Jak se do mého ubohého mozku snaží natlačit nové vědomosti, vytékají z něj pochybně tragikomické verše... Možná, že kdybych se nenacházela ve stavu lehké mentální inkompetence způsobené fakultou informatiky, ani by mne nenapadlo se s těmito výtvory někde sdíleti. Nicméně okolnosti jsou jiné...
Čím blížeji jsou čím dál těžší zkoušky, tím víceji pláci, marně se snažíc zjistit, proč jsem sakra na přednáškách nedávala pozor, nebo si dokonce nepsala poznámky. V rámci tohoto konzumuji poněkud enormní množství piva, pročež má chuť učiti se klesá ještě více. Mé kognitivní schopnosti plácí ještě více než já a volají, že nejsem jejich radá. V rámci prokrastinace pak používám obskurní a neexistující tvary slov a říkám si, že konečně musím vymyslet svůj vlastní jazyk s obskurními pravidly, abych nemusela prznit svou mateřštinu. Nápadů už na to mám dost, problém je, že jsou rozstrkány na n+1 kusech papíru, přičemž lokace těchto fragmentů je neznáma.
Ehm.
A teď to hlavní, proč jsem se rozhodla vlastně něco sepsat (kromě nechuti k poznání Head-driven Phrase Structure Grammar :D), v rámci mentální relaxace jsem sepsala mentálně relaxovanou veršovánku...
umět úplin? už jen úpím!
poznámkami zrak svůj tupím
gramatiky se mi smějí
nad ně že nic lepší není
nad tím vším pak trůní Noam
směje se mi, že to nedám.
Nezajímavým faktem je, že jak tu, tak v Nebeské básni je jen po jedné čárce. Dalším nezajímavou skutečností je určitě také něco...
A po nějaké té hodině jsem pocítila nutkavou potřebu ve velebásni pokračovat... ehm^2
Jsa bytostí od přírody kritickou k vyjadřování ostatních, snad od nepaměti jsem inklinovala k opravování ostatních. Je smutnou pravdou, že dlouhou dobu byly i mé znalosti českého pravopisu značně omezeny (psala jsem jako idiot) a nyní to není o tolik lepší, nicméně nad příliš nekorektním písemným vyjadřování vyji.
Věřím tomu, že není informatik jako informatik a existují i tací, kteří se aspoň nechají opravovat, když už svou mateřštinu przní (minimálně jeden takový je a rozhodně se nejmenuje od Ž., to ani v nejmenším...). Faktem však zůstává, že většina technicky zaměřených existencí má k české kodifikaci poměrně laxní přístup (takové raději nebudu jmenovat, protože bych nikdy neskončila). Tím si vysvětluji, jak je možné, že v presentacích na Základy vizuální komunikace je tolik kuriosních chyb.
Slovo spracování mne dohnalo ke statusu na fakeboocích. Rozvýjení schopnosti mne však fascinuje natolik, že se mé schopnosti vnímat rozvyly... protože grafický design je sám o sobě názorem, stanoviskem a komentářem, což mi z jakéhosi záhadného důvodu připomíná Sandokana a výrok, že čaj není jen nápoj, to je světový názor, za kteroužto větou následovala douška Angličané dobyli svět pomocí čaje.
exempláře se dochovali
systém zkončil napůl cesty
rozvynula se římská kurzíva, texty se svazovali
a tolik a tolik chyb, že jsem byla nucena pláci a pláci a celé to skončí tak, že budu mít červené políčko v ISu...
Jsem ve svém žití stižena mnoha tragickými skutečnostmi, například jím samým. Dneska jsem ke vší té tragedii přidala čtení novin. To aby ráno s kafem nebylo tak odporně positivní. Ale abych nebyla tak negativní, já oasa optimismu, přiznávám, že chvílemi jsem se velmi bavila. V lidovkách totiž byl článek o gender studies, pročež jsem se rozhodla, že to je rozhodně věc, kterou bych měla jíti studovati. Důvod je prostý. Jsouc od přírody alternativně normální, baví mne býti demagogem. Navíc irelevantní nápady mne mají raději než ty relevantní, pročež vymýšlení absolutně absurdně obskurních ptákovin by mi šlo pravděpodobně velmi, ba možná dokonce výjimečně dobře.
Jak o tom tak přemýšlím, asi bych byla ukamenována, ukřižována a upálena po prvním rozhovoru s nějakým hodně zapáleným studentem (jako městem, čili neutrum), ale přiznávám se, že by mě to bavilo. Všichni by na mne totiž zírali stejně, jako když jsme s M. na angličtině začaly presentaci na téma Peculiar deaths of fictional characters, tedy jako na dokonalé blázny. A mě tak baví být považována za divnou...
Mimochodem, dneska jsem poprvé nalezla ve svých Pravidlech Dodatky, pročež jsem zjistila, že slovo oáza lze skutečně psát jako oasa. Jsem nadšena. :D
Mohla bych něco napsat, ale pokaždé, když mě něco napadne, nejsem u internetů, potažmo jakéhokoli k psaní určeného nástroje. Pročež jsem si řekla, že tu mám málo básniček a když už tu o tom ví tolik lidí, dá se říci jediné, a to teď už je to stejně jedno. Aneb z (před)loňských procházek přírodou...
Výbuchy světla,
exploze slzí,
ach ten skok ze skal,
jak ten mě mrzí.
Kostřička na hadry,
krvavá směska,
přeskočit zábradlí
svedla jsem dneska.
Po dně teď bloudím,
v přehradě Sečské,
proč stále chodím?
Jsem jako ve skle!
Duch sebou prokletý
k věčnému žití
ve chvíli úmrtí
touží po smrti.
A skutečnost, že ta přehrada byla vlastně Pařížovská není podstatné. A to, že název jsem drze ukradla, taky ne...
(A nic nemá souvislost s ničím, z ničeho nic nevzniká a filosofie mi uniká. Existencialismus ftw a obskurní zkratky by se měly zakázat.)
Pst, tahle věc tu vůbec není. Toto veledílo vzniklo při lehce dekadentní večeři s M. na hradbách Petrova. Když jsme dojedly své lahodné rohlíky, chvíli jsme ještě seděly a pak si M. začala balit cigaretu. Já, zkažené malé zvířátko, jsem si ji nakonec ubalilo taky. Pak nějak vyplynula slova lehce dekadentní a shodly jsme se, že by stálo za to složit nějakou báseň. Tak jsme ji složily.
na ranní sny radši nevzpomínám,
vždyť jen na podivnosti stále myslívám
divní lidé za námi přicházejí
a s neúspěchem zase odcházejí
a s pocitem lehké dekadence
na svém hrobě představuji si věnce
a sebe v rakvi pod drnem
kdes na hřbitově za Brnem
ve vzpomínkách na věci příští
má hlava o kámen se tříští
a mozek vytékám mi z hlavy
koukaj se na mě lidí davy
s cigaretou uhašenou
o moji lebku roztříštěnou
Moc smyslu v tom nehledejte. A zajímalo by mě, jestli mě podle toho D. nebo M. najdou, když jsem M. tvrdila, že si to na svůj utajovaný blogísek nedám. Jsem si to tehdy ještě myslela, no.
Sice opakovaně tvrdím, že nebudu deníčkovatět, ale tak o čem psát jinak, že? (Ekšly*, ono já vlastně nedeníčkuju až tolik a mám pár nápadů na pseudoliterární padíla, ale jsem líná, anžto lenost světu vládne.)
Ehm, (jo, je zvláštní psát, když vím, že si to prakticky nikdo nepřečte...) včera jsme slavily narozeniny. Jedenácté. Věčně jedenácté. A nebyly moje, mně je totiž v poslední době mentálně tak pět.
Popravdě já vlastně nevím, proč tohle píšu, sice jsem měla jakýsi nápad, ale ten se utopil někde v hlubinách nedostatku spánku. Bylo to vtipné, přijít domů někdy chvilinku po půl osmé, sbalit si věci a odjet domů. Chápu, že nezasvěcený může mít zmatky v pojmech, ale stručně řečeno, nakráčet si to k prarodičům, spakovat si věci nutné na návštěvu rodičů a odejít při loučení s babičkou tváříc se, že jsem spala doma, je celkem vtipné.Zejména, když toho spánku byly cca. 3 hodiny. Kafe na nádraží, půllitrák kafe k obědu doma a mnohé maté. A jak jsem živá. Ehm...
Ať o včerejšku mám co říci či nikoli, mám traumatizující zážitek z dneška. Mé malé já se rozhodlo, že se mu nechce dělat věci do školy, takže bude hodné dcerka a skočí s plastama ke kontejneru. Tři čtvrtě kilometru tam, stejně zpátky. Pohoda, měla jsem na sobě nadkolenky, připadala si jak japonská školačka a ve vlasech empétrojka. Krása. Jdu si, chvílemi běžím... jdu. A najednou - ejhle, pes. Bestie velká skoro jak já, volně si tam utíká od své paničky. Ne, že bych se bála zvířat, ale ano. Tuplem těch, co jsou výrazně silnější než já. Inu říkám si, že když na ono zvíře jeho panička volá, že by se pes jako mohl uráčit zamířit k ní, pokračuji tedy v chůzi. A ejhle, pes volání šťastně ignoruje. Takže poslední čtvrtinu cesty mě doprovázelo zvíře, u kterýho jsem čekala, že mě každou chvíli sežere a přemýšlela, jak špatnej nápad je začít ječet. Kupodivu jsem nebyla zakousnuta, ale když jsem cestou zpět potkala onu ženskou (vulgarismus vulgarismus vulgarismus), s lehkým podtónem hysterie v hlase jsem ji slušně poprosila, aby si příště to zvíře pohlídala, že se bojím psů. Dotyčná se pro jistotu neráčila ani omluvit. Doma jsem pak dostala pomenší hysterák (ale myslím, že tím je z velké části vinen i ten spánkový deficit...). Každopádně mám sto chutí pořídit si pepřák a každého psa, co se ke mně přiblíží bez náhubku nebo vodítka, jím sejmout hezky do ciferníku. Jak praví staré moudro, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán...
Ale zpět k veselejším tématům: Sinigaidd vám přináší hit včerejšího večera, aneb nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř!
*ano, ekšly znamená actually, mé přepisy angličtiny jsou prý nepochopitelné
