sobota 15. listopadu 2014

Of Comet and Men

Before you start reading, beware. I don't usually write in English. Might contain mistakes.


I knew there was comet landing. Philae and stuff. I don't know many details, because I'm not enough geeky to care. (And there was this birthday we had to celebrate...) Anyway yesterday I read that the guy who landed Philae had terrible shirt. It does not bother me. Really. I don't give a shit. (Actually, it did remind me a little of my English teacher, who had shirt with similar colours (although women free) and he was one false optimist and I hated him... but that't not that important.)

I am much more concerned about reactions on his fashion choice. Come on, we live in Century of Fruitbat and in these parts of world women are equal to men. At least I don't feel oppressed. But they are telling me, that because some men might be asses, I am oppressed. And that that is the reason I am not willing to study science. And that is, pardon my Klatchian, bullshit. And BTW I'm not going to be told what to think.

I'm not studying science, because I voluntarily decided it's not what I want to do. Because I thought language is more interesting. (And I'm actually studying Czech language with specialization of computational linguistics, so there is some science.) It had nothing to do with men and what they do or don't do. And you know what? I'm thinking about studying math. And if some of my future classmates will think I'm less just because of my sex... I don't care. I am young, clever and more or less self-confident person and going to stay that way. And again I'm not going to be told what to think. If someone is sexist, he's an idiot. But the world is full of various idiots. Even my president is an idiot. But still, freedom should not be slavery.

čtvrtek 23. října 2014

K branám blázince aneb bizarní průchod Brodem

Posledních pár let je mou dobrou tradicí jezdit do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Jsou tam knížky a Martin Hilský, co víc si přát...

Letošek měl od roků předchozích jistou odlišnost, seznala jsem totiž, že musím nutně v Brodě přespat, abych stihla přednášky v nekřesťanské ranní hodiny. Domluvila jsem se tedy s tetou, že přespím u ní. V Brně mi půjčila klíče, neb nebyla doma... a já se mohla vydat na cestu.

Pominu barvité líčení situace, jak jsem prchala z hodiny maďarštiny, jak jsem si koupila svačinku a stihla vlak... Podstatné je, že když se večer zavíral veletržní palác (ehm, KD Ostrov), vyrazila jsem v doprovodu svého věrného Androida (čti 12leté sestry) směrem k tetě. Že jsme si zašly, protože jsme si vzpomněly, že by se nám hodila večeře je jedna věc. Pravá zábava začala, když jsme hledaly správnou odbočku. V jednu chvíli jsme se zastavily vedle hlavní silnice, vytáhla jsem telefon a meditovala nad mapou. A kde se vzal, tu se vzal, kolemjedoucí kamioňák na nás zatroubil a zamával nám. Nevysvětlitelné. (Taky proto, že jsem neměla červenou puntíkovanou sukni, nýbrž hnědou, ana je delší.)

Nevěnovaly jsme autům jezdícím okolo pozornost a pokračovaly po chodníku vzhůru. Po zvolení náhodné odbočky povedlo se nám najít nemocnici. Chvíli jsme se kolem ní motaly, než nám došlo, kudy tudy na blázinec. Šli jsme podél plotu, po chodníku vstříc správné bráně blázince... když tu kolem nás projelo auto. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby se z něj neozvalo něco, co mohlo být buď doprdele... nebo cokoliv jiného, třeba modlitba k Mardukovi. Po tomto zážitku jsme však našly správnou bránu a za ní dokonce i správný dům. A cestou nás nikdo neznásilnil, neokradl, neopil ani nepřepadl. Myslím ale, že to bylo jen díky našemu štěsí, že jsme nezvolily stejnou cestu, jakou jsme šly ráno zpět k veletrhu. Protože ulice před pěknou zdí a creepy lego panáčkem vypadala jako místní Bronx. A taky měla pekelně rozmlácený chodník, tak bychom si ještě ke všemu vymkly kotníky...

pondělí 15. září 2014

Kastrol není pošta

Nějak se mi stalo, že celkem umím česky. Lépe řečeno rozhodla jsem se přinat si, že umím česky výjimečně dobře. (Už se těším, kolik tady nasekám hrubek...) A ano, mám velké ego a velké starosti se svou jedinou dcerou, krásnou ale nemocnou princeznou... ehm.

Vážněji: hrozně kvetu ze spousty věcí, co lidi píší či říkají. Mezi mé oblíbence patří přivlastňovací zájmena, vazby být rád/vděčný a samozřejmě věčné problémy s některými konktrétními slovy. Ale nad vzdáváním holdu už jsem se holt rozčilovala na starém blogísečku a dalších slov je stejně moc...

Pošlu ti e-mail o tom, co je email
Já vím, že je to těžké, ale ta malá čárečka vedla pravého shiftu se občas hodí. Zejména na posílání elektronické pošty, protože vyrývat si zprávy do hrnců je těžce neefektivní a tuším, že i drahé. Píšeme e-maily [ímejli]. Co je email [emajl] si každý může vygooglit, rozhodně to ale není možná forma komunikace.

Jsem tomu ráda...
Teď nechám všechny ty výjimky, standardy a Himálaje plavat a přesunu se k věci, která mne trápí víc. Slovník české frazeologie a idiomatiky udává spojení být rád že a být vděčný za. Nic mezi tím podle něj neexistuje. A já s ním zcela souhlasím, být rád za je prostě špatně.

Má matka si obula své boty a utekla
Opravdu by mne zajímalo, kde se to vzalo, proč prostě lidi nemůžou správně používat svůj. Když přivlastňuju podmětu, použiju tohle kouzelné slůvko. Proto maminka utekla až poté, co si obula svoje, nikoli její boty.
Její boty by to byly v případě, že bych řekla Praštila jsem maminku pánvičkou a sebrala její boty. (Pozor: neexistující soutěž Poznej citát/parafrázi opět v provozu.)

Opil se, zbil ji a zbil jí i psa
Ono to opravdu není tak těžké. Kouzelník Akusativ je prostě přízemní. Proto se ve čtvrtém pádě píše v ji krátké i. Ten rozdíl tam je vidět, že? A oč by byl svět krásnnější, kdyby se čas od času někdo obtěžoval všimnout si toho.

A ano, je mi jasné, že když si to nikdo nepamatuje ze školy, nedokáže najít v prirucce nebo v Pravidlech, tak tady to bude k ničemu ještě víc... ale stejně, je to silnější než já... aneb jak říká tweet Přemýšlím, jak by lidi reagovali, kdybych jim na inzeráty v ISu odpovídala výčtem chyb, jichž se dopustili... tuším, že špatně :D

sobota 23. srpna 2014

Zabijte to, já to nechci

Včera jsem důkladně pročítala twitter, hlavně zprávy někdy od předvčerejška až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít spát. Logicky mi tedy nemohl uniknout případ úmrtí v rumburské nemocnici. Zprávu jsem tak nějak zaregistrovala a dneska si o tom ještě víc přečetla v lidovkách. A všechno to čtení ve mně vyvolalo jednu zásadní otázku: proč není povolená euthanasie, když povolujeme potrat.

Jsem vychována v katolické rodině, kde se odsuzuje obé. (Tedy, obecně vzato, jsou to horká témata o nichž raději nekonversuji, takže třeba u potratu nemám představu, jak na to ten který člen rodu nahlíží konkrétně.) 

Jedna z mých sester se ve škole relativně nedávno účastnila diskuze o pro a proti euthanasii, v podstatě se tam dva týmy snažily přeargumentovat. Když se připravovala, zmínila jsem, že jsem PRO. Načež se do mne sestry pustily spoustou argumentů proč je euthanasie špatná a jak by ji šlo zneužívat.

Avšak jakkoliv jsem pro euthanasii, k potratům přistupuji o něco zdrženlivěji. Souhlasím s tím, že pokud bude dítě nějak postižené, může se matka rozhodnout nenechat si je. Chápu, že pokud je dívka znásilněna a otěhotní, nechce to dítě donosit. Netuším, co bych v těchto situacích dělala a v žádné takové situaci se nechci ocitnout. Ale je tu ale. Proč máme právo rozhodovat o smrti někoho jiného, ale ne o smrti vlastní. V čem je to sakra jiné? Pořád jde o to, že někdo umře. Lidská bytost, která by jako taková měla mít svá práva. Svá, tedy že o sobě bude moci rozhodovat sama, i když jen v rámci nějakých společensky uznávaných norem.

Leckdo asi argumentuje tím, že zárodek není člověk. Ale pokud už jednou zárodkem je, tak narození je přirozeným vývojem, stejně jako se z dítěte stává dospělý a zabít dítě je nechutné, neuvěřitelně zlé, kruté, barbarské... A že to odnese chudák matka, v jejímž těle to malé cosi je? Je to sice možná ošklivé, ale pokud se nejedná o znásilnění, tak tím, že žena souloží se tak nějak automaticky vystavuje riziku, že může otěhotnět... Holt příroda je svině a rozmnožování funguje jak funguje. A s tím prostě každá musí tak nějak počítat (i když si to třeba nechce připustit). A přesto může říct zabijte to, já to nechci.

Když můžu nechat zabít svoje dítě, proč nemůžu nechat zabít sebe? Proč nemůžu být soudcem sama sobě, ale jen svému potomstvu? Co mi dává tu moc nad životem ostatních, ale ne nad životem mým? Stát? Ne, nedává to smysl, ať se na to koukám jak chci.

Pokud ta mrtvá z rumburské nemocnice onu zdravotní sestru prosila, aby jí pomohla umřít, patří dané sestře můj velký obdiv, že se obětovala pro někoho jiného, protože dle zákona za to půjde sedět. Pokud o to požádána nebyla a zabila ji, pak je vrah. Což je neomluvitelné. A jestli je to celé jen velký omyl, velké zdravotnické pochybení nebo informační šum, potom chudáci všichni do případu zatažení... ale aspoň mi to dalo námět k zamyšlení.

středa 18. června 2014

Literatury, úklidy a práce

Bod třetí, práce
Když mi tak nějak skončilo zkouškový (díky bohu a tetičce paměti, že jsem tu morfologii neopakovala znovu), usoudila jsem, že je nejvyšší čas začít si hledat práci, abych měla z čeho žít. Napsala jsem dva maily a čekala na reakci. Přišla. Teď čekám na další reakci z práce č. 1. Z práce č. 2 jsem byla dnes na pohovoru... bavila jsem se s informatikem o lukostřelbě, a to všechno kvůli batohům. Jsem zvědavo, jak to vše dopadne... Nicméně fakt, že jsem byla první (byť nevím z kolika), kdo byl schopen poslat úkol v pdfku, je poněkud zarážející.

Do práce č. 2 (pojednávám o ní v minulém výšplechtu) jsem poslala i rozkošný komiks... (To pro ty náhodné existence, co mne neznají a ještě ho neviděly.) Jeho tvorba byla ovlivněna přibližně-pohádkou Než zazvoní zvonec (vřele doporučuji), mou neschopností číst, a sobotním hraním fotbalu na rodinném sraze. A když o tom tak přemýšlím, tak i ta Korektorská cvičení do něj zasáhla...



Bod druhý, úklidy
V rámci prokrastinace, nudy a pocitu, že bych mohla dělat něco užitečného, rozhodla jsem si udělat pořádek (nebo spíš zmenšit chaos) ve starých studijních materiálech. Zjistila jsem, že chaos by se pomalu mohl stát mým druhým jménem. Našla jsem materiály z exkurse do Českého národního korpusu. Byly mezi Matematickými základy informatiky... Pak jsem potkala ještě Praslovanštinu v Základech matematiky a informatiky pro humanitní obory II, konkrétně u teorie grafů.

Pak jsem vyházela spoustu starého papíru (čeká, až přestanu být líná na procházku ke kontejneru) a zjistila, že jsem před lety (tak rokem asi) dělala dědovi nějakou pseudokorekturu k Humanae Vitae... Níže se nachází má velice tematická malba ze zadní strany strany 22, která vnikla, domnívám se, během exkurse do Českého rozhlasu.


Bod první, literatury
Když jsem zjistila, že než najdu práci, mám spoustu času, vrhla jsem se na čtení. Začala jsem tím, že jsem konečně dočetla Most přes řeku Kwai (a už den poté, co jsem jej dočetla, jsem zjistila, co znamená zkratka POW). Pak jsem se vrhla (k velkému maminčinu nadšení) na C. S. Lewise a Velký rozvod nebe a pekla, pročež jsem, ke svému velkému nepřekvapení, seznala, že aspoň podle téhle knihy skončím v pekle. Jsem zvědava, co zjistím, až si jednou přečtu Rady zkušeného ďábla.

Po Lewisovi, jsem se vrhla na něco lehčího, na Čaroděje ze země Oz. U toho jsem se chvílemi celkem bavila... a chvílemi nestačila zírat. Ale je to celkem dobře wtf dílo, i když svému dítěti bych to asi půjčila až už nebude dítě.

Když už jsem byla tak krásně rozečtená, rovnou jsem se vrhla na Volání Cthulhu, k jehož přečtení jsem se chystala už taky nějaký ten pátek. Z nějakého záhadného důvodu mi věta Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn až na ty apostrofy připomíná velštinu. Možná se nakonec naučím i jak se ta velština vyslovuje, když nad tím tak přemýšlím.

Před Kutulůlem jsem přečetla Gaimanovo Only the End of the World Again (tady z hlavy český překlad nedám), to bylo pěkný, ale po Oceánu na konci uličky bych čekala něco víc. (Oceán je asi jediný, co jsem předtím od Gaimana četla, nepočítám-li Dobrá znamení, která napsali s Pratchettem). Po Kutululů jsem si přečetla Knihu hřbitova, kterou jsem ocenila víc než konec světa... a vyvolala ve mně silnou chuť vydat se na hřbitov.

Teď čtu Mechanický pomeranč. A ta kniha se nedá číst na jeden zátah, jako ty předchozí. Jednak je to náročný na angličtinu (je tam moc ruštiny), jednak je to... skoro dost krušný. Ne, že bych to nečekala, viděla jsem film, ale není to taková ta typická oddechová literatura, holt. A učinila jsem zásadní zjištění: Kubrick má zásadní problém v malými dívkami.

Chápu, že je to obtížně proveditelné, a aby to bylo opravdové tak i tak trochu úplně nelegální, ale jak byla v Lolitě Lolita moc stará, tak byly v Mechanickém pomeranči příliš staré ty dvě dívky, co s nimi Alex pelešil. Podle knížky jim bylo tak deset. Podle filmu bych je tipovala klidně na dvacet. (Aspoň co si z toho tak pamatuju.)


A to by bylo asi všechno, co mám dnes na srdci. Howgh.

sobota 14. června 2014

Nepracuji. Tečka

Za normálních okolností jsem schopna psát bláboly ve víceméně jakémkoliv množství - proto mne na gymplu jako jednu z mála bavily slohovky, vždycky jsem vymyslela nějaký strašlivý blábol, natřikrát ho přepsala a stvořila něco hloupého, za co jsem dostala jedničku (nejednalo-li se o charakteristiku, ana mne nebavila). Ehm, ono je asi jasné, že to tak je, proto mám svůj mocinky blogískovatý blogísek...

Nějak mne ale nenapadlo, že když se budu snažit získat si aspoň nějaké finance, budu k tomu potřebovat psát bláboly, které mají nějakou strukturu - a to jen proto, abych tu práci mohla získat. A pochopitelně zrovna v okamžiku, kdy potřebuju něco zkomponovat, zjistím, že mám totální zásek a nejsem schopna napsat nic relevantního... jen hromadu blábolů, které mne sice psát baví, ale asi bych je úplně nechtěla číst. (Ano, ty bláboly jsou to, co právě čtete, snažím se odstranit svůj blok blogem, myslím, že by mi víc pomohlo líp strukturovat, co se pokouším psát, ale to by... nezahrnovalo prokrastinaci a dostatek trojteček.) (A závorek.)

Inu, život je pes a my jeho patník. A doufám, že najdu práci jako korektor a začnu si být aspoň trochu jistá, jak se věci píší...

Krosně zdar!

pondělí 26. května 2014

Jsem malé volátko

Milý blogísku,

zatímco se spousta mých náhodných známých a podobné verbeže pokoušela upéct, ubít a tak podobně na Pi Bitvě pěti armád, bojovala jsem já se svou leností, lexikologií a drby. Možná že to víš, nicméně raději Ti oznamuji, že jsem byla ve volební  komisi. Potkala jsem se tam s celou svou rodinou, i prvovoličkou sestrou číslo jedna - než odjela umírat, ale jinak tam lidí bylo spíš málo - celá naše rodina (ta s právem volit tedy) činila více než jedno procento... asi tak přibližně úplně přesně 1,1441647597254004576659038901602 %. A to celková volební účast byla 19%, přesněji 19,22196796338672768878718535469%. Kdyby přišlo o 3,4 člověka více, dosáhli bychom 20 %... ale lidi jsou lemry líné.

Nicméně dost už s matematikou, věřím, milý blogísku, že ta Tě až tak nebaví. Možná bys raději slyšel co se v té komisi dělo. Mohl by sis to přečíst na twitteru, ale stejně tam není všechno, ten informuje hlavně o nepoužitelnosti mého kola... a o nedostatečnosti veřejného osvětlení u nás na vsi.

Takže k věci. Byla jsem podrobena bolestivému výslechu ohledně odsunu Němců... ehm, stěhování naší rodiny. A víš, co překvapilo mne samou? Že jsem v neděli zjistila, že všechny informace, které jsem doposud měla - a z nichž jsem místní komunistce nevyzradila žádnou - jsou mi úplně k ničemu, protože stejně nakonec budeme bydlet úplně jinde. Možná.

Ale teď už konečně k těm zajímavým drbům - stále ještě - po těch skoro jednadvaceti letech, co tam žiju - neznám většinu místního osazenstva. Většina barvitého místního koloritu známého i mně však přišla - chronický dělač problémů, částečný blázen i náboženský fanatik, jenž nám přišel říct, že se v roce 1917 zjevila Panna Maria ve Fatimě a varovala před Ruskem... a že za to všechno mohli Rockefellerové. Dále jsem se - už ovšem ze zdrojů zcela komisních - dozvěděla, kteří lidé mají sklony k alkoholismu (pouze jeden z nich přišel k volbám), kdo bude mít svatbu (rozmysli se Jíra rozmysli, který není zmíněn tuhle), a že se můj bratr, když byl kdys v naší komisi, červenal. Přiznávám, že pokud se tam topilo, asi ho chápu. Vskutku, blogísku, čteš dobře. V pátek, kdy teploty dosahovaly chuti na zmrzlinu i u normálních lidí, se v zasedačce aka volební místnosti topilo, vopravdu, nekecam. Naštěstí jsme poslali pana starostu do obchodu, takže jsme měli dostatek vody a mohli jsme se pokojně potit aniž bychom omdleli.

Taky jsem frau za komunisty opravovala ruštinu... ale mám teď takový nejasný pocit, že špatně. Inu, nevěřit ničemu a nikomu, měli jsme radši hrát město-moře. Hádám, blogísku, že si myslíš, jsem tak trochu trpilama. Máš naprostou pravdu.

Už bych ty plky o volbách mohla skončit, co? Spočítali jsme všechny ty hlasy (byly všechny platné, kupodivu) a já si mohla užívat pocitu mentální nadřazenosti, když jsem zapisovatelce a starostovi radila s počítačem... Nakonec jsme otevřeli tu láhev vína, co pan starosta koupil a já z ní nafasovala nejvíc, protože jsem neutekla. Takže se mi pak doma pekelně nechtělo učit. Místo toho jsem mikrobratru uklidila skříň. Jak moc špatný nápad to byl ukáže až čas a IS.

Inu, měj se, drahý blogísku, doufám, že se máš dobře a brzo mi napiš.

Tvá

malá a cynická


pátek 23. května 2014

O conu bez conu. Na dálný západ!

Říkala jsem si letos, že bych mohla zkusit tyhlety Animefesty, když už jsou v těch Brnech kde jsou i já, a budou tam lidi, z nichž občas nějaké i znám. A co se nestalo... AF se kryl s JF AD, takže jsem se místo chlastání v Brně rozhodla věnovat své těžce vydřené peníze ČD a zamířit na larp hezky k Boleslavi. Takový byl plán, realita byla však úplně stejná... Jen trochu komplikovanější. A samozřejmě obsahovala méně zkratek a víc slov.
Kdo byl na AFku, nepochybně si povšiml krásné TwitterWall, na níž bylo krom jiných i mé jméno. (Nenaučit se kvůli tomu zafrelenýmu tentononcu ve fotošopu, tak se k tomu skromně nehlásim, ale... ale.)

Výše zmíněný zafrelený tentononc byl důvodem mé přítomnosti na conu před conem, museli jsme totiž zjistit, jestli bude vše fungovat jak má - což pochopoitelně nefungovalo. A aby toho nebylo málo, nefungovala jsem ani já. Den předtím jsem totiž měla sraz se starým kamarádem, s nímž jsem se neviděli skoro osm let (tak bez roku, dvou), tak jsme si povídali, pili pivo a nebylo špatné, tak jsem ta piva měla nakonec čtyři. To by nebylo tak zlé, kdyby se pak nějaký nejmenovaný edison nerozhodl, že chce taky pivo, a nepřesvědčil mne, abych s ním šla na jedno další. Nešla bych, ale argument, že mne zve, byl mocnější než můj nezdravý rozum.

Ve čtvrtek ráno jsem byla pochopitelně čilá jako rybička a do toho jsem se dozvěděla, že Xim s Aurim budou na Výstavišti někdy od deseti, což implikovalo, že bychom tam měli dorazit i já s edim... A to jsem si ještě musela sbalit věci na víkend, na již zmiňovaný larp přes půl republiky.

Někdy po jedenácté ranní jsme už byli všichni společně v rotundě. Pochopitelně zatím nebylo na čem zkoušet, zda tentononc funguje, takže jsme tam další dvě hodiny seděli. Po těchto dvou hodinách jsme konečně došli k tomu, proč jsme přišli. Další dvě hodiny trvalo spustit a znovuzfunkčnit tentononc. Takže hoši programovali a já meditovala nad tím, proč mi při každém pokusu o programování klesne inteligenční kvocient o přibližně 50 bodů. (Což by ze mne v inkriminovanou sobotu udělalo slintající stvůře, protože kocovina mé inteligenci také nesvědčí. Nakonec však věc fungovat začala a my se konečně mohli jít najíst a nakonec jsem i stihla vlak a cestou od vlaku menší lingvistickou diskusi s velkým bratrem. (Lingvisti zasraní, já bych to střílela na potkání.)

Na ničem z toho sice vůbec nezáleží, ale bylo fajn poletovat předconem, užívat si toho, že na conu nebudu a dokonce dostat VIP cedulku (přičemž ona zkratka může znamenat ledacos, od velmi infantilní persóny přes výjimečně inteligentního pitomce a vhodně informovaného papouška až k válečně integrovanému paravánu).

A k víkendu samému - jak jsem již avisovala, nacházela jsem se u dálných Boleslaví na Jarním festivalu Academie draconicy (to dodávám pro všechny případné stalkery, ačkoliv zrovna sebe bych fakt nestalkovala, nepřipadám si příliš stalkogenická).

Velice zajímavou věcí bylo balení. Vzhledem k tomu, že jsem z Brna odjížděla narychlo, povedlo se mi v něm nechat nejen sukni (kterou jsem až tak nutně nepotřebovala, protože další larpovou chovám doma), ale i spacák. Naše osmičlenná rodina pochopitelně vlastní 3 relativně použitelné spacáky, z nichž jeden, ten můj, dlel v Brně a další dva jsou buď někde v Praze zašantročené velkým bratrem... nebo ztraceny v nenávratnu. Naštěstí jsem věděla, že to důležitější, tedy stan, mám zajištěné. Až do poslední chvíle jsem ale netušila, jestli má ctěná sestra a její hoch budou mít stan vlastní, nebo se budeme tulit, takže balení bylo plné napětí. Navíc jsem ještě potřebovala zajistit jídlo pro sebe i sestru, která (zvíře jedno ubohé), musela do školy. I vydala jsem se do přibližně 5,5 kilometru vzdálené osady už snad dvacet let drze se honosící titulem města. To město bych tomu útvaru i odpustila, ne už to, že leží pod naší vesnicí, takže když jedu domů, jedu do kopce. Navíc většinou proti větru... a aby toho nebylo málo, můj věrný (a jediný) dopravní prostředek, kolo, lehce selhal, neb odmítl přehazovat, takže jsem větší polovinu času šlapala jako magor, abych nestála na místě.

Nakonec jsem se však dostala domů, uvařila lahodný těstovinový salát, abychom nepomřely hlady a dokonce se mi povedlo sbalit vše co bylo třeba - nebýt hodin matematiky na střední i vysoké škole, nikdy bych to nesvedla, neb bych nebyla obeznámena s matematickou indukcí a na to navazující teorií že vejde se-li někam n-tá věc, tak n+1. taky. Nakonec - navzdory mým očekáváním - se stihla sbalit i sestra, bratr nás mohl odvézt na vlak. Dokonce jsme našly i svého random guye na cestu do dálných míst skutečného konání...

Z místa dění je pochopitelně důležité je zmínit, že jsem šla na pivo. Důležité je to proto, že ačkoliv jsem na daném místě byla již popáté (tuším), bylo to teprve podruhé, co jsem byla ve vedlestojící hospodě a poprvé, co jsem si tam dala pivo. A taky jsem uzřela, jak sestřin chlapec tahá řečenou přes plot, což byl pohled celkem zábavný.

Z podakcí na akci jsem se zúčastnila jen jedné (pokud nepočítám podpodakce jako jezení lívanců, nošení dřeva a prokrastinační úklid tábora místo učení se dialektologie). Cti mé přítomnosti se dostalo Moytuře, kterou jsem si i jako nehráč náramně užila, protože jsem mohla beztrestně vyluzovat podivné zvuky v nočním lese, být pravá ruka (polo)bohyně, sarkastický hlásek (jakožto alterego pravé ruky) a strom nadávající hráčům do kůrovců. Jako strom jsem opět zjistila, že být grammar nazi proslavený svým grammarnaziovstvím je obousečná zbraň, neb bylo ubohému týranému stromu, jemuž hrozilo skácení, jako vrbě pošeptáno „datumu, datumu, datumu“. Na druhou stranu ale bylo zábavné provádět později u ohně korekturu a koukat, jak mi lidi zírají přes rameno a nevidí chyby v textu, který byl dosti zelený, proškrtaný a přepsaný...

Když jsem se v neděli vrátila domů, byla jsem špinavá, hladová, chudá, unavená a pekelně se mi nechtělo vůbec nic, ale stejně to bylo epické, skvělé a víc mama-fightů a sarkastických hlásků do dalších her. A v příští pětiletce méně předmětů na informatice.




PeS: Ano, mám ráda dlouhá souvětí a dokud nebudu psát bakalářku, tak se jich nevzdám, protože dlouhá souvětí jsou těžká na pochopení, špatně se čtou, proto mne nikdo nebude číst, což není škoda, protože bagr a protože mne baví být divná a stavět se do posice pochybného intelektuála, případně nepochopeného (či nepochopitelného) intelektuála, ačkoli ve skutečnosti bych měla být spíš klasifikována jako psychopat či psychotik a to ještě se sebevražednými tendencemi, čili ano, dlouhá souvětí skutečně miluji, říkala jsem to. (Ehm. Smajlík?)

sobota 26. dubna 2014

Zhůvěřilosti a Stvoření

Ve čtvrtek jsem byla v divadle. Janáčkově. Na baletu. Mám z toho smíšené pocity.


Šli jsme s milým do divadla. Já hezky v šatech ke kolenům, on v obleku (lidi na nás zírali, když jsme čekali na tramvaj, ale to jsou drobnosti, se kterými se člověk smíří). I vstoupili jsme do divadla (správný vlez jsme kupodivu našli na první pokus) a protože jsme přišli včas, skoro by se dalo říci s předstihem, korsovali jsme po budově. A chvílemi nevěřili vlastním očím. Že jsme plakali nad úrovní lidstva, když jsme byli na muzikálu v Městském dívadle, to bych ještě snesla. Ale v čem dokázali lidi dorazit na balet mne překvapilo tolik, že mne to málem položilo. Mými favoritkami jsou:
1) Slečna s šaty těsně pod zadek, které byly celé takové volné... až na to, že již zmiňované pozadí obepínaly. Vypadalo to skoro stejně slavnostně jako já při návratu z typického larpu.

2) Dvě dámy, které měly kalhoty, any vypadaly vhodné k lecjaké příležitosti, jen ne do divadla. Aspoň, že partner jedné byl v obleku a dcera druhé v šatech.

Jak je tedy patrné, lidské schopnosti obléknout se k příležitosti upadají. (Ne, že bych já byla kdovíjak úchvatná, v tomto směru, na kolo lezu vytrvale v sukni a v létě dokonce naboso, ale to je prostě proto, že jsem divná... a taky proto, že kalhoty mám jedny a kraťasy žádné, žeano... Ale do divadla se dokonce i učešu a na debilní výrobce silonek sprostě nadávám mimo budovu - nebo se o to aspoň snažím.)


Když jsem už tedy tak příznivě zhodnotila odění odhadem tak slabší čtvrtiny osazenstva plného divadla, mohu se dostat, k části druhé, k chování.

Před dávnými a dávnými časy má matka kdesi hořekovala nad tím, že mezi scénami se netleská. Takže já to vím, ale spousta lidí evidentně nemá takovou šikovnou maminku, která by jim to sdělila. Na již zmiňovaném Jeckyllu a Hydovi, tedy onom muzikálu, mne to nepřekvapilo, přiznejme si, muzikál, to je mentálně nenáročná zábava pro masy. Ale u toho baletu by člověk očekával, že lidé budou mít minimální znalosti společenského chování. A ejhle, ono ne. Pokaždé, když se na jevišti setmělo, rozehřměl se hledištěm divoký potlesk.

Aby toho nebylo málo a abychom měli víc důvodů stydět se za ostatní, přišla děkovačka. Potlesku bylo hojně a umělci si to zasloužili, to ano. Ale proč probohy pociťovali někteří experti potřebu křičet a pískat, to nepochopím. Celou tuto situaci završil kdosi, kdo vytáhl foťák a ještě s bleskem si to jeviště hezky vyfotil. To už jsem jen sírala, kam ta společnost spěje.

Zajímalo by mne, jestli chodím do divadla málo a mám prostě smůlu nebo jestli jsou lidé skutečně taková hovadiště. Obávám se, že bé je správně...

sobota 5. dubna 2014

Ze života kuchařinky, aneb jak jsem spravovala šípy izolepou

I když se čas od času najdou i takoví blázni, co mi to nevěří, nejsem příliš manuálně zručná. Nemám ani žádný zvláštní umělecký talent, při geometrii jsem i úsečku narýsovala pokaždé o nějaký ten milimetr mimo a jsem schopná popálit se o rychlovarnou konvici, která je půl metru od mne. Zkrátka mám všechny předpoklady k tomu, abych se držela daleko od všech ostrých, žhavých a jinak nebezpečných předmětů. Proto ráda šiju a vařím. Při šití jsem dneska žádnou zásadní botu (zatím) neudělala a vařila jsem jen čaj. Zato jsem se vyžívala jinak...

Rozhodla jsem se, že když je slušné počasí, na zahradě nikdo není a nemám zrovna na ruce ortézu, půjdu si zastřílet z luku. Pominu fakt, že střílet se zrakveným zápěstím není nejmoudřejší, mám obě ruce odřené a v jedné díru (v té druhé taky, ale ta je od krájení pažitky...). Přejdu k tomu důležitému.

V naší rodině existuje krásná tradice ztrácet a ničit šípy, dnes jsem ale nedokázala zničit žádný a dokonce našla jeden, co jsme ztratili tak před dvěma třemi roky. (Jsem fakt talentovaná, našla jsem ho jen proto, že jsem jeden šíp trefila místo do terče nebo vrat dovnitř do stodolovitého útvaru, ve kterém je spousta věcí. Oním šípem jsem zasáhla zeď, načež se odrazil dovnitř do léta nepoužívané boudy pro kočárek, ve které byl zapíchnut ten postrádaný celé věky.)

Ale zpátky k destrukci. Protože šípů máme málo a jsou drahé, rozhodla jsem se, že budu střílet i šípy s ulámanými hroty. Když jsem usoudila, že mám ruce dostatečně děravé, rozhodla jsem se, že skončím, ale pro dny budoucí že zprovozním všechny prakticky nepoužitelné šípy. Zejména ty, kterým chyběla taková ta drážka, do který se strká tětiva.

Mýma rukama prošla tak desítka šípů. K tomu tři různé nože, kombinačky, štípačky, pila, dláto, šroubovák a kladivo. A samozřejmě nůžky a izolepa. K mému velkému překvapení jsem si neuřízla žádný kousek ruky, nevypíchla oko a nezničila sluchátka, která jsem měla v uších.



Tady je krásně vidět, jak neumím pracovat s ostými nástroji... je to opižlaný tak, že mne až nenapadá vhodné přirovnání. (Pozadí tvoří mé rozešité šaty.)


Následuje detail, kde je vidět precisní práce s izolepou. K mému nekonečnému překvapení ji ani nepotřebovaly všechny šípy.

A nemůže chybět porovnání normálního hrotu a precizní špičky typu ořezávám-si-prut-abych-si-něco-opekla-nad-ohněm. 


A nakonec, menší zasvěcení do terminologie, kuchařinka je takový člověk, který spálí vodu na čaj, dělá omáčku ze šlehačky ve spreji, zkrátka a obecně každý, kdo kdy provedl jakýkoliv kuchyňský fail.
(Třeba taková já sice vodu na čaj nespálila ani nedělala omáčku výše uvedeným způsobem, ale zato mi většinou málo naskočí piškot a ruce si nespálím vždycky jen náhodou.)
A jak je vidno, terminologie se dá přenášet, takže jsem kuchařinka a ne truhlařinka i v případě šípů.

úterý 18. března 2014

Trpaslicon po prvočíslé

Prvočísla jsou skvělá věc… Tenhle Trpaslicon byl můj sedmý, druhý, ze kterého píšu nějaký report, a první, kdy onen report bude k něčemu vznešenějšímu než věc narvatelná do úkolu do školy před dávnými časy.

Ale od začátku. Už od loňského Trpasliconu mi bylo jasné, že nemohu porušit svou tradici, tudíž prostě pojedu i na ten letošní. Sbalila jsem tedy svých pět švestek a vydala se do dálné Prahe doprovázena svým milým, svou nebeskou a jejím milým. Takové věci, jako že jsem přišla na nástupiště asi minutu před příjezdem vlaku, jsou nepodstatné. Zásadní je, že jsme dojeli, nezabloudili (kupodivu, antoš pamatovat si cestu na místo, kde jste byli už šestkrát předtím je TAK mejnstrímové) a pokojně se ubytovali v místnosti, kterážto byla – co pamatuju – spací. Pochopitelně jsme byli poté, co jsme si našli skvělá místa, vyhozeni kvůli whovianské místnosti. Po tomto sabotérském kousku objevivším se během hraní Sabotéra jsme se se zmíněnou společností a nezmíněnou Hedvikou vydali na zahájení s tradičně skvělou scénkou a pak dokonce ulovili slušná místa v tělocvičně. Posíleni tímto úspěchem jsme se navrátili do herny, kde poslední Trpcony překvapivě trávím většinu času, a mohli se vrhnout na hraní Bezva finty (nebo se mu taky vyhnout, to mi přišlo jako lepší nápad…). V herně jsme hlavně čekali na soutěž v Malém rybáři, kde jsem myslím celkem úspěšně obhájila svůj loňský úspěch, čili jsem opět slavně skončila na třetím místě. Takže si říkám, že když ze mne nebude korektor ani učitelka, budu se aspoň moci zkusit prosadit jako profesionální sportovkyně, malá rybářka… V relaxační soutěži mne takový úspěch nečekal, ale vždycky jsem měla nejasné tušení, že nejsem šva a že relaxování taky není mou silnou stránkou, takže jsem mohla pokojně přát svým ctěným přátelům obsazení všech tří výherních posic. (Ano, ráda se chlubím cizím peřím, ale škubání bažantů do toho radši zatahovat nebudu…)

Mám takový nejasný pocit, že po relaxační soutěži jsme pokračovali v deskovkách a můj ubohý mozek byl nucen naučit se Zeměplochu. Figurky však byly velké a barevné, pročež jsem se nakonec i probudila natolik, abych dokázala číst text kartiček, takže jsme hru dohráli a dokonce se mi i líbila (což rozhodně nemá nic společného s tou náhodnou výhrou, ani v nejmenším, fakt vůbec).

V mezičase jsem doprovázela naše kuřáky zas… ehm, takže jsem se i vyvětrala a mohla pokojně výt nad mnohými prohřešky proti typografii, soudnosti a zdravému rozumu, které Kopretinaňák spáchal a vesele vystavoval vedle vchodu.

V noci jsem se navzdory kakofonii chrápajících dokázala i vyspat, takže jsem se probudila do ošklivého rána v nekřesťansky brzkou hodinu, antoš lidi mají po ránu nepochopitelnou leč nutkavou potřebu povídat si. Nahlas. Pak se mi poprvé stalo, že jsem musela čekat na neexistující sprchu, takže ráno bylo poněkud pošmourné, ale teplá voda a snídaně z průměrné manky udělají skoro i člověka schopného komunikace, takže jsme mohli – překvapivě – jít hrát deskovky. Má mentální kapacita byla protentokrát zahlcena Munchkinem, což sice není a priori špatná hra, ale její pravidla jsou po ránu poněkud dlouhá. Avšak přežili jsme. Část z naší společnosti se po dvou a půl hodinách hraní jediné hry jediné hry přesunula do tělocvičny čekat na Kantůrka, zatímco jiný kousek společnosti šel poznávat ovoce. Zde zabodovala pro změnu má nebeská (ehm, co jsem to říkala o cizích úspěších).

Kantůrek mluvil jak je pro něj typické zajímavě a zábavně. A má plusové body za poukázání na „být rád za“, kterýžto patvar používá příliš mnoho lidí. Mohl to sice zvýraznit víc, protože ani věčné omlacování o hlavu v tomto případě většinou nepomáhá, ale aspoň něco. Prodloužení besedy jsem jen vítala, v první polovině jsem se sice možná bavila víc, ale i tak ta druhá rozhodně stála za to.

Po Kantůrkovi se dokonce naše sedmičlenná společnost dokázala sejít a dohodnout se, že se půjdeme najíst, takže jsme nepadli hlady a narazili na nejhorší-co-jsme-kdy-potkali servírku. Člověk stále poznává nové věci... Z hospody jsme se postupně vytrousili, abychom se sešli v herně poté, co někteří z nás sledovali masky a jiní (jako třeba já) jen při sezení ve spací tělocvičně zahlédli asi pět jedenáctých doktorů, což je celkem úctyhodné číslo. Pročež ťuk ťuk ťuk ťuk. Po pár hrách Sabotéra jsme se s mým drahým rozhodli pro separaci, pročež jsme zbytku naší společnosti donesli Bang! a posléze se dostali do hlubokomyslné filosofické debaty o hudbě a kvadrilionu dalších nepodstatných věcí. 

Ráno nedělní bylo stejně hnusné jako to sobotní, takže jsme se rozhodli zpříjemnit si ho kafem. A jak orgové vždycky prosí o zpětnou vazbu, o stupeň méně špatné kafe by byl rozhodně dobrý nápad. I tak jsme si nad ním a po něm dokázali skvěle pokecat, takže nás aspoň sdružilo do příjemné asisnídaňové debaty. (Víte, jak blbě by se lezlo do tramvaje s křídly?) Po ní jsme rovnou mohli vyrazit na zakončení, na oběd a na vlak. (Zajímalo by mne, kdo vymyslel a namontoval do ECček sedadla, na kterých může sedět pohodlně tak maximálně pětileté dítě…) 
A ještě odbočka k tomu kafi, díky němu jsem zjistila, že má tendence k psaní si po brýlích zanechává v lidech jistou stopu. A taky co jsem na  nich na některém z minulých Trpasliconů (ne však na tom loňském) měla napsáno. Pročež bagr.

I když asi určitě zním celkově dost negativisticky, con jsem si – jak je mým dobrým zvykem – užila. Jediné, čeho lituji je, že jsem neviděla plačící anděly v celé jejich kráse, protože podle fotek vypadali fakt epicky. Nějak jsem je minula, takže jsem naživo viděla jen andělské polotovary.

S Trpasliconem na věčné časy a nikdy jinak.

neděle 16. února 2014

Myslím, že z mého mozku by byla dobrá pomazánka

V mém životě se neděje nic zajímavého, psychických zhroucení mám poskrovnu - třeba předevčírem, kdy jsem zjistila, že číst v noci kolem úplňku cokoliv zavánějícího beatniky nebo dekadencí, opravdu není dobrý nápad. Tak jsem ze skoro současných sanfranciských básníků přesedlala na Fifty shades a hned se má schopnost myslet scvrkla na polovinu. Pak se mi v noci zdálo, že jsem těhotná, což bylo lehce děsivé. Ale v noci na dnešek se mi zdálo něco ještě horšího - o tom, že je můj nejneoblíbenější vyučující z gymplu (a vůbec) závislý na alkoholu. A z nějakého záhadného důvodu mi ho v tom snu bylo líto a neřekla jsem mu, jaký neuvěřitelný debil je, což byl ve snu můj původní záměr. Dál se tam vyskytlo cosi se skládáním kalhot, tak jsem usoudila, že bych si mohla zas dát načas pauzu od žehlení...

Ale konec eklektických blábolů. Dneska jsem zjistila zajímavou věc. Šroubováky jsou hrozně nebezpečná věc. Poklidně jsem si dnes přešoupala nábytek v pokoji (koberec kupodivu i s mým přístupem ke stěhování věcí z místa na místo drží už asi takových dobrých 11 let) a když jsem večer uklízela, aby všechny ty věci, které se tu stále objevují nebyly tolik na očích, padlo mi oko na starý nefunkční šicí stroj. Kdysi jsem pojala nápad jej demontovat. A dnes... jsem svůj záměr posunula o slušnou hromádku šroubů dál.

Opravdu bych neměla být ponechána sama se šroubováky. Jeden jsem trochu zdecimovala, nechť odpočívá v pokoji, dokud ho neuklidím.

A výsledek mého konání...




Některé kousky bohužel rozmontovat nešly... takže tohle zbylo.



A ano, ty fotky, jsou nekvalitní, nepovedený a rozhodně nedodržují to divný pravidlo s obdélníkama... ale tak nějak je mi to jedno. smajlík!

středa 1. ledna 2014

Daly jsme si Guinness, bylo to Irsko

Braniboři v Čechách, Turci na Moravě, Maďaři na Slovensku, manka v Irsku, neboli přehled všech mých kafí za poslední dny… 
Přepis mých autentických zápisků s pár insignifikantními neautentickými úpravami. 

Pro ty, co nechtějí číst dlouhé žvásty nebo nerozumí dlouhým větám: 
Foukalo, pršelo a bylo to krásné. Najít v Dublinu vyhovující hospodu není tak snadné, jak by člověk předpokládal. Letadlo nespadlo.

Den dvacátý šestý, příjezd
Dne dvacátého pátého jsem plánovala sbalit si věci a jít brzo spát. Můj plán fungoval krásně až do chvíle, kdy jsem začala hledat "kabelku", anu jsem před lety nechala k obecnému užití, neb jsem si ušila vak, který však nemá správné rozměry do letadla (ne, že by to někdo kontroloval). I hledala jsem onu tašku, kterou jsem doma průběžně vídala. Když byla taška hromadným matčiným úsilím konečně nalezena, vyčištěna a vysušena, zjistila jsem, že ji sestra dokázala zdevastovat k nepoužití… tak jsem šla spát pozdě.
Na den D jsem dokázala ráno vstát, dovypravit se, uhnat bratra, aby mne dovezl na vlak, usnout ve vlaku, začít umírat na bolest očí, sejít se s Am a s ní a pod jejím moudrým vedením trefit na letiště, projít všemi kontrolami, nastoupit do letadla, neumřít v letadle, v Dublinu čekat 45 minut na autobus, který nás měl dovézt k hostelu a nejel, nastoupit do autobusu dublinské hromadné dopravy č. 41, vystoupit na správné zastávce (byla to konečná), najít hostel, zapsat se na výlet do Kil-cosi, najít svůj pokoj, ubytovat se, jít se projít městem, nenechat se odfouknout, trefit zpátky, umýt se, s očima třeštícíma bolestí začít psát a napsat sviňsky dlouhou větu. 
Mimo jiné jsem také dnes zjistila, že mé boty jsou evidentně moc kovové (na letišti pištěly) a že angličtina Samuela Becketta je na mne docela složitá. A PLIN podle Am znamená Počítačová lingvistika - integrovaní nerdi...
Jo a jsem divná, při cestě letadlem jsem se nejlíp cítila při turbulencích.

Den dvacátý sedmý
Poté, co jsem předchozí noci nemohla usnout a dneska se vzbudila pár minut před budíkem, vstala jsem a neučesaná jsem se spolu s učesanou Am vydala na snídani v ceně ubytování. Toasty s pomerančovou marmeládou jsou dle mého neskromného názoru lahodné, takže jich (při představě následného celodenního hladovění) za vlast padlo mnoho. Po hrnku kafe a hrnku čaje jsem byla připravena jít vstříc Dublinu. Navštívily jsme Trinity College, turistické centrum a obchod se suvenýry, což nám krásně vyplnilo čas až do setkání s Kitty, která nás měla provést městem jakožto jeho obyvatelka. S ní jsme navštívily Národní muzeum, tamní kavárnu, prohlédly si další prakotel suvenýrů a spatřivše po opuštění budovy odporně deštivé a větrné počasí, vlezly jsme do obchodního centra, kde jsme nenašly svetr s norským vzorem a daly si další kafe (které bylo ve skutečnosti čokoláda s marshmallow) a skončila jsem s dvěma punčocháči a ultimátně skvělým oduševnělým svetrem, který se mému milému téměř určitě nebude líbit. Pak jsme se rozhodly (jen s Am, Kitty nás už opustila) pro hurá akci, že ve svých nových svetrech pojedeme hned po příletu do ČR na jablonecký silvestr. Má čtečka však není zrovna ideální zařízení pro práci s internety, proto jsme se po dvou hrncích čaje rozhodly, že se na to asi vybodneme a radši toho jednatřicátého pojedeme domů za svými počítači. Tak jsem zvědava, jak to nakonec dopadne...
Po dobrodružství s internety jsme se vydaly na další procházku po večerním Dublinu, tentokrát s epickým cílem dát si Guinness. Po pohledu na ceny jsme si ve Sparu koupily po lahvi zázvorového piva a vypily jej pozorujíce řeku a bádajíce, jak moc je tu ilegální pít na veřejnosti… zatím jsme to nezjistily. (Nakonec jsme seznaly, že celostátní zákaz není a je to jak kde.)
Pak jsme se prošly dál kolem řeky, zjistily, kam že to teda v pondělí jedeme na výlet a že trefíme do svého hostelu téměř bez problémů… vrátily jsme se tedy na pokoj, kde medituju, jestli budu mít kašel či nikoliv. Doufám, že ne, obávám se, že jo. Uvidím zítra, snad to půjde.
Sbohem, milý deníčku, jdu číst Becketta, když i trošku tuším, co se tam děje… a doufám, že teplá voda nepřestala téci. (Než jsme přijely, netekla totiž teplá voda - a kdyby ji neopravili, museli bychom za sprchou přes požární schodiště a okno, což sice zní dobrodružně, ale sprchu mám radši po ruce.)

Den dvacátý osmý, Skerries
Včerejší večer jsem chtěla ukončit četbou Becketta, když ho v tichém prostředí občas i chápu. Když pak jistá vzdychající dáma najednou vstala a - aniž by cokoliv řekla - zhasla, ocitla jsem se poněkud v šoku. Zavřela jsem tedy knihu a meditovala o kvadrilionu blbostí, například proč se celý barák třese, když kolem něj něco projede, zejména vlak... 
Po snídani jsme strávily příjemnou půlhodinu čekáním, načež jsme se šťastně shledaly s Kitty, našly vlakové nádraží a vydaly se do Skerries, na pobřeží. Vlaky jsou tu pěkné, turnikety nás nesežraly a <OT> zase jsem se pozastavovala nad dublinskými tramvajemi - mají trolej uprostřed vozu, takže při prvním pohledu to vypadá, že nemají žádnou </OT>.
U moře jsme neviděly pářící se tuleně (ani žádné jiné), pěkně jsme se prošly, stihly kafe, najíst se a pak jsme vyrazily směrem k hradu. Po delší cestě do kopce jsme usoudily, že tudy cesta nevede, chvíli bloudily, našly cestu k hradu (cca 55° od silnice, po které jsme šly původně), usoudily, že tam už nepůjdeme, úspěšně dorazily na nádraží tak akorát, abychom stihly vlak zpátky. Cestou nevykolejil, takže jsme se s lehce bolavýma nožičkama vrátily do hostelu, kde jsem zjistila, že má kniha je nečitelná jak za hluku cizího rozhovoru, tak při poslechu Flyleaf. Naštěstí TA milá paní už odjela, čili je tu světlo a ticho a já si jdu číst před svou sprchou…

A pár universálních poznatků: počasí v Dublinu nepřeje kloboukům, často, rádo a hodně tu fouká. Do toho často prší a deští, což by zas klobouk vyžadovalo… naštěstí je celkem teplo. Na prosinec.
Dále, tohle budou asi první Vánoce po delší době, kde se vskutku nebudu muset obávat, že bych přibrala. Cukroví jsem si do baťůžku nebrala a jídlo v těch západních Evropách je drahé. Navíc většinu doby zde trávím chozením.
Silvestrovská hurá akce nejspíš nedopadne. Kitty se tvářila, že by mohla někomu napsat, jestli by nás nevzal z Prahy, ale anžto naše milé letadlo bude mít beztak zpoždění, stejně z toho asi nic nebude. 
Mimochodem, můj ctěný krk se tváří stejně jako včera a evidentně mne hodlá napínat, zda umře či ne.

Den dvacátý devátý
Začínám mít pocit těžké sklerosy, neb si stále vzpomínám na věci, co jsem si zapomněla zapsat. Za včerejšek jsou to kulturní odkazy na Tolkiena. Konečně jsem vyřešila svou dětskou otázku, proč má sakra Bilbo kliku uprostřed dveří - ono je to v Irsku evidentně normální. Další věcí jsou slepé ulice, na irských cedulích zvané cul de sac, dno pytle.
Další náhodná událost, včera večer jsme si s Am povídaly a z tohoto nevinného rozhovoru se nakonec stala debata o posmrtném životě, sebevraždách a depresích. A dalších veselostech.
Ráno jsme se vydaly do Penneys, zdejšího levného řetězce s oblečením. Bylo asi 9.30, otvíralo se až v 10.30, tak jsme se prošly v okolí O'Connel street, abychom zjistily, že jsou tu tři Penneys na cca půlkilometru. Nic jsme si nekoupily a sešly se s Kitty, která měla zpoždění pouze 6 minut. Vydaly jsme se podél řeky Liffey (ať se to čte jakkoliv), došly až k přístavu, podebatovaly si o literatuře (opravdu nikdo kromě mne nečetl dobrovolně francouzskou literaturu jako Červený a černý nebo Paní Bovaryová?), obešly kus města, vyrazily do knihkupectví/antikvariátu, kde jsem si nekoupila spoustu knížek a koupila Selected poems od Blakea a posléze jsme se stavily - překvapivě - na kafe (a mohu s klidným srdcem sdělit, že chilli cheese burger, co jsem měla, vůbec nebyl chilli).
Už za šera jsme se vydaly na cestu kolem katedrál, kterou jsme plánovaly zakončit v hospodě u Guinnessu. Poté, co jsme po asi hodině chození kolem hospod došly k jedné potenciálně vyhovující, opustily jsme její okolí aniž bychom do ní vlezly a cestou domů jsem si koupila troje nadkolenky (načež jsem usoudila, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet). 
Pak jsme chvíli rozkládaly nad čajem, zazpívala jsem kousek Kaťuši, řidič autobusu nám sdělil, že výlet do Kilkenny, je skvělý a tak.

Teplá voda stále teče.

Doufám, že si zítra v Kilnenny dáme tamní pivo. Bez Guinnessu se třeba obejdu, to je tenhleten mejnstrím, ale irské pivo chtít. (Radujte se, uzdravila jsem se ze své takřka měsíční skoroabstinence, zase mám možná chuť na pivo.)
Můj krčíček stále není v tragickém stavu, ale začínám decentně pokašlávat, juchů...

Stále doufám, že naše letadlo nebude mít příliš velké zpoždění, abych stihla svůj poslední vlak. V Praze bychom měli být 14.55 a onen vlak jede 18.00. A asi se nechci k nikomu vloupávat na Silvestra…

Právě jsem si při pohledu na svého bratrova Becketta uvědomila, že jsem místo statesman přečetla testament. Ideální stav pro vnímání angličtiny…

Den třicátý, Kilkenny
Autobus nám neujel. Chytili jsme si JJe na recepci a následovaly jej. Zavedl nás do temných hlubin autobusu, seděly jsme hezky vepředu, viděly na cestu předním sklem a tak… řidič, zmiňovaný JJ, nejdřív komentoval cestu a pak začal mluvit o své rodině a všem možném, byl značně řečný. 
Cestou jsme se zastavili v Glendalough, kde byl krásný hřbitov, několik polozřícených staveb pravděpodobně církevních a kulatá věž (úkryt před nájezdy Vikingů, kdysi o tom byla nějaká zmínka v jakési knížce, co jsem četla, tipuju Tremayna nebo Petersovou). A taky dvě jezera, u jednoho jsme byly a udělala jsem si ostnatým drátem díru do ruky, čímž jsem zvýšila svou šanci na úmrtí návštěvou Irska. Po tomto hodinovém rozchodu jsme se všichni šťastně shledali v autobuse (herr řidič se na počítání cestujících vyzbrojil mým kloboukem) a vydali se hlouběji a dáleji do hor, vstříc Brownhillskému dolmenu. (Všichni si šutříky fotili z víceméně jednoho místa, já si je obešla a fascinoval mne rybníček pod nimi.) Cestou od dolmenu zpět k autobusu mi úplně náhodný člověk sdělil "I like your hat.", což mne překvapivě potěšilo a utvrdilo v přesvědčení, že jsem skvělá a dokonalá. (Ehm.)
Další zastávkou bylo samotné Kilkenny. Těšila jsem se na pivo, fakt že jo. Stanovily jsme si plán: najíme se, napijeme a pak projdeme město. Prošly jsme celé centrum města (krom hradu), načež jsme zapadly do kavárny, kterou jsme potkaly jako úplně první (takže nám to chození zabralo asi hodinu…) a, mimochodem, Chocolate biscuitt cake byl velmi lahodný a velmi čokoládový. Shodnuvše se na tom, že pivo už teda nestihnem a že si zajdem v Dublinu na ten Guinness, vydaly jsme se k hradu. Am udělala pár fotek a zamířily jsme do parku, odkud jsme byly následně vypískány, neb se park zavíral a hlídač všechny vyháněl.
Pak jsme jen počkaly na autobus, dojely do Dublinu (cestou nám JJ chvíli zpíval), nakoupily suvenýry pro své blízké, zašly si do hostelu uvařit čaj a jím posíleny vydaly se do Penneys, kde jsme si chtěly koupit šaty, neb irský výběr lepší českého (prý, já o tom nemám přehled). Měla jsem vytipovány čtvery šaty, když tu se ozvalo, že za 15 minut se zavírá (což byla podlá zákeřnost, anžto normálně tam v pondělí zavírají až v deset), takže jsem stejně bezšatá jako dřív.
Následně jsme se vydaly najít si hospodu. Nevěřila jsem (ani po včerejšku), že to může být takový problém. Vzdaly jsme naši pouť a zamířily zpátky domů. Šly jsme však jinou cestou než obvykle, podél řeky [lifi] a najednou… hospoda. A bylo v ní místo! Takže poté, co jsem se vzdala vší naděje, daly jsme si pivo. Klidně přiznám, že mi Guinness nepřišel až tak skvělý, ale za tu námahu to stálo. Komunikaci s číšnicemi jsem zvládla stejně bez problému jako být v celé hospodě jasně nejmladší. Překvapilo mne, že jsem nebyla tázána na I.D., asi nevypadám tak mladě jako na fotce, kde prý vypadám na 14.
Teď už ležím v posteli, mám i sbaleno a nejasný pocit, že zítra v 5.45 se mi zoufale nebude chtít vstávat. A že můj kašlíček bude už jen horší, že ty zkoušky 6. a 8. nedám, že mi asi chybí můj milý a nakonec, že naše letadlo bude mít určitě zpoždění kvůli atmosférickým podmínkám poněkud nepříznivým a ujede mi vlak. Krom toho slynu nejasným pocitem vlastní debility, když jsem si všimla, že krom díry od ostnatýho drátu mám na ruce druhou, u které nemám tušení, jak vznikla. (Čekám, jestli dostanu otravu krve… ale jestli jo, tak bude kchůl, bude irská… a vůbec, co by mne zabíjel škrábanec, když mne tu nic nepřejelo, a to jsme chodily na červenou jako domorodci…)

Den třicátý první psaný dne prvního
Problém vstát jsem měla, spala jsem jako nemluvně až do 6.15, kdy mne vzbudila Am. Letadlo nemělo zpoždění a bohužel (bohudík?) nespadlo. Jeden Ir v něm strašně chrápal, ale moje mp3 ho většinou zvládla přehlušit.
Vlak mi ujel, teda, ten v 16.00, ale můj velký bratr mi našel jeden, co jel do Kolína a pak pro mne (po půlhodině čekání na utěšeně vypadajícím kolínském nádraží) dokonce přijel, za což mu patří velký dík (bych mu možná i mohla říct…). Silvestr jsem strávila s knihou a slečnou bratrovou-Usámovou. 

... přežila jsem.

V příští pětiletce více zázvorek!

Znáte to, krásný nový rok, klidně i zítřek, ale na Nový rok budete mít beztak, všichni mí neexistující čtenáři, kocovinu, já se vám budu smát a možná začnu dělat něco užitečného, třeba přepíšu své zápisky o válce gal... ehm, návštěvě Irska. Nebo bych se mohla začít učit.

Rok 2013 byl rokem úspěšným. Aspoň občas... hlavní negativum, ani při jedné z mých dvou cest (tam a zpět) nespadlo letadlo. Ale k těm pěkným věcem, poprvé v zahraničí bez příbuzenstva či pedagogického dozoru (možná se jednou aspoň částečně zbavím fobie z cizích míst), první červená políčka v ISu, zjištění, že tu sebevraždu asi fakt nespáchám, ale noční procházky o desítkách kilometrů jsou fajn... Taky jsem zjistila, že asi dokážu číst v angličtině. Jo, a má matka je na nejlepší cestě mne považovat za skutečného magora.

K těm normálním věcem, asi jsem radá, že jsem se neuchlastala, vzhledem k tomu, jak vypadal jarní semestr... a v tomhle roce to asi nezvládnu, jsem na to moc chudá.

Závěrem bych chtěla sdělit, že tohle je skvělý Silvestr, nechci urazit (asi) nikoho z těch, s kým jsem strávila 4 Silvestry předchozí, ale Neilu Gaimanovi se prostě konkuruje skoro stejně špatně, jako horký vaně. A zázvorkám.