Ze života filosofova

Můj život plyne v samých hrách a radovánkách, test tuhle, test tamhle a za rohem číhá pár úkolů. K tomu se přidají depresivní sklony a nechuť k učení a na další červená políčka v ISu už se čeká jen jako na potvrzení pitomosti.
Každopádně má to i své světlé stránky, člověk začne prokrastinujíc koukat na pátou řadu Burn Notice a dokonce se dostane i k šití. A psaní mailů vyučujícím. Pominu e-maily "Vážená paní doktorko/magistro, jsem úplně blbá", ty jsou nezáživné.
Nemohu však nezmínit svou konversaci s vyučující mého milovaného předmětu KOČCE. Nefunguje mi program (čti Jsem líná stáhnout novou versi Javy). Vyčkávám, co mi počítačově značně negramotná vyučující odpoví. Čekala jsem leccos, leč její odpověď mi vskutku vyrazila dech. Prý musím - tomu byste nikdy nevěřili - extrahovat zipový soubor.


Btw před chvílí jsem zjistila, že mám v ISu nové zelené políčko, z kodifikace. Asi to s tou blbostí nebude tak žhavý - aneb achjo, nemá se nač vymlouvat :D

Den mezi myslivci

Čili jak jsem pomáhala zabíjet nevinná zvířátka, stala se členkou neexistujícího tajného bratrstva a skoro se přestala bát zviřátek veškerých.

Začalo to všechno celkem nevinně, když jsem jsouc doma sdělila rodičům, že příští víkend přijedu i se svým milovaným. Můj ctěný ubohý starý otec, an je myslivcem, navrhl, že bychom s ním mohli jíti na hon. I sdělila jsem tuto ideu, kterou jsme posléze téměř zavrhli z důvodu morfologie, dejvovi. Když nám však otec v pátek večer představil jeden ze svých klobouků a jednu menší zimní čepici a slíbil zapůjčit i teplé zaprasitelné odění (čti bundy), spatřivše se s těmito apartními hučkami na hlavách v zrdcadle*, seznali jsme, že naše účast na oné lahodné akci je nutná.
Zkrátka a dobře, ráno jsem vstala v nekřesťanskou hodinu, stihla se i nasnídat a úderem osmé hodiny jsme již s edim stáli nastoupeni u nás na návsi, zmateně a nic netušíce zírajíce na stádo myslivců. A stále si nejsem jista, jestli jsem neporušila myslivecký bonton, když jsem si při hromadné podávání rukou nesundávala čepici. Jsem přece sakra dáma, no né?
Po nějaké půlhodině čekání na opozdilce vyrazili jsme vši do lesa. Nejdříve se šlo na prase, pročež jsem šla lesem a měla pocit, že netuším, co dělám. Někdy v té době byla zastřelena jedna liška a dva zajíci. Prase šťastně uniklo a prý zranilo psa. Po nějaké době jsme dorazili nad přehradu, kde se posléze sešla celá skvadra a kde bylo obžerstvení*. Když se mé ubohé nožičky tvářily velice zmrzle a naznačovaly, že každou chvíli upadnou, popošlo se kus lesem a zase se šlo na prase. Prase nebylo, pročež jsme se zase všichni sešli a pomocí dopravních prostředků slynoucích čtyřmi koly a spalovacím motorem byli přetransportováni nad mou milou malebnou v úpatí Železných hor ležící vesnici, kde se měli zabíjet bažanti. A taky že jo.
Vzhledem k tomu, že sjíždění se trvalo (překvapivě) taky asi sto let, byli jsme já s edíkem a dalším honcem posláni mým drahým otcem uložit mrtvá zvěřátka do v[ý|ej]hřadu, přičemž se mne pokusil sežrat sníh lehce poletující ve sviňsky silném větru. Následně jsme vyrazili do kopce ve společnosti části myslivců a všech honců. I vylezli jsme na kopec, načež všichni honci zalezli do malého lesíka, kde plašili bažanty - a protože je na to speciální nouhau*, stala jsem se tak členkou neexistujícího tajného bratrstva honců -ského mysliveckého spolku.
Hon skončil tím, že jsme vyrovnali všech 139 bažentích mrtvolek k zajícům (v konečném počtu tři) a lišce. Někdy v tu dobu jsem přemýšlela, jestli bych mohla být vrahem, anžto chytit několik zvířecích mrtvolek za krk a někam je přenášet, když vám u toho ještě krvácejí na ruce... je napoprvé celkem zvláštní pocit. Když se mrtvolky rozdělovaly, podařilo se mi ještě pár fauxů pasů*, neb jsem neznalá mysliveckých mravů a zastávám teorii, že dívka si prostě ve společnosti pokrývku hlavy sundávat nemusí - a už vůbec ne na kopci, kde fouká jako prase, leč myslivecká etiketa na dívky moc nemyslí. (Ačkoli na tomto honu byla kromě mne ještě jedna překladatelka a jedna myslivca? myslivice?...)
Zážitky tohoto dne završila cesta na korbě jeepoidního auta a posezení v hospodě, kde se mne pokusili zabít jídlem, a kde jsem víceméně ve společnosti svého otce vypila čtyři dvanáctky... ale jinak jsem naprosto normální...
A nakonec ještě dvě zásadní věci, které jsem zjistila toho oskudného večera. Dědečka bratrova spolužáka z gymplu "jsem s tím svým šamstrem dost překvapila". Dále, nosit placky informující svět o nositelově úžasnosti může býti nebezpečné - opilý mladý myslivec s harmonikou mne po jejich spatření políbil na obě tváře... Taky jsem se dozvěděla, že je poznat, že jsem tatínkova dcera, anžto jsem hubatá. A že skončím buď v politice nebo ve výzkumným ústavu.


*ano, přesně tak

python - jak to nedělat

• Funkce obvykle funguje lépe, je-li zavolána.
• TA věc podstatná pro chod celého skriptu se vždycky schovává až ZA returnem.
• Každá správná manka zopakuje stejnou chybu desetkrát, aby jí došla v okamžiku, kdy se už už chystá pláci, že jí to nefunguje.
• Dno rekurze není tak hluboko.
• Python se nejlépe shazuje špatně napsaným naprosto primitivním for cyklem.
• Nehlásí-li python chybu, je to tím, že funkce, která chybu obsahuje, není zavolána.
• Pokud není knihovna nainstalována, nelze ji importovat. Je-li nainstalována, nikde není psáno, že nebude toužit po zvláštním zacházení.
• To, že jsou slovníky šikovná věc je irelevantní. Je snazší napsat si další funkci používající regexy. 
• Nelze nezapomenout na podtržítko.
• Pět uvozovek není šest. Ni sedm uvozovek není šest.