Posledních pár let je mou dobrou tradicí jezdit do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Jsou tam knížky a Martin Hilský, co víc si přát...
Letošek měl od roků předchozích jistou odlišnost, seznala jsem totiž, že musím nutně v Brodě přespat, abych stihla přednášky v nekřesťanské ranní hodiny. Domluvila jsem se tedy s tetou, že přespím u ní. V Brně mi půjčila klíče, neb nebyla doma... a já se mohla vydat na cestu.
Pominu barvité líčení situace, jak jsem prchala z hodiny maďarštiny, jak jsem si koupila svačinku a stihla vlak... Podstatné je, že když se večer zavíral veletržní palác (ehm, KD Ostrov), vyrazila jsem v doprovodu svého věrného Androida (čti 12leté sestry) směrem k tetě. Že jsme si zašly, protože jsme si vzpomněly, že by se nám hodila večeře je jedna věc. Pravá zábava začala, když jsme hledaly správnou odbočku. V jednu chvíli jsme se zastavily vedle hlavní silnice, vytáhla jsem telefon a meditovala nad mapou. A kde se vzal, tu se vzal, kolemjedoucí kamioňák na nás zatroubil a zamával nám. Nevysvětlitelné. (Taky proto, že jsem neměla červenou puntíkovanou sukni, nýbrž hnědou, ana je delší.)
Nevěnovaly jsme autům jezdícím okolo pozornost a pokračovaly po chodníku vzhůru. Po zvolení náhodné odbočky povedlo se nám najít nemocnici. Chvíli jsme se kolem ní motaly, než nám došlo, kudy tudy na blázinec. Šli jsme podél plotu, po chodníku vstříc správné bráně blázince... když tu kolem nás projelo auto. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby se z něj neozvalo něco, co mohlo být buď doprdele... nebo cokoliv jiného, třeba modlitba k Mardukovi. Po tomto zážitku jsme však našly správnou bránu a za ní dokonce i správný dům. A cestou nás nikdo neznásilnil, neokradl, neopil ani nepřepadl. Myslím ale, že to bylo jen díky našemu štěsí, že jsme nezvolily stejnou cestu, jakou jsme šly ráno zpět k veletrhu. Protože ulice před pěknou zdí a creepy lego panáčkem vypadala jako místní Bronx. A taky měla pekelně rozmlácený chodník, tak bychom si ještě ke všemu vymkly kotníky...
