Literatury, úklidy a práce

Bod třetí, práce
Když mi tak nějak skončilo zkouškový (díky bohu a tetičce paměti, že jsem tu morfologii neopakovala znovu), usoudila jsem, že je nejvyšší čas začít si hledat práci, abych měla z čeho žít. Napsala jsem dva maily a čekala na reakci. Přišla. Teď čekám na další reakci z práce č. 1. Z práce č. 2 jsem byla dnes na pohovoru... bavila jsem se s informatikem o lukostřelbě, a to všechno kvůli batohům. Jsem zvědavo, jak to vše dopadne... Nicméně fakt, že jsem byla první (byť nevím z kolika), kdo byl schopen poslat úkol v pdfku, je poněkud zarážející.

Do práce č. 2 (pojednávám o ní v minulém výšplechtu) jsem poslala i rozkošný komiks... (To pro ty náhodné existence, co mne neznají a ještě ho neviděly.) Jeho tvorba byla ovlivněna přibližně-pohádkou Než zazvoní zvonec (vřele doporučuji), mou neschopností číst, a sobotním hraním fotbalu na rodinném sraze. A když o tom tak přemýšlím, tak i ta Korektorská cvičení do něj zasáhla...

Bod druhý, úklidy
V rámci prokrastinace, nudy a pocitu, že bych mohla dělat něco užitečného, rozhodla jsem si udělat pořádek (nebo spíš zmenšit chaos) ve starých studijních materiálech. Zjistila jsem, že chaos by se pomalu mohl stát mým druhým jménem. Našla jsem materiály z exkurse do Českého národního korpusu. Byly mezi Matematickými základy informatiky... Pak jsem potkala ještě Praslovanštinu v Základech matematiky a informatiky pro humanitní obory II, konkrétně u teorie grafů.

Pak jsem vyházela spoustu starého papíru (čeká, až přestanu být líná na procházku ke kontejneru) a zjistila, že jsem před lety (tak rokem asi) dělala dědovi nějakou pseudokorekturu k Humanae Vitae... Níže se nachází má velice tematická malba ze zadní strany strany 22, která vnikla, domnívám se, během exkurse do Českého rozhlasu.

Bod první, literatury
Když jsem zjistila, že než najdu práci, mám spoustu času, vrhla jsem se na čtení. Začala jsem tím, že jsem konečně dočetla Most přes řeku Kwai (a už den poté, co jsem jej dočetla, jsem zjistila, co znamená zkratka POW). Pak jsem se vrhla (k velkému maminčinu nadšení) na C. S. Lewise a Velký rozvod nebe a pekla, pročež jsem, ke svému velkému nepřekvapení, seznala, že aspoň podle téhle knihy skončím v pekle. Jsem zvědava, co zjistím, až si jednou přečtu Rady zkušeného ďábla.

Po Lewisovi, jsem se vrhla na něco lehčího, na Čaroděje ze země Oz. U toho jsem se chvílemi celkem bavila... a chvílemi nestačila zírat. Ale je to celkem dobře wtf dílo, i když svému dítěti bych to asi půjčila až už nebude dítě.

Když už jsem byla tak krásně rozečtená, rovnou jsem se vrhla na Volání Cthulhu, k jehož přečtení jsem se chystala už taky nějaký ten pátek. Z nějakého záhadného důvodu mi věta Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn až na ty apostrofy připomíná velštinu. Možná se nakonec naučím i jak se ta velština vyslovuje, když nad tím tak přemýšlím.

Před Kutulůlem jsem přečetla Gaimanovo Only the End of the World Again (tady z hlavy český překlad nedám), to bylo pěkný, ale po Oceánu na konci uličky bych čekala něco víc. (Oceán je asi jediný, co jsem předtím od Gaimana četla, nepočítám-li Dobrá znamení, která napsali s Pratchettem). Po Kutululů jsem si přečetla Knihu hřbitova, kterou jsem ocenila víc než konec světa... a vyvolala ve mně silnou chuť vydat se na hřbitov.

Teď čtu Mechanický pomeranč. A ta kniha se nedá číst na jeden zátah, jako ty předchozí. Jednak je to náročný na angličtinu (je tam moc ruštiny), jednak je to... skoro dost krušný. Ne, že bych to nečekala, viděla jsem film, ale není to taková ta typická oddechová literatura, holt. A učinila jsem zásadní zjištění: Kubrick má zásadní problém v malými dívkami.

Chápu, že je to obtížně proveditelné, a aby to bylo opravdové tak i tak trochu úplně nelegální, ale jak byla v Lolitě Lolita moc stará, tak byly v Mechanickém pomeranči příliš staré ty dvě dívky, co s nimi Alex pelešil. Podle knížky jim bylo tak deset. Podle filmu bych je tipovala klidně na dvacet. (Aspoň co si z toho tak pamatuju.)


A to by bylo asi všechno, co mám dnes na srdci. Howgh.

Nepracuji. Tečka

Za normálních okolností jsem schopna psát bláboly ve víceméně jakémkoliv množství - proto mne na gymplu jako jednu z mála bavily slohovky, vždycky jsem vymyslela nějaký strašlivý blábol, natřikrát ho přepsala a stvořila něco hloupého, za co jsem dostala jedničku (nejednalo-li se o charakteristiku, ana mne nebavila). Ehm, ono je asi jasné, že to tak je, proto mám svůj mocinky blogískovatý blogísek...

Nějak mne ale nenapadlo, že když se budu snažit získat si aspoň nějaké finance, budu k tomu potřebovat psát bláboly, které mají nějakou strukturu - a to jen proto, abych tu práci mohla získat. A pochopitelně zrovna v okamžiku, kdy potřebuju něco zkomponovat, zjistím, že mám totální zásek a nejsem schopna napsat nic relevantního... jen hromadu blábolů, které mne sice psát baví, ale asi bych je úplně nechtěla číst. (Ano, ty bláboly jsou to, co právě čtete, snažím se odstranit svůj blok blogem, myslím, že by mi víc pomohlo líp strukturovat, co se pokouším psát, ale to by... nezahrnovalo prokrastinaci a dostatek trojteček.) (A závorek.)

Inu, život je pes a my jeho patník. A doufám, že najdu práci jako korektor a začnu si být aspoň trochu jistá, jak se věci píší...

Krosně zdar!

Jsem malé volátko

Milý blogísku,

zatímco se spousta mých náhodných známých a podobné verbeže pokoušela upéct, ubít a tak podobně na Pi Bitvě pěti armád, bojovala jsem já se svou leností, lexikologií a drby. Možná že to víš, nicméně raději Ti oznamuji, že jsem byla ve volební  komisi. Potkala jsem se tam s celou svou rodinou, i prvovoličkou sestrou číslo jedna - než odjela umírat, ale jinak tam lidí bylo spíš málo - celá naše rodina (ta s právem volit tedy) činila více než jedno procento... asi tak přibližně úplně přesně 1,1441647597254004576659038901602 %. A to celková volební účast byla 19%, přesněji 19,22196796338672768878718535469%. Kdyby přišlo o 3,4 člověka více, dosáhli bychom 20 %... ale lidi jsou lemry líné.

Nicméně dost už s matematikou, věřím, milý blogísku, že ta Tě až tak nebaví. Možná bys raději slyšel co se v té komisi dělo. Mohl by sis to přečíst na twitteru, ale stejně tam není všechno, ten informuje hlavně o nepoužitelnosti mého kola... a o nedostatečnosti veřejného osvětlení u nás na vsi.

Takže k věci. Byla jsem podrobena bolestivému výslechu ohledně odsunu Němců... ehm, stěhování naší rodiny. A víš, co překvapilo mne samou? Že jsem v neděli zjistila, že všechny informace, které jsem doposud měla - a z nichž jsem místní komunistce nevyzradila žádnou - jsou mi úplně k ničemu, protože stejně nakonec budeme bydlet úplně jinde. Možná.

Ale teď už konečně k těm zajímavým drbům - stále ještě - po těch skoro jednadvaceti letech, co tam žiju - neznám většinu místního osazenstva. Většina barvitého místního koloritu známého i mně však přišla - chronický dělač problémů, částečný blázen i náboženský fanatik, jenž nám přišel říct, že se v roce 1917 zjevila Panna Maria ve Fatimě a varovala před Ruskem... a že za to všechno mohli Rockefellerové. Dále jsem se - už ovšem ze zdrojů zcela komisních - dozvěděla, kteří lidé mají sklony k alkoholismu (pouze jeden z nich přišel k volbám), kdo bude mít svatbu (rozmysli se Jíra rozmysli, který není zmíněn tuhle), a že se můj bratr, když byl kdys v naší komisi, červenal. Přiznávám, že pokud se tam topilo, asi ho chápu. Vskutku, blogísku, čteš dobře. V pátek, kdy teploty dosahovaly chuti na zmrzlinu i u normálních lidí, se v zasedačce aka volební místnosti topilo, vopravdu, nekecam. Naštěstí jsme poslali pana starostu do obchodu, takže jsme měli dostatek vody a mohli jsme se pokojně potit aniž bychom omdleli.

Taky jsem frau za komunisty opravovala ruštinu... ale mám teď takový nejasný pocit, že špatně. Inu, nevěřit ničemu a nikomu, měli jsme radši hrát město-moře. Hádám, blogísku, že si myslíš, jsem tak trochu trpilama. Máš naprostou pravdu.

Už bych ty plky o volbách mohla skončit, co? Spočítali jsme všechny ty hlasy (byly všechny platné, kupodivu) a já si mohla užívat pocitu mentální nadřazenosti, když jsem zapisovatelce a starostovi radila s počítačem... Nakonec jsme otevřeli tu láhev vína, co pan starosta koupil a já z ní nafasovala nejvíc, protože jsem neutekla. Takže se mi pak doma pekelně nechtělo učit. Místo toho jsem mikrobratru uklidila skříň. Jak moc špatný nápad to byl ukáže až čas a IS.

Inu, měj se, drahý blogísku, doufám, že se máš dobře a brzo mi napiš.

Tvá

malá a cynická

O conu bez conu. Na dálný západ!

Říkala jsem si letos, že bych mohla zkusit tyhlety Animefesty, když už jsou v těch Brnech kde jsou i já, a budou tam lidi, z nichž občas nějaké i znám. A co se nestalo... AF se kryl s JF AD, takže jsem se místo chlastání v Brně rozhodla věnovat své těžce vydřené peníze ČD a zamířit na larp hezky k Boleslavi. Takový byl plán, realita byla však úplně stejná... Jen trochu komplikovanější. A samozřejmě obsahovala méně zkratek a víc slov.
Kdo byl na AFku, nepochybně si povšiml krásné TwitterWall, na níž bylo krom jiných i mé jméno. (Nenaučit se kvůli tomu zafrelenýmu tentononcu ve fotošopu, tak se k tomu skromně nehlásim, ale... ale.)

Výše zmíněný zafrelený tentononc byl důvodem mé přítomnosti na conu před conem, museli jsme totiž zjistit, jestli bude vše fungovat jak má - což pochopoitelně nefungovalo. A aby toho nebylo málo, nefungovala jsem ani já. Den předtím jsem totiž měla sraz se starým kamarádem, s nímž jsem se neviděli skoro osm let (tak bez roku, dvou), tak jsme si povídali, pili pivo a nebylo špatné, tak jsem ta piva měla nakonec čtyři. To by nebylo tak zlé, kdyby se pak nějaký nejmenovaný edison nerozhodl, že chce taky pivo, a nepřesvědčil mne, abych s ním šla na jedno další. Nešla bych, ale argument, že mne zve, byl mocnější než můj nezdravý rozum.

Ve čtvrtek ráno jsem byla pochopitelně čilá jako rybička a do toho jsem se dozvěděla, že Xim s Aurim budou na Výstavišti někdy od deseti, což implikovalo, že bychom tam měli dorazit i já s edim... A to jsem si ještě musela sbalit věci na víkend, na již zmiňovaný larp přes půl republiky.

Někdy po jedenácté ranní jsme už byli všichni společně v rotundě. Pochopitelně zatím nebylo na čem zkoušet, zda tentononc funguje, takže jsme tam další dvě hodiny seděli. Po těchto dvou hodinách jsme konečně došli k tomu, proč jsme přišli. Další dvě hodiny trvalo spustit a znovuzfunkčnit tentononc. Takže hoši programovali a já meditovala nad tím, proč mi při každém pokusu o programování klesne inteligenční kvocient o přibližně 50 bodů. (Což by ze mne v inkriminovanou sobotu udělalo slintající stvůře, protože kocovina mé inteligenci také nesvědčí. Nakonec však věc fungovat začala a my se konečně mohli jít najíst a nakonec jsem i stihla vlak a cestou od vlaku menší lingvistickou diskusi s velkým bratrem. (Lingvisti zasraní, já bych to střílela na potkání.)

Na ničem z toho sice vůbec nezáleží, ale bylo fajn poletovat předconem, užívat si toho, že na conu nebudu a dokonce dostat VIP cedulku (přičemž ona zkratka může znamenat ledacos, od velmi infantilní persóny přes výjimečně inteligentního pitomce a vhodně informovaného papouška až k válečně integrovanému paravánu).

A k víkendu samému - jak jsem již avisovala, nacházela jsem se u dálných Boleslaví na Jarním festivalu Academie draconicy (to dodávám pro všechny případné stalkery, ačkoliv zrovna sebe bych fakt nestalkovala, nepřipadám si příliš stalkogenická).

Velice zajímavou věcí bylo balení. Vzhledem k tomu, že jsem z Brna odjížděla narychlo, povedlo se mi v něm nechat nejen sukni (kterou jsem až tak nutně nepotřebovala, protože další larpovou chovám doma), ale i spacák. Naše osmičlenná rodina pochopitelně vlastní 3 relativně použitelné spacáky, z nichž jeden, ten můj, dlel v Brně a další dva jsou buď někde v Praze zašantročené velkým bratrem... nebo ztraceny v nenávratnu. Naštěstí jsem věděla, že to důležitější, tedy stan, mám zajištěné. Až do poslední chvíle jsem ale netušila, jestli má ctěná sestra a její hoch budou mít stan vlastní, nebo se budeme tulit, takže balení bylo plné napětí. Navíc jsem ještě potřebovala zajistit jídlo pro sebe i sestru, která (zvíře jedno ubohé), musela do školy. I vydala jsem se do přibližně 5,5 kilometru vzdálené osady už snad dvacet let drze se honosící titulem města. To město bych tomu útvaru i odpustila, ne už to, že leží pod naší vesnicí, takže když jedu domů, jedu do kopce. Navíc většinou proti větru... a aby toho nebylo málo, můj věrný (a jediný) dopravní prostředek, kolo, lehce selhal, neb odmítl přehazovat, takže jsem větší polovinu času šlapala jako magor, abych nestála na místě.

Nakonec jsem se však dostala domů, uvařila lahodný těstovinový salát, abychom nepomřely hlady a dokonce se mi povedlo sbalit vše co bylo třeba - nebýt hodin matematiky na střední i vysoké škole, nikdy bych to nesvedla, neb bych nebyla obeznámena s matematickou indukcí a na to navazující teorií že vejde se-li někam n-tá věc, tak n+1. taky. Nakonec - navzdory mým očekáváním - se stihla sbalit i sestra, bratr nás mohl odvézt na vlak. Dokonce jsme našly i svého random guye na cestu do dálných míst skutečného konání...

Z místa dění je pochopitelně důležité je zmínit, že jsem šla na pivo. Důležité je to proto, že ačkoliv jsem na daném místě byla již popáté (tuším), bylo to teprve podruhé, co jsem byla ve vedlestojící hospodě a poprvé, co jsem si tam dala pivo. A taky jsem uzřela, jak sestřin chlapec tahá řečenou přes plot, což byl pohled celkem zábavný.

Z podakcí na akci jsem se zúčastnila jen jedné (pokud nepočítám podpodakce jako jezení lívanců, nošení dřeva a prokrastinační úklid tábora místo učení se dialektologie). Cti mé přítomnosti se dostalo Moytuře, kterou jsem si i jako nehráč náramně užila, protože jsem mohla beztrestně vyluzovat podivné zvuky v nočním lese, být pravá ruka (polo)bohyně, sarkastický hlásek (jakožto alterego pravé ruky) a strom nadávající hráčům do kůrovců. Jako strom jsem opět zjistila, že být grammar nazi proslavený svým grammarnaziovstvím je obousečná zbraň, neb bylo ubohému týranému stromu, jemuž hrozilo skácení, jako vrbě pošeptáno „datumu, datumu, datumu“. Na druhou stranu ale bylo zábavné provádět později u ohně korekturu a koukat, jak mi lidi zírají přes rameno a nevidí chyby v textu, který byl dosti zelený, proškrtaný a přepsaný...

Když jsem se v neděli vrátila domů, byla jsem špinavá, hladová, chudá, unavená a pekelně se mi nechtělo vůbec nic, ale stejně to bylo epické, skvělé a víc mama-fightů a sarkastických hlásků do dalších her. A v příští pětiletce méně předmětů na informatice.

PeS: Ano, mám ráda dlouhá souvětí a dokud nebudu psát bakalářku, tak se jich nevzdám, protože dlouhá souvětí jsou těžká na pochopení, špatně se čtou, proto mne nikdo nebude číst, což není škoda, protože bagr a protože mne baví být divná a stavět se do posice pochybného intelektuála, případně nepochopeného (či nepochopitelného) intelektuála, ačkoli ve skutečnosti bych měla být spíš klasifikována jako psychopat či psychotik a to ještě se sebevražednými tendencemi, čili ano, dlouhá souvětí skutečně miluji, říkala jsem to. (Ehm. Smajlík?)

Zhůvěřilosti a Stvoření

Ve čtvrtek jsem byla v divadle. Janáčkově. Na baletu. Mám z toho smíšené pocity.


Šli jsme s milým do divadla. Já hezky v šatech ke kolenům, on v obleku (lidi na nás zírali, když jsme čekali na tramvaj, ale to jsou drobnosti, se kterými se člověk smíří). I vstoupili jsme do divadla (správný vlez jsme kupodivu našli na první pokus) a protože jsme přišli včas, skoro by se dalo říci s předstihem, korsovali jsme po budově. A chvílemi nevěřili vlastním očím. Že jsme plakali nad úrovní lidstva, když jsme byli na muzikálu v Městském dívadle, to bych ještě snesla. Ale v čem dokázali lidi dorazit na balet mne překvapilo tolik, že mne to málem položilo. Mými favoritkami jsou:
1) Slečna s šaty těsně pod zadek, které byly celé takové volné... až na to, že již zmiňované pozadí obepínaly. Vypadalo to skoro stejně slavnostně jako já při návratu z typického larpu.

2) Dvě dámy, které měly kalhoty, any vypadaly vhodné k lecjaké příležitosti, jen ne do divadla. Aspoň, že partner jedné byl v obleku a dcera druhé v šatech.

Jak je tedy patrné, lidské schopnosti obléknout se k příležitosti upadají. (Ne, že bych já byla kdovíjak úchvatná, v tomto směru, na kolo lezu vytrvale v sukni a v létě dokonce naboso, ale to je prostě proto, že jsem divná... a taky proto, že kalhoty mám jedny a kraťasy žádné, žeano... Ale do divadla se dokonce i učešu a na debilní výrobce silonek sprostě nadávám mimo budovu - nebo se o to aspoň snažím.)


Když jsem už tedy tak příznivě zhodnotila odění odhadem tak slabší čtvrtiny osazenstva plného divadla, mohu se dostat, k části druhé, k chování.

Před dávnými a dávnými časy má matka kdesi hořekovala nad tím, že mezi scénami se netleská. Takže já to vím, ale spousta lidí evidentně nemá takovou šikovnou maminku, která by jim to sdělila. Na již zmiňovaném Jeckyllu a Hydovi, tedy onom muzikálu, mne to nepřekvapilo, přiznejme si, muzikál, to je mentálně nenáročná zábava pro masy. Ale u toho baletu by člověk očekával, že lidé budou mít minimální znalosti společenského chování. A ejhle, ono ne. Pokaždé, když se na jevišti setmělo, rozehřměl se hledištěm divoký potlesk.

Aby toho nebylo málo a abychom měli víc důvodů stydět se za ostatní, přišla děkovačka. Potlesku bylo hojně a umělci si to zasloužili, to ano. Ale proč probohy pociťovali někteří experti potřebu křičet a pískat, to nepochopím. Celou tuto situaci završil kdosi, kdo vytáhl foťák a ještě s bleskem si to jeviště hezky vyfotil. To už jsem jen sírala, kam ta společnost spěje.

Zajímalo by mne, jestli chodím do divadla málo a mám prostě smůlu nebo jestli jsou lidé skutečně taková hovadiště. Obávám se, že bé je správně...

Ze života kuchařinky, aneb jak jsem spravovala šípy izolepou

I když se čas od času najdou i takoví blázni, co mi to nevěří, nejsem příliš manuálně zručná. Nemám ani žádný zvláštní umělecký talent, při geometrii jsem i úsečku narýsovala pokaždé o nějaký ten milimetr mimo a jsem schopná popálit se o rychlovarnou konvici, která je půl metru od mne. Zkrátka mám všechny předpoklady k tomu, abych se držela daleko od všech ostrých, žhavých a jinak nebezpečných předmětů. Proto ráda šiju a vařím. Při šití jsem dneska žádnou zásadní botu (zatím) neudělala a vařila jsem jen čaj. Zato jsem se vyžívala jinak...

Rozhodla jsem se, že když je slušné počasí, na zahradě nikdo není a nemám zrovna na ruce ortézu, půjdu si zastřílet z luku. Pominu fakt, že střílet se zrakveným zápěstím není nejmoudřejší, mám obě ruce odřené a v jedné díru (v té druhé taky, ale ta je od krájení pažitky...). Přejdu k tomu důležitému.

V naší rodině existuje krásná tradice ztrácet a ničit šípy, dnes jsem ale nedokázala zničit žádný a dokonce našla jeden, co jsme ztratili tak před dvěma třemi roky. (Jsem fakt talentovaná, našla jsem ho jen proto, že jsem jeden šíp trefila místo do terče nebo vrat dovnitř do stodolovitého útvaru, ve kterém je spousta věcí. Oním šípem jsem zasáhla zeď, načež se odrazil dovnitř do léta nepoužívané boudy pro kočárek, ve které byl zapíchnut ten postrádaný celé věky.)

Ale zpátky k destrukci. Protože šípů máme málo a jsou drahé, rozhodla jsem se, že budu střílet i šípy s ulámanými hroty. Když jsem usoudila, že mám ruce dostatečně děravé, rozhodla jsem se, že skončím, ale pro dny budoucí že zprovozním všechny prakticky nepoužitelné šípy. Zejména ty, kterým chyběla taková ta drážka, do který se strká tětiva.

Mýma rukama prošla tak desítka šípů. K tomu tři různé nože, kombinačky, štípačky, pila, dláto, šroubovák a kladivo. A samozřejmě nůžky a izolepa. K mému velkému překvapení jsem si neuřízla žádný kousek ruky, nevypíchla oko a nezničila sluchátka, která jsem měla v uších.

Tady je krásně vidět, jak neumím pracovat s ostými nástroji... je to opižlaný tak, že mne až nenapadá vhodné přirovnání. (Pozadí tvoří mé rozešité šaty.)

Následuje detail, kde je vidět precisní práce s izolepou. K mému nekonečnému překvapení ji ani nepotřebovaly všechny šípy.

A nemůže chybět porovnání normálního hrotu a precizní špičky typu ořezávám-si-prut-abych-si-něco-opekla-nad-ohněm. 

A nakonec, menší zasvěcení do terminologie, kuchařinka je takový člověk, který spálí vodu na čaj, dělá omáčku ze šlehačky ve spreji, zkrátka a obecně každý, kdo kdy provedl jakýkoliv kuchyňský fail.

(Třeba taková já sice vodu na čaj nespálila ani nedělala omáčku výše uvedeným způsobem, ale zato mi většinou málo naskočí piškot a ruce si nespálím vždycky jen náhodou.)

A jak je vidno, terminologie se dá přenášet, takže jsem kuchařinka a ne truhlařinka i v případě šípů.

Trpaslicon po prvočíslé

Prvočísla jsou skvělá věc… Tenhle Trpaslicon byl můj sedmý, druhý, ze kterého píšu nějaký report, a první, kdy onen report bude k něčemu vznešenějšímu než věc narvatelná do úkolu do školy před dávnými časy.

Ale od začátku. Už od loňského Trpasliconu mi bylo jasné, že nemohu porušit svou tradici, tudíž prostě pojedu i na ten letošní. Sbalila jsem tedy svých pět švestek a vydala se do dálné Prahe doprovázena svým milým, svou nebeskou a jejím milým. Takové věci, jako že jsem přišla na nástupiště asi minutu před příjezdem vlaku, jsou nepodstatné. Zásadní je, že jsme dojeli, nezabloudili (kupodivu, antoš pamatovat si cestu na místo, kde jste byli už šestkrát předtím je TAK mejnstrímové) a pokojně se ubytovali v místnosti, kterážto byla – co pamatuju – spací. Pochopitelně jsme byli poté, co jsme si našli skvělá místa, vyhozeni kvůli whovianské místnosti. Po tomto sabotérském kousku objevivším se během hraní Sabotéra jsme se se zmíněnou společností a nezmíněnou Hedvikou vydali na zahájení s tradičně skvělou scénkou a pak dokonce ulovili slušná místa v tělocvičně. Posíleni tímto úspěchem jsme se navrátili do herny, kde poslední Trpcony překvapivě trávím většinu času, a mohli se vrhnout na hraní Bezva finty (nebo se mu taky vyhnout, to mi přišlo jako lepší nápad…). V herně jsme hlavně čekali na soutěž v Malém rybáři, kde jsem myslím celkem úspěšně obhájila svůj loňský úspěch, čili jsem opět slavně skončila na třetím místě. Takže si říkám, že když ze mne nebude korektor ani učitelka, budu se aspoň moci zkusit prosadit jako profesionální sportovkyně, malá rybářka… V relaxační soutěži mne takový úspěch nečekal, ale vždycky jsem měla nejasné tušení, že nejsem šva a že relaxování taky není mou silnou stránkou, takže jsem mohla pokojně přát svým ctěným přátelům obsazení všech tří výherních posic. (Ano, ráda se chlubím cizím peřím, ale škubání bažantů do toho radši zatahovat nebudu…)

Mám takový nejasný pocit, že po relaxační soutěži jsme pokračovali v deskovkách a můj ubohý mozek byl nucen naučit se Zeměplochu. Figurky však byly velké a barevné, pročež jsem se nakonec i probudila natolik, abych dokázala číst text kartiček, takže jsme hru dohráli a dokonce se mi i líbila (což rozhodně nemá nic společného s tou náhodnou výhrou, ani v nejmenším, fakt vůbec).

V mezičase jsem doprovázela naše kuřáky zas… ehm, takže jsem se i vyvětrala a mohla pokojně výt nad mnohými prohřešky proti typografii, soudnosti a zdravému rozumu, které Kopretinaňák spáchal a vesele vystavoval vedle vchodu.

V noci jsem se navzdory kakofonii chrápajících dokázala i vyspat, takže jsem se probudila do ošklivého rána v nekřesťansky brzkou hodinu, antoš lidi mají po ránu nepochopitelnou leč nutkavou potřebu povídat si. Nahlas. Pak se mi poprvé stalo, že jsem musela čekat na neexistující sprchu, takže ráno bylo poněkud pošmourné, ale teplá voda a snídaně z průměrné manky udělají skoro i člověka schopného komunikace, takže jsme mohli – překvapivě – jít hrát deskovky. Má mentální kapacita byla protentokrát zahlcena Munchkinem, což sice není a priori špatná hra, ale její pravidla jsou po ránu poněkud dlouhá. Avšak přežili jsme. Část z naší společnosti se po dvou a půl hodinách hraní jediné hry jediné hry přesunula do tělocvičny čekat na Kantůrka, zatímco jiný kousek společnosti šel poznávat ovoce. Zde zabodovala pro změnu má nebeská (ehm, co jsem to říkala o cizích úspěších).

Kantůrek mluvil jak je pro něj typické zajímavě a zábavně. A má plusové body za poukázání na „být rád za“, kterýžto patvar používá příliš mnoho lidí. Mohl to sice zvýraznit víc, protože ani věčné omlacování o hlavu v tomto případě většinou nepomáhá, ale aspoň něco. Prodloužení besedy jsem jen vítala, v první polovině jsem se sice možná bavila víc, ale i tak ta druhá rozhodně stála za to.

Po Kantůrkovi se dokonce naše sedmičlenná společnost dokázala sejít a dohodnout se, že se půjdeme najíst, takže jsme nepadli hlady a narazili na nejhorší-co-jsme-kdy-potkali servírku. Člověk stále poznává nové věci... Z hospody jsme se postupně vytrousili, abychom se sešli v herně poté, co někteří z nás sledovali masky a jiní (jako třeba já) jen při sezení ve spací tělocvičně zahlédli asi pět jedenáctých doktorů, což je celkem úctyhodné číslo. Pročež ťuk ťuk ťuk ťuk. Po pár hrách Sabotéra jsme se s mým drahým rozhodli pro separaci, pročež jsme zbytku naší společnosti donesli Bang! a posléze se dostali do hlubokomyslné filosofické debaty o hudbě a kvadrilionu dalších nepodstatných věcí. 

Ráno nedělní bylo stejně hnusné jako to sobotní, takže jsme se rozhodli zpříjemnit si ho kafem. A jak orgové vždycky prosí o zpětnou vazbu, o stupeň méně špatné kafe by byl rozhodně dobrý nápad. I tak jsme si nad ním a po něm dokázali skvěle pokecat, takže nás aspoň sdružilo do příjemné asisnídaňové debaty. (Víte, jak blbě by se lezlo do tramvaje s křídly?) Po ní jsme rovnou mohli vyrazit na zakončení, na oběd a na vlak. (Zajímalo by mne, kdo vymyslel a namontoval do ECček sedadla, na kterých může sedět pohodlně tak maximálně pětileté dítě…) 

A ještě odbočka k tomu kafi, díky němu jsem zjistila, že má tendence k psaní si po brýlích zanechává v lidech jistou stopu. A taky co jsem na  nich na některém z minulých Trpasliconů (ne však na tom loňském) měla napsáno. Pročež bagr.

I když asi určitě zním celkově dost negativisticky, con jsem si – jak je mým dobrým zvykem – užila. Jediné, čeho lituji je, že jsem neviděla plačící anděly v celé jejich kráse, protože podle fotek vypadali fakt epicky. Nějak jsem je minula, takže jsem naživo viděla jen andělské polotovary.

S Trpasliconem na věčné časy a nikdy jinak.