Nebudu se rozepisovati o tom, jak jsem zahradničila, s příchodem období dešťů jsem se ze zahrady přesunula do sklepa, abych pomáhala s výrobou panelů lákající důvěřivé důchodce do tenat biskupství, CRPS a zejména Akademie třetího věku, kurs Spirituální dimenze člověka, an řeší mimo jiné základní otázky geriatrie, a já u toho zjišťuji, že bílá latexová barva je - překvapivě - skutečné bílá. Nerozepsání sice znamená, že nepochopíte název, který má hloubku, šířku, výšku, boty, a tak, ale to je vlastně jedno. Raději velice decentně popíši, jak vypadají mé veselé sny...
Občas mám pocit, že se mi mé podvědomí snaží něco sdělit. A že mne to celkem děsí. Díkuji bohům, že většinu svých snů šťastně zapomenu, nicméně pamatuji si jich pár z poslední doby. V tom prvním mi umřela babička a pak jsem pomáhala dědovi hledat její pozůstalost pod ohromnými lány mechu na Moravském náměstí. Poté se sen přesunul k nám domů, kde jsme ve sklepě (který byl větší než náš, ale párkrát jsem ho již v této podobě ve snu měla) hráli jakýsi velice obskurní larp. Pokud si správně pamatuji, celé to končilo tím, že jsem ležela na zádech na schodech ze sklepa u prarodičů, kdosi mi držel ruce a já se mu marně snažila vysvětlit, že je nevhodné, aby mě líbal, když není můj milý. A pak střih, ocitla jsem se doma na chodbě, kde se v rohu krčila kamarádka, která celý ten larp vymyslela...
Ve snu dnešním jsem s někým (mám pocit, že to byla buď Š., nebeská, nebo (a to nejspíš) někdo mezi tím) honila kohosi, kdo někoho zabil. Bohužel jsem mnoho ze snu zapomněla, ale onen vrah byl myslím někdo mezi vojtou-bratrancem a vojtou-vyučujícím... celé se to odehrávalo v Tescu, kde onen vrah pracoval. V okamžiku, kdy jsem sama samotinká, neb má společnice se kdesi zdržela či byla zdržena, vybíhala po schodech kamsi do patra a vlezla na místa, kde nemám co dělat a začala jsem vyslýchat pracovníky, kteří se tam zdržovali, seznala jsem s lehkým zděšením, že vraha vlastně nepoznám, i když ho znám... a pak jsem se probudila.
Podotýkám, že za své sny nenesu odpovědnost. Nejsem ni vrána, ni kavka, ni Kafka.
středa 26. června 2013
středa 19. června 2013
O botách a lidech
(Což mi připomíná, že si chci někdy přečíst něco od Steinbecka, konečně...)
V mém životě se děje spousta v podstatě nepodstatných věcí. Například dnes jsem si šla koupit boty. To bývá vždy událost komplikovaná, anžto mé nožičky se rozhodly nevyrůst do tvaru vhodného pro nošení konfekčních bot. Utrpení hledání těch pravých bot, když má ještě specifické nároky na vzhled a nechce se mu platit horentní sumy popisovat nebudu. Spíš jen mne dnes zarazili výrobci bot. Když jsem si chtěla sandály koupit před rokem, měla jsem problém s tím, že mi všechny boty byly úzké, ač jsem prošla několik různých obchodů. Dnes jsem s údivem zjistila, že ty devětatřicítky, co by mi měly být podle všeho zoufale úzký jsou v pohodě a možná bych snesla i o kousilínek užší. Fascinující, člověk (čti přibližně humanoidní forma života) by řekl, že boty budou mít tvar čím dál stejný. Nebo mi metamorfujou nohy...
(Ano, není to nijak objevné a sdělovací hodnota je prakticky nulová. Ale přece nemůžu psát o fysice, když jí nerozumím... *konec interního pseudovtipu*)
V mém životě se děje spousta v podstatě nepodstatných věcí. Například dnes jsem si šla koupit boty. To bývá vždy událost komplikovaná, anžto mé nožičky se rozhodly nevyrůst do tvaru vhodného pro nošení konfekčních bot. Utrpení hledání těch pravých bot, když má ještě specifické nároky na vzhled a nechce se mu platit horentní sumy popisovat nebudu. Spíš jen mne dnes zarazili výrobci bot. Když jsem si chtěla sandály koupit před rokem, měla jsem problém s tím, že mi všechny boty byly úzké, ač jsem prošla několik různých obchodů. Dnes jsem s údivem zjistila, že ty devětatřicítky, co by mi měly být podle všeho zoufale úzký jsou v pohodě a možná bych snesla i o kousilínek užší. Fascinující, člověk (čti přibližně humanoidní forma života) by řekl, že boty budou mít tvar čím dál stejný. Nebo mi metamorfujou nohy...
(Ano, není to nijak objevné a sdělovací hodnota je prakticky nulová. Ale přece nemůžu psát o fysice, když jí nerozumím... *konec interního pseudovtipu*)
sobota 15. června 2013
Ropoodra, Jaderlabe a Parodyje
Rozhodnuvši se dnes (včera) večer provést decentní rebordelisaci svého kutlochu, když už jsem teda zase jednou doma a nemusím se učit, učinila jsem několikero zásadních objevů. Patří mezi ně ponožka v knihovně (jedna moje černá lichá vypraná) a dílo zásadního nevýznamu. Popravdě řečeno se domnívám, že nikdy nemělo spatřit světlo světa, ale když už jsem jednou kdysi cosi tak obskurně obskurního spáchala, byla by možná škoda, kdybych tím neděsila lidi...
Tiše, tichounce. Krok sun krok. Hlavně opatrně, hlavně nenápadně. Na okamžik ustrnu ve stínu, ale zdá se, že mě nikdo nezpozoroval. Ti dva na sebe cení zuby jak hladoví psi. Jeden z nich opatrně sahá do kapsy, něco vytahuje - bleskový pohyb, který sotva zaznamenám - ostré světlo. Druhý zaskučí, vyskočí, otočí se k původci té záře - a on se začne třpytit...
Srdce mi zrychleně buší, ze záňadří vytahuji kuši, nasazuji šipku a snažím se zamířit. Ti dva jsou v pohybu, nemám šanci ho trefit. Už to nevydržím, vzlyknu - a teď se teprve vyděsím, museli mne slyšet! Naštěstí jsou plně zaujati bojem - svaly se napínají pod přiléhavými černými trikoty, nohy kmitají jak ve zběsilém tanci. Špičáky abnormálních rozměrů hází odlesky měsíčních paprsků. Tamto světlo už je dávno pryč... Blížím se, v pravé ruce malý natažený samostříl, v levačce stříbrnou dýku. Čím dál líp vidím na neutěšenou scénu, On, mého srdce šampon, prohrává. Spadl na zem a ta krvelačná bestie se na něj chce už už vrhnout, vyrvat mu srdce a sníst jej! Otřásám se tichým vztekem a jako bohyně pomsty zakleknu a zamířím. Šipka zahvízdla, prolétla vzduchem... Ne! Všiml si jí a uhnul, podezíravě se rozhlédl , rozběhl se mým směrem. Uzřel mne. Rychle odhazuji kuši, do ruky beru tesák. Připravuji se na nerovný souboj, už se však ani nebojím, můj život ztrácí smysl. Nebo ne? Možná má bratra, sestru? Ta myšlenka mi dodává sílu, soustřeďuji se jen na blížící se postavu. A to se mi stává osudným. Stáhl se okolo mne kruh krvelačných bestií. Blíží se bleskurychle, jako stahující se smyčka na krku odsouzence.
Zbraně mi padají z rukou, cítím nevýslovné ač bolestivé blaho. Z aorty mi prýští krev, upíři hodují, umírám.
Prudké vzdechy mi drásají hruď, mé skučení muselo probudit polovinu domu. Spolubydlící vpadne do mého pokoje, rozsvítí a mně zrak padne na plakát nad postelí. "Edwarde, ty žiješ." vydechnu s úlevou a pokojně upadám do spánku.
Po týdnu jdu vyhledat lékaře. Noc co noc zabíjí Drákula před mýma očima mou lásku, jediného, koho jsem kdy opravdu milovala.
Tiše, tichounce. Krok sun krok. Hlavně opatrně, hlavně nenápadně. Na okamžik ustrnu ve stínu, ale zdá se, že mě nikdo nezpozoroval. Ti dva na sebe cení zuby jak hladoví psi. Jeden z nich opatrně sahá do kapsy, něco vytahuje - bleskový pohyb, který sotva zaznamenám - ostré světlo. Druhý zaskučí, vyskočí, otočí se k původci té záře - a on se začne třpytit...
Srdce mi zrychleně buší, ze záňadří vytahuji kuši, nasazuji šipku a snažím se zamířit. Ti dva jsou v pohybu, nemám šanci ho trefit. Už to nevydržím, vzlyknu - a teď se teprve vyděsím, museli mne slyšet! Naštěstí jsou plně zaujati bojem - svaly se napínají pod přiléhavými černými trikoty, nohy kmitají jak ve zběsilém tanci. Špičáky abnormálních rozměrů hází odlesky měsíčních paprsků. Tamto světlo už je dávno pryč... Blížím se, v pravé ruce malý natažený samostříl, v levačce stříbrnou dýku. Čím dál líp vidím na neutěšenou scénu, On, mého srdce šampon, prohrává. Spadl na zem a ta krvelačná bestie se na něj chce už už vrhnout, vyrvat mu srdce a sníst jej! Otřásám se tichým vztekem a jako bohyně pomsty zakleknu a zamířím. Šipka zahvízdla, prolétla vzduchem... Ne! Všiml si jí a uhnul, podezíravě se rozhlédl , rozběhl se mým směrem. Uzřel mne. Rychle odhazuji kuši, do ruky beru tesák. Připravuji se na nerovný souboj, už se však ani nebojím, můj život ztrácí smysl. Nebo ne? Možná má bratra, sestru? Ta myšlenka mi dodává sílu, soustřeďuji se jen na blížící se postavu. A to se mi stává osudným. Stáhl se okolo mne kruh krvelačných bestií. Blíží se bleskurychle, jako stahující se smyčka na krku odsouzence.
Zbraně mi padají z rukou, cítím nevýslovné ač bolestivé blaho. Z aorty mi prýští krev, upíři hodují, umírám.
Prudké vzdechy mi drásají hruď, mé skučení muselo probudit polovinu domu. Spolubydlící vpadne do mého pokoje, rozsvítí a mně zrak padne na plakát nad postelí. "Edwarde, ty žiješ." vydechnu s úlevou a pokojně upadám do spánku.
Po týdnu jdu vyhledat lékaře. Noc co noc zabíjí Drákula před mýma očima mou lásku, jediného, koho jsem kdy opravdu milovala.
pondělí 27. května 2013
Zkoušková prokrastinace podruhé
Jak se do mého ubohého mozku snaží natlačit nové vědomosti, vytékají z něj pochybně tragikomické verše... Možná, že kdybych se nenacházela ve stavu lehké mentální inkompetence způsobené fakultou informatiky, ani by mne nenapadlo se s těmito výtvory někde sdíleti. Nicméně okolnosti jsou jiné...
po včerejším úpění
řekla jsem si s nadšením
unix tak zlý nebude
a pak - vítej přelude
krutě oktalová práva
zhatila můj přístup ráda
a tvoření souborů
dohnalo mne k odporu
noama teď ve výsměchu
nahradily i-uzly
a já zítra v pláči v spěchu
zjistím, že nic neumím
s hrnkem čaje dále pláci
shell mi bere chuti k práci
deklarace proměnné
k šílenství mne dožene
příkazová substituce
směje se mi o to více
co se snažím pochopit
jak to všechno musí být
neděle 26. května 2013
Takyprokrastinace
Čím blížeji jsou čím dál těžší zkoušky, tím víceji pláci, marně se snažíc zjistit, proč jsem sakra na přednáškách nedávala pozor, nebo si dokonce nepsala poznámky. V rámci tohoto konzumuji poněkud enormní množství piva, pročež má chuť učiti se klesá ještě více. Mé kognitivní schopnosti plácí ještě více než já a volají, že nejsem jejich radá. V rámci prokrastinace pak používám obskurní a neexistující tvary slov a říkám si, že konečně musím vymyslet svůj vlastní jazyk s obskurními pravidly, abych nemusela prznit svou mateřštinu. Nápadů už na to mám dost, problém je, že jsou rozstrkány na n+1 kusech papíru, přičemž lokace těchto fragmentů je neznáma.
Ehm.
A teď to hlavní, proč jsem se rozhodla vlastně něco sepsat (kromě nechuti k poznání Head-driven Phrase Structure Grammar :D), v rámci mentální relaxace jsem sepsala mentálně relaxovanou veršovánku...
Ehm.
A teď to hlavní, proč jsem se rozhodla vlastně něco sepsat (kromě nechuti k poznání Head-driven Phrase Structure Grammar :D), v rámci mentální relaxace jsem sepsala mentálně relaxovanou veršovánku...
umět úplin? už jen úpím!
poznámkami zrak svůj tupím
gramatiky se mi smějí
nad ně že nic lepší není
nad tím vším pak trůní Noam
směje se mi, že to nedám.
Nezajímavým faktem je, že jak tu, tak v Nebeské básni je jen po jedné čárce. Dalším nezajímavou skutečností je určitě také něco...
A po nějaké té hodině jsem pocítila nutkavou potřebu ve velebásni pokračovat... ehm^2
A po nějaké té hodině jsem pocítila nutkavou potřebu ve velebásni pokračovat... ehm^2
s hlavou v písku dále vyji,
HPSG proklínám
proč mě v dětství nezabili
příznaky se probírám
lexikon se mihnul kolem
výsměšně mi zamával
a potom si za topolem
bezkontextně pohrával
s vědomostmi zápolíce
po slze mi stéká líce
smysl dávno prchl zděšen
z třešně visí přioběšen
čtvrtek 23. května 2013
Trable s tribbly aneb PV123...
Jsa bytostí od přírody kritickou k vyjadřování ostatních, snad od nepaměti jsem inklinovala k opravování ostatních. Je smutnou pravdou, že dlouhou dobu byly i mé znalosti českého pravopisu značně omezeny (psala jsem jako idiot) a nyní to není o tolik lepší, nicméně nad příliš nekorektním písemným vyjadřování vyji.
Věřím tomu, že není informatik jako informatik a existují i tací, kteří se aspoň nechají opravovat, když už svou mateřštinu przní (minimálně jeden takový je a rozhodně se nejmenuje od Ž., to ani v nejmenším...). Faktem však zůstává, že většina technicky zaměřených existencí má k české kodifikaci poměrně laxní přístup (takové raději nebudu jmenovat, protože bych nikdy neskončila). Tím si vysvětluji, jak je možné, že v presentacích na Základy vizuální komunikace je tolik kuriosních chyb.
Slovo spracování mne dohnalo ke statusu na fakeboocích. Rozvýjení schopnosti mne však fascinuje natolik, že se mé schopnosti vnímat rozvyly... protože grafický design je sám o sobě názorem, stanoviskem a komentářem, což mi z jakéhosi záhadného důvodu připomíná Sandokana a výrok, že čaj není jen nápoj, to je světový názor, za kteroužto větou následovala douška Angličané dobyli svět pomocí čaje.
exempláře se dochovali
systém zkončil napůl cesty
rozvynula se římská kurzíva, texty se svazovali
a tolik a tolik chyb, že jsem byla nucena pláci a pláci a celé to skončí tak, že budu mít červené políčko v ISu...
neděle 19. května 2013
Smysluplnost je ze své podstaty nesmyslná
Jsem ve svém žití stižena mnoha tragickými skutečnostmi, například jím samým. Dneska jsem ke vší té tragedii přidala čtení novin. To aby ráno s kafem nebylo tak odporně positivní. Ale abych nebyla tak negativní, já oasa optimismu, přiznávám, že chvílemi jsem se velmi bavila. V lidovkách totiž byl článek o gender studies, pročež jsem se rozhodla, že to je rozhodně věc, kterou bych měla jíti studovati. Důvod je prostý. Jsouc od přírody alternativně normální, baví mne býti demagogem. Navíc irelevantní nápady mne mají raději než ty relevantní, pročež vymýšlení absolutně absurdně obskurních ptákovin by mi šlo pravděpodobně velmi, ba možná dokonce výjimečně dobře.
Jak o tom tak přemýšlím, asi bych byla ukamenována, ukřižována a upálena po prvním rozhovoru s nějakým hodně zapáleným studentem (jako městem, čili neutrum), ale přiznávám se, že by mě to bavilo. Všichni by na mne totiž zírali stejně, jako když jsme s M. na angličtině začaly presentaci na téma Peculiar deaths of fictional characters, tedy jako na dokonalé blázny. A mě tak baví být považována za divnou...
Mimochodem, dneska jsem poprvé nalezla ve svých Pravidlech Dodatky, pročež jsem zjistila, že slovo oáza lze skutečně psát jako oasa. Jsem nadšena. :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)