco), ale audioknih na uložtu nebylo až tak málo – a některé dokonce v překladu od Hilského, co víc si přát… Během této inscenace se mi chvílemi objevoval ve tváři výraz lehkého zhrození nad úrovní lidstva a jeho smíchem nad lacině připervezlými vtípky (stejný výraz, jaký jsem měla ve tváři část Babovřesk – tu, co jsem nebyla zhrozena zcela). Já v zásadě proti pochybným sexuálním narážkám nic nemám (ani nemůžu, když v poslední době vidím dvojsmysly skutečně všude), jen by jich možná nemuselo být tolik. A v díle, co se jmenuje šejkspírem. Neříkám, že by se mi to celý nelíbilo, jen… parakotouly? conversky? džíny?

Na začátku nakráčeli herci na scénu v civilu a hráli „sami sebe“. Někoho přitáhli opilého na vozíku, někdo se pohádal, někdo chyběl… bohémové. Nápad to nebyl zlý.

Začala hra. Junák vylezl na pódium a přednesl jakýsi prolog. Hezké. Přišli herci. Házení kufry. Interakce s publikem. Kufry. Divoké poskakování. Sezení na klíně. Osahávání se. Obojí chlapi. Živé loutky. Občas zvláštní vsuvky. Přestávka. Herci na scéně hrají sami sebe a odkazují na úplný začátek. Kufry. Divoké poskakování. Parakotouly. Hole v ruce vs. holé ruce. Plus body za Matějkova kozáčka (ačkoli nevím, ve kterém dějství to vlastně bylo).  Závěrečná hostina. Smích. Přišlápnuté šaty. SMÍCH. Pak už to dohráli skoro normálně.

Začnu si do divadla nosit blok.

Rozhodně bych si netroufla vydávat se za znalce dějin odívání, ale i takový laik jako já poznal, že kostýmy jsou jakýsi směs pseudorenesance a moderního oděvu. A i když jsem slepá jako patrona, byla bych ochotna odpřísáhnout, že Thranio měl na sobě jeany. Já proti tomuto kusu oděvu v zásadě nic nemám (nejsem módní peklo), ale přeci jen… 

Kateřina měla pro změnu leginy a poměrně kraťoulinké šaty. Ani róbu Biančinu bych neoznačila za dobovou, dobovější jsou i mé kostýmy na larp.

Ono by mi to odění možná tak nevadilo, kdyby byli všichni oblečeni ve stejné epoše. To moderní oblečení na všech bych ochotně tolerovala… jenže Zkrocení zlé ženy. Společnost se nám za těch pár set let poněkud posunula a takové domácí násilí už by se netrpělo. A i ty zlé dcery by to neměly tak zlé. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem vždycky mnohem víc fandila Káče než Biance, takže se mi líbilo, že Bianka byla podána tak, jak si myslím, že by měla. V té formě, která mi připomíná Dariu, všeobecně neuznávaná starší sestra, zbožňovaná mladší. Já vím, že William Bianku líčil jako tu, co se ráda učí, krásně hraje, zkrátka na první pohled vzor všech ctností, avšak já si myslím, že to byla nehorázná kuna, která to všechno uhrála na svou krásnou tvářičku. A jestli mezitím Kateřina narvala loutnu na hlavu Horatiovi (?) není nikterak relevantní, protože to byl de…nervující člověk.

Ano, příště si s sebou beru blok. Takhle jsem polovinu zapomněla… což je smutné.

Balada o děvečce Růže

V rámci cenzury mých výšplechtů o lidech jsem se rozhodla začít zveřejňovat bláboly jiné. Něktreré z nich se ráčily nacházeti na smazaném blogu, některé jen okupovaly paměť mého počítače. Tohle je ten druhý případ. Jo, drze jsem vykradla Spirituál kvintet a Asonanci. A nestydím se za to!

Krásná dívka seděla v sadu u besídky ve chvojí a celá kvetla. Hlavu měla spletenou a chtěla ho mít v pokoji. V noci se vykradla z domu, jako kdyby šla loupit. K tomu jí svítil měsíček a bylo jasné, že kdyby ji otec načapal, jak utíká, byla by bita.

Růža spěchala k milovanému. Zaťukala na okýnko, odkopla bačkorky, vylezla na parapet a protáhla se zavřeným oknem. Položila se na polštář a řekla mu: „Schází mi tvůj úsměv, schází mi, když svítá. Schází mi tvá láska, když sám usínáš.“ Načež vyděšena tím, co udělala, utekla rozbitým oknem.

Další den bylo jisté, že ji otec při útěku nenačapá - pořezala si nohy. Celou cestu domů za sebou nechávala krvavé stopy, což zanechalo v údivu celou vesnici. A přišli vlci. Ze stromů se snášel soumrak, a zatímco se vkrádal večerní chlad, měla duši sevřenou otázkou „Kde tě mám, lásko má?“ Nejdřív si myslela, že se za ní vydal a je vlk. Pak, že ho sežrali vlci. Nakonec jí došlo, že asi ví, že se jí v dálce ztrácí. Takřka viděla, že jinou tvář teď líbá, přesto si řekla „Ty jsi můj, já jsem tvá. Ze svých krásných velkých očí, všechnu něhu svou ti dávám, z románů ji sbírám, ze svých slz, lásko má.“

I přes strach z věčně otravujících vlků ho vyhlížela každé ráno a věřila, že se vlci zpátky vrátí. Aby její tvář už nebyla prázdná a ona po nocích nevolala do vlčího vytí věčnou otázku „Kde tě mám, lásko má?“ Jenže vlci neodcházeli a dál vesele decimovali vesnici.

Jednoho rána padla do bot rosa, posel to dobré nálady. Každý pláče, Růža padla, skočila nám do vody.

Kariérní růst

Jak jsem již mnohokráte zmiňovala (ačkoli ne tady), má tolik milovaná práce se sestává převážně z odesílání e-mailů a úklidu. Zkrátka nic, co by mi mohlo být užitečné v mém - snad jednou - budoucím povolání. Chvílemi si sice připadám jako jazykový génius, když vyju na maily, co dědovi chodí (což před týdnem v tramvaji vyústilo v můj emotivní projev ke spolužačce na téma "chci toho chlapa umlátit kávovou lžičkou", přičemž řeč byla o jednom nejmenovaném lékárníkovi).

Teď se ale chystá nové vydání Humanae vitae, encykliky papeže Pavla VI., která je - podle mého výkladu - návodem ke správnému rozmnožování. Velice nudným a uspávajícím, mimochodem. Ať už je to však z nudností či užitečností tohoto elaborátu jakkoliv, faktem zůstává, že jsem ho přečetla už čtyřikrát (mé skóre je litr silné kávy a necelé dva litry čaje) a chvílemi se nestačím divit. Nejen tomu, jak pofidérní je to stylisticky - to mi zajišťuje příjem, čím víc chyb, tím víc času a tím víc peněz - ale i obsahu... Nu, považte sami:

Řeč je o odpovědném rodičovství a o tom, jak díky němu rodiče mají hlubší vliv při výchově dětí. Cituji z vydání z roku 1991, abych snad jako nevynášela informace (kdyby mě chtěl nějaký ThLic. žalovat*):
Děti malé a dospívající vyrůstají pak v prostředí správného oceňování lidských hodnot a klidně a harmonicky se rozvíjejí jejich duchovní a citové vlastnosti.

Taky máte pocit, že mé duchovní ani citové vlastnosti se moc harmonicky nevyvinuly? V tom novém překladu je to - zejména vztaženo na mne - ještě absurdnější. A ano, mí rodiče se téměř určitě o odpovědné rodičovství (a jeho přirozené a spolehlivé plánování**) pokoušeli. Nejen, že je nás šest, navíc jestli se někdo z nás rozvíjel harmonicky, tak jsem harmonika. Tahací.***

* ano, jedná se o značně soukromý vtip
** ano, jedná se o lehce soukromý vtip
*** ne, to nemá být vtip, to jen zkouším, jestli mě Š. pořád čte :D



A abych vysvětlila název článku - tentokrát má hlubší smysl - v tom vydání bude mezi autorským kolektivem mé jméno. SMAJLÍK!

Slova

Slova.

Zdánlivě nesmyslná uskupení písmen.

Hledám je a nenacházím… vím, že můžu vytvořit vlastní.

Být mág. Bůh.

Vdechnout život novým věcem, stačí je pojmenovat.

Je jich spousta… poletují a narážejí do skla, ale jakmile otevřu okna své mysli, utečou a vysmějí se mi z míst, kam nedosáhnu.

Ze slov bych mohla složit věty, ale takhle jsem němá.

A nedokážu poskládat ani svoje myšlenky. Pak mám něco vědět…

Všechny ty představy jsou příliš abstraktní, jsou jak obrazce z prachu. Sebemenší závan větru je zničí, odvane do nenávratna.

A tak jednou skončím taky.