#belgie

Hvězdné datum manka měla 2,5 belgického piva

... a teď se jí chce spát. Ale předtím by měla zaznamenat, že:

1)      stihla vlak do Prahy

2)      našla Em a dojela na letiště

3)      stihla letadlo (i když to bylo v podstatě jen náhodou)

4)      našla s Em pana A a dojela do Hasseltu

5)      pořád se jakž-takž domluví anglicky, i když pomalu a s velice výraznou gestikulací

6)      má ráda belgické pivo a byla v Belgii v irské hospodě s živou hudbou (čili je její život téměř monotematický) 

Den druhý o dni prvním

Taky jsme s Em od A dostaly uvítacího panáka. Vodka to byla příjemně poživatelná, zábavné na tom ale bylo zejména to, že uvítacího panáka dostala a vypila před pár měsíci i má milá sestra Momínek, která má problém vypít i jen sklenku vína.

Den druhý, jediná belgická horská řeka

Od té doby, co beru antidepresiva, mám mnohem barvitější sny (což je sideeffect, co mne baví). Ani Belgie nebyla výjimkou, probudila jsem se asi v šest s bizarním pocitem ze sna, ve kterém jsem v Belgii potkala J, která po mně chtěla z Belgie přivézt pivo. Tak jsem jí řekla, že si ho může přivézt sama, probudila se a usoudila, že mohu usnout a spát až do doby, kdy mne vzbudí kostelní zvon vyzývající k modlitbě. Díky změně času to byl celkem příjemně načasovaný budík.

Poté, co jsem vstala, jsem si vyžebrala heslo na wifi, dopsala asi dvě věty o tygrech a dostala lahodnou snídani. (Pokud je někdo z vás ochoten dělat mi ráno lívance s belgickou čokoládou a čerstvým ovocem, hlaste se, chci vás domů.)

Po snídani jsme se s Em a našimi hostiteli vydali do Arden na výlet.

Z plánovaného zhruba osmikilometrového okruhu se stala sáhodlouhá cesta klikatící se značně obskurním způsobem. Naštěstí pan A zapl GPS a našel nás, takže poslední čtyři kilometry jsme se už klikatili jen plánovaně. 

Krom naší klikaté a bloudivé cesty nahoru (ano, i v Belgii jsou kopce) jsme šli klikatou cestou i dolů kolem řeky. V jednu chvíli jsme s Em skákaly pomalu potokem a pak lezly nahoru po srázu. Bylo to boží, ale není to tak úplně kratochvíle, které by se člověk měl věnovat ve světlé sukni, slušném kabátě a hedvábném šátku, ke všemu v módní obuvi. Ale o to víc jsem si to sebeničení užila.

Do Hasseltu jsme se vrátili lehce znaveni, já chvíli koukala do počítače, konečně si u toho nainstalovala Terrarii a pak jsme se dívali na Hell on Wheels. A asi způsobil, že rozkoukám další seriál…  Když jsem posléze skoro dořešila tygry (projekt do školy, text pro zoo), zavelela R k večeři. Myslím, že v Belgii přiberu, protože vaří výtečně. Jo a taky se vrátím jako alkoholik, po večeři nám A nalil výborný islandský alkohol z břízy.

Postel.

Den třetí. Když se v Belgii chcete někam podívat v pondělí, jeďte do Maastrichtu

Zeměpisný žert, haha.

Vedeny informacemi od Momínka, R a A, rozhodly jsme se s Em, že v pondělí nemá smysl jezdit někam po Belgii a Maastricht nám byl obecně doporučován. R nás posadila na autobus a dohlédla na nás, abychom nic nezmotaly, takže jsme nic nezmotaly.

Belgická hromadná doprava má své klady, má třeba různé suprové kartičky, Go Pass na vlak, za 30 € divnou prázdinovou kartičku na neomezené vlačení nebo třeba za 14 € kartu na autobus, z níž se odečítají cesty a může na to jezdit víc lidí. Jenomže taky posílají mezi městy evidentní městské autobusy a pokud v Česku kvetete z toho, jak si lidi neumí efektivně posedat v dopravních prostředcích, v Belgii by vám hráblo.

Dojely jsme do Maastrichtu. Před ním je neuvěřitelně plocho, ale dokázaly jsme se s tím výhledem nakonec vyrovnat. Ve městě jsme se zorientovaly, obešly kostely, našly hradby, dlouho hledaly kavárnu, našly kavárnu, hrály Caradhas, naše těžce obskurní rpg a vydaly se k jeskyním. Jeskyně jsou boží!

Než se rozepíšu o jeskyních, musím zmínit hradby. Skvěle se po nich chodí a je z nich výhled na pevnost a na mrtvou žirafu. Mrtvá žirafa je jakési lehce obskurní sousoší, které pro nás slepé při pohledu z dálky opravdu vypadá jako mrtvá, protože ležící, žirafa.

  

Nicméně, jeskyně. Usoudily jsme, že si zaplatíme prohlídku (anglická je vždycky ve 12.30 a 14.00). Byl to jeden z našich nejlepších nápadů, to si přiznejme. Průvodce nás zaujal v okamžiku, kdy z něj vypadlo, že jeskyně jsou 30 metrů pod náma. Ale že půjdeme ke vchodu, protože jinak se dovnitř dostává obtížně. Nejmenoval se Paul (ale Ben, Ven, nebo nějak jinak jednoslabičně s -[e]n na konci) a perlil celou dobu. Často říkal evidentní nesmysly, které pak uváděl na pravou míru. Třeba pec na pizzu byla na chleba, co si tam lidi pekli, když je chtěli sníst Francouzi.

the first pizza oven in Maastricht

Návštěvu jeskyní, které jsou ve skutečnosti tunely, mohu vřele doporučit, rozhodně s naším průvodcem. A taky nám to dalo spoustu materiálů k hraní, protože prostě #milujememosasaury. Vedle jeskyně/tunelů je pevnost Sint Pieter, vevnitř jsme nebyly, ale okolo se chodí hezky. Kousek pod jeskyněma je další z mnoha krásných kostelů, nebyl sice otevřený, ale zase měl kolem sebe hřbitov.

Když už jsem zmínila Fort Sint Pieter, musím zmínit i francouzského/holandského (těžko říct) Guye Fawkese. Protože při nějakém dobývání Maastrichtu se Francouzi řečení mamlové pokusili vyhodit pevnost do vzduchu. Vlezli do tunelů, kam umístili nálož. Protože ovšem nebyli z nejlepších pyromanů, nenasměrovali nálož, takže místo aby výbuch směřoval nahoru k pevnosti, rozlezl se všude po okolí. Ale bylo to stejně jedno, protože se sekli a nálož umístili asi čtvrt kilometru od pevnosti… jak píšu, mamlové.

Po procházce kolem kostela a koukání na divná zvěřátka jsme se vydaly domů. Pochopitelně jsme si nebyly jisty, kudy na autobus. Já to sice říkala, ale Em mi nevěřila, tak se ptala jakýchsi studentek. Ty podpořily mou mapou podloženou teorii a my navzdory lingvistické hádce stihly autobus a šťastně se navrátily a vlivem R a A zjistily, že současná řada TBBT není tak úplně marná. A díky A i to, že Hell on Wheels má skvěle charismatického hlavního hrdinu.

(Mimochodem, z nějakého neznámého důvodu mají lidi tendenci koukat zvláštně na dvě osoby, které se při chůzi průběžně zastavují a hází si kostkama.)

Den čtvrtý, Brusel

Co by to bylo za návštěvu Belgie bez návštěvy Bruselu. O tento zážitek jsme se nemohly připravit už jen proto, že milý se zhrozil pokaždé, když uslyšel slovo Belgie, právě kvůli Bruselu. Taky jsem mu poslala výhružnou fotku, ale o tom až dál…

Měly jsme plány. Krom jiného jsme se taky chtěly stavit v nějaké galerii, protože si chceme už delší dobu střihnout jeskyni/larp u obrazů. Nicméně vypadalo to trochu jinak. Vytrvalým zíráním do mapy jsme si nejdřív ulovily use-it mapy (jsou mimochodem boží) a pak se vydaly k Palace of Justice a podél něj k blešáku. Před palácem bylo pěkné bahniště, které nás inspirovala k tomu, abych složila epickou báseň, což nás pochopitelně zaseklo na signifikantní dobu. Ještě horší zásek nás ale potkal na blešáku. Jako správné dívky jsme totiž slintaly nad zbraněmi, protože kdo by nechtěl pořádnou rezavou dýku… Ale tak mám aspoň vějíř. Veliký.

Když začali jednotliví prodejci balit, sbalily jsme se i my a přes několik sekáčů (klobouky, tolik klobouků a tak málo peněz!) jsme zamířily k budově Evropského parlamentu. Sice byl úplně hrozně z ruky, ale holt jsem potřebovala fotku sebe, svého zcela nepříčetného úsměvu, srdíčka z rukou a budovy EP v pozadí, abych ji mohla jako správná zlomyslně milující dívka zaslat chlapci. (A on ji ukázal svým rodičům, tak nevím, jestli seberu odvahu je někdy poznat…) Po dokončení tohoto bojového úkolu jsme konečně zamířily do centra, na památky. Už jsme teda byly krapet vyčerpány hledáním místa, které by nejen bylo, ale i vypadalo jako EP, takže jsme vynechali jakési podzemí u královského paláce a obešly jen pár kostelů. Belgie má boží kostely. 

Myslím, že někde v tom figurovalo i pivo. Protože nějak jsme těch 15 ochutnaných nasbírat musely. (Figurovalo, Delirium Red a Delirium Tremens mezi Čurající holčičkou a Čurajícím chlapečkem.) Rozhodně jsme se ale rozhodly, že středu zasvětíme Lovani, ne Bruggám, abychom si taky trochu odpočinuly. Když jsme přijely domů, opakovaly jsme své zážitky asi natřikrát zážitky dne, protože R s A měli návštěvu. A ještě se nám snažili tvrdit, že nežijí bohatým společenským životem.

Na dobrou noc nám ještě A pustil další díl Hell on Wheels, což bylo od něj velmi podlé, protože mne to přesvědčilo, že hlavní hrdina je úchvatný.

Lovaň čili Leuven, aneb V Belgii nemají drogerie?

Výlet do Lovaně jsme se rozhodly pojmout jako spíš nenáročný. Byly jsme z Bruselu vyzbrojeny mapou, již jsme studovaly cestou vlakem. To se nám stalo osudným, neboť jsme hned ze začátku zapadly do sekáče, kde měli všechny věci za euro. Nedá se tvrdit, že by nám baťůžky neztěžkly…

Měly jsme pochopitelně i jiné plány, než nakupovat. Ale nákupy nás provázely celý den. Zavelela jsem totiž, že musíme navštívit drogerii. Nevěřili byste, jaký tohle může být problém. Studentské město a jediná věc, co by se dala nazvat drogerií obsahovala jenom šminky. Procházely jsme se památkami (čti kolem kostelů) a bedlivě se rozhlížely. Našly jsme několikero bankomatů, oběd, leč drogerie nikde. Nakonec jsme ulovily supermarket a když už tam byly, pořídily jsme si po lahvi piva. Protože kde jinde pít supermarketové pivo než ve městě, kde stojí v hospodách skoro stejně jako v obchodech…

Po trajdání všude možně se nám povedlo najít vyhlídku, o níž jsme si četly v mapě. I pokochaly jsme se pohledem, než jsme zmizely slynouce pocitem, že jsme hrozní narušitelé a našly lavičky, public barbercue. Vzhledem k tomu, že bylo vlhko a nepříliš pěkně, seděly jsme tam samy a já mohla zjišťovat, nakolik pravdivý byl můj předpoklad, že dokážu otevřít pivo bez otvíráku. (Obvykle když nemám otvírák, hledám chlapa, tuto svou oblíbenou strategii jsem však využít nemohla, obešla jsem stůl, lavičku a gril, abych nakonec otevřela pivo tam, kde jsem začala, o stůl. Své i Em, jsem na sebe velmi hrda.)

Když jsme dopily, začaly jsme se pomalu chystat domů (už nám dokonce volal pan A, kdy se to vrátíme). Měly jsme ovšem dobrou náladu a musely vypadat, že nás to jedno pivo úplně zničilo, protože jsme se velkou část cesty doslova prohýbaly smíchy. Bylo to zábavné.

Domů jsme dorazily opět do vícečlenné společnosti, takže jsme už druhý den za sebou vysvětlovaly, co to studujeme, a opět v několika verzích sdělovaly zážitky. A začaly jsme vypadat jako shopaholici. A večer jsme šly spát, abychom mohly druhého dne vstáti a čerstvy vyjet do Brugg.

Do Brugg, ale už ne dál. Náš čtvrtek

Bruggy byly pro mne první místo, kam jsem se v Belgii chtěla podívat. A taky hlavní důvod toho, že bych se do Belgie vlastně někdy chtěla podívat. K mému nekonečnému překvapení jsme ráno vstaly a dokonce i stihly vlak. Cestou do Brugg jsem převážně spala, takže jsme vystoupily lehce rozespalé a hrozně rozsezené. Tomu jsme přičítaly skutečnost, že nám po výlezu z vlaku byla kosa. 

Když jsme se podruhé nasnídaly (mám ráda wafle, ale ne už jídeláky s chybama) a vyrazily do víru turisty okupovaného maloměsta, seznaly jsme, že vážně JE zima.

Postupovaly jsme směrem k centru, koupily pohlednice (doufám, že V došel, budu se jí muset zeptat) a Em si vytrvale stěžovala, že je tam všude moc lidí. Což sice byla pravda, ale byla jsem lehce rozmrzela, protože s tím se holt muselo počítat. Když jsme ale zašly mimo úplné centrum, i ona uznala, že je to pěkné město, takže jsme se nakonec ani nemusely vzájemně uškrtit.

 

Velebíce zdravý životní styl jsme po chvíli procházení a obcházení Brugg zašly na hranolky a jezením zdržely ubohou obsluhu (jakou logiku má zavírat stravovací zařízení ve dvě odpoledne je mi doteď záhadou), načež jsme se vydaly opět ke kanálům (aby nám náhodou nezačlo být teplo), vyfotily si obligátní selfie, abychom byly správnými turisty a vydaly se do velice kůl second-hand obchodu.

Krom toho, že jsem tam vybrala sestře skvělý suvenýr (kdo by nechtěl, aby mu byla z Belgie přivezena rozkošná malá koláčová forma, je extrémně divný), se nás prodavačka ptala, jestli jsme turisti nebo místní. Nejdřív to na nás suverénně vybalila holandsky, po našich nechápavých pohledech přešla do angličtiny. Chudinka vypadala velmi zklamaně, že jsme turisté, skoro jsme se jí za to začaly omlouvat. Ale vážně se mi líbí, že ji vůbec napadlo, že turisti nejsme...

Navštívily jsme Madonu, Kostel svaté krve, muzeum lékařských potřeb a apatyku.

 

Se ztěžklými zavazadly jsme se vydaly dokončit obhlídku Brugg, a to kam jinam, než do Celtic Pub, již nám doporučoval pan A. Barman nás tam oslovoval sweetheart a měli dobré pivo, takže jsme se místo na jedno zdržely na dvě, těmi dvěma pivy se podnapily (silný, no :D) a pak jsme nestíhaly vlak, takže jsme si daly krásný večerní běh Bruggami. Vlak jsme nakonec v pohodě stihly a dokonce jsme ve vlaku svedly odehrát kus jeskyně. Po příchodu domů jsme rády pozřely večeři, bez adverbií seznaly, že jsme minuly další návštěvu R a A a šly spát, protože nás určitě bolely nožičky (kdybych svůj deníček nedopisovala s asi měsíčním zpožděním, byla bych si tím třeba i jista).

Pátek. Málem nastal náš konec

Bylo super moct ráno spát, tudíž to byla část našeho pátečního programu. Po snídani jsem si od pana A vyzvěděly, kam v Hasseltu a šly jsme tam.

Začaly jsme procházkou ke kanálu, kdy nás cestou skoro srazilo auto – hromada lidí stojí u přechodu, čeká na zelenou, zelená se rozsvítí, na přechod vjede auto... V pohodě, lidi se rozcházejí přes silnici, v popředí já s Em. A co se nestane, na přechod vjede další auto. Jen tohle na rozdíl od prvního zrychlilo, málem nás srazilo a tvářilo se na nás povýšeně.

Po procházce k vodě jsme se vydaly k centru. Můj orientační nesmysl konečně nezklamal a já nás chtěla navigovat špatně. Tentokrát se však orientovala Em a měla aspoň radost, že se jí konečně vyplatilo to, že celou dobu nedůvěřovala mým navigačním dovednostem, ačkoliv slynouc mapou jsem nás neztratila snad ani jednou.

Následně jsme nakupovaly suvenýry, totiž čokoládu a pivo. Opět jsem byla ztracena a opět nás nacházela Em. Chyběla mi mapa... Tak či onak, čokoládu jsme nakoupily a zvládly jsme i pivo, i když jsme musely vypadat jako staří notoři. A nás prosil, ať ještě koupíme chleba, abychom měli na svačinku. Kdo by to byl řek, málem jsme na něj zapomněly, Em si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem platila.

S pivem a chlebem jsme se vydaly domů, kde nás A naobědval a posléze nasměroval k tekuté čokoládě. Po tekuté čokoládě jsme si koupily ponožky, můj univerzální dárek sobě samé ze zahraničních výletů a šly domů. Zanedlouho už jsme vyráželi vstříc domovu. -i, protože nás sedělo v autě pět, A, R, Em, já a S. Naše úvahy o cestě přes Německo byly všelijaké, protože poslední zmíněný pochází z Keni, ale noc proběhla poklidně. Překvapivě poklidně, protože S mě s Em přesvědčil, ať něco zazpíváme, a mne se nikdo nepokusil vyhodit z okna. Zároveň jsme při cestě zjistili, že svět a hlavně Hasselt je malý, antoš S také viděl vražedné auto u řecké restaurace. Jinak byla cesta zmáhavá a musím říct, že už dlouho mne tak nebolelo za krkem. Ale taky jsem už dlouho tak dlouho nespala v autě.

Sobota; nejen krk může bolet, ale i ramena

V noci jsme někdy o půl třetí ráno dojeli k A rodičům, kde jsme spali. Ne však extrémně dlouho, neb Em toužila po domovu, pročež jsme museli opustit sever Čech během dopoledne. Jeli jsme přes Prahu, ještě s S, který tam trávil víkend. Em nás záhy opustila a na mne připadl úkol dělat průvodce. Bylo super, že jsem měla příležitost procvičit si angličtinu, ale vandrovat mezi turisty s batohem, který obsahuje noťas a deset piv je náročné. Kupodivu jsem nejen přežila, ale i našla Karlův most, dala dohromady zásadní milníky českých dějin (Karel IV., svatý Václav, Karel IV., Jan Hus, Jan Palach) a konečně sklidila plody své placky s nápisem Krmte prosím lingvisty. S totiž zajímalo, co stojí na mých plackách (a mých brýlích), tak jsem překládala, vysvětlovala, proč by měli lidi krmit lingvisty (tedy mne), a nakonec jsem byla přinucena přijmout pozvání na oběd.

Po obědě, jenž jsme si dali po okruhu centrem Prahy, mne S doprovodil zpátky na nádraží a rozloučili jsme se. Cestou jsem si říkala, že asi vypadám vážně nedůvěryhodně, protože mi nechtěl věřit, že se k nádraží jde cestou, již jsem zvolila. Naštěstí jsem se trefila, mohla nasednout do vlaku a dokonce se mi povedlo uhnat svou Momínkovatou sestru, aby mne vyzvedla od vlaku, takže jsem domů nakonec i dojela živá. 

Poznámka na závěr

Kdyby někomu přišlo, že v zápisech z prvních dnů opakuju slova, je to schválně. Snažím se o vysoké středověké umění, a to jen proto, že jsem na poslední předbelgické přednášce Vývoje spisovné češtiny dávala pozor.