pondělí 22. července 2013

Až já budu velká aneb PPP

Občas si připadám jako Případ Pro Psychiatra. Člověk si tak poklidně žehlí, decentně falešně prozpěvuje a najednou sezná, že přemýšlí o smrti. To by samo o sobě nebylo tak katastrofické, ruku na srdce, to je u mne naprosto normální. Poněkud problematické začínají být mé úvahy o cestě na druhou stranu, když skutečně přemýšlím o epické výpravě ku Styxu a pomenší přátelské návštěvě Hádově. Stručně řečeno, chci se zabít. To se mi taky občas stává, ale znepokojuje mne, že za posledních pár let se ty intervaly rozkošných sebedestruktivních tendencí nějak zkracují... Nejveselejší na tom je, že vlastně nemám žádný smysluplný důvod se zabíjet. Aspoň o žádném nevím - a trochu mi chybí i nesmyslné důvody, zkrátka něco jiného než nejasný pocit, že nejsem k ničemu.
Pochybuju, že by to všechno mělo co do činění s takovými podružnostmi jako mé ctěné narozeniny. Na ty taky asi nemám důvod si stěžovat, děda, jakkoli na něj konstantně nadávám, projevil se uznale a každý rok mého života ohodnotil padesátikorunou, respektive věnoval mi rozkošnou obálku, která poté, co jsem do ní nahlédla, zjevila sympatickou bankovku. Poprvé jsem dostala k narozeninám peníze, asi začínám chápat, co je na stárnutí příjemného... ehm. Můj materialismus stranou, není tak zcela na pořadu dne. Pointou je, že jsem bádala nad tím, zda mé rozjímání nad marností mého bytí může souviset s tím, že za méně než 24 hodin přestanu být týnejdžrem a měla bych pomalu dojít do věku relativní rozumnosti a použitelnosti ve skutečném životě... nehrozí mi ani jedno. Nicméně zase zpět: fakt, že jsem během tolika let svého života nic nesvedla, je insignifikantní, významné je to, že jsem si celkem jistá, že nic nesvedu ani v letech následujících. Postrádám cíle, ambice, plány. Bojím se vší zodpovědnosti, děsím se úsilí, třesu se před neznámem. Můj život je jedna velká hromada absurdních strachů ze všeho možného i nemožného, sbírkou polozapomenutých traumat a dobře živených komplexů, inkubátorem latentních mentálních poruch. A tenhle výčet mne přesvědčuje o tom, že jsem ještě ke všemu hypochondr a simulant zoufale prahnoucí po pozornosti, který nemá nic jiného co nabídnout, který je zajímavý jen svými vymyšlenými problémy. Co mě na tom sere nejvíc je pocit, nebo spíš vědomí, že si toho fakt asi většinu vymýšlím, protože mám život v pohodě a jediný, kdo ho mrví a komplikuje, jsem já sama. A trochu mě taky deptá vědomí, kolik věcí jsem stihla posrat během těch necelejch dvaceti let. Protože vím, že co jsem začala kazit prostě dokazím až do neslavného konce, protože jsem neschopná a hlavně líná cokoliv řešit, cokoli napravovat. A to bych sakra měla být na vrcholu svých sil, na křižovatce, odkud vedou jen cesty plné naděje, kde mi nechybí nic jiného, než rozhodnout se, který ze svých skvělých plánů se pokusím uskutečnit. Vtipem je, že stojím na křižovatce, kde jsem jednou cestou přišla a cesty zpět už není, protože se po ní řítí lavina hrozící mě zasypat. A ostatní cesty jsou jedna slepá, další má značku zákazu vjezdu a pro sichr závoru, další je výjezd z jednosměrky a poslední má po dvou metrech obrovskou propast. Možnosti mám, ale jsou jedna horší než druhá, buď se proderu jednosměrkou, proti proudu na normální silnici... nebo půjdu cestou nejmenšího odporu - a buď narazím na zeď, nebo slítnu do propasti. Vyhlídky jak prase...
Tak přemýšlím, jestli se zabít... a ve vší své sebestřednosti nevidím důvod, proč to neudělat. Jediné, co mi brání je lenost se rozhodnout, odhodlat se k tak zásadnímu kroku. A proto vzlykám nad žehlením a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v pohodě.

sobota 6. července 2013

Popůlnoční pošílení

Po přihlášení na larp-bitvu-liniovku-whatever konající se přibližně osm kilometrů od mého domova, bylo mi jasné, že zavazadla naložím motorisované části famílie (a zejména té nemotorisované, ana prvně jmenovanou vy(zne)užívá), avšak já sama, že se pokusím využíti iluse samostatnosti a budu se na místo a z místa dopravovati svépomocí, čili kolmo. Můj příjezd na místo nevzbudil většího zájmu, než by člověk očekával, když přijede mezi okostýmované fantasáky v krátké sukni jednou nazvané LSD-sukní a teniskama na řidítkách kola, možná spíše menší.
Ještě dříve než se setmělo, dorazily mé ctěné sestry, mladší z nich zase odešla i s odporným hafhovadem a já se starší z mladších sester, ana byla opuštěna svým mílým, an měl poradu, seděla s dalšími lidmi (nebo přibližně humanoidními bytostmi), ani postupně vytvořili ohniště a dokonce rozdělali oheň. 
Nyní se postupně dostávám k pointě, nebudu tedy dále tvořit tak komplikovaná a z většiny nesrozumitelná souvětí... setmělo se, byla vytažena jedna kytara, druhá, zpívalo se a pělo a sestra se mne ptala, kdy tedy pojedu domů, neb jsem avisovala, že dnešní noc jí a B. nebudu dělat garde a pojedu spáti domů, do své milé a útulné postele, kde v poslední době trávím příliš málo času. Konstatujíc, že se čas již přehoupl přes půlnoc, kvalita zpěvu upadá a opilost mého okolí roste, rozhodla jsem se, že tedy pojedu domů. A člověk by nevěřil, jak se na něj budou lidi koukat, když po půl jedné (zvedla jsem se myslím v 00.37) vezme kolo a chystá se jet domů...
B. nalezl svou zodpovědnost a rozumnost a jal se mne přemlouvat, ať neblbnu, že se k nim do stanu v pohodě vlezu a tak. Nicméně noc byla vlahá a příjemná, a já věděla, že chci spinkati doma a nejsouc příliš unavena po sedmi hodinách spánku následovaných téměř celodenním intensivním nicneděláním, popadla jsem kolo, přešla přes řeku a nasedla. Bylo klidně, krásně, tiše, lehce rozbahněná stezka přes louku byla pro jízdu pro člověka slynoucího solidní slepotou a slabou baterkou jako stvořená, takže jsem domů jela něco málo přes půl hodiny. A to jsem poslechla svůj pud sebezáchovy a přes rozbahněnou kamenitou cestu podél řeky kolo vedla. 

čtvrtek 4. července 2013

Město se probouzí nad ránem

150 stránek Murakamiho ve mně probudilo chuť na kafe, pocit, že je neděle, že prší, a navíc jsem si vzpomněla, že jsem vlastně kdysi chtěla cosi dopsat. Jsouc líná, dopsala jsem kousek, projevila se deprese jedné z postav, kterou díky tomu budu moci více rozpracovat (což jsem se beztak rozhodla udělat v okamžiku, kdy jsem jí ke jménu přidala sinigaidd, velština ftw, gůgltranslejtr víc). Nicméně nějak jsem se postupem času dostala ke své složce se slohy. Tenhle není tak katastrofický jako některé jiné, ale všem - včetně tohohle - by prospělo, kdybych u nich bývala pár minut přemýšlela... k tomuhle byl naštěstí inspirativní úvodní text (pro pomalejší upřesňuji, že je kurvízou níže), tudíž absence myšlenky není tolik patrná...


Smutnej déšť a město v kouři

ticho prázdnejch rán
noční můry pijou silnej čaj…
Den chová stín v záclonách
toulavých pár koček strach…



Na rozhraní světla a tmy se objevujou světelný skvrny, probouzí se jedno časový pásmo. Ostrůvky světel ukazujou, kde stojej města, tečky městečka. Je to pohled hodný bohů.

Jenže zblízka tu už taková krása není. Začouzený baráky, na periferii jen vymlácený okna a opadaná omítka. Smutná ukázka života vezdejšího. Hnus je krása, krása hnus? Ne, macbethovy babice se mýlily. V týhle umolousaný šedi krásu nenajdeš, ať se snažíš sebevíc.

Tisíce rozespalejch očí mžouraj do umělýho světla k uzoufání ekologický zářivky. Přejou si být na odvrácený straně Měsíce, nebo na onom světě, kdekoli, kde nezní odporné drnčení budíku, kterej se posměšně šklebí. On ví, že tohle je jeho jediná práce, burcovat spořádaný občany i ožralecký hovada. Bořit krásný sny pokojnejch občanů.

Dráty elektrickýho vedení se rozbzučej, hrajou svoje každodenní requiem noci. Zní a podbarvujou další zápas dne a noci, boj bez konce i začátku.

Vzduch vibruje tíží otázky… vstát či nevstat? A v tomhle příjemnym ovzduší se usazuje smog, kouř z nedaleký továrny se ve vzduchu nikdy nerozptýlí a v ranní mlze je ho nejvíc. Lidi tu žijou postapokalyptickej sen, ráno nebejvá vidět na krok, skomírajícím světlům navzdory.

A ranní dávka kofeinu se vlívá do nespočetnejch hrdel na něm závislých. Aby měly energii vykonávat svoji sisyfovskou práci, z čeho žít pro další hnusný a šedavý rána.



Vzhledem k tomu, že se jedná o nejnavštěvovanější článek mého blogísku (jak překvapivé), cítím, že je mou povinností upozornit milého čtenáře, že jsem z maturitního slohu dostala čtyřku s odřenýma ušima (kterýžto výsledek byl údajně nezasloužen, můj sloh však bohužel nebyl dostatečně blbý). Tak či onak, byli jste varováni. 

A ty, nemilý CERMATe, věz, že jsi zvětšil mou nenávist ke standardisovaným testům a ze všeho krom státní češtiny jsem měla jedničky. A abych nezapomněla, drahý anonymní hodnotiteli, byl to rok 2012, umělecké vyprávění a vraždicí plyšový medvěd, co měl rád zmrzlinu. Nebo tak něco.