Když jsem včera přišla domů, dozvěděla jsem se, že mi umřela teta. (Někdy na podzim, tipuju listopad, jí diagnostikovali rakovinu.) Jsem asi ráda, že jsem dědu, když mi to říkal, netrpělivě nepřerušila, jak mívám ve zvyku, protože on ze sebe vypraví jednu myšlenku za dobu, co já pět a ještě si u toho dokážu obout boty.
Zprávu jsem přijala poklidně, přece jen jsem tetu až tak často nevídala. Nevěděla jsem moc, co na to mám říct, pouhé konstatování, že mne to nepřekvapuje, by asi vyznělo příliš morbidně -- zejména vůči někomu, komu právě umřela dcera. Nicméně když jsem posléze usedla k počítači, abych se pustila do práce, nějak jsem se ponořila do myšlenek o své bezcitnosti (tento termín používám ne zcela přesně, jsem celkem emocionálně založená), existenci boha a spoustě dalších věcí.
Nejsem ateista. Tím jsem si celkem jistá. Ostatně, když člověk vyrůstá v takovém prostředí jako já, je asi těžké se ateistou stát. Jenže, chodit do kostela jsem odmítala už v nějakých osmi devíti letech, aniž bych přesně věděla proč. Možná mám z nadměrného čtení literatury utkvělou představu, že lidi by měli takové věci mnohem víc prožívat. Víc, než jsem je prožívala já, což bylo prakticky nijak. Tak či onak, do kostela nechodím, ale jakmile se dostanu do ekumenické diskuse nebo sporu o špatnosti církve, není-li v dosahu žádný katolík, bojuji za stranu, s níž ve spoustě věcí nesouhlasím, a ani se do ní tak úplně neřadím.
V úterý byla maminka v Brně, protože v pondělí na tom byla teta špatně, tak ji mamka chtěla (ještě) vidět. Pak za mnou přišla s tím, že strejda vymyslel, že se za ni budem všichni modlit ve stejnou dobu. Že po mně nechce, abych se za ni modlila (nedávnou jsme doma řešily mou absenci správné víry), ale že bych si na ni mohla vzpomenout. V úterý jsem tu myšlenku zvládla udržet, byť asi půlhodinu před hodinou H. Ve středu jsem na to zapomněla jako na smrt. A člověk si tak nepomůže, aby v něm nezahlodala zcela iracionální myšlenka je to moje vina, já se za ni nepomodlila. Neni to tak, že bych té myšlence věřila, ale... napadla mne.
Včera v noci jsem dočetla To Kill s Mockingbird, Atticus tam Scout (své dceří) říká, že se musí vcítit do kůže ostatních, aby mohla pochopit jejich činy. Platí to pochopitelně i o emocích. Tohle mi vždycky v životě dělalo trochu problémy. Dejte mi knihu a samotu, a když budu v tom správném rozpoložení, klidně si zabrečím nad Janou Eyrovou. Když u toho bude dostatečná tma, zaslzím si i u filmu (pokud nebude příliš dojemný, to pak dostanu záchvat smíchu). Ale strčte mě mezi lidi a pokud projevím jinou emoci než obligátní naštvanost/pobavení, případně sympatii ke svému chlapci, je ve světě něco špatně. A taky se nedokážu vcítit do kůže někoho jinýho, když na to nemám klid a samotu.
Ale ani v klidu a samotě jsem se popravdě řečeno nezabývala tím, jaké to je stát se polosirotkem. (Možná to taky bude mít něco společného s tím, že já jsem nejstarší dcera, kdežto bratranec jedináček.) Jakože ano, napadlo mě, že nevím, jak bude vypadat život dvou jedinců, jakými jsou strýc s bratrancem (ale když to zvládli bez tety, když byla v nemocnici, musí to zvládnout i dál); ale tím tak moje úvahy o jiných končily. Spíš jsem řešila, jestli je špatné, je jsem vůči smrti své vlastní tety tak netečná, což nepěkně vypovídá o mém egoismu. Ale sebe jsem v podstatě vyřešila. Figurovala v tom i konverzace s chlapcem, ale -- jak je u mne typické -- odpověď jsem hledala v seriále(ch). V posledním díle první řady chodí všichni za Dariou, aby si s ní promluvili o smrti jednoho idiota. I feel bad about not feeling bad and that makes me feel terrible all over again. Daria Brittany řekla krom jiného that actually makes you a good person. (s01e13, The Misery Chick)
Když jsem ovšem takhle zanalyzovala své emoce (pan psycholog mi mám dojem říkal, že bych měla o emocích míň přemýšlet a víc je prožívat), přečetla jsem si dneska jeden
článek, který na fb sdílela jedna má známá osoba. Nesouhlasím s oním článkem, rozhodně ne 100%, ale v jednom má pravdu, respektive prezentuje zajímavý názor. Parafrázovala bych to asi tak, že antidepresive berou lidi, kteří se nedokážou smířit s realitou (plnou stresu). Musím říct, že tohle na mě celkem sedí. Ale myslím, že zmlknu a odejdu s dalším citátem z Dariy:
We both know I'm too smart and too sensitive to live in this world. (s02e08, Gifted)
A kdo by přemýšlel, kde jsem sebrala název, tak to je Cimrman. Myslím, že v říši hudby, ale jistá si nejsem.
