Pět klíšťat, jeden srost chorošů a veselá nálada

S chlapcem jsme byli o víkendu u našich a když už jsme tam byli, dotáhla jsem ho i do své milované rodné vsi. (Že jsem se technicky vzato narodila v Pardubicích je věc jiná.) Ukázala jsem chlapci náš dům a s potěšením seznala, že můj pokoj stále ještě nění vymalován. Tohle všechno na těch zdech pořád je. A pořád mne nenavštívili pánové se svěrací kazajkou...

Po prohlídce mého bývalého domova jsme si prošli oblíbenou procházku s několika zacházkami, postupně jsem ze sebe pomocí jodisolu poshazovala zhruba pět klíšťat, a vůbec jsem si užívala život v přírodě, co mi jinak chybí. Protože to není ta moje příroda, kam můžu bosá rovnou z baráku, a do lesa to mám sotva pár metrů. Poplácala jsem se ve vodě, našla srost chorošů s fakt divnou barvou a zjistila, že bylo pokáceno mnoho stromů, rozježděno mnoho cest, a taky, že byla zasypána mezera mezi dvěma kameny, kde jsem strávila mnoho hodin svého dětství. Takže můj život už nikdy nebude jako dřív.

Psychochoroš. Foceno z rybníka, voda byla fajn, ale byl v ní žabinec. Nebýval.

Nebyla bych to já, kdyby se mi nepodařilo menší faux paux. Po návštěvě, kdy jsem stihla probrat své plány na rpg a kamarádčiny plány na sestřinu rozlučku, jsme byli s chlapcem na obědě, kde jsem nepoznala děvu z rodné vsi, se kterou jsem se před asi patnácti lety celkem kamarádila. Takže byl můj život naplněn, protože bez drobných společenských škobrtání bych nemohla být sama sebou, a to by mne přece mrzelo. 

Když jsme se vraceli do Brna, měl náš vlak dvouhodinové zpoždění a mne pokračovalo bolet v krku, takže jsem měla skvělou výmluvu, proč se nemohu učit na zkoušku. Vlastně ji mám i celej dnešek. Furt mám půlhodiny na to, abych se přehlásila na další termín. Jsem regulérně nervózní, že dostanu blbou známku. A že nebudu mít dobrej prospěch, a proto nebudu mít ani prospěchový stipendium, ani červenej diplom. Trochu mě to děsí. Docela dlouho se mi dařilo mít školu na lehátku, ale zároveň se jí dostatečně věnovat. Teď mi chybí to mít ji na lehátku. Že bych se jí až tak věnovala se říct nedá. Jsem líná. A pořád mám pocit, že nejsem dost dobrá, takže se mohu zvesela plácat ve svých lehkých existenciálních krizích. Tolik, že jsem si dneska vzala Lexaurin, co mi dala maminka před rokem, ať si ho vezmu, až budu (zas) na dně. Ubránila jsem se mu, ale byl u mne doteď. Mohu doporučit, asi vážně uklidňuje. Jen počád nevím, kdo se za mne naučí na tu zkoušku...

Výplod svérázné mysli

Občas mě přepadá takovej ten pocit, že můj život nemá smysl. Zatím se mi nepodařilo vysledovat nějakou rozumnou souvislost mezi pocitem marnosti a realitou. Je pravda, že většinou se buduje postupně na základech nestíhání a nezvládání... ale. Je to trochu moc. Jít si poklidně ze školy a najednou zjistit, že mám nutkání odírat si ruce o zídky plotů je poněkud zvláštní. Myslím zvláštní i na mne.

V poslední době zaznamenávám různý tendence k destigmatizaci duševních chorob. Má na to asi vliv i moje maniodepresivní sestřenka přes koleno, která je ještě o dost větší attention whore než já. Tyhle věci jsou nicméně super, protože lidi stigmatizujou, co můžou (anžto jsou hloupí, ale to už jsem si dneska vyjasňovala se spolužáky v knižním klubu). A taky mám díky tomu všemu pocit, že já, zanedlouho rok na antidepresivech, jsem vlastně naprosto normální. Jakože ne tak, že bych si připadala, že někam zapadám, ale že mi přijde, že jsem v pohodě. Že moje problémy jsou vlastně malý, takřka neexistující. Možná to má jistou spojitost s tím, že už je to přece jenom docela chvíle, co jsem se naposledy vážně chtěla zabít...

Tak či onak, jakkoliv si uvědomuju, že mám vlastně super život, čas od času na mne padne větší či menší zádumčivost a bádám nad smyslem života. Přemýšlení je skvělá věc, jenže občas docházím k nepěkným věcem. Protože marnost nad marnost, všechno je marnost. Jsem kolečko v soukolí, ale ne to, co krásně zapadá, ale to, který je celý pokřivený a funguje dost selektivně. Svět je neuvěřitelně obrovský místo, který nemám šanci pochopit. Nejsem dost schopná, abych dokázala něco ovlivnit. Když často nevím, co se sebou, jak bych měla vědět, co se světem. Jak mě může vůbec napadnout, že lidi obecně spoustu věcí mrvěj, když já sama mám co dělat, abych se srovnala sama se sebou.

Nechci se (už nějakou tu chvíli) aktivně zabít, protože pud sebezáchovy se mne drží, jak může, a krom toho mi to nepřijde jako až tak dobrej nápad. Jenže prostě nebýt, to by bylo krásný. (Možná jsem to Do ticha neměla pouštět ve smyčce, začíná mi z toho lehce hrabat...) Tuhle jsem četla jakýsi článek, že mladiství ve Středočeském kraji se čím dál tím častěji pokouší o sobevraždu. Ne, že bych se jim zásadně divila, já, oáza optimismu, o sebevraždě (i když ne vážně) přemýšlela poprvý v nějakejch devíti letech. Jen občas nevím, jestli jsem normální, jestli jsou moje reakce na vnější podněty fakt bizarně přehnaný, jak velký jsem blázen, nebo naopak.

(Když jsem si tuhle říkala, že jsem dlouho nepsala na blog, poněkud jsem nečekala, že ze sebe vybliju něco takovýhohle. Jsem moc já. Ale jinak normální a duševně zdravá, děkuji za optání.)