Braniboři v Čechách, Turci na Moravě, Maďaři na Slovensku, manka v Irsku,
neboli přehled všech mých kafí za poslední dny…
Přepis mých autentických zápisků s pár insignifikantními neautentickými
úpravami.
Pro ty, co nechtějí číst dlouhé žvásty nebo nerozumí dlouhým větám:
Foukalo, pršelo a bylo to krásné. Najít v Dublinu vyhovující hospodu není
tak snadné, jak by člověk předpokládal. Letadlo nespadlo.
Den dvacátý šestý, příjezd
Dne dvacátého pátého jsem plánovala sbalit si věci a jít brzo spát. Můj plán fungoval krásně až do chvíle, kdy jsem začala hledat
"kabelku", anu jsem před lety nechala k obecnému užití, neb jsem si
ušila vak, který však nemá správné rozměry do letadla (ne, že by to někdo
kontroloval…). I hledala jsem onu tašku, kterou jsem doma průběžně vídala. Když byla
taška hromadným matčiným úsilím konečně nalezena, vyčištěna a vysušena,
zjistila jsem, že ji sestra dokázala zdevastovat k nepoužití… tak jsem šla
spát pozdě.
Na den D jsem dokázala ráno vstát, dovypravit se, uhnat bratra, aby mne
dovezl na vlak, usnout ve vlaku, začít umírat na bolest očí, sejít se s Am a s
ní a pod jejím moudrým vedením trefit na letiště, projít všemi kontrolami,
nastoupit do letadla, neumřít v letadle, v Dublinu čekat 45 minut na autobus,
který nás měl dovézt k hostelu a nejel, nastoupit do autobusu dublinské
hromadné dopravy č. 41, vystoupit na správné zastávce (byla to konečná), najít
hostel, zapsat se na výlet do Kil-cosi, najít svůj pokoj, ubytovat se, jít se
projít městem, nenechat se odfouknout, trefit zpátky, umýt se, s očima
třeštícíma bolestí začít psát a napsat sviňsky dlouhou větu.
Mimo jiné jsem také dnes zjistila, že mé boty jsou evidentně moc kovové (na
letišti pištěly) a že angličtina Samuela Becketta je na mne docela složitá. A
PLIN podle Am znamená Počítačová lingvistika - integrovaní nerdi...
Jo a jsem divná, při cestě letadlem jsem se nejlíp cítila při turbulencích.
Den dvacátý sedmý
Poté, co jsem předchozí noci nemohla usnout a dneska se vzbudila pár minut
před budíkem, vstala jsem a neučesaná jsem se spolu s učesanou Am vydala na
snídani v ceně ubytování. Toasty s pomerančovou marmeládou jsou dle mého
neskromného názoru lahodné, takže jich (při představě následného celodenního
hladovění) za vlast padlo mnoho. Po hrnku kafe a hrnku čaje jsem byla
připravena jít vstříc Dublinu. Navštívily jsme Trinity College, turistické
centrum a obchod se suvenýry, což nám krásně vyplnilo čas až do setkání s
Kitty, která nás měla provést městem jakožto jeho obyvatelka. S ní jsme
navštívily Národní muzeum, tamní kavárnu, prohlédly si další prakotel suvenýrů
a spatřivše po opuštění budovy odporně deštivé a větrné počasí, vlezly jsme do
obchodního centra, kde jsme nenašly svetr s norským vzorem a daly si další kafe
(které bylo ve skutečnosti čokoláda s marshmallow) a skončila jsem s dvěma
punčocháči a ultimátně skvělým oduševnělým svetrem, který se mému milému téměř
určitě nebude líbit. Pak jsme se rozhodly (jen s Am, Kitty nás už opustila) pro
hurá akci, že ve svých nových svetrech pojedeme hned po příletu do ČR na
jablonecký silvestr. Má čtečka však není zrovna ideální zařízení pro práci s internety, proto jsme se po dvou hrncích čaje rozhodly, že se na to asi
vybodneme a radši toho jednatřicátého pojedeme domů za svými počítači. Tak jsem
zvědava, jak to nakonec dopadne...
Po dobrodružství s internety jsme se vydaly na další procházku po večerním
Dublinu, tentokrát s epickým cílem dát si Guinness. Po pohledu na ceny jsme si
ve Sparu koupily po lahvi zázvorového piva a vypily jej pozorujíce řeku a
bádajíce, jak moc je tu ilegální pít na veřejnosti… zatím jsme to nezjistily.
(Nakonec jsme seznaly, že celostátní zákaz není a je to jak kde.)
Pak jsme se prošly dál kolem řeky, zjistily, kam že to teda v pondělí jedeme
na výlet a že trefíme do svého hostelu téměř bez problémů… vrátily jsme se tedy
na pokoj, kde medituju, jestli budu mít kašel či nikoliv. Doufám, že ne, obávám
se, že jo. Uvidím zítra, snad to půjde.
Sbohem, milý deníčku, jdu číst Becketta, když i trošku tuším, co se tam
děje… a doufám, že teplá voda nepřestala téci. (Než jsme přijely, netekla totiž
teplá voda - a kdyby ji neopravili, museli bychom za sprchou přes požární
schodiště a okno, což sice zní dobrodružně, ale sprchu mám radši po ruce.)
Den dvacátý osmý, Skerries
Včerejší večer jsem chtěla ukončit četbou Becketta, když ho v tichém
prostředí občas i chápu. Když pak jistá vzdychající dáma najednou vstala a -
aniž by cokoliv řekla - zhasla, ocitla jsem se poněkud v šoku. Zavřela jsem
tedy knihu a meditovala o kvadrilionu blbostí, například proč se celý barák
třese, když kolem něj něco projede, zejména vlak...
Po snídani jsme strávily příjemnou půlhodinu čekáním, načež jsme se šťastně
shledaly s Kitty, našly vlakové nádraží a vydaly se do Skerries, na pobřeží.
Vlaky jsou tu pěkné, turnikety nás nesežraly a <OT> zase jsem se
pozastavovala nad dublinskými tramvajemi - mají trolej uprostřed vozu, takže
při prvním pohledu to vypadá, že nemají žádnou </OT>.
U moře jsme neviděly pářící se tuleně (ani žádné jiné), pěkně jsme se
prošly, stihly kafe, najíst se a pak jsme vyrazily směrem k hradu. Po delší
cestě do kopce jsme usoudily, že tudy cesta nevede, chvíli bloudily, našly
cestu k hradu (cca 55° od silnice, po které jsme šly původně), usoudily, že tam
už nepůjdeme, úspěšně dorazily na nádraží tak akorát, abychom stihly vlak
zpátky. Cestou nevykolejil, takže jsme se s lehce bolavýma nožičkama vrátily do
hostelu, kde jsem zjistila, že má kniha je nečitelná jak za hluku cizího
rozhovoru, tak při poslechu Flyleaf. Naštěstí TA milá paní už odjela, čili je
tu světlo a ticho a já si jdu číst před svou sprchou…
A pár universálních poznatků: počasí v Dublinu nepřeje kloboukům, často,
rádo a hodně tu fouká. Do toho často prší a deští, což by zas klobouk vyžadovalo…
naštěstí je celkem teplo. Na prosinec.
Dále, tohle budou asi první Vánoce po delší době, kde se vskutku nebudu
muset obávat, že bych přibrala. Cukroví jsem si do baťůžku nebrala a jídlo v
těch západních Evropách je drahé. Navíc většinu doby zde trávím chozením.
Silvestrovská hurá akce nejspíš nedopadne. Kitty se tvářila, že by mohla
někomu napsat, jestli by nás nevzal z Prahy, ale anžto naše milé letadlo bude
mít beztak zpoždění, stejně z toho asi nic nebude.
Mimochodem, můj ctěný krk se tváří stejně jako včera a evidentně mne hodlá
napínat, zda umře či ne.
Den dvacátý devátý
Začínám mít pocit těžké sklerosy, neb si stále vzpomínám na věci, co jsem
si zapomněla zapsat. Za včerejšek jsou to kulturní odkazy na Tolkiena. Konečně
jsem vyřešila svou dětskou otázku, proč má sakra Bilbo kliku uprostřed dveří -
ono je to v Irsku evidentně normální. Další věcí jsou slepé ulice, na irských
cedulích zvané cul de sac, dno pytle.
Další náhodná událost, včera večer jsme si s Am povídaly a z tohoto
nevinného rozhovoru se nakonec stala debata o posmrtném životě, sebevraždách a
depresích. A dalších veselostech.
Ráno jsme se vydaly do Penneys, zdejšího levného řetězce s oblečením. Bylo
asi 9.30, otvíralo se až v 10.30, tak jsme se prošly v okolí O'Connel street,
abychom zjistily, že jsou tu tři Penneys na cca půlkilometru. Nic jsme si
nekoupily a sešly se s Kitty, která měla zpoždění pouze 6 minut. Vydaly jsme se
podél řeky Liffey (ať se to čte jakkoliv), došly až k přístavu, podebatovaly si
o literatuře (opravdu nikdo kromě mne nečetl dobrovolně francouzskou literaturu
jako Červený a černý nebo Paní Bovaryová?), obešly kus města, vyrazily do
knihkupectví/antikvariátu, kde jsem si nekoupila spoustu knížek a koupila
Selected poems od Blakea a posléze jsme se stavily - překvapivě - na kafe (a
mohu s klidným srdcem sdělit, že chilli cheese burger, co jsem měla, vůbec
nebyl chilli).
Už za šera jsme se vydaly na cestu kolem katedrál, kterou jsme plánovaly
zakončit v hospodě u Guinnessu. Poté, co jsme po asi hodině chození kolem
hospod došly k jedné potenciálně vyhovující, opustily jsme její okolí aniž
bychom do ní vlezly a cestou domů jsem si koupila troje nadkolenky (načež jsem
usoudila, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet).
Pak jsme chvíli rozkládaly nad čajem, zazpívala jsem kousek Kaťuši, řidič
autobusu nám sdělil, že výlet do Kilkenny, je skvělý a tak.
Teplá voda stále teče.
Doufám, že si zítra v Kilnenny dáme tamní pivo. Bez Guinnessu se třeba
obejdu, to je tenhleten mejnstrím, ale irské pivo chtít. (Radujte se, uzdravila
jsem se ze své takřka měsíční skoroabstinence, zase mám možná chuť na pivo.)
Můj krčíček stále není v tragickém stavu, ale začínám decentně pokašlávat,
juchů...
Stále doufám, že naše letadlo nebude mít příliš velké zpoždění, abych
stihla svůj poslední vlak. V Praze bychom měli být 14.55 a onen vlak jede
18.00. A asi se nechci k nikomu vloupávat na Silvestra…
Právě jsem si při pohledu na svého bratrova Becketta uvědomila, že jsem
místo statesman přečetla testament. Ideální stav pro vnímání angličtiny…
Den třicátý, Kilkenny
Autobus nám neujel. Chytili jsme si JJe na recepci a následovaly jej.
Zavedl nás do temných hlubin autobusu, seděly jsme hezky vepředu, viděly na
cestu předním sklem a tak… řidič, zmiňovaný JJ, nejdřív komentoval cestu a pak
začal mluvit o své rodině a všem možném, byl značně řečný.
Cestou jsme se zastavili v Glendalough, kde byl krásný hřbitov, několik polozřícených
staveb pravděpodobně církevních a kulatá věž (úkryt před nájezdy Vikingů, kdysi
o tom byla nějaká zmínka v jakési knížce, co jsem četla, tipuju Tremayna nebo
Petersovou). A taky dvě jezera, u jednoho jsme byly a udělala jsem si ostnatým
drátem díru do ruky, čímž jsem zvýšila svou šanci na úmrtí návštěvou Irska. Po
tomto hodinovém rozchodu jsme se všichni šťastně shledali v autobuse (herr
řidič se na počítání cestujících vyzbrojil mým kloboukem) a vydali se hlouběji
a dáleji do hor, vstříc Brownhillskému dolmenu. (Všichni si šutříky fotili z
víceméně jednoho místa, já si je obešla a fascinoval mne rybníček pod nimi.)
Cestou od dolmenu zpět k autobusu mi úplně náhodný člověk sdělil "I like
your hat.", což mne překvapivě potěšilo a utvrdilo v přesvědčení, že jsem
skvělá a dokonalá. (Ehm.)
Další zastávkou bylo samotné Kilkenny. Těšila jsem se na pivo, fakt že jo.
Stanovily jsme si plán: najíme se, napijeme a pak projdeme město. Prošly jsme
celé centrum města (krom hradu), načež jsme zapadly do kavárny, kterou jsme
potkaly jako úplně první (takže nám to chození zabralo asi hodinu…) a,
mimochodem, Chocolate biscuitt cake byl velmi lahodný a velmi čokoládový.
Shodnuvše se na tom, že pivo už teda nestihnem a že si zajdem v Dublinu na ten
Guinness, vydaly jsme se k hradu. Am udělala pár fotek a zamířily jsme do
parku, odkud jsme byly následně vypískány, neb se park zavíral a hlídač všechny
vyháněl.
Pak jsme jen počkaly na autobus, dojely do Dublinu (cestou nám JJ chvíli
zpíval), nakoupily suvenýry pro své blízké, zašly si do hostelu uvařit čaj a
jím posíleny vydaly se do Penneys, kde jsme si chtěly koupit šaty, neb irský
výběr lepší českého (prý, já o tom nemám přehled). Měla jsem vytipovány čtvery
šaty, když tu se ozvalo, že za 15 minut se zavírá (což byla podlá zákeřnost,
anžto normálně tam v pondělí zavírají až v deset), takže jsem stejně bezšatá
jako dřív.
Následně jsme se vydaly najít si hospodu. Nevěřila jsem (ani po včerejšku),
že to může být takový problém. Vzdaly jsme naši pouť a zamířily zpátky domů.
Šly jsme však jinou cestou než obvykle, podél řeky [lifi] a najednou… hospoda.
A bylo v ní místo! Takže poté, co jsem se vzdala vší naděje, daly jsme si pivo. Klidně přiznám, že mi Guinness nepřišel až tak skvělý, ale za tu námahu
to stálo. Komunikaci s číšnicemi jsem zvládla stejně bez problému jako být v
celé hospodě jasně nejmladší. Překvapilo mne, že jsem nebyla tázána na I.D.,
asi nevypadám tak mladě jako na fotce, kde prý vypadám na 14.
Teď už ležím v posteli, mám i sbaleno a nejasný pocit, že zítra v 5.45 se
mi zoufale nebude chtít vstávat. A že můj kašlíček bude už jen horší, že ty
zkoušky 6. a 8. nedám, že mi asi chybí můj milý a nakonec, že naše letadlo
bude mít určitě zpoždění kvůli atmosférickým podmínkám poněkud nepříznivým a
ujede mi vlak. Krom toho slynu nejasným pocitem vlastní debility, když jsem si
všimla, že krom díry od ostnatýho drátu mám na ruce druhou, u které nemám
tušení, jak vznikla. (Čekám, jestli dostanu otravu krve… ale jestli jo, tak
bude kchůl, bude irská… a vůbec, co by mne zabíjel škrábanec, když mne tu nic
nepřejelo, a to jsme chodily na červenou jako domorodci…)
Den třicátý první psaný dne prvního
Problém vstát jsem měla, spala jsem jako nemluvně až do 6.15, kdy mne
vzbudila Am. Letadlo nemělo zpoždění a bohužel (bohudík?) nespadlo. Jeden Ir v
něm strašně chrápal, ale moje mp3 ho většinou zvládla přehlušit.
Vlak mi ujel, teda, ten v 16.00, ale můj velký bratr mi našel jeden, co jel
do Kolína a pak pro mne (po půlhodině čekání na utěšeně vypadajícím kolínském nádraží) dokonce přijel, za což mu patří velký dík (bych mu
možná i mohla říct…). Silvestr jsem strávila s knihou a slečnou bratrovou-Usámovou.
... přežila jsem.
... přežila jsem.
