sobota 26. prosince 2015

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán

Opravdu, ale opravdu nemám ráda psy. Ale...

Jedna z mých četných sester se poněkud rozpadá, což znamená, že si nechodí venčit své hafhovado sama, protože... by se u toho rozpadla. Když jsem u našich, chodím Širáka, bestii ušatou, venčit já, protože se díky tomu vykopu ven a snižuju tím svou tendenci vypadat jako úplný hroch. 

Dnes, takhle v čase vánočním, kdy jsem zase nebyla ani jednou v kostele, zavedla maminka doma řeč na to, jak já vlastně přemýšlím o [Bb]ohu, což vyústilo v sáhodlouhou debatu o nešvarech v církvi, druhém vatikánském koncilu a postavení žen ve společnosti. A proto i to, že jsem se rozhodla vypadnout a jít (asi o půl desáté) vyvenčit obludu. 

Vzhledem k tomu, že byl včera úplněk a dnes jasno, ubíhala cesta krásně. Hezky po liduprázdné cyklostezce, měsíc nad hlavou, krásné příšeří, do ucha mi zrovna hrála má oblíbená od Trabandu, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, v ústrety nám kráčí osamělý pes. Velký pes, rozhodně větší než Širák, což ho jasně vyřadilo z kategorie kdyžtak ho skopnu do řeky. Stáhnu bestii k sobě, modlím se (jak příhodné, vzhledem k předcházející domácí diskusi, že), aby nás pes minul... Psi se očichávají. Já lituju, že jsem si nepřehodila do kapsy pepřák a nenosím s sebou pořádný nůž. (SIce nevím, jestli by mi libovolné bylo co k čemu, ale pro ten dobrý pocit... Jo a ještě štěstí, že jsem si od maminky půjčila tepláčky, protože jinak by mi srdce spadlo až na zem a zítra byste se na internetech o Chrudimsku dočetli něco o studentce zemřivší na ztrátu srdce.) Psi se stále očichávají. Mně se podlamují kolena. Maluju si katastrofické scénáře. Pes cizí odchází, já táhnu bestii v dál. 

S náběhem k lehké hysterii jsem pozvolna pokračovala směrem domů, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, zezadu se k nám opět vrací pes. Širák se zmítá na vodítku a plete se mi pod nohy, já mám chuť ječet. Pes nás naštěstí ignoruje a míjí. Mně se klepou kolena a doufám, že někdo zakáže všechny psy...

Už se mi to kdysi stalo v Běstvině, i když bez psa, nýbrž s plasty, že mne obtěžoval cizí neagresivní pes, který mne téměř k smrti vyděsil. Neměl byste někdo tip, jak k smrti děsit psy? Jak tak koukám, docela by se mi to k životu hodilo. A pokud by to někomu nebylo jasné, já opravdu ale opravdu nemám ráda psy. 

pondělí 21. prosince 2015

Mám právo být grammar nazi?

Jednoduchá odpověď na otázku z nadpisu je ne. Zdůvodnění je prosté, grammar nazi není český pojem. A každý správný grammar nazi kritizuje anglicismy...

A jsem u toho. Odpověď není jednoduchá. Pokud pominu pojem grammar nazi a nebudu se (v tomhle konkrétním případě) soustředit na formu, ale na obsah, pořád nemám jasno. Důvody mne napadají dost náhodně, takže následující řádky budou zas poněkud eklektické. Ale kdyby ne, nebyla bych to já.

Vím, že ode mne není pěkné upozorňovat ostatní na jejich chyby, antoš bohové sami vědí, že průměrná manka není bezchybná ani zdaleka. Často si to ale nemůžu odpustit. Jenže pak mne napadá další otázka. Co všechno je chyba? 

Máme Pravidla českého pravopisu a Akademickou příručku, to jsou dost návodné publikace. Ale nedokážou obsáhnout všechno. U věcí jako je shoda přísudku s podmětem a obecně vzato i/y je to příjemně jednoznačné. Takové s/z může být problematičtější v okamžiku, kdy zapojíme cizí slova. Obecně vzato jsou to ale takové jednoduché pravopisy. Věci, co nám paní učitelka opraví v diktátu.

Výrazně větší problém mám se slovy a souslovími, která jsou zažitá, ale vím, že nejsou úplně košer. Problém používání zájmene svůj je kapitola sama pro sebe. Dál třeba spousta lidí říká, že jsou za něco rádi. Naposledy jsem to slyšela od docentky češtinářky. Během vysoké jsem to slyšela od dost češtinářů, mám dojem, že i od své zbožňované vedoucí bakalářky. Já to za chybu považuju. Ale jsem evidentně v menšině (i když jsem si své tvrzení kdysi dohledávala ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky). 

Existují lingvisti, co tvrdí, že je čeština zbytečně složitá, a měla by se zjednodušit. Taky podle toho aspoň částečně píšou, třeba že používaj v odborném textu taky místo také. Jenže určitě by se dal najít někdo, kdo to považuje za chybu, nebo aspoň za zvrhlost.

Případy samy pro sebe jsou lidi, co říkají pravopisným chybám gramatické a tváří se, jako by zkonzumovali veškerou moudrost světa. Takoví, co nabízejí korektury, ale kontaktovat je máte emailem, ne e-mailem nebo aspoň mailem. Takoví, co sice odcitují PČP odpředu dozadu i ve čtyři ráno a po n+1 pivech, ale nenapíšou správně mezeru kolem interpunkčních znamének, takoví různí lidé omylní. Sama se děsím, kolik chyb jsem dokázala vyplodit v poznámkách z přednášek v prváku na vysoký. Jak vypadaly moje maily z roku 2008 nechci nikdy znova vidět. A jak jsem líná kontrolovat si znaky na koncích řádků na blogísku je taky zarážející. 

Co mi z toho všeho plyne? Že právo být grammar nazi nemám, že ho asi nemá nikdo, protože všichni jsme lidé omylní a ještě ke všemu češi. Ale i když nemám právo být grammar nazi, mohu být vysazena na jazykové prohřešky, pravopisné a typografické chyby a výt kdykoli, kdy uvidím Comic Sans nebo uslyším zdrobněliny a anglicismy. I když zdrobněliny i anglicismy používám ne až tak málo... Tak či onak, pravopisnému křižáctví zdar!

úterý 24. listopadu 2015

#belgie

Hvězdné datum manka měla 2,5 belgického piva
... a teď se jí chce spát. Ale předtím by měla zaznamenat, že:
1)      stihla vlak do Prahy
2)      našla Em a dojela na letiště
3)      stihla letadlo (i když to bylo v podstatě jen náhodou)
4)      našla s Em pana A a dojela do Hasseltu
5)      pořád se jakž-takž domluví anglicky, i když pomalu a s velice výraznou gestikulací
6)      má ráda belgické pivo a byla v Belgii v irské hospodě s živou hudbou (čili je její život téměř monotematický) 


Den druhý o dni prvním
Taky jsme s Em od A dostaly uvítacího panáka. Vodka to byla příjemně poživatelná, zábavné na tom ale bylo zejména to, že uvítacího panáka dostala a vypila před pár měsíci i má milá sestra Momínek, která má problém vypít i jen sklenku vína.


Den druhý, jediná belgická horská řeka
Od té doby, co beru antidepresiva, mám mnohem barvitější sny (což je sideeffect, co mne baví). Ani Belgie nebyla výjimkou, probudila jsem se asi v šest s bizarním pocitem ze sna, ve kterém jsem v Belgii potkala J, která po mně chtěla z Belgie přivézt pivo. Tak jsem jí řekla, že si ho může přivézt sama, probudila se a usoudila, že mohu usnout a spát až do doby, kdy mne vzbudí kostelní zvon vyzývající k modlitbě. Díky změně času to byl celkem příjemně načasovaný budík.

Poté, co jsem vstala, jsem si vyžebrala heslo na wifi, dopsala asi dvě věty o tygrech a dostala lahodnou snídani. (Pokud je někdo z vás ochoten dělat mi ráno lívance s belgickou čokoládou a čerstvým ovocem, hlaste se, chci vás domů.)

Po snídani jsme se s Em a našimi hostiteli vydali do Arden na výlet.


Z plánovaného zhruba osmikilometrového okruhu se stala sáhodlouhá cesta klikatící se značně obskurním způsobem. Naštěstí pan A zapl GPS a našel nás, takže poslední čtyři kilometry jsme se už klikatili jen plánovaně. 



Krom naší klikaté a bloudivé cesty nahoru (ano, i v Belgii jsou kopce) jsme šli klikatou cestou i dolů kolem řeky. V jednu chvíli jsme s Em skákaly pomalu potokem a pak lezly nahoru po srázu. Bylo to boží, ale není to tak úplně kratochvíle, které by se člověk měl věnovat ve světlé sukni, slušném kabátě a hedvábném šátku, ke všemu v módní obuvi. Ale o to víc jsem si to sebeničení užila.



Do Hasseltu jsme se vrátili lehce znaveni, já chvíli koukala do počítače, konečně si u toho nainstalovala Terrarii a pak jsme se dívali na Hell on Wheels. A asi způsobil, že rozkoukám další seriál…  Když jsem posléze skoro dořešila tygry (projekt do školy, text pro zoo), zavelela R k večeři. Myslím, že v Belgii přiberu, protože vaří výtečně. Jo a taky se vrátím jako alkoholik, po večeři nám A nalil výborný islandský alkohol z břízy.

Postel.

Den třetí. Když se v Belgii chcete někam podívat v pondělí, jeďte do Maastrichtu
Zeměpisný žert, haha.

Vedeny informacemi od Momínka, R a A, rozhodly jsme se s Em, že v pondělí nemá smysl jezdit někam po Belgii a Maastricht nám byl obecně doporučován. R nás posadila na autobus a dohlédla na nás, abychom nic nezmotaly, takže jsme nic nezmotaly.

Belgická hromadná doprava má své klady, má třeba různé suprové kartičky, Go Pass na vlak, za 30 € divnou prázdinovou kartičku na neomezené vlačení nebo třeba za 14 € kartu na autobus, z níž se odečítají cesty a může na to jezdit víc lidí. Jenomže taky posílají mezi městy evidentní městské autobusy a pokud v Česku kvetete z toho, jak si lidi neumí efektivně posedat v dopravních prostředcích, v Belgii by vám hráblo.

Dojely jsme do Maastrichtu. Před ním je neuvěřitelně plocho, ale dokázaly jsme se s tím výhledem nakonec vyrovnat. Ve městě jsme se zorientovaly, obešly kostely, našly hradby, dlouho hledaly kavárnu, našly kavárnu, hrály Caradhas, naše těžce obskurní rpg a vydaly se k jeskyním. Jeskyně jsou boží!


Než se rozepíšu o jeskyních, musím zmínit hradby. Skvěle se po nich chodí a je z nich výhled na pevnost a na mrtvou žirafu. Mrtvá žirafa je jakési lehce obskurní sousoší, které pro nás slepé při pohledu z dálky opravdu vypadá jako mrtvá, protože ležící, žirafa.
  

Nicméně, jeskyně. Usoudily jsme, že si zaplatíme prohlídku (anglická je vždycky ve 12.30 a 14.00). Byl to jeden z našich nejlepších nápadů, to si přiznejme. Průvodce nás zaujal v okamžiku, kdy z něj vypadlo, že jeskyně jsou 30 metrů pod náma. Ale že půjdeme ke vchodu, protože jinak se dovnitř dostává obtížně. Nejmenoval se Paul (ale Ben, Ven, nebo nějak jinak jednoslabičně s -[e]n na konci) a perlil celou dobu. Často říkal evidentní nesmysly, které pak uváděl na pravou míru. Třeba pec na pizzu byla na chleba, co si tam lidi pekli, když je chtěli sníst Francouzi.

the first pizza oven in Maastricht

Návštěvu jeskyní, které jsou ve skutečnosti tunely, mohu vřele doporučit, rozhodně s naším průvodcem. A taky nám to dalo spoustu materiálů k hraní, protože prostě #milujememosasaury. Vedle jeskyně/tunelů je pevnost Sint Pieter, vevnitř jsme nebyly, ale okolo se chodí hezky. Kousek pod jeskyněma je další z mnoha krásných kostelů, nebyl sice otevřený, ale zase měl kolem sebe hřbitov.


Když už jsem zmínila Fort Sint Pieter, musím zmínit i francouzského/holandského (těžko říct) Guye Fawkese. Protože při nějakém dobývání Maastrichtu se Francouzi řečení mamlové pokusili vyhodit pevnost do vzduchu. Vlezli do tunelů, kam umístili nálož. Protože ovšem nebyli z nejlepších pyromanů, nenasměrovali nálož, takže místo aby výbuch směřoval nahoru k pevnosti, rozlezl se všude po okolí. Ale bylo to stejně jedno, protože se sekli a nálož umístili asi čtvrt kilometru od pevnosti… jak píšu, mamlové.

Po procházce kolem kostela a koukání na divná zvěřátka jsme se vydaly domů. Pochopitelně jsme si nebyly jisty, kudy na autobus. Já to sice říkala, ale Em mi nevěřila, tak se ptala jakýchsi studentek. Ty podpořily mou mapou podloženou teorii a my navzdory lingvistické hádce stihly autobus a šťastně se navrátily a vlivem R a A zjistily, že současná řada TBBT není tak úplně marná. A díky A i to, že Hell on Wheels má skvěle charismatického hlavního hrdinu.


(Mimochodem, z nějakého neznámého důvodu mají lidi tendenci koukat zvláštně na dvě osoby, které se při chůzi průběžně zastavují a hází si kostkama.)


Den čtvrtý, Brusel
Co by to bylo za návštěvu Belgie bez návštěvy Bruselu. O tento zážitek jsme se nemohly připravit už jen proto, že milý se zhrozil pokaždé, když uslyšel slovo Belgie, právě kvůli Bruselu. Taky jsem mu poslala výhružnou fotku, ale o tom až dál…


Měly jsme plány. Krom jiného jsme se taky chtěly stavit v nějaké galerii, protože si chceme už delší dobu střihnout jeskyni/larp u obrazů. Nicméně vypadalo to trochu jinak. Vytrvalým zíráním do mapy jsme si nejdřív ulovily use-it mapy (jsou mimochodem boží) a pak se vydaly k Palace of Justice a podél něj k blešáku. Před palácem bylo pěkné bahniště, které nás inspirovala k tomu, abych složila epickou báseň, což nás pochopitelně zaseklo na signifikantní dobu. Ještě horší zásek nás ale potkal na blešáku. Jako správné dívky jsme totiž slintaly nad zbraněmi, protože kdo by nechtěl pořádnou rezavou dýku… Ale tak mám aspoň vějíř. Veliký.


Když začali jednotliví prodejci balit, sbalily jsme se i my a přes několik sekáčů (klobouky, tolik klobouků a tak málo peněz!) jsme zamířily k budově Evropského parlamentu. Sice byl úplně hrozně z ruky, ale holt jsem potřebovala fotku sebe, svého zcela nepříčetného úsměvu, srdíčka z rukou a budovy EP v pozadí, abych ji mohla jako správná zlomyslně milující dívka zaslat chlapci. (A on ji ukázal svým rodičům, tak nevím, jestli seberu odvahu je někdy poznat…) Po dokončení tohoto bojového úkolu jsme konečně zamířily do centra, na památky. Už jsme teda byly krapet vyčerpány hledáním místa, které by nejen bylo, ale i vypadalo jako EP, takže jsme vynechali jakési podzemí u královského paláce a obešly jen pár kostelů. Belgie má boží kostely. 


Myslím, že někde v tom figurovalo i pivo. Protože nějak jsme těch 15 ochutnaných nasbírat musely. (Figurovalo, Delirium Red a Delirium Tremens mezi Čurající holčičkou a Čurajícím chlapečkem.) Rozhodně jsme se ale rozhodly, že středu zasvětíme Lovani, ne Bruggám, abychom si taky trochu odpočinuly. Když jsme přijely domů, opakovaly jsme své zážitky asi natřikrát zážitky dne, protože R s A měli návštěvu. A ještě se nám snažili tvrdit, že nežijí bohatým společenským životem.


Na dobrou noc nám ještě A pustil další díl Hell on Wheels, což bylo od něj velmi podlé, protože mne to přesvědčilo, že hlavní hrdina je úchvatný.


Lovaň čili Leuven, aneb V Belgii nemají drogerie?
Výlet do Lovaně jsme se rozhodly pojmout jako spíš nenáročný. Byly jsme z Bruselu vyzbrojeny mapou, již jsme studovaly cestou vlakem. To se nám stalo osudným, neboť jsme hned ze začátku zapadly do sekáče, kde měli všechny věci za euro. Nedá se tvrdit, že by nám baťůžky neztěžkly…

Měly jsme pochopitelně i jiné plány, než nakupovat. Ale nákupy nás provázely celý den. Zavelela jsem totiž, že musíme navštívit drogerii. Nevěřili byste, jaký tohle může být problém. Studentské město a jediná věc, co by se dala nazvat drogerií obsahovala jenom šminky. Procházely jsme se památkami (čti kolem kostelů) a bedlivě se rozhlížely. Našly jsme několikero bankomatů, oběd, leč drogerie nikde. Nakonec jsme ulovily supermarket a když už tam byly, pořídily jsme si po lahvi piva. Protože kde jinde pít supermarketové pivo než ve městě, kde stojí v hospodách skoro stejně jako v obchodech…


Po trajdání všude možně se nám povedlo najít vyhlídku, o níž jsme si četly v mapě. I pokochaly jsme se pohledem, než jsme zmizely slynouce pocitem, že jsme hrozní narušitelé a našly lavičky, public barbercue. Vzhledem k tomu, že bylo vlhko a nepříliš pěkně, seděly jsme tam samy a já mohla zjišťovat, nakolik pravdivý byl můj předpoklad, že dokážu otevřít pivo bez otvíráku. (Obvykle když nemám otvírák, hledám chlapa, tuto svou oblíbenou strategii jsem však využít nemohla, obešla jsem stůl, lavičku a gril, abych nakonec otevřela pivo tam, kde jsem začala, o stůl. Své i Em, jsem na sebe velmi hrda.)


Když jsme dopily, začaly jsme se pomalu chystat domů (už nám dokonce volal pan A, kdy se to vrátíme). Měly jsme ovšem dobrou náladu a musely vypadat, že nás to jedno pivo úplně zničilo, protože jsme se velkou část cesty doslova prohýbaly smíchy. Bylo to zábavné.

Domů jsme dorazily opět do vícečlenné společnosti, takže jsme už druhý den za sebou vysvětlovaly, co to studujeme, a opět v několika verzích sdělovaly zážitky. A začaly jsme vypadat jako shopaholici. A večer jsme šly spát, abychom mohly druhého dne vstáti a čerstvy vyjet do Brugg.

Do Brugg, ale už ne dál. Náš čtvrtek
Bruggy byly pro mne první místo, kam jsem se v Belgii chtěla podívat. A taky hlavní důvod toho, že bych se do Belgie vlastně někdy chtěla podívat. K mému nekonečnému překvapení jsme ráno vstaly a dokonce i stihly vlak. Cestou do Brugg jsem převážně spala, takže jsme vystoupily lehce rozespalé a hrozně rozsezené. Tomu jsme přičítaly skutečnost, že nám po výlezu z vlaku byla kosa. 


Když jsme se podruhé nasnídaly (mám ráda wafle, ale ne už jídeláky s chybama) a vyrazily do víru turisty okupovaného maloměsta, seznaly jsme, že vážně JE zima.


Postupovaly jsme směrem k centru, koupily pohlednice (doufám, že V došel, budu se jí muset zeptat) a Em si vytrvale stěžovala, že je tam všude moc lidí. Což sice byla pravda, ale byla jsem lehce rozmrzela, protože s tím se holt muselo počítat. Když jsme ale zašly mimo úplné centrum, i ona uznala, že je to pěkné město, takže jsme se nakonec ani nemusely vzájemně uškrtit.


 


Velebíce zdravý životní styl jsme po chvíli procházení a obcházení Brugg zašly na hranolky a jezením zdržely ubohou obsluhu (jakou logiku má zavírat stravovací zařízení ve dvě odpoledne je mi doteď záhadou), načež jsme se vydaly opět ke kanálům (aby nám náhodou nezačlo být teplo), vyfotily si obligátní selfie, abychom byly správnými turisty a vydaly se do velice kůl second-hand obchodu.



Krom toho, že jsem tam vybrala sestře skvělý suvenýr (kdo by nechtěl, aby mu byla z Belgie přivezena rozkošná malá koláčová forma, je extrémně divný), se nás prodavačka ptala, jestli jsme turisti nebo místní. Nejdřív to na nás suverénně vybalila holandsky, po našich nechápavých pohledech přešla do angličtiny. Chudinka vypadala velmi zklamaně, že jsme turisté, skoro jsme se jí za to začaly omlouvat. Ale vážně se mi líbí, že ji vůbec napadlo, že turisti nejsme...

Navštívily jsme Madonu, Kostel svaté krve, muzeum lékařských potřeb a apatyku.




Se ztěžklými zavazadly jsme se vydaly dokončit obhlídku Brugg, a to kam jinam, než do Celtic Pub, již nám doporučoval pan A. Barman nás tam oslovoval sweetheart a měli dobré pivo, takže jsme se místo na jedno zdržely na dvě, těmi dvěma pivy se podnapily (silný, no :D) a pak jsme nestíhaly vlak, takže jsme si daly krásný večerní běh Bruggami. Vlak jsme nakonec v pohodě stihly a dokonce jsme ve vlaku svedly odehrát kus jeskyně. Po příchodu domů jsme rády pozřely večeři, bez adverbií seznaly, že jsme minuly další návštěvu R a A a šly spát, protože nás určitě bolely nožičky (kdybych svůj deníček nedopisovala s asi měsíčním zpožděním, byla bych si tím třeba i jista).


Pátek. Málem nastal náš konec
Bylo super moct ráno spát, tudíž to byla část našeho pátečního programu. Po snídani jsem si od pana A vyzvěděly, kam v Hasseltu a šly jsme tam.

Začaly jsme procházkou ke kanálu, kdy nás cestou skoro srazilo auto – hromada lidí stojí u přechodu, čeká na zelenou, zelená se rozsvítí, na přechod vjede auto... V pohodě, lidi se rozcházejí přes silnici, v popředí já s Em. A co se nestane, na přechod vjede další auto. Jen tohle na rozdíl od prvního zrychlilo, málem nás srazilo a tvářilo se na nás povýšeně.


Po procházce k vodě jsme se vydaly k centru. Můj orientační nesmysl konečně nezklamal a já nás chtěla navigovat špatně. Tentokrát se však orientovala Em a měla aspoň radost, že se jí konečně vyplatilo to, že celou dobu nedůvěřovala mým navigačním dovednostem, ačkoliv slynouc mapou jsem nás neztratila snad ani jednou.

Následně jsme nakupovaly suvenýry, totiž čokoládu a pivo. Opět jsem byla ztracena a opět nás nacházela Em. Chyběla mi mapa... Tak či onak, čokoládu jsme nakoupily a zvládly jsme i pivo, i když jsme musely vypadat jako staří notoři. A nás prosil, ať ještě koupíme chleba, abychom měli na svačinku. Kdo by to byl řek, málem jsme na něj zapomněly, Em si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem platila.

S pivem a chlebem jsme se vydaly domů, kde nás A naobědval a posléze nasměroval k tekuté čokoládě. Po tekuté čokoládě jsme si koupily ponožky, můj univerzální dárek sobě samé ze zahraničních výletů a šly domů. Zanedlouho už jsme vyráželi vstříc domovu. -i, protože nás sedělo v autě pět, A, R, Em, já a S. Naše úvahy o cestě přes Německo byly všelijaké, protože poslední zmíněný pochází z Keni, ale noc proběhla poklidně. Překvapivě poklidně, protože S mě s Em přesvědčil, ať něco zazpíváme, a mne se nikdo nepokusil vyhodit z okna. Zároveň jsme při cestě zjistili, že svět a hlavně Hasselt je malý, antoš S také viděl vražedné auto u řecké restaurace. Jinak byla cesta zmáhavá a musím říct, že už dlouho mne tak nebolelo za krkem. Ale taky jsem už dlouho tak dlouho nespala v autě.


Sobota; nejen krk může bolet, ale i ramena
V noci jsme někdy o půl třetí ráno dojeli k A rodičům, kde jsme spali. Ne však extrémně dlouho, neb Em toužila po domovu, pročež jsme museli opustit sever Čech během dopoledne. Jeli jsme přes Prahu, ještě s S, který tam trávil víkend. Em nás záhy opustila a na mne připadl úkol dělat průvodce. Bylo super, že jsem měla příležitost procvičit si angličtinu, ale vandrovat mezi turisty s batohem, který obsahuje noťas a deset piv je náročné. Kupodivu jsem nejen přežila, ale i našla Karlův most, dala dohromady zásadní milníky českých dějin (Karel IV., svatý Václav, Karel IV., Jan Hus, Jan Palach) a konečně sklidila plody své placky s nápisem Krmte prosím lingvisty. S totiž zajímalo, co stojí na mých plackách (a mých brýlích), tak jsem překládala, vysvětlovala, proč by měli lidi krmit lingvisty (tedy mne), a nakonec jsem byla přinucena přijmout pozvání na oběd.

Po obědě, jenž jsme si dali po okruhu centrem Prahy, mne S doprovodil zpátky na nádraží a rozloučili jsme se. Cestou jsem si říkala, že asi vypadám vážně nedůvěryhodně, protože mi nechtěl věřit, že se k nádraží jde cestou, již jsem zvolila. Naštěstí jsem se trefila, mohla nasednout do vlaku a dokonce se mi povedlo uhnat svou Momínkovatou sestru, aby mne vyzvedla od vlaku, takže jsem domů nakonec i dojela živá. 



Poznámka na závěr
Kdyby někomu přišlo, že v zápisech z prvních dnů opakuju slova, je to schválně. Snažím se o vysoké středověké umění, a to jen proto, že jsem na poslední předbelgické přednášce Vývoje spisovné češtiny dávala pozor.




pátek 21. srpna 2015

Peklo jménem školství

Když prolézám internety, nacházím různé věci… k některým mám dokonce i potřebu se vyjádřit. Tohle je jedna z nich.

Zajímá mne problematika školství. Přemýšlela jsem – a vlastně ještě trochu přemýšlím – že bych třeba někdy šla učit. Nejsem sice extrémně akční, abych věděla všechno, co se vzdělávání týče, ani zdaleka ne, ale… vyjadřuju se k tomu. Když jsem byla v oktávě, měli jsme v rámci Dějin 20. století napsat něco do Studenti čtou a píší noviny od Mladé fronty. Můj příspěvek (mimochodem otištěný v regionálním vydání) mi přinesl Bibli.

Můžete jásat, konečně se dostávám pointě. Můj výšplecht kritizoval školství horem dolem. Ten článek z internetů, na který tímto reaguji, také. Lehce zábavné je, že teď, po víc než třech letech, mám názory méně kritické (pokud nejde o standardizované testy, ale na ty už jsem tu nadávala…). 38letý autor článku je extrémně kritický. Každý z nás nadává na něco trochu jiného. Ale on nemá pravdu.

Už před těmi čtyřmi lety jsem napsala, že „Škola mi rozhodně pomohla stát se sama sebou, podporuje mě v tom, v čem jsem dobrá, v pochybách a demagogii. Díky svému vzdělání vyčnívám z davu, když se sestrou v autobuse debatujeme o neexistenci všech okolo nás.“, takže jsem nebyla jen negativní. A uznala jsem, že aspoň k něčemu ta škola je.

(Nebudu tu říkat nic o tom, že v odstavci nad tím stálo „Určitě se mi vyplatilo naučit se číst a psát. Díky tomu (a těm stovkám knih) jsem mohla vyrůst v to, čím jsem. V osobu cynickou, pesimistickou a nihilistickou. Mohla jsem začít pochybovat o tom, zda má smysl žít. Proč je život tak komplikovaný. Proč zrovna já. Jestli má pravdu ten či onen, jestli svět existuje.“, protože tím bych svá slova o absenci negativismu zcela popřela, smajlík.)
                                                                                                
Takže: Jo. Školství, nejen české, ale veškeré, má své mouchy. Je blbý. Zastaralý. Má málo praxe. Chce po studentech tu moc, tu málo. Není kvalitní. Je drahý. Je zdarma, ale k ničemu. Má moc absolventů humanitních oborů. Mohla bych pokračovat dál a dál… jenže nebudu. Protože: Doháje, do školy chodím většinu svého života, 5 let základky, 8 let gymplu a zatím 3 roky vejšky. Je to 16 let mýho života, což je sakrahodně. Kdybych se mohla vrátit v čase a napravit pár věcí, co jsem v životě pomrmlala (jakože jich není úplně málo), rozhodně bych se na začátku vyššího gymplu víc učila, nebo to aspoň měla míň na lehátku. To, že by v tom figurovalo víc matiky (a asi i fyziky) je drobnost.

Ale i tak, těch 16 let nebylo marných. Krom těch drobností, jako naučit se číst, psát a počítat, jsem postupně aspoň trochu zjistila, kdo jsem. A spoustu dalších věcí. Některé jsem neocenila hned, ale časem jo. A netýká se to jen syntaxe…

Pan Dvořák se ptá, proč se v jedenácti učil o tom, co je komunismus a feudalismus, když to nemohl chápat. Já byla možná oproti němu trochu napřed, protože když jsem ve dvanácti hltala Shakespeara, nějaké nevolnictví mi rok předtím potíže dělat nemohlo. Ale i kdyby jo, některé věci člověk prostě docení časem. Netvrdím, že je potřeba šesťáky zatěžovat učebnicovými definicemi všemožných -ismů, ale vědět, že byl komunismus nebo nacismus  a co to bylo, co bylo nevolnictví nebo že existuje něco kapitalismus, ty děti nezabije. Já si občas naopak říkám, že bych byla ráda, kdybych se na základce dozvěděla víc věcí. Protože jak známo, opakování je matka moudrosti. A informaci, kterou jsem už někdy slyšela, i když jsem jí třeba plně nerozuměla, pochopím, když ji slyším podruhé.

Jo. Zaměřuju se v tom, co nekritizuju, na znalosti. A je pravda, že praxe by se hodily. Ale nic to nemění na tom, že aspoň trochu co k čemu školství je. I když panu Dvořákovi ne, protože neovládl pravopis. Nicméně chápu, je to věc, kterou si člověk musí PAMATOVAT, což je pro něj podle všeho téměř sprosté slovo. Ale jak se píšou číslovky si mohl bez problémů najít na internetu a rychlopřečíšt...


(Jak to píšu, tak mne napadají různá slova kritiky na požadavky ve školství. Ale musím si je nechat na jindy, protože správná cynická zvířátka mají nutkavou potřebu oponovat. Všemu možnému. Miluju doublethink.)



Mimochodem, zmiňovala jsem Bibli. Má slova o cynismu a nesmyslu života silně zapůsobila na jakéhosi evangelického učitele z Nového města nad Metují a mně do školy přišla Bible. Když jsem ji na začátku jakési hodiny občanky rozbalila, málem jsem vyprskla smíchy. Ale slušně jsem mu za ni i za dopis, ve kterém mi sděloval, že náboženství je super a Bůh taky, poděkovala.

neděle 7. června 2015

O stereotypech

Asi nikdo, kdo mne zná, by o mně neřekl, že jsem normální. Ti, kteří mne znají dobře, dokonce možná předpokládají, že jsem docela duševně nevyrovnaná. Není to vlastně nic proti ničemu, normálnost se přeceňuje, ale teď jsem po sérii větších či menších mentálních kolapsů seznala, že lidi mají vážně divný představy...

Když jsem se před asi jeden-a-půl-měsícem totálně složila nad bakalářkou, domnívala se má ubohá stará matka, že na tom má podíl i můj rozchod. Dovčil jsem jí neřekla, že jediná situace, kdy bych s ní řešila problém s chlapama, by bylo znásilnění... To je ovšem nepodstatné, zarazilo mne, že přičítala mou labilitu muži opačného pohlaví (kdo nezná Haló, haló! nechť ukončí větu slovem muži). Před pár dny jsem zase vysvětlovala kamarádovi svou absenci slovy, že jsem musela utéct před světem. Hned se ptal, jestli zlomené srdíčko.

A já se ptám: Opravdu se předpokládá, že když jsem ženského pohlaví, že za veškeré moje problémy můžou chlapi? Myslela jsem si, že žijeme ve století ovocného netopýra and whatnot. Možná jsem vážně bezcitná bestie, ale přijde mi absurdní brát jako první zdroj problémů muže. Netvrdím, že takové vhodně načasované zamilování se či pomenší rozchod s duševní pohodou nezamávají, ale nikdy mne to nevyvedlo z míry až tolik. Mnohem zásadnější problémy mívám s každodenní realitou života a světem obecně. 

A pokud jsem vážně taková výjimka, že mne vztahy rozhazují míň než realita, odvolám co jsem psala o kometách a lidech, usoudím, že činy žen jsou z většiny definovány muži a dám za pravdu té americké matce, která nechtěla, aby její dvacetiletá dcera četla Fifty shades, neboť se bojí, že by si pak chtěla najít chlapa-svini. A pak se možná půjdu poohlédnout po nějaké příhodně vysoké a pevné větvi, protože to znamená, že vážně nejsem uzpůsobena k životu na tomto světě. (Smajlík.)

čtvrtek 7. května 2015

VAnglii.

irské zápisky se pracovně jmenovaly Všechna moje irská kafe. Kdybych se měla držet zavedeného stylu, tohle by byla Všechna moje anglická piva. Ale nechci znít jako alkoholik hned v nadpise.
         Asi bych měla zmínit, že tenhle výlet se konal ve středu druhé poloviny února (18.–23. kdyby to někoho zásadněji zajímalo). Měla jsem v plánu své autentické zápisky odautentičnit a zveřejnit po návratu, ale byla jsem lína přepisovat je z toho sešitu… a pak se mi sešit schoval… a teď se mi prostě jen nechtělo dělat nic užitečného.
         A ano, ve vyprávění se střídají minulý a přítomný čas. Je to tak. Něco jsem to totiž psala retrospektivněji než jiné věci. Deal with it. (Mimochodem, kurziva v textu dál znamená, že se jedná o mé komentáře při přepisování, tedy takové, které narušují autentičnost textu.)
         Jo a těch pár ilustračních fotek je od ediho (pokud není uvedeno jinak). Sebrala jsem je drze a bez jeho vědomí. Ale tady máte odkaz. Je jich tam mnohem víc a jsou mnohem víc vypovídající. A tak vůbec, bagr.

Kdybych to zas chtěla shrnout pár slovy, tak čas od času pršelo, britský pivo není špatný a měli jsme se pěkně. Pro statečné následuje dlouhý (i když relativně stručný) popis naší výpravy.

Večer první – první část – Z letiště letí celý jeden let
Sedíme v letištní hale v Brně. Evidentně nejsme hledanými osobami, jsme odbaveni a nikdo nás nesnědl… zatím. Stáhli jsme offlinovou mapu Oxfordu, Londýna… Anglie. Je jistá šance, že se neztratíme úplně, byť malá. Ale ještě pořád s námi mohe spadnout letadlo.
Stále čekám, kdy zjistím, jakou důležitou věc jsem si zapomněla. Možná ve Stanstedu zjistím, že už neumím anglicky – což by bylo smutné; už jen proto, že jsem dnes 2,5 hodiny anglicky komunikovala.

Večer první, část druhá. If I were homeless for a day
Ještě jsem nezapomněla anglicky!  Zase sedíme v letištní hale. Tentokrát ale ve Stanstedu. Jsme tu už pár hodin, sendvič, (nebo sandwich?), pivo a asi polovinu Wobbly worms, protože kdo by nemiloval gumové bonbony (krom ediho). Letiště vypadá dost jako noclehárna, nikdo tu sice nemá onuce, ale zato spacáků je tu dost. Je čtvrt na tři a bus do Oxfordu nám jede 6.30… Za jak dlouho umřeme je v hvězdách.

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_002.jpg


V letadle jsme se v jednu chvíli velice dospěle bavili komentováním cedule s manuálem pro nouzové přistání…

http://i653.photobucket.com/albums/uu254/SuperstarGayboy/Dublin%2011%2009/3.jpg

 ... obrázek byl vykraden tu a naše popisy jednotlivých obrázků následují níže. Můžete hádát, co je co.
  • V případě nedostatku kyslíku otočte svou kyslíkovou masku čelem vzad.
  • Zákaz používání praček s nápisem EXIT.
  • V případě nouze zapalte veverčí ocas svým pohledem.
  • Utíká-li vám při nouzovém přistání vaše matka, přeskočte osobu, která je na klouzačce před vámi.
  • V případě nouze se modlete k sedadlu před vámi.
  • Při oblékání záchranné vesty se otáčejte proti směru hodinových ručiček.
  • Pokud se v letadle objeví mraky, plazte se po zemi a hledejte oranžovou trubku. (Kdo si vzpomněl na Torchwood, vzpomněl si správně.)
  • Po nouzovém výskoku z letadla proveďte plavnou sinusoidu.
  • Při nouzovém přistání nenechte zubní protézu sníst vaše brýle.
  • Nouzová přistání nesmí provádět psi.


Tady na letišti jsme se zabavili změnou nápisu na mých brýlích. Ten původní jsem při pasové kontrole dokonce překládala. (Teď už si nevzpomenu, co to bylo, ale bylo to z Cimrmana…) Nový nápis byl vytvořen edim mou dodělávající lihovkou. Moudrost výroku I wanna be a schwa. It’s never stressed.” však nikdo nedocenil, stejně jako můj zásadní pseudolingvismus. Tak či onak, I’d love never to be stressed… a co víc, ještě radši bych nebyla ospalá. Zejména včilkaj na mne únava poněkud doléha… uvidíme, co a jak bude v Ofordu. S trochou štěstí budeme spát jen v autobusech cestou tam a zpět, ne v Oxfordu. Bylo by to poněkud nepříhodné.

Den prvý, VOxford
Ano, spali jsme. V buse do Oxfordu, který vyjížděl jen s námi dvěma, jel asi 4,5 hodiny a totálně mimo svou obvyklou trasu… aspoň to jsem vyrozuměla z poněkud nesrozumitelného hlášení od řidiče. (Tady musím se slzou v oku vzpomenout na JJ z Irska. Tomu rozumět bylo.)

Oxford samotný byl fajn, byli jsme překvapivě živi, nicméně poněkud zvlhlí. Kousek před Oxfordem totiž začalo pršet a pršelo a pršelo… blahoslaven budiž klobouk, prostě.

Prošli jsme si skrz naskrz centrum, kolega edi zjistil, že už v Oxfordu byl, najedli se (pod stromem, protože tam nepršelo) a sešli s tam studující Kitty. Našli jsme si kavárnu a popovídali o Kittině seminárce a její přednášce o steacích (irština, irština je prostě divná) a ponořili se do hluboké lingvistické debaty o slově drc. (Je ještě někdo další, kdo to používá pro zip?) Pak nás Kitty musela opustit, aby mohla jít přednášet. (Teprve teď mi došlo, že se můžu chlubit, že znám člověka, co přednášel na Oxfordu.) My se posléze taky vydali zpět do deště, v Covered Market zjistili, že nebýt chudí by bylo mnohem lepší a zaslintali si nad pár výlohami. (Zvěčněna jsem u toho jen já. Až příště někam pojedu s někým, kdo má foťák, vyfotím ho taky. Mobilem.) Pak jsme ulovili hospodu, kde jsme si dali jejich nejlevnější pivo (nebylo špatný, mimochodem). A slyšela jsem krásný výrok, “Sober. You know what that is?”, překvapivě ale nikoliv od sebe vůči edimu (pardon, jsem zlá, vím), ale od servírky k (pravděpodobně) místní alkoholičce.

Když jsme dopili, nezbývalo nám než vyrazit do Londýna. Ulovili jsme svůj autobus a přijeli s ne-až-tak-strašlivým zpožděním. Chvíli jsme se motali po Victorii, než jsme se našli, sháněli Oyster card, trefovali na Waterloo… nakonec i úspěšně. Po jistých obtížích jsme nastoupili do správného vlaku a dopílili do Kingstonu, našeho cíle… kde jsme nakonec trefili k tetě a spol. To bylo někdy kolem desáté. Spát jsme ale šli někdy mezi druhou a třetí. Nejdřív se mi sestřenky pokoušely vymluvit díru do hlavy, protože se na mne těšily. Zarážející to bylo především proto, že minimálně ta mladší se  se mnou nikdy dřív nijak zásadněji nedružila, ale to je jedno… Mají koťátko. Když jsem se pak vrátila mezi dospělé, nafasovala jsem večeři a sklenku vína… a pak jsme si povídali a strejda nalil edimu whisky… a pak jsme si povídali, já mu upíjela a najednou byla láhev pryč…

Den druhý. Skoro do Richmond Parku
Vzbudili jsme se někdy kolem půl dvanácté, konversovali, pili čaj a strkali kotě do klobouku a pak ho fotili. Bylo moc roztomilé (a pořád ještě je, i když právě není v klobouku).

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_040.jpg

Někdy kolem půl třetí jsme vyrazili podívat se po okolí a do Richmond Parku. Na to, že bydlíme asi půl míle od něj, jsme se pomotali naprosto epickým způsobem po okolí a do parku dorazili po skoro třech hodinách a z druhé strany. Zase jsme si ale pěkně prošli Ham (a Ham Friends je mimochodem rozkošné spojení).

Obhlédli jsme tamní kostel ve tvaru hvězdy (a ne, nevíme, kde má předek), ediho se nějaký Anglán ptal na foťák… a když už jsem u toho focení, edi fotil víc přírody než autobusů, ubelievable!

V parku jsme neviděli žádná zviřátka, jen lidi. Ale mít víc času, určitě bychom aspoň jedno zahlédli. Takhle jsme se tam spíš jen otočili, edi si vyfotil mne a pak kostel, co v zapadajícím slunci vypadal zcela epicky zle. Domů (či spíš zpět jsme jeli autobusem. Pochopitelně jsme nejdřív přešli na špatnou stranu silnice, neb jsme lamy. Pak jsme si ještě prošli okolí Kingstonské vlakové stanice hledajíce kavárnu. Našli jsme hospodu (vidíte tu ten vzorec? a rozdíl oproti Irsku?). Byla to evidentní britská čtvrtá cenová, ale celkem ušla. A nastal historický moment, neboť edi ocenil nekuřácké hospody. A já si dala cider. (Ty britský jsou takový pivovitější než to, co se prodává u nás… ale nějak mi i chutnal.)

Během doby, co jsme v King’s Tun seděli, se její přízemí začalo měnit z hospody na klub. Nastal tak historický okamžik č. 2, byla jsem legitimována. A pokud jsou na tom Briti se zákonama stejně jako Irové, můžu být ráda, že už mi bylo 21. A pokud ne, tak v příšeří vypadám opravdu příšerně mladě.) Chvíli po téhle proměně jsme dopili a edi prozkoumal foťákem diskotékoidní obrazce, identifikovali jsme všechny zdroje obskurních světélek a mohli se vydat domů. Nad večeří a sklenkou vína jsme si povídali s tetou a strejdou a vše krásně klapalo až do chvíle, kdy jsme šli spát a já zjistila, že mám evidentně docela solidně zvýšenou teplotu…

Den třetí. Konečně Londýn
Během noci jsem se několikrát probudila s nutkavou potřebou kňučet, ale ráno jsem byla překvapivě živá. Trápila mne jen lehce brutální bolest v krku a rýmička.

Po snídani jsme vyrazili do Londýna s tím, že nemáme žádný konkrétní plán. Z Waterloo jsme se prošli k London Eye, nadávali na davy turistů cestou podél řeky (nemůžu si pomoct, ale Liffey mi přišla mnohem čistší a hezčí než Temže), nešli se podívat do Canary Wharf (poté, co se mne edi ptal na anglický Torchwood), ale vyrazili směrem tak-nějak-do-centra. Zvládli jsme koupit pár pohlednic a celou jednu známku. (Ano, Verča skutečně dostane pohled [doufám, že ho dostala] a klidně by mne mohla za tu známku pozvat na pivo. Smajlík.) Dokonce jsem si v lékárně dokázala koupit něco na svůj bolavý krk (epický to výkon vzhledem k tomu, že i v českých lékárnách pravidelně nevím, co chci). Následně jsme zamířili k Hyde Parku… a co se nestalo. Někde jsme blbě odbočili, takže jsme ušli zas o něco víc, než by bylo nutno. Ale zas jsme si hezky prošli Knightsbridge a já mohla přemýšlet, co všechno jsem zapomněla z Neverwhere. A taky nás zastavil nějaký postarší random guy a tázal se nás, jestli nemáme drobné za pět liber. Edi měl jen tři, ale random guy prohlásil “I don’t actually mind.” a tak si edi vydělal celé dvě libry. (Nevyčítám mu to, pozval mne později na pivo, je to zaznamenáno dál.) Nakonec jsme do Hyde Parku trefili, prošli si ho a jako správní chudí se šli najíst do mekáče. Až do té doby jsem netušila, že prodávají i čaj…

Vzhledem k tomu, že každá správná děva musí v Londýně navštívit Primark, ani já jsem tak nemohla neučinit. Z Irsk (Irsek? plurál!) jsem si odvezla svetr a několikery nadkolenky, zAnglií jedny nadkolenky a tři páry ponožek.


(Takhle nějak podle mne vypadá správná selfie… 
Ano, je to moje noha vyfocená telefonem, nádhera není-liž pravda.)

Najezení jsme pomalu vyrazili směrem domů. I když nejdřív jsme teda vandrovali Londýnem a edi fotil. Před smrtí ho zachránilo jen to, že jsem si koupila čokoládu. Jinak bych byla moc zlá, protože mne bolela záda. A taky jsem umírala. Nakonec jsme ale přece jen dorazili domů, dali si čaj a jakkoliv neuvěřitelně to zní, koukali na televizi.

Den čtvrtý, konečně dnešek
Je ca 22.37, sedím na Waterloo a čekám na ediho, až dokouří. Za tu dobu, co tu jsem, už se mi random guy pokoušel prodat kýsi obskurní časopis – byl (časopis) růžový, jsem si celkem jista, že na sobě měl kočku a stál 2 libry něco. Netušila jsem, že svůj pomalu nejdelší projev v angličtině v Anglii povedu kvůli zbavování se random guye s časopisem… ale bylo to tak. Vytrvalé opakování “I’m sorry, I really don’t have money.” nakonec zapůsobilo a random guy odešel. Teď už jsem teda ve vlaku, ale to je jedno… od začátku:

Vstali jsme nejdřív za tu dobu, co jsme v Anglii (když teda nepočítám bdění na letišti). I tak pozdě. Do centra (či pro labužníky do centrumu) jsme vyrazili kolem půl jedné. Zatímco edi fotil übercool kombo Co-operative food a Co-operative funeralcare, hodila jsem Verčin pohled do schránky. Bohužel mne u toho edi nestihl vyfotit, byv zaměstnán focením zmiňovaného. Výsledkem je, že z naší velkolepé výpravy bude víc fotek kotěte, autobusů a různých budov  než mne, což je jednoznačně pozitivní.

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_110.jpg

Po příjezdu do Londýna (tentokrát výjimečně na Vauxhall) jsme zamířili do Tate Gallery. Jenže se to manka trochu popletla a místo Tate Modern jsme byli v Tate Britain. Já sice tušila, že jsou dvě… ale nějak jsem na to zapomněla. Tak či onak, prošla jsem se okolo Turnera a prohlédla si celou místnůstku věnovanou Blakeovi a byla spokojena. Nestěžoval si nakonec ani edi, který ulovil wi-fi. A pak jsme se rozhodli vydat do Tate Modern. Samozřejmě, že jsme mohli jet metrem, jak navrhoval edi… ale manka řekla ne. Nakonec jsme ušli v obludném lijáku ty údajné 3 km k Tate Modern. Já si myslím, že to musely být spíš 3 míle, ale to je mé malé osobní tajemství. Ať už to bylo jak chce daleko, promokli jsme pořádně. Klobouk úplně durch jsem ještě neměla.

Obsah Tate Modern lze zhodnotit několika slovy. Dálí dobrý, u Picassa pořád nechápu, proč ho kdo považuje za umělce, pár věcí se mi tam fakt líbilo a pár bylo fakt znepokojivých. O těch jsem cvrlikala. Jo a taky tam byla místnost plná ruských plakátů. Bylo zvláštní, jak jsme tam byli jedni z mála, co si je dokázali (aspoň z části) přečíst. Zkrátka, Dilo Louise Burgeiose jako celek pripomina neco mezi zazivacimi obtizemi, trifidy a sexem s tehotnou zenou. a Смерть Мировому Империализму!

Po návštěvě Tate Modern jsme místo původně plánované a kvůli transportu bipedální lokomocí zase odplánované návštěvě Science Musea (nebo jaké to bylo) navštívili hospodu. Pivo bylo dobré, byla jsem na něj pozvána a hospoda měla na trámech názvy mostů přes Temži. (Asi týden jsem si možná pamatovala i nějaké jiné než Tower a London Bridge.) Pěkné to bylo. Pak jsme vylezli zpátky ven, kde bylo pořád typické anglické počasí, a prošli se ke Globu, přešli Temži po Blackfriars Bridge a cestou do hospody č. 2 (jmenovala se Black Friar) jsme skupině cizinek poradili, kudy tudy ke Globu.

V Black Friar měli taky dobrý pivo… A hlavně, když už jsem si jednou dala Nutty Black, prostě jsem musela zkusit i Legally Blond. Během pití mi edi vysvětloval teorii za focením (a ano, zapomněla každou z těch informací dřív, než přišla další, ale mám nákres). Kolem desáté jsme se konečně vykopali a dokonce si cestou vzpomněli se najíst. Vzhledem k tomu, že jsme od snídaně nejedli, jsem ty 3 aly (akusativ od ale) celkem cítila…

Den poslední, několikaměsíční zpoždění
V tomto okamžiku končí mé kvaziautentické záznamy a budu si muset vystačit se svou pamětí. Což by nebylo tak marné, kdybych se o to pokusila před těma dvěma a půl měsícema…

Naštěstí se toho v té době až tak moc nestalo. Protože nám zbýval poslední den, den odjezdu. Úspěšně jsme se vypravili, nakoupila jsem si zásoby pitelného pytlíkového čaje, čokoládu, abych něco přivezla domů a na letišti ediho seznámila s existencí smoothie. Když jsme se motali kolem Victorie, divě jsem si zaesemeskovala, protože se mnou toužili komunikovat rovnou dva lidi. Zmiňuju to kvůli demonstraci svých organisačních schopností. Aby bylo podivuhodnější, že jsme celý výlet přežili ve zdraví. Protože tehdy jsme se se Š. domlouvaly na puzzleparty, která se konečně uskuteční dnes (ano, po uplynutí přibližně 73 dnů).

Jak je patrné, letadlo zase nespadlo, my dojeli živi do Brna a dneska mi už nezbývá nic jiného, než těšit se na svůj potenciální epický letní výlet, a to zejména pokud se uskuteční a pokud na něj budu mít peníze… (Mohla bych se těšit i na pár drobných věcí někdy v mezičase, ale to je tajemství.)

http://llelouch.kmurtinger.cz/img_gal/England_02-2015/img_050.jpg

A až budu velká, budu mít takovouhle zeď.





A jako bonus pro ty statečné, co dočetli až sem, dodávám, že špatné rozdělování předložek a toponym je zcela záměrná. Protože každý, kdo byl vAnglii ví, že byl vAnglii nikoliv v Anglii. Nebo máme doma zvláštní komunikační normy...

pátek 1. května 2015

I u nás byl Jára Cimrman

Když už jednou je nejnavštěvovanějším nesmyslem tuhle na blogu pseudomaturitní sloh (ano, myslím tím to, že zadání bylo z ukázkové nebo nějaké staré maturity), musím sem dát i další perlu, co jsem sepsala v dávné oktávě. Tuhle jsem si na to tak vzpomněla, když jsemse s různými lidmi citovala Cimrmana...


Běstvina, 1915. Deník Járy Cimrmana
Když jsem se procházel po vesnici, hledaje, čím bych mohl prospět poté, co byly zamítnuty mé tělovýchovné snahy a i uprázdněný učitelský post dali raději místnímu opilci, zavítal jsem i na takzvanou Župandu. Donedávna tu žil Jindra Prucha, co se tak úporně snažil stát malířem. Chudáka ho zastřelili na frontě, už je to víc než rok.

Účetní kniha hostince
Vídeňák dluží za týdenní stravu.

Deník Járy Cimrmana
Pan Prucha mi dovolil podívat se u nich doma na Jindrovy obrázky. Některé mají docela slušný základ.

Rozhovor Vojslavy Pruchové s matkou
„A ten Jaroušek říkal, že se mu některé Jindříškovy obrázky líbí, rád by je dokončil. Ale já ti nevím, nejsem si jistá, jestli bychom mu to měli dovolit…“
„Ale máti, však by to Jindrovi nevadilo, určitě by byl rád, že se někomu jeho dílo líbí, po tom neúspěchu v Praze.“
„Nu, jak myslíš. Jestli ho dole ve vsi potkáš, řekni mu, že může přijít, až se mu to bude hodit.“

Deník Járy Cimrmana
Skončil jsem s prací na Jindřichově pozůstalosti. Musím už odsud ale odjet, hostinský chce zaplatit a já právě jsem všechno možné, jen ne solventní. Dnes večer poslední pivo v Běstvině a pak zpátky do Liptákova, nebo vlastně kamkoli, kde budu mít čas bádat a psát. Mohl bych zkusit práci na patentním úřadě.
Navíc mám pocit, že jsem na obloze zahlédl nějaký neznámý objekt. Buď to bylo vojenské letadlo, nebo nová planeta.

                

Mimochodem, věděli jste, že jsem v oktávě evidentně nezvládala přechodníky? A že lidi od Budějic slyší „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý...“ celkem často a nejhorší na tom je, jak si všichni myslí, jak jsou originální? (Usoudila jsem, že od teď budu budějičákům citovat něco jiného a budu zkoumat, jestli se chytnou...)