čtvrtek 10. listopadu 2016

Utrpení. WordSketch vypráví

Píšu diplomku, nebo se o to snažím. Takže mám zvýšenou potřebu projevovat se na všechny platformy, kde to jen jde. Už jsem dnes napsala i na fb, tak teď musím na blog.

Příběh nechť se jmenuje Podmětem je. A má i pointu.

pacient trpí
Kristus trpěl
tiše trpí
dcera trpí
trpím akné
syn trpí
trpí neduhy
pacientka trpí
dcerka trpí
od mala trpím
pejsek trpí
maminka trpí
Ježíš trpěl
trpí klouby
trpí otoky
manžel trpí
trpí průjmy
škůdci netrpí


(Kdo nevíte, co je WordSketch, je to lehce mystický nástroj ve Sketch Enginu, tomhletom: ske.fi.muni.cz, sketchengine.co.uk/)

pátek 8. července 2016

Literátem obtížně a zdlouhavě

Kdo nikdy neslyšel nebo nečetl jedinou zábavnou historku o mém dědečkovi, jako by nebyl. Veselých i děsivých zážitků pochopitelně ubylo poté, co jsem s dědečkem přestala pracovat. A teď jsem se po čtyřech letech od svých prarodičů odstěhovala. 

Když jsem tuto skutečnost oznamovala, bylo pochopitelně nezbytné se svými prarodiči mluvit. (Má dovednost vyhýbat se konverzacím s prarodiči se v posledním roce dostala na velmistrovskou úroveň.) Povídala jsem si s dědou o svých záměrech a řečený začal mluvit o možné spolupráci na jakési publikaci. Vyvodila jsem z toho, že bude chtít nějakou korekturu. Dovedete si tedy představit mé překvapení, když mi tuhle volal a svým pomalým tempem mi sděloval něco o našem plánovaném rozhovoru nad knihou nebo snad o knize. Seděla jsem zrovna v tramvaji, říkala jsem si tudíž, že jsem se třeba přeslechla. 

Včera jsem byla sbalit zbytek svých knih (jsou těžké, mám jich moc a zároveň málo). Při té příležitosti jsem se zeptala dědy, co že to po mně bude chtít. I když už jsem u dědy připravená na leccos, dokázal mne zaskočit. Rád by, abych mu pomohla zkompilovat poněkud medicinskou publikaci. Že prý budu spoluautor. (A taky mi za to zaplatí.) Už od dětství mám takový sen, že jednou bude mé jméno jako autor na nějaké tiskovině, jiné než bakalářce a (snad jednou i) diplomce. Ale nějak jsem nečekala, že to bude takovéhle dílo. Protože můj souhlas znamená, že teď s sebou budu tahat obskurní publikaci Jak zdravě stárnout a pokoušet se z ní vydyndat nějaká moudra. Můj život zase zavání bizarností.

úterý 5. července 2016

Maturitní

Nedávno mi má 14letá sestra položila zákeřnou otázku. Stěžovala si, že bude muset maturovat z matiky, proč prý se to odsouhlasilo. Z dívek v naší rodině jsem matematický génius já, realitě navzdory... (https://twitter.com/sinigaidd/status/719488721867960320)

Věrného Androida jsem nejdřív uklidnila tím, že státní maturita je výsměch gymnazistům, a že se svou nadprůměrnou inteligencí nebude mít problém ji složit. Nicméně pokusila jsem se proniknout i hloub. 

Věc se má podle mne nějak takhle: trpíme dlouhodobou společenskou neúctou. Je to nejspíš důsledek koňoumismu, a pravděpodobně i snahou o politickou korektnost a následné ignorování základních principů chování ve společnosti. Jsou určitě lidi, co o tom ví víc než já a kteří jsou povolanější se k tomu vyjadřovat. Každopádně tahle společenská neúcta vede k tomu, že se žáci chovaj neurvale k učitelům (jejich osobní i profesní kvality protentokrát nechme stranou), přičemž společnost to prakticky toleruje. Zároveň rodiče (často ti, co své děti v neúctě podporují), požadují po učitelích, aby jejich děti naučili úplně všemu, ale přitom, paradoxně, protestují, pokud učitelé po jejich dětech něco chtějí. Potom se všichni divíme, že jsou někteří žáci tupí jako štoudev a nic neumí. Potom se prosazuje povinná maturita z matiky jako řešení problému, který je ale někde úplně jinde. 

Říká to spousta lidí a já se taky přidávám se svou troškou do mlýna. Dokud budou pajdáky braný jako odpadová škola, kam jít, pokud se člověk jinam nedostane, a dokud budou rodiče svý děti podporovat v pohrdání autoritou učitelů, můžeme jako stát zavádět povinné zkoušky z čeho chceme, ale nic se tím nevyřeší. Stejně, jako povinná maturita z cizího jazyka na úrovni (tuším) B1 nezaručí, že bude celý národ schopen domluvit se anglicky jako Skandinávci, nezaručí ani povinná maturita z matiky, že budou žáci schopnější přemýšlet. Leda by se v dalších čtyřech letech dosáhlo naprosté změny státních maturit. Ale to je asi stejně pravděpodobné, jako že já budu v příštím volebním období prezidentem.

pondělí 30. května 2016

Pět klíšťat, jeden srost chorošů a veselá nálada

S chlapcem jsme byli o víkendu u našich a když už jsme tam byli, dotáhla jsem ho i do své milované rodné vsi. (Že jsem se technicky vzato narodila v Pardubicích je věc jiná.) Ukázala jsem chlapci náš dům a s potěšením seznala, že můj pokoj stále ještě nění vymalován. Tohle všechno na těch zdech pořád je. A pořád mne nenavštívili pánové se svěrací kazajkou...

Po prohlídce mého bývalého domova jsme si prošli oblíbenou procházku s několika zacházkami, postupně jsem ze sebe pomocí jodisolu poshazovala zhruba pět klíšťat, a vůbec jsem si užívala život v přírodě, co mi jinak chybí. Protože to není ta moje příroda, kam můžu bosá rovnou z baráku, a do lesa to mám sotva pár metrů. Poplácala jsem se ve vodě, našla srost chorošů s fakt divnou barvou a zjistila, že bylo pokáceno mnoho stromů, rozježděno mnoho cest, a taky, že byla zasypána mezera mezi dvěma kameny, kde jsem strávila mnoho hodin svého dětství. Takže můj život už nikdy nebude jako dřív.

Psychochoroš. Foceno z rybníka, voda byla fajn, ale byl v ní žabinec. Nebýval.
Nebyla bych to já, kdyby se mi nepodařilo menší faux paux. Po návštěvě, kdy jsem stihla probrat své plány na rpg a kamarádčiny plány na sestřinu rozlučku, jsme byli s chlapcem na obědě, kde jsem nepoznala děvu z rodné vsi, se kterou jsem se před asi patnácti lety celkem kamarádila. Takže byl můj život naplněn, protože bez drobných společenských škobrtání bych nemohla být sama sebou, a to by mne přece mrzelo. 

Když jsme se vraceli do Brna, měl náš vlak dvouhodinové zpoždění a mne pokračovalo bolet v krku, takže jsem měla skvělou výmluvu, proč se nemohu učit na zkoušku. Vlastně ji mám i celej dnešek. Furt mám půlhodiny na to, abych se přehlásila na další termín. Jsem regulérně nervózní, že dostanu blbou známku. A že nebudu mít dobrej prospěch, a proto nebudu mít ani prospěchový stipendium, ani červenej diplom. Trochu mě to děsí. Docela dlouho se mi dařilo mít školu na lehátku, ale zároveň se jí dostatečně věnovat. Teď mi chybí to mít ji na lehátku. Že bych se jí až tak věnovala se říct nedá. Jsem líná. A pořád mám pocit, že nejsem dost dobrá, takže se mohu zvesela plácat ve svých lehkých existenciálních krizích. Tolik, že jsem si dneska vzala Lexaurin, co mi dala maminka před rokem, ať si ho vezmu, až budu (zas) na dně. Ubránila jsem se mu, ale byl u mne doteď. Mohu doporučit, asi vážně uklidňuje. Jen počád nevím, kdo se za mne naučí na tu zkoušku...


středa 4. května 2016

Výplod svérázné mysli

Občas mě přepadá takovej ten pocit, že můj život nemá smysl. Zatím se mi nepodařilo vysledovat nějakou rozumnou souvislost mezi pocitem marnosti a realitou. Je pravda, že většinou se buduje postupně na základech nestíhání a nezvládání... ale. Je to trochu moc. Jít si poklidně ze školy a najednou zjistit, že mám nutkání odírat si ruce o zídky plotů je poněkud zvláštní. Myslím zvláštní i na mne.

V poslední době zaznamenávám různý tendence k destigmatizaci duševních chorob. Má na to asi vliv i moje maniodepresivní sestřenka přes koleno, která je ještě o dost větší attention whore než já. Tyhle věci jsou nicméně super, protože lidi stigmatizujou, co můžou (anžto jsou hloupí, ale to už jsem si dneska vyjasňovala se spolužáky v knižním klubu). A taky mám díky tomu všemu pocit, že já, zanedlouho rok na antidepresivech, jsem vlastně naprosto normální. Jakože ne tak, že bych si připadala, že někam zapadám, ale že mi přijde, že jsem v pohodě. Že moje problémy jsou vlastně malý, takřka neexistující. Možná to má jistou spojitost s tím, že už je to přece jenom docela chvíle, co jsem se naposledy vážně chtěla zabít...

Tak či onak, jakkoliv si uvědomuju, že mám vlastně super život, čas od času na mne padne větší či menší zádumčivost a bádám nad smyslem života. Přemýšlení je skvělá věc, jenže občas docházím k nepěkným věcem. Protože marnost nad marnost, všechno je marnost. Jsem kolečko v soukolí, ale ne to, co krásně zapadá, ale to, který je celý pokřivený a funguje dost selektivně. Svět je neuvěřitelně obrovský místo, který nemám šanci pochopit. Nejsem dost schopná, abych dokázala něco ovlivnit. Když často nevím, co se sebou, jak bych měla vědět, co se světem. Jak mě může vůbec napadnout, že lidi obecně spoustu věcí mrvěj, když já sama mám co dělat, abych se srovnala sama se sebou.

Nechci se (už nějakou tu chvíli) aktivně zabít, protože pud sebezáchovy se mne drží, jak může, a krom toho mi to nepřijde jako až tak dobrej nápad. Jenže prostě nebýt, to by bylo krásný. (Možná jsem to Do ticha neměla pouštět ve smyčce, začíná mi z toho lehce hrabat...) Tuhle jsem četla jakýsi článek, že mladiství ve Středočeském kraji se čím dál tím častěji pokouší o sobevraždu. Ne, že bych se jim zásadně divila, já, oáza optimismu, o sebevraždě (i když ne vážně) přemýšlela poprvý v nějakejch devíti letech. Jen občas nevím, jestli jsem normální, jestli jsou moje reakce na vnější podněty fakt bizarně přehnaný, jak velký jsem blázen, nebo naopak.

(Když jsem si tuhle říkala, že jsem dlouho nepsala na blog, poněkud jsem nečekala, že ze sebe vybliju něco takovýhohle. Jsem moc já. Ale jinak normální a duševně zdravá, děkuji za optání.)

pátek 25. března 2016

Přišlo jaro

... naštěstí ne na mne. Ale byla jsem se vyvenčit a vzala s sebou bestii. Z celé té události je zaznamenáníhodné snad jen to, že jsem nás neztratila (nebo aspoň ne tak, abych nás zas bez námahy nenašla) a že jsem asi utrpěla zásadní nárůst sebevědomí, protože jinak nevím, jak je možné, že jsem si na cyklostezce zpívala, i když jsme míjeli lidi...

Na to, že už máme jaro, byly některé pohledy poněkud podzimní... Tak či onak, jeho Širavost se hezky vybahnila ve vodě čisté, přečisté.


Aby se jako telátko choval nejen pes, vylezla jsem si na strom. Když jsem slézala dolů, vzpomněla jsem si na Tygra.

Zbývá už jen slézt. Tó... bude... nesnadné.
 Že jsem nás vedla cestou necestou mělo ten příjemný bonus, že jsem zhlédla geniálně umístěnou značku. Pohled je z pole a značka v zahradě.


Každopádně to nejlepší přišlo ke konci výletu. Konečně jsme potkali jaro. A taky jsem zplichtila fotku pejska a kočiček.


(Pokud někdo máte morální či jiný problém s kvalitou fotek, vězte, že jsou z mobilu. A ještě na mne poprchávalo.)

čtvrtek 3. března 2016

Idiotlekt

Běžně až tak velkou potřebu směšovat pojmy idiot a idiolekt nemám, ale k současné situaci to celkem sedne...

Věc se má tak: jsem z východních Čech, matku mám z Moravy a z mého příbuzenstva jsou asi 3/4 z Moravy. To zadělá člověku na celkem zmatenou slovní zásobu samo o sobě. A aby toho nebylo málo, už čtvrtým rokem přebývám v Brně. A v podstatě tři roky chodím s Jihočechy. (Ano, vystřídala jsem Jihočecha E za Jihočecha V, novější a lepší model a tak, znáte to.)

Patřím zjevně mezi lidi, které jejich okolí značně ovlivňuje. Aspoň co se mluvy týče. Jak slyším Ostraváky, myslím v kratce a tak. Proto jsem celý život mluvila obecnou češtinou. Protetická v- jak vyšitá a říct ý místo ej bylo téměř nemožné. Dokonce bych řekla, že v obecnosti češtiny u nás doma vedu. (Aspoň v něčem může být člověk lepší než všech pět jeho sourozenců, i když v tomto ohledu těžko říct, jestli je o co stát.) No a do takovéhle obecné češtiny obohacené krásným východočeským dýl se mi pletly některé moravismy od maminky, dodneška říkám zamčít místo zamknout. Každopádně s nějakým sem-tam-moravismem jsem se dokázala vyrovnat snadno a rychle. V poslední době pozoruji nárůst dosud pozvolného přejímání moravské asimilace, takže místo, abych šla ven [s] někým, jdu [z] někým. A tak dále. Jedinou mou útěchou je, že ještě neříkám [nazhledanou]. (Ruku na srdce, je to jen proto, že z pozdravů většinou zvládnu jen den nebo -(b)rý (d)en a -nou, případně -enou, aspoň co se slyšitelné části pozdravu týče.

Pomalu se dostávám ke kameni úrazu...
Obecná čeština: Co mám se sebou dělat.
Východočechismy: Dýl? Oujé! (Vím, že je to hrozný slovo, ale vždyť je tak krásný a výstižný.)
Moravismy: Genetická zátěž (čti maminka), dlouhodobý pobyt na Moravě. Ok.
Jihočechismy: Jak tohle se sakra stalo?!

Ano. Přistihla jsem se při používání specificky jihočeských tvarů. Možná za to může víkend strávený u rodičů modelu V a jejich výrazivo, ale řekněte, není to děsivé? Ještě naštěstí jihočesky nepřivlastňuji, ale už to ej strkám i místo é, což je vskutku tristní. Do tej...


Kapitolou samou pro sebe by mohly být mé obskurní kombinace obecné češtiny a knižních výrazů, ale tím se radši zabývat nebudu. Už teď si chci občas jednu vlepit, když se slyším.

Co říci závěrem? Snad jen: Zatracené profesní deformace! 


P. S. Jsem zvědava, co na svou klasifikaci řeknou oba Jihočeši. Ehm.


čtvrtek 11. února 2016

Popůlnoční pošílení po n-té

Včera jsem nemohla usnout. Díky tomu jsem zplodila kus textu do školy a pohrabala se ve starých Pravidlech. Když jsem se asi podesáté rozhodla konečně usnout, zaútočila na mne inspirace. Pak sice zase několikrát utekla a nakonec se schovala s kategorickým prohlášením, že s výsledným dílem nemá nic společného... ale ono už bylo.


Přátelé i nepřátelé, 
lidé moji drazí,
ženy celé noci bdělé, 
smilníci a vrazi!

Přátelé i nepřátelé, 
lidé živí v noci
kráčej vám vstříc celkem bděle
přeukrutní soci.

Přátelé i nepřátelé, 
celé je to v loji
přivedli si zlaté tele, 
schovávaj ho v sloji.

Přátelé i nepřátelé,
lidé z masa z kostí!
Na prach všechny semeleme;
nevládnem než zlostí.

Přátelé i nepřátelé,
zloději mí milí
zlaté tele ukradneme
vezme to jen chvíli.

__________________________

                     Řekla bych, že z původního                     
Přátelé i nepřátelé,
lidé moji drazí,
tumty dumty tumty dumty
smilníci a vrazi!

A následujícího
Přátelé i nepřátelé,
lidé moji drazí,
celé tele relé mele
smilníci a vrazi!

Mohlo vzniknout i něco horšího. Mohlo...

úterý 26. ledna 2016

Konverzační deficit

Zatím ještě neskládám básně, s tím až začnu, tak bude konec. 


Já společnost až tak moc nepotřebuju. Dokážu žít sama se sebou, vždycky můžu utýct někam do svý hlavy, tam, kde nejsem sama sebou, kde můžu (nebo musím) být některou ze svých fiktivních postav (spíš než osobností, zatím, smajlík). Těch, které se nebojí dělat, co chtějí a jsou typicky superschopné. Nebo aspoň opravdu chytré. Problém ovšem nastává, když jsem ponechána sama sobě a nemůžu odejít od reality, neb mne pronásledují věci jako zkouškové. Jako třeba dneska. Dokážu se učit, ale mám problém se k tomu dokopat. Protože mám konverzační deficit, protože krom toho, jak jsem dneska v knihovně potkala ediho s xim jsem celý den s nikým nemluvila. Jen sama se sebou, a taky jsem tvítovala. Ale přiznejme si, to nestačí. Člověk -- nebo aspoň manka -- většinou potřebuje mluvit víc, než na co stačí 140 znaků. 

Potřebovala bych si s někým promluvit, protože vypovídat se je nejlepší terapie, člověk uteče svému já a může se zase věnovat realitám jako je etymologie (ze který mám zítra ráno zkoušku). Chtěla jsem se učit v neděli, ale nějak jsem se k tomu nedostala... takže jsem měla dnešek na zkompletování poznámek a naučení se, což by mi stačilo, nebýt všech hláskových vývojů a jazykové divergence, dvou epizod Star Treku a dalších prokrastinací. Znáte to, ráda bych se učila, ale mám takový nejasný pocit, že mé sociální potřeby nejsou naplněny, proto se upínám k různým internetům, abych je naplnila, jenže je nenaplňuji, čímž se cyklím. 

Asi se půjdu věnovat labiálám, dentálám a všemožným velárám, sbohem a po zítřku až do příštího zkouškovýho učení šáteček.


(A ano, vím, že to nedává moc smysl. Ale asi mne to až tak netrápí, protože kdo maže, ...)

pátek 8. ledna 2016

Jsem takový ateista až se bojím, že mě pánbůh potrestá

Když jsem včera přišla domů, dozvěděla jsem se, že mi umřela teta. (Někdy na podzim, tipuju listopad, jí diagnostikovali rakovinu.) Jsem asi ráda, že jsem dědu, když mi to říkal, netrpělivě nepřerušila, jak mívám ve zvyku, protože on ze sebe vypraví jednu myšlenku za dobu, co já pět a ještě si u toho dokážu obout boty.

Zprávu jsem přijala poklidně, přece jen jsem tetu až tak často nevídala. Nevěděla jsem moc, co na to mám říct, pouhé konstatování, že mne to nepřekvapuje, by asi vyznělo příliš morbidně -- zejména vůči někomu, komu právě umřela dcera. Nicméně když jsem posléze usedla k počítači, abych se pustila do práce, nějak jsem se ponořila do myšlenek o své bezcitnosti (tento termín používám ne zcela přesně, jsem celkem emocionálně založená), existenci boha a spoustě dalších věcí.


Nejsem ateista. Tím jsem si celkem jistá. Ostatně, když člověk vyrůstá v takovém prostředí jako já, je asi těžké se ateistou stát. Jenže, chodit do kostela jsem odmítala už v nějakých osmi devíti letech, aniž bych přesně věděla proč. Možná mám z nadměrného čtení literatury utkvělou představu, že lidi by měli takové věci mnohem víc prožívat. Víc, než jsem je prožívala já, což bylo prakticky nijak. Tak či onak, do kostela nechodím, ale jakmile se dostanu do ekumenické diskuse nebo sporu o špatnosti církve, není-li v dosahu žádný katolík, bojuji za stranu, s níž ve spoustě věcí nesouhlasím, a ani se do ní tak úplně neřadím.

V úterý byla maminka v Brně, protože v pondělí na tom byla teta špatně, tak ji mamka chtěla (ještě) vidět. Pak za mnou přišla s tím, že strejda vymyslel, že se za ni budem všichni modlit ve stejnou dobu. Že po mně nechce, abych se za ni modlila (nedávnou jsme doma řešily mou absenci správné víry), ale že bych si na ni mohla vzpomenout. V úterý jsem tu myšlenku zvládla udržet, byť asi půlhodinu před hodinou H. Ve středu jsem na to zapomněla jako na smrt. A člověk si tak nepomůže, aby v něm nezahlodala zcela iracionální myšlenka je to moje vina, já se za ni nepomodlila. Neni to tak, že bych té myšlence věřila, ale... napadla mne.

Včera v noci jsem dočetla To Kill s Mockingbird, Atticus tam Scout (své dceří) říká, že se musí vcítit do kůže ostatních, aby mohla pochopit jejich činy. Platí to pochopitelně i o emocích. Tohle mi vždycky v životě dělalo trochu problémy. Dejte mi knihu a samotu, a když budu v tom správném rozpoložení, klidně si zabrečím nad Janou Eyrovou. Když u toho bude dostatečná tma, zaslzím si i u filmu (pokud nebude příliš dojemný, to pak dostanu záchvat smíchu). Ale strčte mě mezi lidi a pokud projevím jinou emoci než obligátní naštvanost/pobavení, případně sympatii ke svému chlapci, je ve světě něco špatně. A taky se nedokážu vcítit do kůže někoho jinýho, když na to nemám klid a samotu. 

Ale ani v klidu a samotě jsem se popravdě řečeno nezabývala tím, jaké to je stát se polosirotkem. (Možná to taky bude mít něco společného s tím, že já jsem nejstarší dcera, kdežto bratranec jedináček.) Jakože ano, napadlo mě, že nevím, jak bude vypadat život dvou jedinců, jakými jsou strýc s bratrancem (ale když to zvládli bez tety, když byla v nemocnici, musí to zvládnout i dál); ale tím tak moje úvahy o jiných končily. Spíš jsem řešila, jestli je špatné, je jsem vůči smrti své vlastní tety tak netečná, což nepěkně vypovídá o mém egoismu. Ale sebe jsem v podstatě vyřešila. Figurovala v tom i konverzace s chlapcem, ale -- jak je u mne typické -- odpověď jsem hledala v seriále(ch). V posledním díle první řady chodí všichni za Dariou, aby si s ní promluvili o smrti jednoho idiota. I feel bad about not feeling bad and that makes me feel terrible all over again. Daria Brittany řekla krom jiného that actually makes you a good person. (s01e13, The Misery Chick)

Když jsem ovšem takhle zanalyzovala své emoce (pan psycholog mi mám dojem říkal, že bych měla o emocích míň přemýšlet a víc je prožívat), přečetla jsem si dneska jeden článek, který na fb sdílela jedna má známá osoba. Nesouhlasím s oním článkem, rozhodně ne 100%, ale v jednom má pravdu, respektive prezentuje zajímavý názor. Parafrázovala bych to asi tak, že antidepresive berou lidi, kteří se nedokážou smířit s realitou (plnou stresu). Musím říct, že tohle na mě celkem sedí. Ale myslím, že zmlknu a odejdu s dalším citátem z Dariy: We both know I'm too smart and too sensitive to live in this world. (s02e08, Gifted)


A kdo by přemýšlel, kde jsem sebrala název, tak to je Cimrman. Myslím, že v říši hudby, ale jistá si nejsem.