Posledních pár let je mou dobrou tradicí jezdit do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Jsou tam knížky a Martin Hilský, co víc si přát...
Letošek měl od roků předchozích jistou odlišnost, seznala jsem totiž, že musím nutně v Brodě přespat, abych stihla přednášky v nekřesťanské ranní hodiny. Domluvila jsem se tedy s tetou, že přespím u ní. V Brně mi půjčila klíče, neb nebyla doma... a já se mohla vydat na cestu.
Pominu barvité líčení situace, jak jsem prchala z hodiny maďarštiny, jak jsem si koupila svačinku a stihla vlak... Podstatné je, že když se večer zavíral veletržní palác (ehm, KD Ostrov), vyrazila jsem v doprovodu svého věrného Androida (čti 12leté sestry) směrem k tetě. Že jsme si zašly, protože jsme si vzpomněly, že by se nám hodila večeře je jedna věc. Pravá zábava začala, když jsme hledaly správnou odbočku. V jednu chvíli jsme se zastavily vedle hlavní silnice, vytáhla jsem telefon a meditovala nad mapou. A kde se vzal, tu se vzal, kolemjedoucí kamioňák na nás zatroubil a zamával nám. Nevysvětlitelné. (Taky proto, že jsem neměla červenou puntíkovanou sukni, nýbrž hnědou, ana je delší.)
Nevěnovaly jsme autům jezdícím okolo pozornost a pokračovaly po chodníku vzhůru. Po zvolení náhodné odbočky povedlo se nám najít nemocnici. Chvíli jsme se kolem ní motaly, než nám došlo, kudy tudy na blázinec. Šli jsme podél plotu, po chodníku vstříc správné bráně blázince... když tu kolem nás projelo auto. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby se z něj neozvalo něco, co mohlo být buď doprdele... nebo cokoliv jiného, třeba modlitba k Mardukovi. Po tomto zážitku jsme však našly správnou bránu a za ní dokonce i správný dům. A cestou nás nikdo neznásilnil, neokradl, neopil ani nepřepadl. Myslím ale, že to bylo jen díky našemu štěsí, že jsme nezvolily stejnou cestu, jakou jsme šly ráno zpět k veletrhu. Protože ulice před pěknou zdí a creepy lego panáčkem vypadala jako místní Bronx. A taky měla pekelně rozmlácený chodník, tak bychom si ještě ke všemu vymkly kotníky...
čtvrtek 23. října 2014
pondělí 15. září 2014
Kastrol není pošta
Nějak se mi stalo, že celkem umím česky. Lépe řečeno rozhodla jsem se přinat si, že umím česky výjimečně dobře. (Už se těším, kolik tady nasekám hrubek...) A ano, mám velké ego a velké starosti se svou jedinou dcerou, krásnou ale nemocnou princeznou... ehm.
Vážněji: hrozně kvetu ze spousty věcí, co lidi píší či říkají. Mezi mé oblíbence patří přivlastňovací zájmena, vazby být rád/vděčný a samozřejmě věčné problémy s některými konktrétními slovy. Ale nad vzdáváním holdu už jsem se holt rozčilovala na starém blogísečku a dalších slov je stejně moc...
Pošlu ti e-mail o tom, co je email
Já vím, že je to těžké, ale ta malá čárečka vedla pravého shiftu se občas hodí. Zejména na posílání elektronické pošty, protože vyrývat si zprávy do hrnců je těžce neefektivní a tuším, že i drahé. Píšeme e-maily [ímejli]. Co je email [emajl] si každý může vygooglit, rozhodně to ale není možná forma komunikace.
Jsem tomu ráda...
Teď nechám všechny ty výjimky, standardy a Himálaje plavat a přesunu se k věci, která mne trápí víc. Slovník české frazeologie a idiomatiky udává spojení být rád že a být vděčný za. Nic mezi tím podle něj neexistuje. A já s ním zcela souhlasím, být rád za je prostě špatně.
Má matka si obula své boty a utekla
Opravdu by mne zajímalo, kde se to vzalo, proč prostě lidi nemůžou správně používat svůj. Když přivlastňuju podmětu, použiju tohle kouzelné slůvko. Proto maminka utekla až poté, co si obula svoje, nikoli její boty.
Její boty by to byly v případě, že bych řekla Praštila jsem maminku pánvičkou a sebrala její boty. (Pozor: neexistující soutěž Poznej citát/parafrázi opět v provozu.)
Opil se, zbil ji a zbil jí i psa
Ono to opravdu není tak těžké. Kouzelník Akusativ je prostě přízemní. Proto se ve čtvrtém pádě píše v ji krátké i. Ten rozdíl tam je vidět, že? A oč by byl svět krásnnější, kdyby se čas od času někdo obtěžoval všimnout si toho.
A ano, je mi jasné, že když si to nikdo nepamatuje ze školy, nedokáže najít v prirucce nebo v Pravidlech, tak tady to bude k ničemu ještě víc... ale stejně, je to silnější než já... aneb jak říká tweet Přemýšlím, jak by lidi reagovali, kdybych jim na inzeráty v ISu odpovídala výčtem chyb, jichž se dopustili... tuším, že špatně :D
Vážněji: hrozně kvetu ze spousty věcí, co lidi píší či říkají. Mezi mé oblíbence patří přivlastňovací zájmena, vazby být rád/vděčný a samozřejmě věčné problémy s některými konktrétními slovy. Ale nad vzdáváním holdu už jsem se holt rozčilovala na starém blogísečku a dalších slov je stejně moc...
Pošlu ti e-mail o tom, co je email
Já vím, že je to těžké, ale ta malá čárečka vedla pravého shiftu se občas hodí. Zejména na posílání elektronické pošty, protože vyrývat si zprávy do hrnců je těžce neefektivní a tuším, že i drahé. Píšeme e-maily [ímejli]. Co je email [emajl] si každý může vygooglit, rozhodně to ale není možná forma komunikace.
Jsem tomu ráda...
Teď nechám všechny ty výjimky, standardy a Himálaje plavat a přesunu se k věci, která mne trápí víc. Slovník české frazeologie a idiomatiky udává spojení být rád že a být vděčný za. Nic mezi tím podle něj neexistuje. A já s ním zcela souhlasím, být rád za je prostě špatně.
Má matka si obula své boty a utekla
Opravdu by mne zajímalo, kde se to vzalo, proč prostě lidi nemůžou správně používat svůj. Když přivlastňuju podmětu, použiju tohle kouzelné slůvko. Proto maminka utekla až poté, co si obula svoje, nikoli její boty.
Její boty by to byly v případě, že bych řekla Praštila jsem maminku pánvičkou a sebrala její boty. (Pozor: neexistující soutěž Poznej citát/parafrázi opět v provozu.)
Opil se, zbil ji a zbil jí i psa
Ono to opravdu není tak těžké. Kouzelník Akusativ je prostě přízemní. Proto se ve čtvrtém pádě píše v ji krátké i. Ten rozdíl tam je vidět, že? A oč by byl svět krásnnější, kdyby se čas od času někdo obtěžoval všimnout si toho.
A ano, je mi jasné, že když si to nikdo nepamatuje ze školy, nedokáže najít v prirucce nebo v Pravidlech, tak tady to bude k ničemu ještě víc... ale stejně, je to silnější než já... aneb jak říká tweet Přemýšlím, jak by lidi reagovali, kdybych jim na inzeráty v ISu odpovídala výčtem chyb, jichž se dopustili... tuším, že špatně :D
sobota 23. srpna 2014
Zabijte to, já to nechci
Včera jsem důkladně pročítala twitter, hlavně zprávy někdy od předvčerejška až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít spát. Logicky mi tedy nemohl uniknout případ úmrtí v rumburské nemocnici. Zprávu jsem tak nějak zaregistrovala a dneska si o tom ještě víc přečetla v lidovkách. A všechno to čtení ve mně vyvolalo jednu zásadní otázku: proč není povolená euthanasie, když povolujeme potrat.
Jsem vychována v katolické rodině, kde se odsuzuje obé. (Tedy, obecně vzato, jsou to horká témata o nichž raději nekonversuji, takže třeba u potratu nemám představu, jak na to ten který člen rodu nahlíží konkrétně.)
Jedna z mých sester se ve škole relativně nedávno účastnila diskuze o pro a proti euthanasii, v podstatě se tam dva týmy snažily přeargumentovat. Když se připravovala, zmínila jsem, že jsem PRO. Načež se do mne sestry pustily spoustou argumentů proč je euthanasie špatná a jak by ji šlo zneužívat.
Avšak jakkoliv jsem pro euthanasii, k potratům přistupuji o něco zdrženlivěji. Souhlasím s tím, že pokud bude dítě nějak postižené, může se matka rozhodnout nenechat si je. Chápu, že pokud je dívka znásilněna a otěhotní, nechce to dítě donosit. Netuším, co bych v těchto situacích dělala a v žádné takové situaci se nechci ocitnout. Ale je tu ale. Proč máme právo rozhodovat o smrti někoho jiného, ale ne o smrti vlastní. V čem je to sakra jiné? Pořád jde o to, že někdo umře. Lidská bytost, která by jako taková měla mít svá práva. Svá, tedy že o sobě bude moci rozhodovat sama, i když jen v rámci nějakých společensky uznávaných norem.
Leckdo asi argumentuje tím, že zárodek není člověk. Ale pokud už jednou zárodkem je, tak narození je přirozeným vývojem, stejně jako se z dítěte stává dospělý a zabít dítě je nechutné, neuvěřitelně zlé, kruté, barbarské... A že to odnese chudák matka, v jejímž těle to malé cosi je? Je to sice možná ošklivé, ale pokud se nejedná o znásilnění, tak tím, že žena souloží se tak nějak automaticky vystavuje riziku, že může otěhotnět... Holt příroda je svině a rozmnožování funguje jak funguje. A s tím prostě každá musí tak nějak počítat (i když si to třeba nechce připustit). A přesto může říct zabijte to, já to nechci.
Když můžu nechat zabít svoje dítě, proč nemůžu nechat zabít sebe? Proč nemůžu být soudcem sama sobě, ale jen svému potomstvu? Co mi dává tu moc nad životem ostatních, ale ne nad životem mým? Stát? Ne, nedává to smysl, ať se na to koukám jak chci.
Pokud ta mrtvá z rumburské nemocnice onu zdravotní sestru prosila, aby jí pomohla umřít, patří dané sestře můj velký obdiv, že se obětovala pro někoho jiného, protože dle zákona za to půjde sedět. Pokud o to požádána nebyla a zabila ji, pak je vrah. Což je neomluvitelné. A jestli je to celé jen velký omyl, velké zdravotnické pochybení nebo informační šum, potom chudáci všichni do případu zatažení... ale aspoň mi to dalo námět k zamyšlení.
středa 18. června 2014
Literatury, úklidy a práce
Bod třetí, práce
Když mi tak nějak skončilo zkouškový (díky bohu a tetičce paměti, že jsem tu morfologii neopakovala znovu), usoudila jsem, že je nejvyšší čas začít si hledat práci, abych měla z čeho žít. Napsala jsem dva maily a čekala na reakci. Přišla. Teď čekám na další reakci z práce č. 1. Z práce č. 2 jsem byla dnes na pohovoru... bavila jsem se s informatikem o lukostřelbě, a to všechno kvůli batohům. Jsem zvědavo, jak to vše dopadne... Nicméně fakt, že jsem byla první (byť nevím z kolika), kdo byl schopen poslat úkol v pdfku, je poněkud zarážející.
Do práce č. 2 (pojednávám o ní v minulém výšplechtu) jsem poslala i rozkošný komiks... (To pro ty náhodné existence, co mne neznají a ještě ho neviděly.) Jeho tvorba byla ovlivněna přibližně-pohádkou Než zazvoní zvonec (vřele doporučuji), mou neschopností číst, a sobotním hraním fotbalu na rodinném sraze. A když o tom tak přemýšlím, tak i ta Korektorská cvičení do něj zasáhla...
Bod druhý, úklidy
V rámci prokrastinace, nudy a pocitu, že bych mohla dělat něco užitečného, rozhodla jsem si udělat pořádek (nebo spíš zmenšit chaos) ve starých studijních materiálech. Zjistila jsem, že chaos by se pomalu mohl stát mým druhým jménem. Našla jsem materiály z exkurse do Českého národního korpusu. Byly mezi Matematickými základy informatiky... Pak jsem potkala ještě Praslovanštinu v Základech matematiky a informatiky pro humanitní obory II, konkrétně u teorie grafů.
Pak jsem vyházela spoustu starého papíru (čeká, až přestanu být líná na procházku ke kontejneru) a zjistila, že jsem před lety (tak rokem asi) dělala dědovi nějakou pseudokorekturu k Humanae Vitae... Níže se nachází má velice tematická malba ze zadní strany strany 22, která vnikla, domnívám se, během exkurse do Českého rozhlasu.
Bod první, literatury
Když jsem zjistila, že než najdu práci, mám spoustu času, vrhla jsem se na čtení. Začala jsem tím, že jsem konečně dočetla Most přes řeku Kwai (a už den poté, co jsem jej dočetla, jsem zjistila, co znamená zkratka POW). Pak jsem se vrhla (k velkému maminčinu nadšení) na C. S. Lewise a Velký rozvod nebe a pekla, pročež jsem, ke svému velkému nepřekvapení, seznala, že aspoň podle téhle knihy skončím v pekle. Jsem zvědava, co zjistím, až si jednou přečtu Rady zkušeného ďábla.
Po Lewisovi, jsem se vrhla na něco lehčího, na Čaroděje ze země Oz. U toho jsem se chvílemi celkem bavila... a chvílemi nestačila zírat. Ale je to celkem dobře wtf dílo, i když svému dítěti bych to asi půjčila až už nebude dítě.
Když už jsem byla tak krásně rozečtená, rovnou jsem se vrhla na Volání Cthulhu, k jehož přečtení jsem se chystala už taky nějaký ten pátek. Z nějakého záhadného důvodu mi věta Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn až na ty apostrofy připomíná velštinu. Možná se nakonec naučím i jak se ta velština vyslovuje, když nad tím tak přemýšlím.
Před Kutulůlem jsem přečetla Gaimanovo Only the End of the World Again (tady z hlavy český překlad nedám), to bylo pěkný, ale po Oceánu na konci uličky bych čekala něco víc. (Oceán je asi jediný, co jsem předtím od Gaimana četla, nepočítám-li Dobrá znamení, která napsali s Pratchettem). Po Kutululů jsem si přečetla Knihu hřbitova, kterou jsem ocenila víc než konec světa... a vyvolala ve mně silnou chuť vydat se na hřbitov.
Teď čtu Mechanický pomeranč. A ta kniha se nedá číst na jeden zátah, jako ty předchozí. Jednak je to náročný na angličtinu (je tam moc ruštiny), jednak je to... skoro dost krušný. Ne, že bych to nečekala, viděla jsem film, ale není to taková ta typická oddechová literatura, holt. A učinila jsem zásadní zjištění: Kubrick má zásadní problém v malými dívkami.
Chápu, že je to obtížně proveditelné, a aby to bylo opravdové tak i tak trochu úplně nelegální, ale jak byla v Lolitě Lolita moc stará, tak byly v Mechanickém pomeranči příliš staré ty dvě dívky, co s nimi Alex pelešil. Podle knížky jim bylo tak deset. Podle filmu bych je tipovala klidně na dvacet. (Aspoň co si z toho tak pamatuju.)
A to by bylo asi všechno, co mám dnes na srdci. Howgh.
Když mi tak nějak skončilo zkouškový (díky bohu a tetičce paměti, že jsem tu morfologii neopakovala znovu), usoudila jsem, že je nejvyšší čas začít si hledat práci, abych měla z čeho žít. Napsala jsem dva maily a čekala na reakci. Přišla. Teď čekám na další reakci z práce č. 1. Z práce č. 2 jsem byla dnes na pohovoru... bavila jsem se s informatikem o lukostřelbě, a to všechno kvůli batohům. Jsem zvědavo, jak to vše dopadne... Nicméně fakt, že jsem byla první (byť nevím z kolika), kdo byl schopen poslat úkol v pdfku, je poněkud zarážející.
Do práce č. 2 (pojednávám o ní v minulém výšplechtu) jsem poslala i rozkošný komiks... (To pro ty náhodné existence, co mne neznají a ještě ho neviděly.) Jeho tvorba byla ovlivněna přibližně-pohádkou Než zazvoní zvonec (vřele doporučuji), mou neschopností číst, a sobotním hraním fotbalu na rodinném sraze. A když o tom tak přemýšlím, tak i ta Korektorská cvičení do něj zasáhla...
Bod druhý, úklidy
V rámci prokrastinace, nudy a pocitu, že bych mohla dělat něco užitečného, rozhodla jsem si udělat pořádek (nebo spíš zmenšit chaos) ve starých studijních materiálech. Zjistila jsem, že chaos by se pomalu mohl stát mým druhým jménem. Našla jsem materiály z exkurse do Českého národního korpusu. Byly mezi Matematickými základy informatiky... Pak jsem potkala ještě Praslovanštinu v Základech matematiky a informatiky pro humanitní obory II, konkrétně u teorie grafů.
Pak jsem vyházela spoustu starého papíru (čeká, až přestanu být líná na procházku ke kontejneru) a zjistila, že jsem před lety (tak rokem asi) dělala dědovi nějakou pseudokorekturu k Humanae Vitae... Níže se nachází má velice tematická malba ze zadní strany strany 22, která vnikla, domnívám se, během exkurse do Českého rozhlasu.
Bod první, literatury
Když jsem zjistila, že než najdu práci, mám spoustu času, vrhla jsem se na čtení. Začala jsem tím, že jsem konečně dočetla Most přes řeku Kwai (a už den poté, co jsem jej dočetla, jsem zjistila, co znamená zkratka POW). Pak jsem se vrhla (k velkému maminčinu nadšení) na C. S. Lewise a Velký rozvod nebe a pekla, pročež jsem, ke svému velkému nepřekvapení, seznala, že aspoň podle téhle knihy skončím v pekle. Jsem zvědava, co zjistím, až si jednou přečtu Rady zkušeného ďábla.
Po Lewisovi, jsem se vrhla na něco lehčího, na Čaroděje ze země Oz. U toho jsem se chvílemi celkem bavila... a chvílemi nestačila zírat. Ale je to celkem dobře wtf dílo, i když svému dítěti bych to asi půjčila až už nebude dítě.
Když už jsem byla tak krásně rozečtená, rovnou jsem se vrhla na Volání Cthulhu, k jehož přečtení jsem se chystala už taky nějaký ten pátek. Z nějakého záhadného důvodu mi věta Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn až na ty apostrofy připomíná velštinu. Možná se nakonec naučím i jak se ta velština vyslovuje, když nad tím tak přemýšlím.
Před Kutulůlem jsem přečetla Gaimanovo Only the End of the World Again (tady z hlavy český překlad nedám), to bylo pěkný, ale po Oceánu na konci uličky bych čekala něco víc. (Oceán je asi jediný, co jsem předtím od Gaimana četla, nepočítám-li Dobrá znamení, která napsali s Pratchettem). Po Kutululů jsem si přečetla Knihu hřbitova, kterou jsem ocenila víc než konec světa... a vyvolala ve mně silnou chuť vydat se na hřbitov.
Teď čtu Mechanický pomeranč. A ta kniha se nedá číst na jeden zátah, jako ty předchozí. Jednak je to náročný na angličtinu (je tam moc ruštiny), jednak je to... skoro dost krušný. Ne, že bych to nečekala, viděla jsem film, ale není to taková ta typická oddechová literatura, holt. A učinila jsem zásadní zjištění: Kubrick má zásadní problém v malými dívkami.
Chápu, že je to obtížně proveditelné, a aby to bylo opravdové tak i tak trochu úplně nelegální, ale jak byla v Lolitě Lolita moc stará, tak byly v Mechanickém pomeranči příliš staré ty dvě dívky, co s nimi Alex pelešil. Podle knížky jim bylo tak deset. Podle filmu bych je tipovala klidně na dvacet. (Aspoň co si z toho tak pamatuju.)
A to by bylo asi všechno, co mám dnes na srdci. Howgh.
sobota 14. června 2014
Nepracuji. Tečka
Za normálních okolností jsem schopna psát bláboly ve víceméně jakémkoliv množství - proto mne na gymplu jako jednu z mála bavily slohovky, vždycky jsem vymyslela nějaký strašlivý blábol, natřikrát ho přepsala a stvořila něco hloupého, za co jsem dostala jedničku (nejednalo-li se o charakteristiku, ana mne nebavila). Ehm, ono je asi jasné, že to tak je, proto mám svůj mocinky blogískovatý blogísek...
Nějak mne ale nenapadlo, že když se budu snažit získat si aspoň nějaké finance, budu k tomu potřebovat psát bláboly, které mají nějakou strukturu - a to jen proto, abych tu práci mohla získat. A pochopitelně zrovna v okamžiku, kdy potřebuju něco zkomponovat, zjistím, že mám totální zásek a nejsem schopna napsat nic relevantního... jen hromadu blábolů, které mne sice psát baví, ale asi bych je úplně nechtěla číst. (Ano, ty bláboly jsou to, co právě čtete, snažím se odstranit svůj blok blogem, myslím, že by mi víc pomohlo líp strukturovat, co se pokouším psát, ale to by... nezahrnovalo prokrastinaci a dostatek trojteček.) (A závorek.)
Inu, život je pes a my jeho patník. A doufám, že najdu práci jako korektor a začnu si být aspoň trochu jistá, jak se věci píší...
Krosně zdar!
Nějak mne ale nenapadlo, že když se budu snažit získat si aspoň nějaké finance, budu k tomu potřebovat psát bláboly, které mají nějakou strukturu - a to jen proto, abych tu práci mohla získat. A pochopitelně zrovna v okamžiku, kdy potřebuju něco zkomponovat, zjistím, že mám totální zásek a nejsem schopna napsat nic relevantního... jen hromadu blábolů, které mne sice psát baví, ale asi bych je úplně nechtěla číst. (Ano, ty bláboly jsou to, co právě čtete, snažím se odstranit svůj blok blogem, myslím, že by mi víc pomohlo líp strukturovat, co se pokouším psát, ale to by... nezahrnovalo prokrastinaci a dostatek trojteček.) (A závorek.)
Inu, život je pes a my jeho patník. A doufám, že najdu práci jako korektor a začnu si být aspoň trochu jistá, jak se věci píší...
Krosně zdar!
pondělí 26. května 2014
Jsem malé volátko
Milý blogísku,
Tvá
malá a cynická
zatímco se spousta mých náhodných známých a podobné verbeže pokoušela upéct, ubít a tak podobně na Pi Bitvě pěti armád, bojovala jsem já se svou leností, lexikologií a drby. Možná že to víš, nicméně raději Ti oznamuji, že jsem byla ve volební komisi. Potkala jsem se tam s celou svou rodinou, i prvovoličkou sestrou číslo jedna - než odjela umírat, ale jinak tam lidí bylo spíš málo - celá naše rodina (ta s právem volit tedy) činila více než jedno procento... asi tak přibližně úplně přesně 1,1441647597254004576659038901602 %. A to celková volební účast byla 19%, přesněji 19,22196796338672768878718535469%. Kdyby přišlo o 3,4 člověka více, dosáhli bychom 20 %... ale lidi jsou lemry líné.
Nicméně dost už s matematikou, věřím, milý blogísku, že ta Tě až tak nebaví. Možná bys raději slyšel co se v té komisi dělo. Mohl by sis to přečíst na twitteru, ale stejně tam není všechno, ten informuje hlavně o nepoužitelnosti mého kola... a o nedostatečnosti veřejného osvětlení u nás na vsi.
Takže k věci. Byla jsem podrobena bolestivému výslechu ohledně odsunu Němců... ehm, stěhování naší rodiny. A víš, co překvapilo mne samou? Že jsem v neděli zjistila, že všechny informace, které jsem doposud měla - a z nichž jsem místní komunistce nevyzradila žádnou - jsou mi úplně k ničemu, protože stejně nakonec budeme bydlet úplně jinde. Možná.
Ale teď už konečně k těm zajímavým drbům - stále ještě - po těch skoro jednadvaceti letech, co tam žiju - neznám většinu místního osazenstva. Většina barvitého místního koloritu známého i mně však přišla - chronický dělač problémů, částečný blázen i náboženský fanatik, jenž nám přišel říct, že se v roce 1917 zjevila Panna Maria ve Fatimě a varovala před Ruskem... a že za to všechno mohli Rockefellerové. Dále jsem se - už ovšem ze zdrojů zcela komisních - dozvěděla, kteří lidé mají sklony k alkoholismu (pouze jeden z nich přišel k volbám), kdo bude mít svatbu (rozmysli se Jíra rozmysli, který není zmíněn tuhle), a že se můj bratr, když byl kdys v naší komisi, červenal. Přiznávám, že pokud se tam topilo, asi ho chápu. Vskutku, blogísku, čteš dobře. V pátek, kdy teploty dosahovaly chuti na zmrzlinu i u normálních lidí, se v zasedačce aka volební místnosti topilo, vopravdu, nekecam. Naštěstí jsme poslali pana starostu do obchodu, takže jsme měli dostatek vody a mohli jsme se pokojně potit aniž bychom omdleli.
Taky jsem frau za komunisty opravovala ruštinu... ale mám teď takový nejasný pocit, že špatně. Inu, nevěřit ničemu a nikomu, měli jsme radši hrát město-moře. Hádám, blogísku, že si myslíš, jsem tak trochu trpilama. Máš naprostou pravdu.
Už bych ty plky o volbách mohla skončit, co? Spočítali jsme všechny ty hlasy (byly všechny platné, kupodivu) a já si mohla užívat pocitu mentální nadřazenosti, když jsem zapisovatelce a starostovi radila s počítačem... Nakonec jsme otevřeli tu láhev vína, co pan starosta koupil a já z ní nafasovala nejvíc, protože jsem neutekla. Takže se mi pak doma pekelně nechtělo učit. Místo toho jsem mikrobratru uklidila skříň. Jak moc špatný nápad to byl ukáže až čas a IS.
Inu, měj se, drahý blogísku, doufám, že se máš dobře a brzo mi napiš.
Tvá
malá a cynická
pátek 23. května 2014
O conu bez conu. Na dálný západ!
Říkala jsem si letos, že bych mohla zkusit tyhlety Animefesty, když už jsou v těch Brnech kde jsou i já, a budou tam lidi, z nichž občas nějaké i znám. A co se nestalo... AF se kryl s JF AD, takže jsem se místo chlastání v Brně rozhodla věnovat své těžce vydřené peníze ČD a zamířit na larp hezky k Boleslavi. Takový byl plán, realita byla však úplně stejná... Jen trochu komplikovanější. A samozřejmě obsahovala méně zkratek a víc slov.
Kdo byl na AFku, nepochybně si povšiml krásné TwitterWall, na níž bylo krom jiných i mé jméno. (Nenaučit se kvůli tomu zafrelenýmu tentononcu ve fotošopu, tak se k tomu skromně nehlásim, ale... ale.)
Výše zmíněný zafrelený tentononc byl důvodem mé přítomnosti na conu před conem, museli jsme totiž zjistit, jestli bude vše fungovat jak má - což pochopoitelně nefungovalo. A aby toho nebylo málo, nefungovala jsem ani já. Den předtím jsem totiž měla sraz se starým kamarádem, s nímž jsem se neviděli skoro osm let (tak bez roku, dvou), tak jsme si povídali, pili pivo a nebylo špatné, tak jsem ta piva měla nakonec čtyři. To by nebylo tak zlé, kdyby se pak nějaký nejmenovaný edison nerozhodl, že chce taky pivo, a nepřesvědčil mne, abych s ním šla na jedno další. Nešla bych, ale argument, že mne zve, byl mocnější než můj nezdravý rozum.
Ve čtvrtek ráno jsem byla pochopitelně čilá jako rybička a do toho jsem se dozvěděla, že Xim s Aurim budou na Výstavišti někdy od deseti, což implikovalo, že bychom tam měli dorazit i já s edim... A to jsem si ještě musela sbalit věci na víkend, na již zmiňovaný larp přes půl republiky.
Někdy po jedenácté ranní jsme už byli všichni společně v rotundě. Pochopitelně zatím nebylo na čem zkoušet, zda tentononc funguje, takže jsme tam další dvě hodiny seděli. Po těchto dvou hodinách jsme konečně došli k tomu, proč jsme přišli. Další dvě hodiny trvalo spustit a znovuzfunkčnit tentononc. Takže hoši programovali a já meditovala nad tím, proč mi při každém pokusu o programování klesne inteligenční kvocient o přibližně 50 bodů. (Což by ze mne v inkriminovanou sobotu udělalo slintající stvůře, protože kocovina mé inteligenci také nesvědčí. Nakonec však věc fungovat začala a my se konečně mohli jít najíst a nakonec jsem i stihla vlak a cestou od vlaku menší lingvistickou diskusi s velkým bratrem. (Lingvisti zasraní, já bych to střílela na potkání.)
Na ničem z toho sice vůbec nezáleží, ale bylo fajn poletovat předconem, užívat si toho, že na conu nebudu a dokonce dostat VIP cedulku (přičemž ona zkratka může znamenat ledacos, od velmi infantilní persóny přes výjimečně inteligentního pitomce a vhodně informovaného papouška až k válečně integrovanému paravánu).
A k víkendu samému - jak jsem již avisovala, nacházela jsem se u dálných Boleslaví na Jarním festivalu Academie draconicy (to dodávám pro všechny případné stalkery, ačkoliv zrovna sebe bych fakt nestalkovala, nepřipadám si příliš stalkogenická).
Velice zajímavou věcí bylo balení. Vzhledem k tomu, že jsem z Brna odjížděla narychlo, povedlo se mi v něm nechat nejen sukni (kterou jsem až tak nutně nepotřebovala, protože další larpovou chovám doma), ale i spacák. Naše osmičlenná rodina pochopitelně vlastní 3 relativně použitelné spacáky, z nichž jeden, ten můj, dlel v Brně a další dva jsou buď někde v Praze zašantročené velkým bratrem... nebo ztraceny v nenávratnu. Naštěstí jsem věděla, že to důležitější, tedy stan, mám zajištěné. Až do poslední chvíle jsem ale netušila, jestli má ctěná sestra a její hoch budou mít stan vlastní, nebo se budeme tulit, takže balení bylo plné napětí. Navíc jsem ještě potřebovala zajistit jídlo pro sebe i sestru, která (zvíře jedno ubohé), musela do školy. I vydala jsem se do přibližně 5,5 kilometru vzdálené osady už snad dvacet let drze se honosící titulem města. To město bych tomu útvaru i odpustila, ne už to, že leží pod naší vesnicí, takže když jedu domů, jedu do kopce. Navíc většinou proti větru... a aby toho nebylo málo, můj věrný (a jediný) dopravní prostředek, kolo, lehce selhal, neb odmítl přehazovat, takže jsem větší polovinu času šlapala jako magor, abych nestála na místě.
Nakonec jsem se však dostala domů, uvařila lahodný těstovinový salát, abychom nepomřely hlady a dokonce se mi povedlo sbalit vše co bylo třeba - nebýt hodin matematiky na střední i vysoké škole, nikdy bych to nesvedla, neb bych nebyla obeznámena s matematickou indukcí a na to navazující teorií že vejde se-li někam n-tá věc, tak n+1. taky. Nakonec - navzdory mým očekáváním - se stihla sbalit i sestra, bratr nás mohl odvézt na vlak. Dokonce jsme našly i svého random guye na cestu do dálných míst skutečného konání...
Z místa dění je pochopitelně důležité je zmínit, že jsem šla na pivo. Důležité je to proto, že ačkoliv jsem na daném místě byla již popáté (tuším), bylo to teprve podruhé, co jsem byla ve vedlestojící hospodě a poprvé, co jsem si tam dala pivo. A taky jsem uzřela, jak sestřin chlapec tahá řečenou přes plot, což byl pohled celkem zábavný.
Z podakcí na akci jsem se zúčastnila jen jedné (pokud nepočítám podpodakce jako jezení lívanců, nošení dřeva a prokrastinační úklid tábora místo učení se dialektologie). Cti mé přítomnosti se dostalo Moytuře, kterou jsem si i jako nehráč náramně užila, protože jsem mohla beztrestně vyluzovat podivné zvuky v nočním lese, být pravá ruka (polo)bohyně, sarkastický hlásek (jakožto alterego pravé ruky) a strom nadávající hráčům do kůrovců. Jako strom jsem opět zjistila, že být grammar nazi proslavený svým grammarnaziovstvím je obousečná zbraň, neb bylo ubohému týranému stromu, jemuž hrozilo skácení, jako vrbě pošeptáno „datumu, datumu, datumu“. Na druhou stranu ale bylo zábavné provádět později u ohně korekturu a koukat, jak mi lidi zírají přes rameno a nevidí chyby v textu, který byl dosti zelený, proškrtaný a přepsaný...
Když jsem se v neděli vrátila domů, byla jsem špinavá, hladová, chudá, unavená a pekelně se mi nechtělo vůbec nic, ale stejně to bylo epické, skvělé a víc mama-fightů a sarkastických hlásků do dalších her. A v příští pětiletce méně předmětů na informatice.
PeS: Ano, mám ráda dlouhá souvětí a dokud nebudu psát bakalářku, tak se jich nevzdám, protože dlouhá souvětí jsou těžká na pochopení, špatně se čtou, proto mne nikdo nebude číst, což není škoda, protože bagr a protože mne baví být divná a stavět se do posice pochybného intelektuála, případně nepochopeného (či nepochopitelného) intelektuála, ačkoli ve skutečnosti bych měla být spíš klasifikována jako psychopat či psychotik a to ještě se sebevražednými tendencemi, čili ano, dlouhá souvětí skutečně miluji, říkala jsem to. (Ehm. Smajlík?)
Kdo byl na AFku, nepochybně si povšiml krásné TwitterWall, na níž bylo krom jiných i mé jméno. (Nenaučit se kvůli tomu zafrelenýmu tentononcu ve fotošopu, tak se k tomu skromně nehlásim, ale... ale.)
Výše zmíněný zafrelený tentononc byl důvodem mé přítomnosti na conu před conem, museli jsme totiž zjistit, jestli bude vše fungovat jak má - což pochopoitelně nefungovalo. A aby toho nebylo málo, nefungovala jsem ani já. Den předtím jsem totiž měla sraz se starým kamarádem, s nímž jsem se neviděli skoro osm let (tak bez roku, dvou), tak jsme si povídali, pili pivo a nebylo špatné, tak jsem ta piva měla nakonec čtyři. To by nebylo tak zlé, kdyby se pak nějaký nejmenovaný edison nerozhodl, že chce taky pivo, a nepřesvědčil mne, abych s ním šla na jedno další. Nešla bych, ale argument, že mne zve, byl mocnější než můj nezdravý rozum.
Ve čtvrtek ráno jsem byla pochopitelně čilá jako rybička a do toho jsem se dozvěděla, že Xim s Aurim budou na Výstavišti někdy od deseti, což implikovalo, že bychom tam měli dorazit i já s edim... A to jsem si ještě musela sbalit věci na víkend, na již zmiňovaný larp přes půl republiky.
Někdy po jedenácté ranní jsme už byli všichni společně v rotundě. Pochopitelně zatím nebylo na čem zkoušet, zda tentononc funguje, takže jsme tam další dvě hodiny seděli. Po těchto dvou hodinách jsme konečně došli k tomu, proč jsme přišli. Další dvě hodiny trvalo spustit a znovuzfunkčnit tentononc. Takže hoši programovali a já meditovala nad tím, proč mi při každém pokusu o programování klesne inteligenční kvocient o přibližně 50 bodů. (Což by ze mne v inkriminovanou sobotu udělalo slintající stvůře, protože kocovina mé inteligenci také nesvědčí. Nakonec však věc fungovat začala a my se konečně mohli jít najíst a nakonec jsem i stihla vlak a cestou od vlaku menší lingvistickou diskusi s velkým bratrem. (Lingvisti zasraní, já bych to střílela na potkání.)
Na ničem z toho sice vůbec nezáleží, ale bylo fajn poletovat předconem, užívat si toho, že na conu nebudu a dokonce dostat VIP cedulku (přičemž ona zkratka může znamenat ledacos, od velmi infantilní persóny přes výjimečně inteligentního pitomce a vhodně informovaného papouška až k válečně integrovanému paravánu).
A k víkendu samému - jak jsem již avisovala, nacházela jsem se u dálných Boleslaví na Jarním festivalu Academie draconicy (to dodávám pro všechny případné stalkery, ačkoliv zrovna sebe bych fakt nestalkovala, nepřipadám si příliš stalkogenická).
Velice zajímavou věcí bylo balení. Vzhledem k tomu, že jsem z Brna odjížděla narychlo, povedlo se mi v něm nechat nejen sukni (kterou jsem až tak nutně nepotřebovala, protože další larpovou chovám doma), ale i spacák. Naše osmičlenná rodina pochopitelně vlastní 3 relativně použitelné spacáky, z nichž jeden, ten můj, dlel v Brně a další dva jsou buď někde v Praze zašantročené velkým bratrem... nebo ztraceny v nenávratnu. Naštěstí jsem věděla, že to důležitější, tedy stan, mám zajištěné. Až do poslední chvíle jsem ale netušila, jestli má ctěná sestra a její hoch budou mít stan vlastní, nebo se budeme tulit, takže balení bylo plné napětí. Navíc jsem ještě potřebovala zajistit jídlo pro sebe i sestru, která (zvíře jedno ubohé), musela do školy. I vydala jsem se do přibližně 5,5 kilometru vzdálené osady už snad dvacet let drze se honosící titulem města. To město bych tomu útvaru i odpustila, ne už to, že leží pod naší vesnicí, takže když jedu domů, jedu do kopce. Navíc většinou proti větru... a aby toho nebylo málo, můj věrný (a jediný) dopravní prostředek, kolo, lehce selhal, neb odmítl přehazovat, takže jsem větší polovinu času šlapala jako magor, abych nestála na místě.
Nakonec jsem se však dostala domů, uvařila lahodný těstovinový salát, abychom nepomřely hlady a dokonce se mi povedlo sbalit vše co bylo třeba - nebýt hodin matematiky na střední i vysoké škole, nikdy bych to nesvedla, neb bych nebyla obeznámena s matematickou indukcí a na to navazující teorií že vejde se-li někam n-tá věc, tak n+1. taky. Nakonec - navzdory mým očekáváním - se stihla sbalit i sestra, bratr nás mohl odvézt na vlak. Dokonce jsme našly i svého random guye na cestu do dálných míst skutečného konání...
Z místa dění je pochopitelně důležité je zmínit, že jsem šla na pivo. Důležité je to proto, že ačkoliv jsem na daném místě byla již popáté (tuším), bylo to teprve podruhé, co jsem byla ve vedlestojící hospodě a poprvé, co jsem si tam dala pivo. A taky jsem uzřela, jak sestřin chlapec tahá řečenou přes plot, což byl pohled celkem zábavný.
Z podakcí na akci jsem se zúčastnila jen jedné (pokud nepočítám podpodakce jako jezení lívanců, nošení dřeva a prokrastinační úklid tábora místo učení se dialektologie). Cti mé přítomnosti se dostalo Moytuře, kterou jsem si i jako nehráč náramně užila, protože jsem mohla beztrestně vyluzovat podivné zvuky v nočním lese, být pravá ruka (polo)bohyně, sarkastický hlásek (jakožto alterego pravé ruky) a strom nadávající hráčům do kůrovců. Jako strom jsem opět zjistila, že být grammar nazi proslavený svým grammarnaziovstvím je obousečná zbraň, neb bylo ubohému týranému stromu, jemuž hrozilo skácení, jako vrbě pošeptáno „datumu, datumu, datumu“. Na druhou stranu ale bylo zábavné provádět později u ohně korekturu a koukat, jak mi lidi zírají přes rameno a nevidí chyby v textu, který byl dosti zelený, proškrtaný a přepsaný...
Když jsem se v neděli vrátila domů, byla jsem špinavá, hladová, chudá, unavená a pekelně se mi nechtělo vůbec nic, ale stejně to bylo epické, skvělé a víc mama-fightů a sarkastických hlásků do dalších her. A v příští pětiletce méně předmětů na informatice.
PeS: Ano, mám ráda dlouhá souvětí a dokud nebudu psát bakalářku, tak se jich nevzdám, protože dlouhá souvětí jsou těžká na pochopení, špatně se čtou, proto mne nikdo nebude číst, což není škoda, protože bagr a protože mne baví být divná a stavět se do posice pochybného intelektuála, případně nepochopeného (či nepochopitelného) intelektuála, ačkoli ve skutečnosti bych měla být spíš klasifikována jako psychopat či psychotik a to ještě se sebevražednými tendencemi, čili ano, dlouhá souvětí skutečně miluji, říkala jsem to. (Ehm. Smajlík?)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)