čtvrtek 7. května 2015

VAnglii.

irské zápisky se pracovně jmenovaly Všechna moje irská kafe. Kdybych se měla držet zavedeného stylu, tohle by byla Všechna moje anglická piva. Ale nechci znít jako alkoholik hned v nadpise.
         Asi bych měla zmínit, že tenhle výlet se konal ve středu druhé poloviny února (18.–23. kdyby to někoho zásadněji zajímalo). Měla jsem v plánu své autentické zápisky odautentičnit a zveřejnit po návratu, ale byla jsem lína přepisovat je z toho sešitu… a pak se mi sešit schoval… a teď se mi prostě jen nechtělo dělat nic užitečného.
         A ano, ve vyprávění se střídají minulý a přítomný čas. Je to tak. Něco jsem to totiž psala retrospektivněji než jiné věci. Deal with it. (Mimochodem, kurziva v textu dál znamená, že se jedná o mé komentáře při přepisování, tedy takové, které narušují autentičnost textu.)
         Jo a těch pár ilustračních fotek je od ediho (pokud není uvedeno jinak). Sebrala jsem je drze a bez jeho vědomí. Ale tady máte odkaz. Je jich tam mnohem víc a jsou mnohem víc vypovídající. A tak vůbec, bagr.

Kdybych to zas chtěla shrnout pár slovy, tak čas od času pršelo, britský pivo není špatný a měli jsme se pěkně. Pro statečné následuje dlouhý (i když relativně stručný) popis naší výpravy.

Večer první – první část – Z letiště letí celý jeden let
Sedíme v letištní hale v Brně. Evidentně nejsme hledanými osobami, jsme odbaveni a nikdo nás nesnědl… zatím. Stáhli jsme offlinovou mapu Oxfordu, Londýna… Anglie. Je jistá šance, že se neztratíme úplně, byť malá. Ale ještě pořád s námi mohe spadnout letadlo.
Stále čekám, kdy zjistím, jakou důležitou věc jsem si zapomněla. Možná ve Stanstedu zjistím, že už neumím anglicky – což by bylo smutné; už jen proto, že jsem dnes 2,5 hodiny anglicky komunikovala.

Večer první, část druhá. If I were homeless for a day
Ještě jsem nezapomněla anglicky!  Zase sedíme v letištní hale. Tentokrát ale ve Stanstedu. Jsme tu už pár hodin, sendvič, (nebo sandwich?), pivo a asi polovinu Wobbly worms, protože kdo by nemiloval gumové bonbony (krom ediho). Letiště vypadá dost jako noclehárna, nikdo tu sice nemá onuce, ale zato spacáků je tu dost. Je čtvrt na tři a bus do Oxfordu nám jede 6.30… Za jak dlouho umřeme je v hvězdách.

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_002.jpg


V letadle jsme se v jednu chvíli velice dospěle bavili komentováním cedule s manuálem pro nouzové přistání…

http://i653.photobucket.com/albums/uu254/SuperstarGayboy/Dublin%2011%2009/3.jpg

 ... obrázek byl vykraden tu a naše popisy jednotlivých obrázků následují níže. Můžete hádát, co je co.
  • V případě nedostatku kyslíku otočte svou kyslíkovou masku čelem vzad.
  • Zákaz používání praček s nápisem EXIT.
  • V případě nouze zapalte veverčí ocas svým pohledem.
  • Utíká-li vám při nouzovém přistání vaše matka, přeskočte osobu, která je na klouzačce před vámi.
  • V případě nouze se modlete k sedadlu před vámi.
  • Při oblékání záchranné vesty se otáčejte proti směru hodinových ručiček.
  • Pokud se v letadle objeví mraky, plazte se po zemi a hledejte oranžovou trubku. (Kdo si vzpomněl na Torchwood, vzpomněl si správně.)
  • Po nouzovém výskoku z letadla proveďte plavnou sinusoidu.
  • Při nouzovém přistání nenechte zubní protézu sníst vaše brýle.
  • Nouzová přistání nesmí provádět psi.


Tady na letišti jsme se zabavili změnou nápisu na mých brýlích. Ten původní jsem při pasové kontrole dokonce překládala. (Teď už si nevzpomenu, co to bylo, ale bylo to z Cimrmana…) Nový nápis byl vytvořen edim mou dodělávající lihovkou. Moudrost výroku I wanna be a schwa. It’s never stressed.” však nikdo nedocenil, stejně jako můj zásadní pseudolingvismus. Tak či onak, I’d love never to be stressed… a co víc, ještě radši bych nebyla ospalá. Zejména včilkaj na mne únava poněkud doléha… uvidíme, co a jak bude v Ofordu. S trochou štěstí budeme spát jen v autobusech cestou tam a zpět, ne v Oxfordu. Bylo by to poněkud nepříhodné.

Den prvý, VOxford
Ano, spali jsme. V buse do Oxfordu, který vyjížděl jen s námi dvěma, jel asi 4,5 hodiny a totálně mimo svou obvyklou trasu… aspoň to jsem vyrozuměla z poněkud nesrozumitelného hlášení od řidiče. (Tady musím se slzou v oku vzpomenout na JJ z Irska. Tomu rozumět bylo.)

Oxford samotný byl fajn, byli jsme překvapivě živi, nicméně poněkud zvlhlí. Kousek před Oxfordem totiž začalo pršet a pršelo a pršelo… blahoslaven budiž klobouk, prostě.

Prošli jsme si skrz naskrz centrum, kolega edi zjistil, že už v Oxfordu byl, najedli se (pod stromem, protože tam nepršelo) a sešli s tam studující Kitty. Našli jsme si kavárnu a popovídali o Kittině seminárce a její přednášce o steacích (irština, irština je prostě divná) a ponořili se do hluboké lingvistické debaty o slově drc. (Je ještě někdo další, kdo to používá pro zip?) Pak nás Kitty musela opustit, aby mohla jít přednášet. (Teprve teď mi došlo, že se můžu chlubit, že znám člověka, co přednášel na Oxfordu.) My se posléze taky vydali zpět do deště, v Covered Market zjistili, že nebýt chudí by bylo mnohem lepší a zaslintali si nad pár výlohami. (Zvěčněna jsem u toho jen já. Až příště někam pojedu s někým, kdo má foťák, vyfotím ho taky. Mobilem.) Pak jsme ulovili hospodu, kde jsme si dali jejich nejlevnější pivo (nebylo špatný, mimochodem). A slyšela jsem krásný výrok, “Sober. You know what that is?”, překvapivě ale nikoliv od sebe vůči edimu (pardon, jsem zlá, vím), ale od servírky k (pravděpodobně) místní alkoholičce.

Když jsme dopili, nezbývalo nám než vyrazit do Londýna. Ulovili jsme svůj autobus a přijeli s ne-až-tak-strašlivým zpožděním. Chvíli jsme se motali po Victorii, než jsme se našli, sháněli Oyster card, trefovali na Waterloo… nakonec i úspěšně. Po jistých obtížích jsme nastoupili do správného vlaku a dopílili do Kingstonu, našeho cíle… kde jsme nakonec trefili k tetě a spol. To bylo někdy kolem desáté. Spát jsme ale šli někdy mezi druhou a třetí. Nejdřív se mi sestřenky pokoušely vymluvit díru do hlavy, protože se na mne těšily. Zarážející to bylo především proto, že minimálně ta mladší se  se mnou nikdy dřív nijak zásadněji nedružila, ale to je jedno… Mají koťátko. Když jsem se pak vrátila mezi dospělé, nafasovala jsem večeři a sklenku vína… a pak jsme si povídali a strejda nalil edimu whisky… a pak jsme si povídali, já mu upíjela a najednou byla láhev pryč…

Den druhý. Skoro do Richmond Parku
Vzbudili jsme se někdy kolem půl dvanácté, konversovali, pili čaj a strkali kotě do klobouku a pak ho fotili. Bylo moc roztomilé (a pořád ještě je, i když právě není v klobouku).

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_040.jpg

Někdy kolem půl třetí jsme vyrazili podívat se po okolí a do Richmond Parku. Na to, že bydlíme asi půl míle od něj, jsme se pomotali naprosto epickým způsobem po okolí a do parku dorazili po skoro třech hodinách a z druhé strany. Zase jsme si ale pěkně prošli Ham (a Ham Friends je mimochodem rozkošné spojení).

Obhlédli jsme tamní kostel ve tvaru hvězdy (a ne, nevíme, kde má předek), ediho se nějaký Anglán ptal na foťák… a když už jsem u toho focení, edi fotil víc přírody než autobusů, ubelievable!

V parku jsme neviděli žádná zviřátka, jen lidi. Ale mít víc času, určitě bychom aspoň jedno zahlédli. Takhle jsme se tam spíš jen otočili, edi si vyfotil mne a pak kostel, co v zapadajícím slunci vypadal zcela epicky zle. Domů (či spíš zpět jsme jeli autobusem. Pochopitelně jsme nejdřív přešli na špatnou stranu silnice, neb jsme lamy. Pak jsme si ještě prošli okolí Kingstonské vlakové stanice hledajíce kavárnu. Našli jsme hospodu (vidíte tu ten vzorec? a rozdíl oproti Irsku?). Byla to evidentní britská čtvrtá cenová, ale celkem ušla. A nastal historický moment, neboť edi ocenil nekuřácké hospody. A já si dala cider. (Ty britský jsou takový pivovitější než to, co se prodává u nás… ale nějak mi i chutnal.)

Během doby, co jsme v King’s Tun seděli, se její přízemí začalo měnit z hospody na klub. Nastal tak historický okamžik č. 2, byla jsem legitimována. A pokud jsou na tom Briti se zákonama stejně jako Irové, můžu být ráda, že už mi bylo 21. A pokud ne, tak v příšeří vypadám opravdu příšerně mladě.) Chvíli po téhle proměně jsme dopili a edi prozkoumal foťákem diskotékoidní obrazce, identifikovali jsme všechny zdroje obskurních světélek a mohli se vydat domů. Nad večeří a sklenkou vína jsme si povídali s tetou a strejdou a vše krásně klapalo až do chvíle, kdy jsme šli spát a já zjistila, že mám evidentně docela solidně zvýšenou teplotu…

Den třetí. Konečně Londýn
Během noci jsem se několikrát probudila s nutkavou potřebou kňučet, ale ráno jsem byla překvapivě živá. Trápila mne jen lehce brutální bolest v krku a rýmička.

Po snídani jsme vyrazili do Londýna s tím, že nemáme žádný konkrétní plán. Z Waterloo jsme se prošli k London Eye, nadávali na davy turistů cestou podél řeky (nemůžu si pomoct, ale Liffey mi přišla mnohem čistší a hezčí než Temže), nešli se podívat do Canary Wharf (poté, co se mne edi ptal na anglický Torchwood), ale vyrazili směrem tak-nějak-do-centra. Zvládli jsme koupit pár pohlednic a celou jednu známku. (Ano, Verča skutečně dostane pohled [doufám, že ho dostala] a klidně by mne mohla za tu známku pozvat na pivo. Smajlík.) Dokonce jsem si v lékárně dokázala koupit něco na svůj bolavý krk (epický to výkon vzhledem k tomu, že i v českých lékárnách pravidelně nevím, co chci). Následně jsme zamířili k Hyde Parku… a co se nestalo. Někde jsme blbě odbočili, takže jsme ušli zas o něco víc, než by bylo nutno. Ale zas jsme si hezky prošli Knightsbridge a já mohla přemýšlet, co všechno jsem zapomněla z Neverwhere. A taky nás zastavil nějaký postarší random guy a tázal se nás, jestli nemáme drobné za pět liber. Edi měl jen tři, ale random guy prohlásil “I don’t actually mind.” a tak si edi vydělal celé dvě libry. (Nevyčítám mu to, pozval mne později na pivo, je to zaznamenáno dál.) Nakonec jsme do Hyde Parku trefili, prošli si ho a jako správní chudí se šli najíst do mekáče. Až do té doby jsem netušila, že prodávají i čaj…

Vzhledem k tomu, že každá správná děva musí v Londýně navštívit Primark, ani já jsem tak nemohla neučinit. Z Irsk (Irsek? plurál!) jsem si odvezla svetr a několikery nadkolenky, zAnglií jedny nadkolenky a tři páry ponožek.


(Takhle nějak podle mne vypadá správná selfie… 
Ano, je to moje noha vyfocená telefonem, nádhera není-liž pravda.)

Najezení jsme pomalu vyrazili směrem domů. I když nejdřív jsme teda vandrovali Londýnem a edi fotil. Před smrtí ho zachránilo jen to, že jsem si koupila čokoládu. Jinak bych byla moc zlá, protože mne bolela záda. A taky jsem umírala. Nakonec jsme ale přece jen dorazili domů, dali si čaj a jakkoliv neuvěřitelně to zní, koukali na televizi.

Den čtvrtý, konečně dnešek
Je ca 22.37, sedím na Waterloo a čekám na ediho, až dokouří. Za tu dobu, co tu jsem, už se mi random guy pokoušel prodat kýsi obskurní časopis – byl (časopis) růžový, jsem si celkem jista, že na sobě měl kočku a stál 2 libry něco. Netušila jsem, že svůj pomalu nejdelší projev v angličtině v Anglii povedu kvůli zbavování se random guye s časopisem… ale bylo to tak. Vytrvalé opakování “I’m sorry, I really don’t have money.” nakonec zapůsobilo a random guy odešel. Teď už jsem teda ve vlaku, ale to je jedno… od začátku:

Vstali jsme nejdřív za tu dobu, co jsme v Anglii (když teda nepočítám bdění na letišti). I tak pozdě. Do centra (či pro labužníky do centrumu) jsme vyrazili kolem půl jedné. Zatímco edi fotil übercool kombo Co-operative food a Co-operative funeralcare, hodila jsem Verčin pohled do schránky. Bohužel mne u toho edi nestihl vyfotit, byv zaměstnán focením zmiňovaného. Výsledkem je, že z naší velkolepé výpravy bude víc fotek kotěte, autobusů a různých budov  než mne, což je jednoznačně pozitivní.

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_110.jpg

Po příjezdu do Londýna (tentokrát výjimečně na Vauxhall) jsme zamířili do Tate Gallery. Jenže se to manka trochu popletla a místo Tate Modern jsme byli v Tate Britain. Já sice tušila, že jsou dvě… ale nějak jsem na to zapomněla. Tak či onak, prošla jsem se okolo Turnera a prohlédla si celou místnůstku věnovanou Blakeovi a byla spokojena. Nestěžoval si nakonec ani edi, který ulovil wi-fi. A pak jsme se rozhodli vydat do Tate Modern. Samozřejmě, že jsme mohli jet metrem, jak navrhoval edi… ale manka řekla ne. Nakonec jsme ušli v obludném lijáku ty údajné 3 km k Tate Modern. Já si myslím, že to musely být spíš 3 míle, ale to je mé malé osobní tajemství. Ať už to bylo jak chce daleko, promokli jsme pořádně. Klobouk úplně durch jsem ještě neměla.

Obsah Tate Modern lze zhodnotit několika slovy. Dálí dobrý, u Picassa pořád nechápu, proč ho kdo považuje za umělce, pár věcí se mi tam fakt líbilo a pár bylo fakt znepokojivých. O těch jsem cvrlikala. Jo a taky tam byla místnost plná ruských plakátů. Bylo zvláštní, jak jsme tam byli jedni z mála, co si je dokázali (aspoň z části) přečíst. Zkrátka, Dilo Louise Burgeiose jako celek pripomina neco mezi zazivacimi obtizemi, trifidy a sexem s tehotnou zenou. a Смерть Мировому Империализму!

Po návštěvě Tate Modern jsme místo původně plánované a kvůli transportu bipedální lokomocí zase odplánované návštěvě Science Musea (nebo jaké to bylo) navštívili hospodu. Pivo bylo dobré, byla jsem na něj pozvána a hospoda měla na trámech názvy mostů přes Temži. (Asi týden jsem si možná pamatovala i nějaké jiné než Tower a London Bridge.) Pěkné to bylo. Pak jsme vylezli zpátky ven, kde bylo pořád typické anglické počasí, a prošli se ke Globu, přešli Temži po Blackfriars Bridge a cestou do hospody č. 2 (jmenovala se Black Friar) jsme skupině cizinek poradili, kudy tudy ke Globu.

V Black Friar měli taky dobrý pivo… A hlavně, když už jsem si jednou dala Nutty Black, prostě jsem musela zkusit i Legally Blond. Během pití mi edi vysvětloval teorii za focením (a ano, zapomněla každou z těch informací dřív, než přišla další, ale mám nákres). Kolem desáté jsme se konečně vykopali a dokonce si cestou vzpomněli se najíst. Vzhledem k tomu, že jsme od snídaně nejedli, jsem ty 3 aly (akusativ od ale) celkem cítila…

Den poslední, několikaměsíční zpoždění
V tomto okamžiku končí mé kvaziautentické záznamy a budu si muset vystačit se svou pamětí. Což by nebylo tak marné, kdybych se o to pokusila před těma dvěma a půl měsícema…

Naštěstí se toho v té době až tak moc nestalo. Protože nám zbýval poslední den, den odjezdu. Úspěšně jsme se vypravili, nakoupila jsem si zásoby pitelného pytlíkového čaje, čokoládu, abych něco přivezla domů a na letišti ediho seznámila s existencí smoothie. Když jsme se motali kolem Victorie, divě jsem si zaesemeskovala, protože se mnou toužili komunikovat rovnou dva lidi. Zmiňuju to kvůli demonstraci svých organisačních schopností. Aby bylo podivuhodnější, že jsme celý výlet přežili ve zdraví. Protože tehdy jsme se se Š. domlouvaly na puzzleparty, která se konečně uskuteční dnes (ano, po uplynutí přibližně 73 dnů).

Jak je patrné, letadlo zase nespadlo, my dojeli živi do Brna a dneska mi už nezbývá nic jiného, než těšit se na svůj potenciální epický letní výlet, a to zejména pokud se uskuteční a pokud na něj budu mít peníze… (Mohla bych se těšit i na pár drobných věcí někdy v mezičase, ale to je tajemství.)

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_050.jpg

A až budu velká, budu mít takovouhle zeď.





A jako bonus pro ty statečné, co dočetli až sem, dodávám, že špatné rozdělování předložek a toponym je zcela záměrná. Protože každý, kdo byl vAnglii ví, že byl vAnglii nikoliv v Anglii. Nebo máme doma zvláštní komunikační normy...

pátek 1. května 2015

I u nás byl Jára Cimrman

Když už jednou je nejnavštěvovanějším nesmyslem tuhle na blogu pseudomaturitní sloh (ano, myslím tím to, že zadání bylo z ukázkové nebo nějaké staré maturity), musím sem dát i další perlu, co jsem sepsala v dávné oktávě. Tuhle jsem si na to tak vzpomněla, když jsemse s různými lidmi citovala Cimrmana...


Běstvina, 1915. Deník Járy Cimrmana
Když jsem se procházel po vesnici, hledaje, čím bych mohl prospět poté, co byly zamítnuty mé tělovýchovné snahy a i uprázdněný učitelský post dali raději místnímu opilci, zavítal jsem i na takzvanou Župandu. Donedávna tu žil Jindra Prucha, co se tak úporně snažil stát malířem. Chudáka ho zastřelili na frontě, už je to víc než rok.

Účetní kniha hostince
Vídeňák dluží za týdenní stravu.

Deník Járy Cimrmana
Pan Prucha mi dovolil podívat se u nich doma na Jindrovy obrázky. Některé mají docela slušný základ.

Rozhovor Vojslavy Pruchové s matkou
„A ten Jaroušek říkal, že se mu některé Jindříškovy obrázky líbí, rád by je dokončil. Ale já ti nevím, nejsem si jistá, jestli bychom mu to měli dovolit…“
„Ale máti, však by to Jindrovi nevadilo, určitě by byl rád, že se někomu jeho dílo líbí, po tom neúspěchu v Praze.“
„Nu, jak myslíš. Jestli ho dole ve vsi potkáš, řekni mu, že může přijít, až se mu to bude hodit.“

Deník Járy Cimrmana
Skončil jsem s prací na Jindřichově pozůstalosti. Musím už odsud ale odjet, hostinský chce zaplatit a já právě jsem všechno možné, jen ne solventní. Dnes večer poslední pivo v Běstvině a pak zpátky do Liptákova, nebo vlastně kamkoli, kde budu mít čas bádat a psát. Mohl bych zkusit práci na patentním úřadě.
Navíc mám pocit, že jsem na obloze zahlédl nějaký neznámý objekt. Buď to bylo vojenské letadlo, nebo nová planeta.

                

Mimochodem, věděli jste, že jsem v oktávě evidentně nezvládala přechodníky? A že lidi od Budějic slyší „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý...“ celkem často a nejhorší na tom je, jak si všichni myslí, jak jsou originální? (Usoudila jsem, že od teď budu budějičákům citovat něco jiného a budu zkoumat, jestli se chytnou...)