Až já budu velká aneb PPP

Občas si připadám jako Případ Pro Psychiatra. Člověk si tak poklidně žehlí, decentně falešně prozpěvuje a najednou sezná, že přemýšlí o smrti. To by samo o sobě nebylo tak katastrofické, ruku na srdce, to je u mne naprosto normální. Poněkud problematické začínají být mé úvahy o cestě na druhou stranu, když skutečně přemýšlím o epické výpravě ku Styxu a pomenší přátelské návštěvě Hádově. Stručně řečeno, chci se zabít. To se mi taky občas stává, ale znepokojuje mne, že za posledních pár let se ty intervaly rozkošných sebedestruktivních tendencí nějak zkracují... Nejveselejší na tom je, že vlastně nemám žádný smysluplný důvod se zabíjet. Aspoň o žádném nevím - a trochu mi chybí i nesmyslné důvody, zkrátka něco jiného než nejasný pocit, že nejsem k ničemu.
Pochybuju, že by to všechno mělo co do činění s takovými podružnostmi jako mé ctěné narozeniny. Na ty taky asi nemám důvod si stěžovat, děda, jakkoli na něj konstantně nadávám, projevil se uznale a každý rok mého života ohodnotil padesátikorunou, respektive věnoval mi rozkošnou obálku, která poté, co jsem do ní nahlédla, zjevila sympatickou bankovku. Poprvé jsem dostala k narozeninám peníze, asi začínám chápat, co je na stárnutí příjemného... ehm. Můj materialismus stranou, není tak zcela na pořadu dne. Pointou je, že jsem bádala nad tím, zda mé rozjímání nad marností mého bytí může souviset s tím, že za méně než 24 hodin přestanu být týnejdžrem a měla bych pomalu dojít do věku relativní rozumnosti a použitelnosti ve skutečném životě... nehrozí mi ani jedno. Nicméně zase zpět: fakt, že jsem během tolika let svého života nic nesvedla, je insignifikantní, významné je to, že jsem si celkem jistá, že nic nesvedu ani v letech následujících. Postrádám cíle, ambice, plány. Bojím se vší zodpovědnosti, děsím se úsilí, třesu se před neznámem. Můj život je jedna velká hromada absurdních strachů ze všeho možného i nemožného, sbírkou polozapomenutých traumat a dobře živených komplexů, inkubátorem latentních mentálních poruch. A tenhle výčet mne přesvědčuje o tom, že jsem ještě ke všemu hypochondr a simulant zoufale prahnoucí po pozornosti, který nemá nic jiného co nabídnout, který je zajímavý jen svými vymyšlenými problémy. Co mě na tom sere nejvíc je pocit, nebo spíš vědomí, že si toho fakt asi většinu vymýšlím, protože mám život v pohodě a jediný, kdo ho mrví a komplikuje, jsem já sama. A trochu mě taky deptá vědomí, kolik věcí jsem stihla posrat během těch necelejch dvaceti let. Protože vím, že co jsem začala kazit prostě dokazím až do neslavného konce, protože jsem neschopná a hlavně líná cokoliv řešit, cokoli napravovat. A to bych sakra měla být na vrcholu svých sil, na křižovatce, odkud vedou jen cesty plné naděje, kde mi nechybí nic jiného, než rozhodnout se, který ze svých skvělých plánů se pokusím uskutečnit. Vtipem je, že stojím na křižovatce, kde jsem jednou cestou přišla a cesty zpět už není, protože se po ní řítí lavina hrozící mě zasypat. A ostatní cesty jsou jedna slepá, další má značku zákazu vjezdu a pro sichr závoru, další je výjezd z jednosměrky a poslední má po dvou metrech obrovskou propast. Možnosti mám, ale jsou jedna horší než druhá, buď se proderu jednosměrkou, proti proudu na normální silnici... nebo půjdu cestou nejmenšího odporu - a buď narazím na zeď, nebo slítnu do propasti. Vyhlídky jak prase...
Tak přemýšlím, jestli se zabít... a ve vší své sebestřednosti nevidím důvod, proč to neudělat. Jediné, co mi brání je lenost se rozhodnout, odhodlat se k tak zásadnímu kroku. A proto vzlykám nad žehlením a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v pohodě.

Popůlnoční pošílení

Po přihlášení na larp-bitvu-liniovku-whatever konající se přibližně osm kilometrů od mého domova, bylo mi jasné, že zavazadla naložím motorisované části famílie (a zejména té nemotorisované, ana prvně jmenovanou vy(zne)užívá), avšak já sama, že se pokusím využíti iluse samostatnosti a budu se na místo a z místa dopravovati svépomocí, čili kolmo. Můj příjezd na místo nevzbudil většího zájmu, než by člověk očekával, když přijede mezi okostýmované fantasáky v krátké sukni jednou nazvané LSD-sukní a teniskama na řidítkách kola, možná spíše menší.

Ještě dříve než se setmělo, dorazily mé ctěné sestry, mladší z nich zase odešla i s odporným hafhovadem a já se starší z mladších sester, ana byla opuštěna svým mílým, an měl poradu, seděla s dalšími lidmi (nebo přibližně humanoidními bytostmi), ani postupně vytvořili ohniště a dokonce rozdělali oheň. 

Nyní se postupně dostávám k pointě, nebudu tedy dále tvořit tak komplikovaná a z většiny nesrozumitelná souvětí... setmělo se, byla vytažena jedna kytara, druhá, zpívalo se a pělo a sestra se mne ptala, kdy tedy pojedu domů, neb jsem avisovala, že dnešní noc jí a B. nebudu dělat garde a pojedu spáti domů, do své milé a útulné postele, kde v poslední době trávím příliš málo času. Konstatujíc, že se čas již přehoupl přes půlnoc, kvalita zpěvu upadá a opilost mého okolí roste, rozhodla jsem se, že tedy pojedu domů. A člověk by nevěřil, jak se na něj budou lidi koukat, když po půl jedné (zvedla jsem se myslím v 00.37) vezme kolo a chystá se jet domů...

B. nalezl svou zodpovědnost a rozumnost a jal se mne přemlouvat, ať neblbnu, že se k nim do stanu v pohodě vlezu a tak. Nicméně noc byla vlahá a příjemná, a já věděla, že chci spinkati doma a nejsouc příliš unavena po sedmi hodinách spánku následovaných téměř celodenním intensivním nicneděláním, popadla jsem kolo, přešla přes řeku a nasedla. Bylo klidně, krásně, tiše, lehce rozbahněná stezka přes louku byla pro jízdu pro člověka slynoucího solidní slepotou a slabou baterkou jako stvořená, takže jsem domů jela něco málo přes půl hodiny. A to jsem poslechla svůj pud sebezáchovy a přes rozbahněnou kamenitou cestu podél řeky kolo vedla. 

Město se probouzí nad ránem

150 stránek Murakamiho ve mně probudilo chuť na kafe, pocit, že je neděle, že prší, a navíc jsem si vzpomněla, že jsem vlastně kdysi chtěla cosi dopsat. Jsouc líná, dopsala jsem kousek, projevila se deprese jedné z postav, kterou díky tomu budu moci více rozpracovat (což jsem se beztak rozhodla udělat v okamžiku, kdy jsem jí ke jménu přidala sinigaidd, velština ftw, gůgltranslejtr víc). Nicméně nějak jsem se postupem času dostala ke své složce se slohy. Tenhle není tak katastrofický jako některé jiné, ale všem - včetně tohohle - by prospělo, kdybych u nich bývala pár minut přemýšlela... k tomuhle byl naštěstí inspirativní úvodní text (pro pomalejší upřesňuji, že je kurvízou níže), tudíž absence myšlenky není tolik patrná...

Smutnej déšť a město v kouři

ticho prázdnejch rán

noční můry pijou silnej čaj…

Den chová stín v záclonách

toulavých pár koček strach…

Na rozhraní světla a tmy se objevujou světelný skvrny, probouzí se jedno časový pásmo. Ostrůvky světel ukazujou, kde stojej města, tečky městečka. Je to pohled hodný bohů.

Jenže zblízka tu už taková krása není. Začouzený baráky, na periferii jen vymlácený okna a opadaná omítka. Smutná ukázka života vezdejšího. Hnus je krása, krása hnus? Ne, macbethovy babice se mýlily. V týhle umolousaný šedi krásu nenajdeš, ať se snažíš sebevíc.

Tisíce rozespalejch očí mžouraj do umělýho světla k uzoufání ekologický zářivky. Přejou si být na odvrácený straně Měsíce, nebo na onom světě, kdekoli, kde nezní odporné drnčení budíku, kterej se posměšně šklebí. On ví, že tohle je jeho jediná práce, burcovat spořádaný občany i ožralecký hovada. Bořit krásný sny pokojnejch občanů.

Dráty elektrickýho vedení se rozbzučej, hrajou svoje každodenní requiem noci. Zní a podbarvujou další zápas dne a noci, boj bez konce i začátku.

Vzduch vibruje tíží otázky… vstát či nevstat? A v tomhle příjemnym ovzduší se usazuje smog, kouř z nedaleký továrny se ve vzduchu nikdy nerozptýlí a v ranní mlze je ho nejvíc. Lidi tu žijou postapokalyptickej sen, ráno nebejvá vidět na krok, skomírajícím světlům navzdory.

A ranní dávka kofeinu se vlívá do nespočetnejch hrdel na něm závislých. Aby měly energii vykonávat svoji sisyfovskou práci, z čeho žít pro další hnusný a šedavý rána.

Vzhledem k tomu, že se jedná o nejnavštěvovanější článek mého blogísku (jak překvapivé), cítím, že je mou povinností upozornit milého čtenáře, že jsem z maturitního slohu dostala čtyřku s odřenýma ušima (kterýžto výsledek byl údajně nezasloužen, můj sloh však bohužel nebyl dostatečně blbý). Tak či onak, byli jste varováni. 

A ty, nemilý CERMATe, věz, že jsi zvětšil mou nenávist ke standardisovaným testům a ze všeho krom státní češtiny jsem měla jedničky. A abych nezapomněla, drahý anonymní hodnotiteli, byl to rok 2012, umělecké vyprávění a vraždicí plyšový medvěd, co měl rád zmrzlinu. Nebo tak něco.

Hrátky s yperitem aneb bude ze mne zahradník

Nebudu se rozepisovati o tom, jak jsem zahradničila, s příchodem období dešťů jsem se ze zahrady přesunula do sklepa, abych pomáhala s výrobou panelů lákající důvěřivé důchodce do tenat biskupství, CRPS a zejména Akademie třetího věku, kurs Spirituální dimenze člověka, an řeší mimo jiné základní otázky geriatrie, a já u toho zjišťuji, že bílá latexová barva je - překvapivě - skutečné bílá. Nerozepsání sice znamená, že nepochopíte název, který má hloubku, šířku, výšku, boty, a tak, ale to je vlastně jedno. Raději velice decentně popíši, jak vypadají mé veselé sny...
Občas mám pocit, že se mi mé podvědomí snaží něco sdělit. A že mne to celkem děsí. Díkuji bohům, že většinu svých snů šťastně zapomenu, nicméně pamatuji si jich pár z poslední doby. V tom prvním mi umřela babička a pak jsem pomáhala dědovi hledat její pozůstalost pod ohromnými lány mechu na Moravském náměstí. Poté se sen přesunul k nám domů, kde jsme ve sklepě (který byl větší než náš, ale párkrát jsem ho již v této podobě ve snu měla) hráli jakýsi velice obskurní larp. Pokud si správně pamatuji, celé to končilo tím, že jsem ležela na zádech na schodech ze sklepa u prarodičů, kdosi mi držel ruce a já se mu marně snažila vysvětlit, že je nevhodné, aby mě líbal, když není můj milý. A pak střih, ocitla jsem se doma na chodbě, kde se v rohu krčila kamarádka, která celý ten larp vymyslela...
Ve snu dnešním jsem s někým (mám pocit, že to byla buď Š., nebeská, nebo (a to nejspíš) někdo mezi tím) honila kohosi, kdo někoho zabil. Bohužel jsem mnoho ze snu zapomněla, ale onen vrah byl myslím někdo mezi vojtou-bratrancem a vojtou-vyučujícím... celé se to odehrávalo v Tescu, kde onen vrah pracoval. V okamžiku, kdy jsem sama samotinká, neb má společnice se kdesi zdržela či byla zdržena, vybíhala po schodech kamsi do patra a vlezla na místa, kde nemám co dělat a začala jsem vyslýchat pracovníky, kteří se tam zdržovali, seznala jsem s lehkým zděšením, že vraha vlastně nepoznám, i když ho znám... a pak jsem se probudila.

Podotýkám, že za své sny nenesu odpovědnost. Nejsem ni vrána, ni kavka, ni Kafka.

O botách a lidech

(Což mi připomíná, že si chci někdy přečíst něco od Steinbecka, konečně...)

V mém životě se děje spousta v podstatě nepodstatných věcí. Například dnes jsem si šla koupit boty. To bývá vždy událost komplikovaná, anžto mé nožičky se rozhodly nevyrůst do tvaru vhodného pro nošení konfekčních bot. Utrpení hledání těch pravých bot, když má ještě specifické nároky na vzhled a nechce se mu platit horentní sumy popisovat nebudu. Spíš jen mne dnes zarazili výrobci bot. Když jsem si chtěla sandály koupit před rokem, měla jsem problém s tím, že mi všechny boty byly úzké, ač jsem prošla několik různých obchodů. Dnes jsem s údivem zjistila, že ty devětatřicítky, co by mi měly být podle všeho zoufale úzký jsou v pohodě a možná bych snesla i o kousilínek užší. Fascinující, člověk (čti přibližně humanoidní forma života) by řekl, že boty budou mít tvar čím dál stejný. Nebo mi metamorfujou nohy...

(Ano, není to nijak objevné a sdělovací hodnota je prakticky nulová. Ale přece nemůžu psát o fysice, když jí nerozumím... *konec interního pseudovtipu*)

Ropoodra, Jaderlabe a Parodyje

Rozhodnuvši se dnes (včera) večer provést decentní rebordelisaci svého kutlochu, když už jsem teda zase jednou doma a nemusím se učit, učinila jsem několikero zásadních objevů. Patří mezi ně ponožka v knihovně (jedna moje černá lichá vypraná) a dílo zásadního nevýznamu. Popravdě řečeno se domnívám, že nikdy nemělo spatřit světlo světa, ale když už jsem jednou kdysi cosi tak obskurně obskurního spáchala, byla by možná škoda, kdybych tím neděsila lidi...

Tiše, tichounce. Krok sun krok. Hlavně opatrně, hlavně nenápadně. Na okamžik ustrnu ve stínu, ale zdá se, že mě nikdo nezpozoroval. Ti dva na sebe cení zuby jak hladoví psi. Jeden z nich opatrně sahá do kapsy, něco vytahuje - bleskový pohyb, který sotva zaznamenám - ostré světlo. Druhý zaskučí, vyskočí, otočí se k původci té záře - a on se začne třpytit...
Srdce mi zrychleně buší, ze záňadří vytahuji kuši, nasazuji šipku a snažím se zamířit. Ti dva jsou v pohybu, nemám šanci ho trefit. Už to nevydržím, vzlyknu - a teď se teprve vyděsím, museli mne slyšet! Naštěstí jsou plně zaujati bojem - svaly se napínají pod přiléhavými černými trikoty, nohy kmitají jak ve zběsilém tanci. Špičáky abnormálních rozměrů hází odlesky měsíčních paprsků. Tamto světlo už je dávno pryč... Blížím se, v pravé ruce malý natažený samostříl, v levačce stříbrnou dýku. Čím dál líp vidím na neutěšenou scénu, On, mého srdce šampon, prohrává. Spadl na zem a ta krvelačná bestie se na něj chce už už vrhnout, vyrvat mu srdce a sníst jej! Otřásám se tichým vztekem a jako bohyně pomsty zakleknu a zamířím. Šipka zahvízdla, prolétla vzduchem... Ne! Všiml si jí a uhnul, podezíravě se rozhlédl , rozběhl se mým směrem. Uzřel mne. Rychle odhazuji kuši, do ruky beru tesák. Připravuji se na nerovný souboj, už se však ani nebojím, můj život ztrácí smysl. Nebo ne? Možná má bratra, sestru? Ta myšlenka mi dodává sílu, soustřeďuji se jen na blížící se postavu. A to se mi stává osudným. Stáhl se okolo mne kruh krvelačných bestií. Blíží se bleskurychle, jako stahující se smyčka na krku odsouzence.
Zbraně mi padají z rukou, cítím nevýslovné ač bolestivé blaho. Z aorty mi prýští krev, upíři hodují, umírám.
Prudké vzdechy mi drásají hruď, mé skučení muselo probudit polovinu domu. Spolubydlící vpadne do mého pokoje, rozsvítí a mně zrak padne na plakát nad postelí. "Edwarde, ty žiješ." vydechnu s úlevou a pokojně upadám do spánku.
Po týdnu jdu vyhledat lékaře. Noc co noc zabíjí Drákula před mýma očima mou lásku, jediného, koho jsem kdy opravdu milovala.

Zkoušková prokrastinace podruhé

Jak se do mého ubohého mozku snaží natlačit nové vědomosti, vytékají z něj pochybně tragikomické verše... Možná, že kdybych se nenacházela ve stavu lehké mentální inkompetence způsobené fakultou informatiky, ani by mne nenapadlo se s těmito výtvory někde sdíleti. Nicméně okolnosti jsou jiné...

po včerejším úpění

řekla jsem si s nadšením

unix tak zlý nebude

a pak - vítej přelude

krutě oktalová práva

zhatila můj přístup ráda

a tvoření souborů 

dohnalo mne k odporu

noama teď ve výsměchu

nahradily i-uzly

a já zítra v pláči v spěchu

zjistím, že nic neumím

s hrnkem čaje dále pláci

shell mi bere chuti k práci

deklarace proměnné

k šílenství mne dožene

příkazová substituce 

směje se mi o to více

co se snažím pochopit 

jak to všechno musí být