V příští pětiletce více zázvorek!

Znáte to, krásný nový rok, klidně i zítřek, ale na Nový rok budete mít beztak, všichni mí neexistující čtenáři, kocovinu, já se vám budu smát a možná začnu dělat něco užitečného, třeba přepíšu své zápisky o válce gal... ehm, návštěvě Irska. Nebo bych se mohla začít učit.

Rok 2013 byl rokem úspěšným. Aspoň občas... hlavní negativum, ani při jedné z mých dvou cest (tam a zpět) nespadlo letadlo. Ale k těm pěkným věcem, poprvé v zahraničí bez příbuzenstva či pedagogického dozoru (možná se jednou aspoň částečně zbavím fobie z cizích míst), první červená políčka v ISu, zjištění, že tu sebevraždu asi fakt nespáchám, ale noční procházky o desítkách kilometrů jsou fajn... Taky jsem zjistila, že asi dokážu číst v angličtině. Jo, a má matka je na nejlepší cestě mne považovat za skutečného magora.

K těm normálním věcem, asi jsem radá, že jsem se neuchlastala, vzhledem k tomu, jak vypadal jarní semestr... a v tomhle roce to asi nezvládnu, jsem na to moc chudá.

Závěrem bych chtěla sdělit, že tohle je skvělý Silvestr, nechci urazit (asi) nikoho z těch, s kým jsem strávila 4 Silvestry předchozí, ale Neilu Gaimanovi se prostě konkuruje skoro stejně špatně, jako horký vaně. A zázvorkám.

Ze života filosofova

Můj život plyne v samých hrách a radovánkách, test tuhle, test tamhle a za rohem číhá pár úkolů. K tomu se přidají depresivní sklony a nechuť k učení a na další červená políčka v ISu už se čeká jen jako na potvrzení pitomosti.
Každopádně má to i své světlé stránky, člověk začne prokrastinujíc koukat na pátou řadu Burn Notice a dokonce se dostane i k šití. A psaní mailů vyučujícím. Pominu e-maily "Vážená paní doktorko/magistro, jsem úplně blbá", ty jsou nezáživné.
Nemohu však nezmínit svou konversaci s vyučující mého milovaného předmětu KOČCE. Nefunguje mi program (čti Jsem líná stáhnout novou versi Javy). Vyčkávám, co mi počítačově značně negramotná vyučující odpoví. Čekala jsem leccos, leč její odpověď mi vskutku vyrazila dech. Prý musím - tomu byste nikdy nevěřili - extrahovat zipový soubor.


Btw před chvílí jsem zjistila, že mám v ISu nové zelené políčko, z kodifikace. Asi to s tou blbostí nebude tak žhavý - aneb achjo, nemá se nač vymlouvat :D

Den mezi myslivci

Čili jak jsem pomáhala zabíjet nevinná zvířátka, stala se členkou neexistujícího tajného bratrstva a skoro se přestala bát zviřátek veškerých.

Začalo to všechno celkem nevinně, když jsem jsouc doma sdělila rodičům, že příští víkend přijedu i se svým milovaným. Můj ctěný ubohý starý otec, an je myslivcem, navrhl, že bychom s ním mohli jíti na hon. I sdělila jsem tuto ideu, kterou jsme posléze téměř zavrhli z důvodu morfologie, dejvovi. Když nám však otec v pátek večer představil jeden ze svých klobouků a jednu menší zimní čepici a slíbil zapůjčit i teplé zaprasitelné odění (čti bundy), spatřivše se s těmito apartními hučkami na hlavách v zrdcadle*, seznali jsme, že naše účast na oné lahodné akci je nutná.
Zkrátka a dobře, ráno jsem vstala v nekřesťanskou hodinu, stihla se i nasnídat a úderem osmé hodiny jsme již s edim stáli nastoupeni u nás na návsi, zmateně a nic netušíce zírajíce na stádo myslivců. A stále si nejsem jista, jestli jsem neporušila myslivecký bonton, když jsem si při hromadné podávání rukou nesundávala čepici. Jsem přece sakra dáma, no né?
Po nějaké půlhodině čekání na opozdilce vyrazili jsme vši do lesa. Nejdříve se šlo na prase, pročež jsem šla lesem a měla pocit, že netuším, co dělám. Někdy v té době byla zastřelena jedna liška a dva zajíci. Prase šťastně uniklo a prý zranilo psa. Po nějaké době jsme dorazili nad přehradu, kde se posléze sešla celá skvadra a kde bylo obžerstvení*. Když se mé ubohé nožičky tvářily velice zmrzle a naznačovaly, že každou chvíli upadnou, popošlo se kus lesem a zase se šlo na prase. Prase nebylo, pročež jsme se zase všichni sešli a pomocí dopravních prostředků slynoucích čtyřmi koly a spalovacím motorem byli přetransportováni nad mou milou malebnou v úpatí Železných hor ležící vesnici, kde se měli zabíjet bažanti. A taky že jo.
Vzhledem k tomu, že sjíždění se trvalo (překvapivě) taky asi sto let, byli jsme já s edíkem a dalším honcem posláni mým drahým otcem uložit mrtvá zvěřátka do v[ý|ej]hřadu, přičemž se mne pokusil sežrat sníh lehce poletující ve sviňsky silném větru. Následně jsme vyrazili do kopce ve společnosti části myslivců a všech honců. I vylezli jsme na kopec, načež všichni honci zalezli do malého lesíka, kde plašili bažanty - a protože je na to speciální nouhau*, stala jsem se tak členkou neexistujícího tajného bratrstva honců -ského mysliveckého spolku.
Hon skončil tím, že jsme vyrovnali všech 139 bažentích mrtvolek k zajícům (v konečném počtu tři) a lišce. Někdy v tu dobu jsem přemýšlela, jestli bych mohla být vrahem, anžto chytit několik zvířecích mrtvolek za krk a někam je přenášet, když vám u toho ještě krvácejí na ruce... je napoprvé celkem zvláštní pocit. Když se mrtvolky rozdělovaly, podařilo se mi ještě pár fauxů pasů*, neb jsem neznalá mysliveckých mravů a zastávám teorii, že dívka si prostě ve společnosti pokrývku hlavy sundávat nemusí - a už vůbec ne na kopci, kde fouká jako prase, leč myslivecká etiketa na dívky moc nemyslí. (Ačkoli na tomto honu byla kromě mne ještě jedna překladatelka a jedna myslivca? myslivice?...)
Zážitky tohoto dne završila cesta na korbě jeepoidního auta a posezení v hospodě, kde se mne pokusili zabít jídlem, a kde jsem víceméně ve společnosti svého otce vypila čtyři dvanáctky... ale jinak jsem naprosto normální...
A nakonec ještě dvě zásadní věci, které jsem zjistila toho oskudného večera. Dědečka bratrova spolužáka z gymplu "jsem s tím svým šamstrem dost překvapila". Dále, nosit placky informující svět o nositelově úžasnosti může býti nebezpečné - opilý mladý myslivec s harmonikou mne po jejich spatření políbil na obě tváře... Taky jsem se dozvěděla, že je poznat, že jsem tatínkova dcera, anžto jsem hubatá. A že skončím buď v politice nebo ve výzkumným ústavu.


*ano, přesně tak

python - jak to nedělat

• Funkce obvykle funguje lépe, je-li zavolána.
• TA věc podstatná pro chod celého skriptu se vždycky schovává až ZA returnem.
• Každá správná manka zopakuje stejnou chybu desetkrát, aby jí došla v okamžiku, kdy se už už chystá pláci, že jí to nefunguje.
• Dno rekurze není tak hluboko.
• Python se nejlépe shazuje špatně napsaným naprosto primitivním for cyklem.
• Nehlásí-li python chybu, je to tím, že funkce, která chybu obsahuje, není zavolána.
• Pokud není knihovna nainstalována, nelze ji importovat. Je-li nainstalována, nikde není psáno, že nebude toužit po zvláštním zacházení.
• To, že jsou slovníky šikovná věc je irelevantní. Je snazší napsat si další funkci používající regexy. 
• Nelze nezapomenout na podtržítko.
• Pět uvozovek není šest. Ni sedm uvozovek není šest.

Jak jsem poznala otakuland, aneb muj prvni animecon

Existují místa kam malá zmatená zvířátka jako já nepatří. Patří mezi ně přibližně asi tak celý svět. A typickým příkladem společnosti, kam nikdy nemůžu zapadnout, jsou lidé sledující anime a obdobně japanofilní, potažmo dokonce otaku. Vědoma si všech těchto skutečností, nechala jsem se přesvedčit k návštěvě AkiConu. Kupodivu to ani nebolelo. Ne moc.

Tenhle šplecht (či výšplecht) by mohl slynout ještě dalším podnadpisem -  čili jak můj egocentrismus dosáhnul nebývalé výše, ale o tom až později. Začíná se od začátku, čili příjezdem.
Praha je divné místo, ale doprovod mého milého naštěstí negoval mou schopnost ztratit se naprosto kdekoliv, čili na místo jsem dorazila v pořádku, jen poněkud ospala dlouhou cestou z Brna. Pohlédnuvši na dav lidu před kácéčkem, rozhodla jsem se, že tam skutečně nemám co dělat, ale utíkat nebylo kam, neb zpátky na Chodov bych netrefila. (Mohla jsem utíkat proti proudu divných existencí, ale to mne tehdy nenapadlo...) Namísto plánované cesty do hospody, zasekli jsme se s edim s Astrakem a Eldou. Po nějakých asi sto letech mne dokonce předčasně vpustili dovnitř, načež jsem ještě chvíli smutně koukala a pak... pak jsme se přesunuli do hospody ('cause there's no aspect, no facet, no moment of life, that can't be improved with pizza). K mému převelikému překvapení jsem nejen přežila, ale dokonce jsme se i v pořádku a včas vrátili na con. Tam jsme sice ještě nějakou hodinu strávili konversací a inteligentní zábavou upíjení alkoholů a mrznutí na rauchplace, přičemž jsme spatřili, jak se Silver červená, na čemž by mi nepřišlo nic tak zajímavého, ale když se to zmiňovalo jako velká událost na ukončení... tak prostě musím křičet do světa, že jsem byla u toho.

Dalšího dne jsem na své poměry vstávala odporně brzy, neb již v osm hodin jsem komatila po conu. Naštěstí jsem však nebyla odkázána pouze na sama na sebe, takže se mi dostalo jak odporně přelouhovaného čaje, tak i relativně lahodného toastu a dokonce jsem se i podívala na nějaký ten program. Když šli edi s Astrakem chystat svou přednášku (nebo se znásilňovat, raději jsem tuto problematiku příliš nezkoumala), ocitla jsem se sama mezi davem cizinců. Xim obědvala, tak jsem nakonec skončila plackováním. Má nerozhodnost způsobila, že místo toho, abych si koupila více úchvatných placek, vyrobila jsem si vlastní. Rillanon navrhla, já jsem konala. A pak jsem po conu pobíhala s plackami vykřikujícími do světa mou domnělou ouchvatnost... Stojí na nich CHVALTE MNE na jedné a JSEM ÚCHVATNÁ!!! na druhé. (Umět hledat na internetech, našla bych, jak pan LeClerc provolává "bohatá vdová, velmi bohatá vdová". Pro neznalé seriál Haló, haló, episoda Šest velkých balonků.)
Po svém plackovacím zážitku jsem společně s Xim zamířila na přednášku o českém fansubu, slynouc temným záměrem se chlapcům smát, an jsem pojala v okamžiku, kdy jsem spatřila zeugma v popisu řečené přednášky. S tím, co v hlubinách fansubu našli, jsem však byla nucena spíše k vytí a u předposledního slajdu jsem oslepla. Jako celek to ale nebylo nijak tragické, spíše naopak.
Po přednášce jsme namísto cesty do hospody čekali na Hedviku, kterou jsme nalezli opuštěnou na Chodově. Ujali jsme se té nebohé dívky a zavedli ji do hospody a do temné společnosti otakulandu, která ji děsila možná i víc než mne. Asi i proto nás opustila s hloupou výmluvou, že se musí dostat domů.
Nečekala jsem, že budeme sedět v hospodě málo, ale že jsme jich stihli vystřídat více za jedinou noc mne překvapilo. Ale když jsme se i dostali zpátky, smířila jsem se se skutečností, že se pohybuji ve společnosti alkoholiků a že mi to skoro ani nevadí. I tak jsem ale prakticky ihned po návratu na con odtáhla edíka spát. Kupodivu jsem to přežila. (Žert, haha.)

V chladné nedělní noci jsem litovala, že jsem s sebou netáhla karimatku, neb podlaha byla studená, pročež jsem si domů odvezla lahodnou rýmu, ale i tak jsem se jakž takž vyspala, abychom ráno mohli spáchat překrásnou placku o PLINu, která nyní zdobí můj batoh a upoutává mnohem méně pozornosti než ty dvě, co nosím na kabátě...
Po opuštění Zahrady jsme s Círdanem zamířili na jedno, ze kterého se vyklubaly čtyři piva, příjemná debata o Tolkienově díle a časem nezajímavá debata o 2. světové, při níž jsem začala pomalu usínat - tak jsem nahodila nové téma. A tehdy jsem učinila zajímavý poznatek, že od polsko-litevské unie vede jen krátká cesta k debatě o velikosti podprsenek. Příště vytáhnu jako konversační téma zimní válku. Jsem zvědava, co vzejde z ní...
Blahoslaven budiž semiš.

Taky jste si všimli, že neumím psát?

Vaše manka.

A kdo najde citaci z Darii i Medvídka Pú, bude pochválen bez soudu.

Jak jsem se brodila bažinami, aneb dlouho jsem nenapsala pořádný blábol

Jsouc nadšenou příležitostnou uživatelkou lehce obskurních deminutivních výrazů, nemohla jsem si z témat úkolu na PLIN009 nevybrat deminutivíčka. Vrhla jsem se tedy do hlubin internetů a hledala zdrobněliny tak dlouho, až jsem je našla. A plakala jsem...
Kdyby se na těch maminkovských fórech používala jen deminutiva, mávla bych shovívavě rukou a řekla si, že s menší laktační psychosou tak jednou skončím taky, nic proti matkám a matkám na internetech. Ale emoticony! Absence gramatiky! Naprostá ignorace těch kouzelných kláves vpravo od mezerníku kousek nahoru, těch, co se jimi píší interpunkční znaménka.
A tak, plačíc nad stavem internetů a blbostí lidstva, plodím další dvě díla nehodná pozornosti a mého talentu. Jedním je tohle, text pro odlehčení a prokrastinaci. A tím druhým je úkol do textu, který bude krutě sepsut jako totální pitomina. Hurá. Protože proč psát něco smysluplného a proč to psát včas, když to lze vyplodit v jednu ráno a na koleni, anžto postel je nejkrásnější vynález.

Asi si budu muset pustit Solefald.

Ale co už. Je to sice totální blábol s nedodělanými citacemi, ale narvala jsem tam být rád za. All hail, Pippi Longstocking...

xypsilon

Přemýšlím, jaký má vlastně smysl něco psát... přestávám přemýšlet. A občas překvapí obsah mého disku i mne... 

něco cosi kdesi kdysi zabilo mě šla jsem v lesy… kdesi. proč si něco myslím, skutečně nepochopím. divím se, proč vlastně něco dělat, koukám z okna a píšu, pokouším se nemyslet, leč myslím, stále, nejde přestat. jsem oáza optimismu a možná mi to ani nevadí… možná. možná je nemožně hloupé slovo. možná… kdyby… co s tím. jen samá nejistota a já bych možná radši byla prolétem. ne, protože budoucnost patří prolétům, ale protože nejsou svobodní. jsou omezováni, mají přesně dáno, co smí a co ne. jsou spodinou společnosti. a možná umírají mladí. jen dvě věci jsou jisté…