#MeToo

Jsou věci, které by se měly šířit, protože si je evidentně spousta lidí neuvědomuje. Přiznávám se bez mučení, že jsem feministka – to znamená, že zastávám rovnoprávnost obou pohlaví. A stejně, jako chci, aby ženy neměly nižší plat jenom proto, že mají jinačí chromozomy, jsem ochotna bránit právo mužů nosit sukně. Nezastírám, že existují biologické rozdíly mezi muži a ženami, naopak. Ale holt jsou ženy typicky slabší. I osoba s takovou mírou přirozené bojovnosti, jako mám já, prostě někoho, kdo je o dvacet čísel vyšší a dvacet kilo těžší, lehko nepřepere. A bylo by fajn, kdyby si lidi uvědomili, že žijou v jednadvacátým století a začali se podle toho chovat.

Takže k věci:

Já patřím mezi ty šťastné, kterým se vlastně nikdy nic nestalo, protože moje Ne bylo vždycky nakonec pochopeno. Ale je spousta těch, které takové štěstí neměly.

A ne, není příjemné, když vám cizí padesátiletý chlápek nabízí peníze, když vám bude moc vylízat a vy nevíte, jestli stihnete vytáhnout pepřák (bylo to za bílého dne) a přemýšlíte, kudy budete utíkat.

Není příjemné vysvětlovat podnapilému kamarádovi, že s ním opravdu nebudete nic mít a přemýšlet, jestli to pochopí, nebo ho budete muset kopnout mezi nohy a utíkat.

A pak je tu spousta těch drobností, jako že když na vás někdo pokřikuje a vy ho ignorujete, vypadá, že bude agresivní. Nebo když potkáte týpka na osamělé zastávce, čekáte na rozjezd a on chce jít k vám domů, „aspoň přespat ve vchodu“. Nebo když vás cizí podnapilý chlap lapne za pas, když vystupujete z vlaku. Když vám cizí člověk sáhne na zadek, protože kolem něj procházíte….

Nemám problém dát někomu facku, ale i tak si musím dávat pozor, protože pokud nebude v okolí nikdo, kdo by se mne zastal, mám jako objektivně fyzicky slabší šanci jen na jednu pořádnou ránu a pokud dotyčného nevyřadím, můžu už jen utíkat.

Alkohol není omluva. Jasně, každému se trochu mění vzorce chování, když se opije. Ale pokud se někdo napije a začne se chovat jako barbar, není to moje chyba, ale jeho.

Závěrem tohoto elaborátu, až na mne příště někdo chmátne, dostane nejen tu výchovnou facku levačkou, co dostal zmiňovaný pán u vlaku, ale i ten pravý hák, na který už jsem se napřahovala, než jsem se zarazila, že se „přece nic nestalo“. Protože obtěžování kolikrát postupuje salámovou metodou. A někteří si asi neuvědomí, že se chovají jako idioti, dokud nedostanou jednu po čuni. 

Mravenčení na suicidálních svazích. Ohlédnutí za rokem 2016

V roce 2016 se toho stalo hodně. A všechno, o čem tu budu psát, bude silně mankocentrické.

V roce 2016...

• jsem přečetla pětašedesát knih
• jsem se rozešla se svou druhou vážnou známostí
• jsem byla v Gruzii
• jsem si našla práci, co mi zaplatí nájem
• jsem se odstěhovala od prarodičů
• jsem si způsobila spoustu zajímavých šrámů na levé ruce
• jsem nevysadila antidepresiva
• jsem začala stepovat
• jsem napsala svůj první odborný článek
• jsem zjistila, že můj velký bratr dokáže být empatický
• jsem se dostala do Mensy
• jsem nepřišla na to, co chci udělat se svým životem
• jsem se (aktivně) účastnila autorského čtení
• jsem si našla výbornou kamarádku
• jsem byla poprvé sama na pivu se spolužačkou, se kterou máme spoustu společných zájmů
• se (občas) snažím být míň sobecká (a proto vím, že se nesmím podřezat tím krásným velkým ostrým nožem, co mi sestra dala na mé přání k Vánocům)
• jsem čas od času chtěla umřít, občas víc, než by bylo záhodno
• se mi vdala sestra
• se vdaly dvě mé spolužačky, tři se zasnoubily a jedné se narodilo dítě
• se stala spousta dalších věcí, které jsem zapomněla

Jak je patrné z výše uvedeného, měla jsem se v uplynulém roce poměrně dobře, jen nemít takový mozek, jaký mám, tudíž nebýt takový magor. Každopádně... tenhle výplod má krásně poetický název (ehm ehm) úmyslně. Protože má ctěná psychika je divné zvíře. 

Nevím, jestli mi šibe ze samoty, je to jedna z možností, ale to, že nemám vztah, mne do větších depresí rozhodně neuvrhlo, kolega H promine. Myslím, že ten problém je - dlouhodobě - v tom, že když začnu přemýšlet a zároveň jsem delší dobu sama bez mezilidského kontaktu, začnu být iracionálně smutná a od toho je jen krůček k suicidálním myšlenkám - ovšem vím, že se nesmím (a taky nejspíš nedokážu) zabít, takže jsem z toho ještě víc mimo. Což občas začíná ústit v to, že si svou frustraci vybíjím na levém předloktí. Není to nic, co by mne jakkoliv ohrožovalo na životě, ale už se mne na to párkrát někdo zeptal.

Samozřejmě, pomohlo by, kdybych v takovémhle stavu kontaktovala nějakou lidskou bytost a třeba si, já nevím, promluvila. Jenomže, to bych já nemohla být já. Takže místo toho sedím doma, mravenčí mi ruka, na místech, kde bych se pohodlně mohla podřezat. A vzhledem k tomu, že mám bujnou představivost, občas vidím, jak se do mne zabodávají nebo zařezávají různé chladné zbraně (takže většinou velký kuchyňský nůž :D). To by nebylo marné, kdybych si u toho představovala tu bolest, kterou by to způsobilo. Ale tu si nějak představit nedokážu. Takže mi mravenčí ruce a jsem zacyklená někde mezi sebelítostí a sebevraždou.

Myslím, že dřív mne mravenčení netrápilo. Myslím, že je to jeden z hlavních přínosů roku 2016 do mého života. Kromě všech těch pozitivních věcí, které mne pochopitelně těší, ale nějak se o nich nepíše tak snadno. 

Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že se ty spolužačky vdaly tři, loni, akorát tu jednu moc neznám... Čímž chci říci vše nejlepší do roku 2017 a vypsat se je pro mne forma terapie.

Děkuji za pozornost a pečte zázvorky, protože tu pětiletku splníme, i kdyby nám to mělo trvat deset let!

Maturitní

Nedávno mi má 14letá sestra položila zákeřnou otázku. Stěžovala si, že bude muset maturovat z matiky, proč prý se to odsouhlasilo. Z dívek v naší rodině jsem matematický génius já, realitě navzdory... (https://twitter.com/sinigaidd/status/719488721867960320)

Věrného Androida jsem nejdřív uklidnila tím, že státní maturita je výsměch gymnazistům, a že se svou nadprůměrnou inteligencí nebude mít problém ji složit. Nicméně pokusila jsem se proniknout i hloub. 

Věc se má podle mne nějak takhle: trpíme dlouhodobou společenskou neúctou. Je to nejspíš důsledek koňoumismu, a pravděpodobně i snahou o politickou korektnost a následné ignorování základních principů chování ve společnosti. Jsou určitě lidi, co o tom ví víc než já a kteří jsou povolanější se k tomu vyjadřovat. Každopádně tahle společenská neúcta vede k tomu, že se žáci chovaj neurvale k učitelům (jejich osobní i profesní kvality protentokrát nechme stranou), přičemž společnost to prakticky toleruje. Zároveň rodiče (často ti, co své děti v neúctě podporují), požadují po učitelích, aby jejich děti naučili úplně všemu, ale přitom, paradoxně, protestují, pokud učitelé po jejich dětech něco chtějí. Potom se všichni divíme, že jsou někteří žáci tupí jako štoudev a nic neumí. Potom se prosazuje povinná maturita z matiky jako řešení problému, který je ale někde úplně jinde. 

Říká to spousta lidí a já se taky přidávám se svou troškou do mlýna. Dokud budou pajdáky braný jako odpadová škola, kam jít, pokud se člověk jinam nedostane, a dokud budou rodiče svý děti podporovat v pohrdání autoritou učitelů, můžeme jako stát zavádět povinné zkoušky z čeho chceme, ale nic se tím nevyřeší. Stejně, jako povinná maturita z cizího jazyka na úrovni (tuším) B1 nezaručí, že bude celý národ schopen domluvit se anglicky jako Skandinávci, nezaručí ani povinná maturita z matiky, že budou žáci schopnější přemýšlet. Leda by se v dalších čtyřech letech dosáhlo naprosté změny státních maturit. Ale to je asi stejně pravděpodobné, jako že já budu v příštím volebním období prezidentem.

Jsem takový ateista až se bojím, že mě pánbůh potrestá

Když jsem včera přišla domů, dozvěděla jsem se, že mi umřela teta. (Někdy na podzim, tipuju listopad, jí diagnostikovali rakovinu.) Jsem asi ráda, že jsem dědu, když mi to říkal, netrpělivě nepřerušila, jak mívám ve zvyku, protože on ze sebe vypraví jednu myšlenku za dobu, co já pět a ještě si u toho dokážu obout boty.

Zprávu jsem přijala poklidně, přece jen jsem tetu až tak často nevídala. Nevěděla jsem moc, co na to mám říct, pouhé konstatování, že mne to nepřekvapuje, by asi vyznělo příliš morbidně -- zejména vůči někomu, komu právě umřela dcera. Nicméně když jsem posléze usedla k počítači, abych se pustila do práce, nějak jsem se ponořila do myšlenek o své bezcitnosti (tento termín používám ne zcela přesně, jsem celkem emocionálně založená), existenci boha a spoustě dalších věcí.

Nejsem ateista. Tím jsem si celkem jistá. Ostatně, když člověk vyrůstá v takovém prostředí jako já, je asi těžké se ateistou stát. Jenže, chodit do kostela jsem odmítala už v nějakých osmi devíti letech, aniž bych přesně věděla proč. Možná mám z nadměrného čtení literatury utkvělou představu, že lidi by měli takové věci mnohem víc prožívat. Víc, než jsem je prožívala já, což bylo prakticky nijak. Tak či onak, do kostela nechodím, ale jakmile se dostanu do ekumenické diskuse nebo sporu o špatnosti církve, není-li v dosahu žádný katolík, bojuji za stranu, s níž ve spoustě věcí nesouhlasím, a ani se do ní tak úplně neřadím.

V úterý byla maminka v Brně, protože v pondělí na tom byla teta špatně, tak ji mamka chtěla (ještě) vidět. Pak za mnou přišla s tím, že strejda vymyslel, že se za ni budem všichni modlit ve stejnou dobu. Že po mně nechce, abych se za ni modlila (nedávnou jsme doma řešily mou absenci správné víry), ale že bych si na ni mohla vzpomenout. V úterý jsem tu myšlenku zvládla udržet, byť asi půlhodinu před hodinou H. Ve středu jsem na to zapomněla jako na smrt. A člověk si tak nepomůže, aby v něm nezahlodala zcela iracionální myšlenka je to moje vina, já se za ni nepomodlila. Neni to tak, že bych té myšlence věřila, ale... napadla mne.

Včera v noci jsem dočetla To Kill s Mockingbird, Atticus tam Scout (své dceří) říká, že se musí vcítit do kůže ostatních, aby mohla pochopit jejich činy. Platí to pochopitelně i o emocích. Tohle mi vždycky v životě dělalo trochu problémy. Dejte mi knihu a samotu, a když budu v tom správném rozpoložení, klidně si zabrečím nad Janou Eyrovou. Když u toho bude dostatečná tma, zaslzím si i u filmu (pokud nebude příliš dojemný, to pak dostanu záchvat smíchu). Ale strčte mě mezi lidi a pokud projevím jinou emoci než obligátní naštvanost/pobavení, případně sympatii ke svému chlapci, je ve světě něco špatně. A taky se nedokážu vcítit do kůže někoho jinýho, když na to nemám klid a samotu. 

Ale ani v klidu a samotě jsem se popravdě řečeno nezabývala tím, jaké to je stát se polosirotkem. (Možná to taky bude mít něco společného s tím, že já jsem nejstarší dcera, kdežto bratranec jedináček.) Jakože ano, napadlo mě, že nevím, jak bude vypadat život dvou jedinců, jakými jsou strýc s bratrancem (ale když to zvládli bez tety, když byla v nemocnici, musí to zvládnout i dál); ale tím tak moje úvahy o jiných končily. Spíš jsem řešila, jestli je špatné, je jsem vůči smrti své vlastní tety tak netečná, což nepěkně vypovídá o mém egoismu. Ale sebe jsem v podstatě vyřešila. Figurovala v tom i konverzace s chlapcem, ale -- jak je u mne typické -- odpověď jsem hledala v seriále(ch). V posledním díle první řady chodí všichni za Dariou, aby si s ní promluvili o smrti jednoho idiota. I feel bad about not feeling bad and that makes me feel terrible all over again. Daria Brittany řekla krom jiného that actually makes you a good person. (s01e13, The Misery Chick)

Když jsem ovšem takhle zanalyzovala své emoce (pan psycholog mi mám dojem říkal, že bych měla o emocích míň přemýšlet a víc je prožívat), přečetla jsem si dneska jeden článek, který na fb sdílela jedna má známá osoba. Nesouhlasím s oním článkem, rozhodně ne 100%, ale v jednom má pravdu, respektive prezentuje zajímavý názor. Parafrázovala bych to asi tak, že antidepresive berou lidi, kteří se nedokážou smířit s realitou (plnou stresu). Musím říct, že tohle na mě celkem sedí. Ale myslím, že zmlknu a odejdu s dalším citátem z Dariy: We both know I'm too smart and too sensitive to live in this world. (s02e08, Gifted)

A kdo by přemýšlel, kde jsem sebrala název, tak to je Cimrman. Myslím, že v říši hudby, ale jistá si nejsem.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán

Opravdu, ale opravdu nemám ráda psy. Ale...

Jedna z mých četných sester se poněkud rozpadá, což znamená, že si nechodí venčit své hafhovado sama, protože... by se u toho rozpadla. Když jsem u našich, chodím Širáka, bestii ušatou, venčit já, protože se díky tomu vykopu ven a snižuju tím svou tendenci vypadat jako úplný hroch. 

Dnes, takhle v čase vánočním, kdy jsem zase nebyla ani jednou v kostele, zavedla maminka doma řeč na to, jak já vlastně přemýšlím o [Bb]ohu, což vyústilo v sáhodlouhou debatu o nešvarech v církvi, druhém vatikánském koncilu a postavení žen ve společnosti. A proto i to, že jsem se rozhodla vypadnout a jít (asi o půl desáté) vyvenčit obludu. 

Vzhledem k tomu, že byl včera úplněk a dnes jasno, ubíhala cesta krásně. Hezky po liduprázdné cyklostezce, měsíc nad hlavou, krásné příšeří, do ucha mi zrovna hrála má oblíbená od Trabandu, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, v ústrety nám kráčí osamělý pes. Velký pes, rozhodně větší než Širák, což ho jasně vyřadilo z kategorie kdyžtak ho skopnu do řeky. Stáhnu bestii k sobě, modlím se (jak příhodné, vzhledem k předcházející domácí diskusi, že), aby nás pes minul... Psi se očichávají. Já lituju, že jsem si nepřehodila do kapsy pepřák a nenosím s sebou pořádný nůž. (SIce nevím, jestli by mi libovolné bylo co k čemu, ale pro ten dobrý pocit... Jo a ještě štěstí, že jsem si od maminky půjčila tepláčky, protože jinak by mi srdce spadlo až na zem a zítra byste se na internetech o Chrudimsku dočetli něco o studentce zemřivší na ztrátu srdce.) Psi se stále očichávají. Mně se podlamují kolena. Maluju si katastrofické scénáře. Pes cizí odchází, já táhnu bestii v dál. 

S náběhem k lehké hysterii jsem pozvolna pokračovala směrem domů, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, zezadu se k nám opět vrací pes. Širák se zmítá na vodítku a plete se mi pod nohy, já mám chuť ječet. Pes nás naštěstí ignoruje a míjí. Mně se klepou kolena a doufám, že někdo zakáže všechny psy...

Už se mi to kdysi stalo v Běstvině, i když bez psa, nýbrž s plasty, že mne obtěžoval cizí neagresivní pes, který mne téměř k smrti vyděsil. Neměl byste někdo tip, jak k smrti děsit psy? Jak tak koukám, docela by se mi to k životu hodilo. A pokud by to někomu nebylo jasné, já opravdu ale opravdu nemám ráda psy. 

O stereotypech

Asi nikdo, kdo mne zná, by o mně neřekl, že jsem normální. Ti, kteří mne znají dobře, dokonce možná předpokládají, že jsem docela duševně nevyrovnaná. Není to vlastně nic proti ničemu, normálnost se přeceňuje, ale teď jsem po sérii větších či menších mentálních kolapsů seznala, že lidi mají vážně divný představy...

Když jsem se před asi jeden-a-půl-měsícem totálně složila nad bakalářkou, domnívala se má ubohá stará matka, že na tom má podíl i můj rozchod. Dovčil jsem jí neřekla, že jediná situace, kdy bych s ní řešila problém s chlapama, by bylo znásilnění... To je ovšem nepodstatné, zarazilo mne, že přičítala mou labilitu muži opačného pohlaví (kdo nezná Haló, haló! nechť ukončí větu slovem muži). Před pár dny jsem zase vysvětlovala kamarádovi svou absenci slovy, že jsem musela utéct před světem. Hned se ptal, jestli zlomené srdíčko.

A já se ptám: Opravdu se předpokládá, že když jsem ženského pohlaví, že za veškeré moje problémy můžou chlapi? Myslela jsem si, že žijeme ve století ovocného netopýra and whatnot. Možná jsem vážně bezcitná bestie, ale přijde mi absurdní brát jako první zdroj problémů muže. Netvrdím, že takové vhodně načasované zamilování se či pomenší rozchod s duševní pohodou nezamávají, ale nikdy mne to nevyvedlo z míry až tolik. Mnohem zásadnější problémy mívám s každodenní realitou života a světem obecně. 

A pokud jsem vážně taková výjimka, že mne vztahy rozhazují míň než realita, odvolám co jsem psala o kometách a lidech, usoudím, že činy žen jsou z většiny definovány muži a dám za pravdu té americké matce, která nechtěla, aby její dvacetiletá dcera četla Fifty shades, neboť se bojí, že by si pak chtěla najít chlapa-svini. A pak se možná půjdu poohlédnout po nějaké příhodně vysoké a pevné větvi, protože to znamená, že vážně nejsem uzpůsobena k životu na tomto světě. (Smajlík.)

Chvála hlouposti

Nemyslím si, že by bylo správné snažit se dosáhnout toho, aby všichni při maturitě psali stejně obyčejné slohy bez jediné aspoň rádoby originální myšlenky. Protože já byla vždycky jiná a mám radši vymýšlení si než vyrovnávání se s realitou, psala jsem umělecké vyprávění. Asi jsem byla úspěšná až moc…

V poslední době jsem se se zvýšenou intensitou pohybovala na gymplu. V pondělí jsem velkolepě přednášela dvěma třídám o citacích a k tomu přihodila pár poznámek o spojovnících. Nic extra skvělého a pár věcí jsem i zapomněla... ale mohlo to být i horší a paní profesorka si mne chválila. To ale není tak podstatné, to hlavní přijde dál.

Byvši pozvána trávit čas v češtinářském kabinetu místo v Euroklubu, strávila jsem v něm asi tři hodiny a mimo jiné vyslechla debatu o přípravě na přijímačky, co škola nabízí. Něco podobného jsem slyšela před asi deseti dny tamtéž, osmělila jsem se tedy a otázala, zda-li se jedná o ty standardisované přijímačky, které se teď budou zkoušet a které mi připadají jako dost špatný nápad. A ono jo. Vyjádřila jsem své znepokojení nad tímto stavem a dozvěděla se, že to nařídil kraj (tedy zřizovatel gymnasia). A že paní profesorka mou nechuť ke standardisovaným testům sdílí. Ona svou nechuť podložila ohodnocením mé maturitní slohové práce...

To se má tak. Ne, že bych byla jó skvělá spisovatelka (milý čtenář si při procházení mého blogísku jistě povšiml), ale mé slohy měly jakous takous myšlenku, byly originální a v oktávě už i prakticky bez chyb. Jenže co se nestalo, můj sloh byl podle všeho příliš čtenářsky nekomfortní a tak jsem s odřemýma ušima dostala čtyřku ze slohu a proto jsem měla ze státní češtiny dvojku. (Jinak jsem odmaturovala se samými jedničkami, ne, že by to bylo podstatné.)

Měla jsem takové nejasné tušení, že češtináři našeho gymplu se tehdy proti mému výsledku dosaženému hodnocením slohů mimo školu bouřili a stěžovali si, ale teprve teď jsem se dozvěděla, že oficiální stížnost psal i sám pan ředitel. Všechno marné, jediné štěstí je, že mi dali tu čtyřku a nevyhodili mne s pětkou. Při školení pro další maturitní ročník se prý učitelé dozvěděli, že se hodnotí také jakýsi čtenářský komfort. A tohle já těžce nechápu. Pokud píšu pracovní postup, je záhodno, aby čtenář na první přečtení pochopil, co má dělat. Ale pokud, probohy, píšu umělecké vyprávění, čekala bych, že určitá čtenářská náročnost tu má své místo.

Vezmu-li si velkou část všech těch literatur, taky jsou čtenářsky náročné. Jestli někdo dokáže pochopit Kvílení na první přečtení, všechna čest, ale já pořád zvládám jen prvních pár veršů a dál je to nepochopitelné. Nesrovnávám svou detektivku se zmrzlinou a plyšovým medvědem s dílem takových zjevů jako je Ginsberg, ale... na hyperbole ukazuju příklad.

Zajímalo by mne, o co českému školství jde... vychovat masu nemyslících robotů, kteří když už jsou donuceni myslet, myslí v rámci malé, malinkaté krabičky a bojí se vykouknout ven? Můj sloh vem čert, ale co všechno tohle zestátňování zkoušek? Teď jsem v Řeči o řeči četla, jak Čechová vkládala naději ve státní maturitu v roce 2003 a 2011 byla zklamána. Nesouhlasím asi se vším, co píše a Současná stylistika mi občas přijde krutě nejednoznačná, ale v tomhle volám „Pravdu díš!“ a splétám pro ni oslavný vavřínový věnec.

A zase další odbočku na závěr, až do minulého roku uchazeči na naše gymnasium skládali také tzv. psychotesty, takový skoro bych řekla IQ test, až na to, že výsledkem byly body v rozsahu 0–40 k přijímací zkoušce, ne body IQ. Nepřišlo mi to jako úplně špatná věc, mohlo to i pomoct chytrejm lidem, co by třeba jinak víc pohořeli... A nebylo to na vědomosti, ale na myšlení. Ósm. Teď už kvůli těmhle standardisovanejm testům nebude, nemohlo by se to skládat v jeden den, a tudíž by to odrazovalo lidi, což si škola nemůže dovolit.

(Možná můj náhled na psychotesty ovlivňuje to, že jsem z nich měla tuším 37 bodů a skládala je před 11 lety, ale to je jedno. Aspoň jsem u nich nepodváděla, jako minimálně jedna má bývalá spolužačka z gymplu...)

Z toho všeho výše uvedeného mi plyne jediné. Cílem školství je vytvářet kopie bez nápadu. Přijde mi to celkem zarážející, když všude možně narážím na to, jak jsou potřeba samostatně myslící lidé…

Kastrol není pošta

Nějak se mi stalo, že celkem umím česky. Lépe řečeno rozhodla jsem se přinat si, že umím česky výjimečně dobře. (Už se těším, kolik tady nasekám hrubek...) A ano, mám velké ego a velké starosti se svou jedinou dcerou, krásnou ale nemocnou princeznou... ehm.

Vážněji: hrozně kvetu ze spousty věcí, co lidi píší či říkají. Mezi mé oblíbence patří přivlastňovací zájmena, vazby být rád/vděčný a samozřejmě věčné problémy s některými konktrétními slovy. Ale nad vzdáváním holdu už jsem se holt rozčilovala na starém blogísečku a dalších slov je stejně moc...

Pošlu ti e-mail o tom, co je email
Já vím, že je to těžké, ale ta malá čárečka vedla pravého shiftu se občas hodí. Zejména na posílání elektronické pošty, protože vyrývat si zprávy do hrnců je těžce neefektivní a tuším, že i drahé. Píšeme e-maily [ímejli]. Co je email [emajl] si každý může vygooglit, rozhodně to ale není možná forma komunikace.

Jsem tomu ráda...
Teď nechám všechny ty výjimky, standardy a Himálaje plavat a přesunu se k věci, která mne trápí víc. Slovník české frazeologie a idiomatiky udává spojení být rád že a být vděčný za. Nic mezi tím podle něj neexistuje. A já s ním zcela souhlasím, být rád za je prostě špatně.

Má matka si obula své boty a utekla
Opravdu by mne zajímalo, kde se to vzalo, proč prostě lidi nemůžou správně používat svůj. Když přivlastňuju podmětu, použiju tohle kouzelné slůvko. Proto maminka utekla až poté, co si obula svoje, nikoli její boty.
Její boty by to byly v případě, že bych řekla Praštila jsem maminku pánvičkou a sebrala její boty. (Pozor: neexistující soutěž Poznej citát/parafrázi opět v provozu.)

Opil se, zbil ji a zbil jí i psa
Ono to opravdu není tak těžké. Kouzelník Akusativ je prostě přízemní. Proto se ve čtvrtém pádě píše v ji krátké i. Ten rozdíl tam je vidět, že? A oč by byl svět krásnnější, kdyby se čas od času někdo obtěžoval všimnout si toho.

A ano, je mi jasné, že když si to nikdo nepamatuje ze školy, nedokáže najít v prirucce nebo v Pravidlech, tak tady to bude k ničemu ještě víc... ale stejně, je to silnější než já... aneb jak říká tweet Přemýšlím, jak by lidi reagovali, kdybych jim na inzeráty v ISu odpovídala výčtem chyb, jichž se dopustili... tuším, že špatně :D

Zabijte to, já to nechci

Včera jsem důkladně pročítala twitter, hlavně zprávy někdy od předvčerejška až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít spát. Logicky mi tedy nemohl uniknout případ úmrtí v rumburské nemocnici. Zprávu jsem tak nějak zaregistrovala a dneska si o tom ještě víc přečetla v lidovkách. A všechno to čtení ve mně vyvolalo jednu zásadní otázku: proč není povolená euthanasie, když povolujeme potrat.

Jsem vychována v katolické rodině, kde se odsuzuje obé. (Tedy, obecně vzato, jsou to horká témata o nichž raději nekonversuji, takže třeba u potratu nemám představu, jak na to ten který člen rodu nahlíží konkrétně.) 

Jedna z mých sester se ve škole relativně nedávno účastnila diskuze o pro a proti euthanasii, v podstatě se tam dva týmy snažily přeargumentovat. Když se připravovala, zmínila jsem, že jsem PRO. Načež se do mne sestry pustily spoustou argumentů proč je euthanasie špatná a jak by ji šlo zneužívat.

Avšak jakkoliv jsem pro euthanasii, k potratům přistupuji o něco zdrženlivěji. Souhlasím s tím, že pokud bude dítě nějak postižené, může se matka rozhodnout nenechat si je. Chápu, že pokud je dívka znásilněna a otěhotní, nechce to dítě donosit. Netuším, co bych v těchto situacích dělala a v žádné takové situaci se nechci ocitnout. Ale je tu ale. Proč máme právo rozhodovat o smrti někoho jiného, ale ne o smrti vlastní. V čem je to sakra jiné? Pořád jde o to, že někdo umře. Lidská bytost, která by jako taková měla mít svá práva. Svá, tedy že o sobě bude moci rozhodovat sama, i když jen v rámci nějakých společensky uznávaných norem.

Leckdo asi argumentuje tím, že zárodek není člověk. Ale pokud už jednou zárodkem je, tak narození je přirozeným vývojem, stejně jako se z dítěte stává dospělý a zabít dítě je nechutné, neuvěřitelně zlé, kruté, barbarské... A že to odnese chudák matka, v jejímž těle to malé cosi je? Je to sice možná ošklivé, ale pokud se nejedná o znásilnění, tak tím, že žena souloží se tak nějak automaticky vystavuje riziku, že může otěhotnět... Holt příroda je svině a rozmnožování funguje jak funguje. A s tím prostě každá musí tak nějak počítat (i když si to třeba nechce připustit). A přesto může říct zabijte to, já to nechci.

Když můžu nechat zabít svoje dítě, proč nemůžu nechat zabít sebe? Proč nemůžu být soudcem sama sobě, ale jen svému potomstvu? Co mi dává tu moc nad životem ostatních, ale ne nad životem mým? Stát? Ne, nedává to smysl, ať se na to koukám jak chci.

Pokud ta mrtvá z rumburské nemocnice onu zdravotní sestru prosila, aby jí pomohla umřít, patří dané sestře můj velký obdiv, že se obětovala pro někoho jiného, protože dle zákona za to půjde sedět. Pokud o to požádána nebyla a zabila ji, pak je vrah. Což je neomluvitelné. A jestli je to celé jen velký omyl, velké zdravotnické pochybení nebo informační šum, potom chudáci všichni do případu zatažení... ale aspoň mi to dalo námět k zamyšlení.

Zhůvěřilosti a Stvoření

Ve čtvrtek jsem byla v divadle. Janáčkově. Na baletu. Mám z toho smíšené pocity.


Šli jsme s milým do divadla. Já hezky v šatech ke kolenům, on v obleku (lidi na nás zírali, když jsme čekali na tramvaj, ale to jsou drobnosti, se kterými se člověk smíří). I vstoupili jsme do divadla (správný vlez jsme kupodivu našli na první pokus) a protože jsme přišli včas, skoro by se dalo říci s předstihem, korsovali jsme po budově. A chvílemi nevěřili vlastním očím. Že jsme plakali nad úrovní lidstva, když jsme byli na muzikálu v Městském dívadle, to bych ještě snesla. Ale v čem dokázali lidi dorazit na balet mne překvapilo tolik, že mne to málem položilo. Mými favoritkami jsou:
1) Slečna s šaty těsně pod zadek, které byly celé takové volné... až na to, že již zmiňované pozadí obepínaly. Vypadalo to skoro stejně slavnostně jako já při návratu z typického larpu.

2) Dvě dámy, které měly kalhoty, any vypadaly vhodné k lecjaké příležitosti, jen ne do divadla. Aspoň, že partner jedné byl v obleku a dcera druhé v šatech.

Jak je tedy patrné, lidské schopnosti obléknout se k příležitosti upadají. (Ne, že bych já byla kdovíjak úchvatná, v tomto směru, na kolo lezu vytrvale v sukni a v létě dokonce naboso, ale to je prostě proto, že jsem divná... a taky proto, že kalhoty mám jedny a kraťasy žádné, žeano... Ale do divadla se dokonce i učešu a na debilní výrobce silonek sprostě nadávám mimo budovu - nebo se o to aspoň snažím.)


Když jsem už tedy tak příznivě zhodnotila odění odhadem tak slabší čtvrtiny osazenstva plného divadla, mohu se dostat, k části druhé, k chování.

Před dávnými a dávnými časy má matka kdesi hořekovala nad tím, že mezi scénami se netleská. Takže já to vím, ale spousta lidí evidentně nemá takovou šikovnou maminku, která by jim to sdělila. Na již zmiňovaném Jeckyllu a Hydovi, tedy onom muzikálu, mne to nepřekvapilo, přiznejme si, muzikál, to je mentálně nenáročná zábava pro masy. Ale u toho baletu by člověk očekával, že lidé budou mít minimální znalosti společenského chování. A ejhle, ono ne. Pokaždé, když se na jevišti setmělo, rozehřměl se hledištěm divoký potlesk.

Aby toho nebylo málo a abychom měli víc důvodů stydět se za ostatní, přišla děkovačka. Potlesku bylo hojně a umělci si to zasloužili, to ano. Ale proč probohy pociťovali někteří experti potřebu křičet a pískat, to nepochopím. Celou tuto situaci završil kdosi, kdo vytáhl foťák a ještě s bleskem si to jeviště hezky vyfotil. To už jsem jen sírala, kam ta společnost spěje.

Zajímalo by mne, jestli chodím do divadla málo a mám prostě smůlu nebo jestli jsou lidé skutečně taková hovadiště. Obávám se, že bé je správně...

Jak jsem se brodila bažinami, aneb dlouho jsem nenapsala pořádný blábol

Jsouc nadšenou příležitostnou uživatelkou lehce obskurních deminutivních výrazů, nemohla jsem si z témat úkolu na PLIN009 nevybrat deminutivíčka. Vrhla jsem se tedy do hlubin internetů a hledala zdrobněliny tak dlouho, až jsem je našla. A plakala jsem...
Kdyby se na těch maminkovských fórech používala jen deminutiva, mávla bych shovívavě rukou a řekla si, že s menší laktační psychosou tak jednou skončím taky, nic proti matkám a matkám na internetech. Ale emoticony! Absence gramatiky! Naprostá ignorace těch kouzelných kláves vpravo od mezerníku kousek nahoru, těch, co se jimi píší interpunkční znaménka.
A tak, plačíc nad stavem internetů a blbostí lidstva, plodím další dvě díla nehodná pozornosti a mého talentu. Jedním je tohle, text pro odlehčení a prokrastinaci. A tím druhým je úkol do textu, který bude krutě sepsut jako totální pitomina. Hurá. Protože proč psát něco smysluplného a proč to psát včas, když to lze vyplodit v jednu ráno a na koleni, anžto postel je nejkrásnější vynález.

Asi si budu muset pustit Solefald.

Ale co už. Je to sice totální blábol s nedodělanými citacemi, ale narvala jsem tam být rád za. All hail, Pippi Longstocking...

Až já budu velká aneb PPP

Občas si připadám jako Případ Pro Psychiatra. Člověk si tak poklidně žehlí, decentně falešně prozpěvuje a najednou sezná, že přemýšlí o smrti. To by samo o sobě nebylo tak katastrofické, ruku na srdce, to je u mne naprosto normální. Poněkud problematické začínají být mé úvahy o cestě na druhou stranu, když skutečně přemýšlím o epické výpravě ku Styxu a pomenší přátelské návštěvě Hádově. Stručně řečeno, chci se zabít. To se mi taky občas stává, ale znepokojuje mne, že za posledních pár let se ty intervaly rozkošných sebedestruktivních tendencí nějak zkracují... Nejveselejší na tom je, že vlastně nemám žádný smysluplný důvod se zabíjet. Aspoň o žádném nevím - a trochu mi chybí i nesmyslné důvody, zkrátka něco jiného než nejasný pocit, že nejsem k ničemu.
Pochybuju, že by to všechno mělo co do činění s takovými podružnostmi jako mé ctěné narozeniny. Na ty taky asi nemám důvod si stěžovat, děda, jakkoli na něj konstantně nadávám, projevil se uznale a každý rok mého života ohodnotil padesátikorunou, respektive věnoval mi rozkošnou obálku, která poté, co jsem do ní nahlédla, zjevila sympatickou bankovku. Poprvé jsem dostala k narozeninám peníze, asi začínám chápat, co je na stárnutí příjemného... ehm. Můj materialismus stranou, není tak zcela na pořadu dne. Pointou je, že jsem bádala nad tím, zda mé rozjímání nad marností mého bytí může souviset s tím, že za méně než 24 hodin přestanu být týnejdžrem a měla bych pomalu dojít do věku relativní rozumnosti a použitelnosti ve skutečném životě... nehrozí mi ani jedno. Nicméně zase zpět: fakt, že jsem během tolika let svého života nic nesvedla, je insignifikantní, významné je to, že jsem si celkem jistá, že nic nesvedu ani v letech následujících. Postrádám cíle, ambice, plány. Bojím se vší zodpovědnosti, děsím se úsilí, třesu se před neznámem. Můj život je jedna velká hromada absurdních strachů ze všeho možného i nemožného, sbírkou polozapomenutých traumat a dobře živených komplexů, inkubátorem latentních mentálních poruch. A tenhle výčet mne přesvědčuje o tom, že jsem ještě ke všemu hypochondr a simulant zoufale prahnoucí po pozornosti, který nemá nic jiného co nabídnout, který je zajímavý jen svými vymyšlenými problémy. Co mě na tom sere nejvíc je pocit, nebo spíš vědomí, že si toho fakt asi většinu vymýšlím, protože mám život v pohodě a jediný, kdo ho mrví a komplikuje, jsem já sama. A trochu mě taky deptá vědomí, kolik věcí jsem stihla posrat během těch necelejch dvaceti let. Protože vím, že co jsem začala kazit prostě dokazím až do neslavného konce, protože jsem neschopná a hlavně líná cokoliv řešit, cokoli napravovat. A to bych sakra měla být na vrcholu svých sil, na křižovatce, odkud vedou jen cesty plné naděje, kde mi nechybí nic jiného, než rozhodnout se, který ze svých skvělých plánů se pokusím uskutečnit. Vtipem je, že stojím na křižovatce, kde jsem jednou cestou přišla a cesty zpět už není, protože se po ní řítí lavina hrozící mě zasypat. A ostatní cesty jsou jedna slepá, další má značku zákazu vjezdu a pro sichr závoru, další je výjezd z jednosměrky a poslední má po dvou metrech obrovskou propast. Možnosti mám, ale jsou jedna horší než druhá, buď se proderu jednosměrkou, proti proudu na normální silnici... nebo půjdu cestou nejmenšího odporu - a buď narazím na zeď, nebo slítnu do propasti. Vyhlídky jak prase...
Tak přemýšlím, jestli se zabít... a ve vší své sebestřednosti nevidím důvod, proč to neudělat. Jediné, co mi brání je lenost se rozhodnout, odhodlat se k tak zásadnímu kroku. A proto vzlykám nad žehlením a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v pohodě.