Mohla bych něco napsat, ale pokaždé, když mě něco napadne, nejsem u internetů, potažmo jakéhokoli k psaní určeného nástroje. Pročež jsem si řekla, že tu mám málo básniček a když už tu o tom ví tolik lidí, dá se říci jediné, a to teď už je to stejně jedno. Aneb z (před)loňských procházek přírodou...
Výbuchy světla,
exploze slzí,
ach ten skok ze skal,
jak ten mě mrzí.
Kostřička na hadry,
krvavá směska,
přeskočit zábradlí
svedla jsem dneska.
Po dně teď bloudím,
v přehradě Sečské,
proč stále chodím?
Jsem jako ve skle!
Duch sebou prokletý
k věčnému žití
ve chvíli úmrtí
touží po smrti.
A skutečnost, že ta přehrada byla vlastně Pařížovská není podstatné. A to, že název jsem drze ukradla, taky ne...
(A nic nemá souvislost s ničím, z ničeho nic nevzniká a filosofie mi uniká. Existencialismus ftw a obskurní zkratky by se měly zakázat.)
Žádné komentáře:
Okomentovat