básně sbírá

Když jsem si sem posledně hodila veselou duchaprázdnou básničku, tak sem dám i jednu duchaplnější. Ne teda o moc, ale... znáte mne.

Mamince to připadalo něco od Žáčka, sestře od Plíhala. Mně to přišlo jako moje. Nevim, no, suďte sami...

Na loukách básně sbírá
a pak je suší.
Má plán –
bude prodávat instantní
poetickou duši.

(A kdyby vás to opravdu zajímalo, ano, byla jsem v silném pokušení nacpat tam čtverčíkovou pomlčku místo půlčtverčíkové. Ale řekla jsem si, že přece jen nejsem Emily Dickinson.)

pojézije

Už zase úplňká
Lkám Je k půl druhý k ránu
Spát jsem šla o půlnoci a teď se ptám
Už zase úplňká?

Chvála hlouposti

Nemyslím si, že by bylo správné snažit se dosáhnout toho, aby všichni při maturitě psali stejně obyčejné slohy bez jediné aspoň rádoby originální myšlenky. Protože já byla vždycky jiná a mám radši vymýšlení si než vyrovnávání se s realitou, psala jsem umělecké vyprávění. Asi jsem byla úspěšná až moc…

V poslední době jsem se se zvýšenou intensitou pohybovala na gymplu. V pondělí jsem velkolepě přednášela dvěma třídám o citacích a k tomu přihodila pár poznámek o spojovnících. Nic extra skvělého a pár věcí jsem i zapomněla... ale mohlo to být i horší a paní profesorka si mne chválila. To ale není tak podstatné, to hlavní přijde dál.

Byvši pozvána trávit čas v češtinářském kabinetu místo v Euroklubu, strávila jsem v něm asi tři hodiny a mimo jiné vyslechla debatu o přípravě na přijímačky, co škola nabízí. Něco podobného jsem slyšela před asi deseti dny tamtéž, osmělila jsem se tedy a otázala, zda-li se jedná o ty standardisované přijímačky, které se teď budou zkoušet a které mi připadají jako dost špatný nápad. A ono jo. Vyjádřila jsem své znepokojení nad tímto stavem a dozvěděla se, že to nařídil kraj (tedy zřizovatel gymnasia). A že paní profesorka mou nechuť ke standardisovaným testům sdílí. Ona svou nechuť podložila ohodnocením mé maturitní slohové práce...

To se má tak. Ne, že bych byla jó skvělá spisovatelka (milý čtenář si při procházení mého blogísku jistě povšiml), ale mé slohy měly jakous takous myšlenku, byly originální a v oktávě už i prakticky bez chyb. Jenže co se nestalo, můj sloh byl podle všeho příliš čtenářsky nekomfortní a tak jsem s odřemýma ušima dostala čtyřku ze slohu a proto jsem měla ze státní češtiny dvojku. (Jinak jsem odmaturovala se samými jedničkami, ne, že by to bylo podstatné.)

Měla jsem takové nejasné tušení, že češtináři našeho gymplu se tehdy proti mému výsledku dosaženému hodnocením slohů mimo školu bouřili a stěžovali si, ale teprve teď jsem se dozvěděla, že oficiální stížnost psal i sám pan ředitel. Všechno marné, jediné štěstí je, že mi dali tu čtyřku a nevyhodili mne s pětkou. Při školení pro další maturitní ročník se prý učitelé dozvěděli, že se hodnotí také jakýsi čtenářský komfort. A tohle já těžce nechápu. Pokud píšu pracovní postup, je záhodno, aby čtenář na první přečtení pochopil, co má dělat. Ale pokud, probohy, píšu umělecké vyprávění, čekala bych, že určitá čtenářská náročnost tu má své místo.

Vezmu-li si velkou část všech těch literatur, taky jsou čtenářsky náročné. Jestli někdo dokáže pochopit Kvílení na první přečtení, všechna čest, ale já pořád zvládám jen prvních pár veršů a dál je to nepochopitelné. Nesrovnávám svou detektivku se zmrzlinou a plyšovým medvědem s dílem takových zjevů jako je Ginsberg, ale... na hyperbole ukazuju příklad.

Zajímalo by mne, o co českému školství jde... vychovat masu nemyslících robotů, kteří když už jsou donuceni myslet, myslí v rámci malé, malinkaté krabičky a bojí se vykouknout ven? Můj sloh vem čert, ale co všechno tohle zestátňování zkoušek? Teď jsem v Řeči o řeči četla, jak Čechová vkládala naději ve státní maturitu v roce 2003 a 2011 byla zklamána. Nesouhlasím asi se vším, co píše a Současná stylistika mi občas přijde krutě nejednoznačná, ale v tomhle volám „Pravdu díš!“ a splétám pro ni oslavný vavřínový věnec.

A zase další odbočku na závěr, až do minulého roku uchazeči na naše gymnasium skládali také tzv. psychotesty, takový skoro bych řekla IQ test, až na to, že výsledkem byly body v rozsahu 0–40 k přijímací zkoušce, ne body IQ. Nepřišlo mi to jako úplně špatná věc, mohlo to i pomoct chytrejm lidem, co by třeba jinak víc pohořeli... A nebylo to na vědomosti, ale na myšlení. Ósm. Teď už kvůli těmhle standardisovanejm testům nebude, nemohlo by se to skládat v jeden den, a tudíž by to odrazovalo lidi, což si škola nemůže dovolit.

(Možná můj náhled na psychotesty ovlivňuje to, že jsem z nich měla tuším 37 bodů a skládala je před 11 lety, ale to je jedno. Aspoň jsem u nich nepodváděla, jako minimálně jedna má bývalá spolužačka z gymplu...)

Z toho všeho výše uvedeného mi plyne jediné. Cílem školství je vytvářet kopie bez nápadu. Přijde mi to celkem zarážející, když všude možně narážím na to, jak jsou potřeba samostatně myslící lidé…

Of Comet and Men

Before you start reading, beware. I don't usually write in English. Might contain mistakes.


I knew there was comet landing. Philae and stuff. I don't know many details, because I'm not enough geeky to care. (And there was this birthday we had to celebrate...) Anyway yesterday I read that the guy who landed Philae had terrible shirt. It does not bother me. Really. I don't give a shit. (Actually, it did remind me a little of my English teacher, who had shirt with similar colours (although women free) and he was one false optimist and I hated him... but that't not that important.)

I am much more concerned about reactions on his fashion choice. Come on, we live in Century of Fruitbat and in these parts of world women are equal to men. At least I don't feel oppressed. But they are telling me, that because some men might be asses, I am oppressed. And that that is the reason I am not willing to study science. And that is, pardon my Klatchian, bullshit. And BTW I'm not going to be told what to think.

I'm not studying science, because I voluntarily decided it's not what I want to do. Because I thought language is more interesting. (And I'm actually studying Czech language with specialization of computational linguistics, so there is some science.) It had nothing to do with men and what they do or don't do. And you know what? I'm thinking about studying math. And if some of my future classmates will think I'm less just because of my sex... I don't care. I am young, clever and more or less self-confident person and going to stay that way. And again I'm not going to be told what to think. If someone is sexist, he's an idiot. But the world is full of various idiots. Even my president is an idiot. But still, freedom should not be slavery.

K branám blázince aneb bizarní průchod Brodem

Posledních pár let je mou dobrou tradicí jezdit do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Jsou tam knížky a Martin Hilský, co víc si přát...

Letošek měl od roků předchozích jistou odlišnost, seznala jsem totiž, že musím nutně v Brodě přespat, abych stihla přednášky v nekřesťanské ranní hodiny. Domluvila jsem se tedy s tetou, že přespím u ní. V Brně mi půjčila klíče, neb nebyla doma... a já se mohla vydat na cestu.

Pominu barvité líčení situace, jak jsem prchala z hodiny maďarštiny, jak jsem si koupila svačinku a stihla vlak... Podstatné je, že když se večer zavíral veletržní palác (ehm, KD Ostrov), vyrazila jsem v doprovodu svého věrného Androida (čti 12leté sestry) směrem k tetě. Že jsme si zašly, protože jsme si vzpomněly, že by se nám hodila večeře je jedna věc. Pravá zábava začala, když jsme hledaly správnou odbočku. V jednu chvíli jsme se zastavily vedle hlavní silnice, vytáhla jsem telefon a meditovala nad mapou. A kde se vzal, tu se vzal, kolemjedoucí kamioňák na nás zatroubil a zamával nám. Nevysvětlitelné. (Taky proto, že jsem neměla červenou puntíkovanou sukni, nýbrž hnědou, ana je delší.)

Nevěnovaly jsme autům jezdícím okolo pozornost a pokračovaly po chodníku vzhůru. Po zvolení náhodné odbočky povedlo se nám najít nemocnici. Chvíli jsme se kolem ní motaly, než nám došlo, kudy tudy na blázinec. Šli jsme podél plotu, po chodníku vstříc správné bráně blázince... když tu kolem nás projelo auto. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby se z něj neozvalo něco, co mohlo být buď doprdele... nebo cokoliv jiného, třeba modlitba k Mardukovi. Po tomto zážitku jsme však našly správnou bránu a za ní dokonce i správný dům. A cestou nás nikdo neznásilnil, neokradl, neopil ani nepřepadl. Myslím ale, že to bylo jen díky našemu štěsí, že jsme nezvolily stejnou cestu, jakou jsme šly ráno zpět k veletrhu. Protože ulice před pěknou zdí a creepy lego panáčkem vypadala jako místní Bronx. A taky měla pekelně rozmlácený chodník, tak bychom si ještě ke všemu vymkly kotníky...

Kastrol není pošta

Nějak se mi stalo, že celkem umím česky. Lépe řečeno rozhodla jsem se přinat si, že umím česky výjimečně dobře. (Už se těším, kolik tady nasekám hrubek...) A ano, mám velké ego a velké starosti se svou jedinou dcerou, krásnou ale nemocnou princeznou... ehm.

Vážněji: hrozně kvetu ze spousty věcí, co lidi píší či říkají. Mezi mé oblíbence patří přivlastňovací zájmena, vazby být rád/vděčný a samozřejmě věčné problémy s některými konktrétními slovy. Ale nad vzdáváním holdu už jsem se holt rozčilovala na starém blogísečku a dalších slov je stejně moc...

Pošlu ti e-mail o tom, co je email
Já vím, že je to těžké, ale ta malá čárečka vedla pravého shiftu se občas hodí. Zejména na posílání elektronické pošty, protože vyrývat si zprávy do hrnců je těžce neefektivní a tuším, že i drahé. Píšeme e-maily [ímejli]. Co je email [emajl] si každý může vygooglit, rozhodně to ale není možná forma komunikace.

Jsem tomu ráda...
Teď nechám všechny ty výjimky, standardy a Himálaje plavat a přesunu se k věci, která mne trápí víc. Slovník české frazeologie a idiomatiky udává spojení být rád že a být vděčný za. Nic mezi tím podle něj neexistuje. A já s ním zcela souhlasím, být rád za je prostě špatně.

Má matka si obula své boty a utekla
Opravdu by mne zajímalo, kde se to vzalo, proč prostě lidi nemůžou správně používat svůj. Když přivlastňuju podmětu, použiju tohle kouzelné slůvko. Proto maminka utekla až poté, co si obula svoje, nikoli její boty.
Její boty by to byly v případě, že bych řekla Praštila jsem maminku pánvičkou a sebrala její boty. (Pozor: neexistující soutěž Poznej citát/parafrázi opět v provozu.)

Opil se, zbil ji a zbil jí i psa
Ono to opravdu není tak těžké. Kouzelník Akusativ je prostě přízemní. Proto se ve čtvrtém pádě píše v ji krátké i. Ten rozdíl tam je vidět, že? A oč by byl svět krásnnější, kdyby se čas od času někdo obtěžoval všimnout si toho.

A ano, je mi jasné, že když si to nikdo nepamatuje ze školy, nedokáže najít v prirucce nebo v Pravidlech, tak tady to bude k ničemu ještě víc... ale stejně, je to silnější než já... aneb jak říká tweet Přemýšlím, jak by lidi reagovali, kdybych jim na inzeráty v ISu odpovídala výčtem chyb, jichž se dopustili... tuším, že špatně :D

Zabijte to, já to nechci

Včera jsem důkladně pročítala twitter, hlavně zprávy někdy od předvčerejška až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít spát. Logicky mi tedy nemohl uniknout případ úmrtí v rumburské nemocnici. Zprávu jsem tak nějak zaregistrovala a dneska si o tom ještě víc přečetla v lidovkách. A všechno to čtení ve mně vyvolalo jednu zásadní otázku: proč není povolená euthanasie, když povolujeme potrat.

Jsem vychována v katolické rodině, kde se odsuzuje obé. (Tedy, obecně vzato, jsou to horká témata o nichž raději nekonversuji, takže třeba u potratu nemám představu, jak na to ten který člen rodu nahlíží konkrétně.) 

Jedna z mých sester se ve škole relativně nedávno účastnila diskuze o pro a proti euthanasii, v podstatě se tam dva týmy snažily přeargumentovat. Když se připravovala, zmínila jsem, že jsem PRO. Načež se do mne sestry pustily spoustou argumentů proč je euthanasie špatná a jak by ji šlo zneužívat.

Avšak jakkoliv jsem pro euthanasii, k potratům přistupuji o něco zdrženlivěji. Souhlasím s tím, že pokud bude dítě nějak postižené, může se matka rozhodnout nenechat si je. Chápu, že pokud je dívka znásilněna a otěhotní, nechce to dítě donosit. Netuším, co bych v těchto situacích dělala a v žádné takové situaci se nechci ocitnout. Ale je tu ale. Proč máme právo rozhodovat o smrti někoho jiného, ale ne o smrti vlastní. V čem je to sakra jiné? Pořád jde o to, že někdo umře. Lidská bytost, která by jako taková měla mít svá práva. Svá, tedy že o sobě bude moci rozhodovat sama, i když jen v rámci nějakých společensky uznávaných norem.

Leckdo asi argumentuje tím, že zárodek není člověk. Ale pokud už jednou zárodkem je, tak narození je přirozeným vývojem, stejně jako se z dítěte stává dospělý a zabít dítě je nechutné, neuvěřitelně zlé, kruté, barbarské... A že to odnese chudák matka, v jejímž těle to malé cosi je? Je to sice možná ošklivé, ale pokud se nejedná o znásilnění, tak tím, že žena souloží se tak nějak automaticky vystavuje riziku, že může otěhotnět... Holt příroda je svině a rozmnožování funguje jak funguje. A s tím prostě každá musí tak nějak počítat (i když si to třeba nechce připustit). A přesto může říct zabijte to, já to nechci.

Když můžu nechat zabít svoje dítě, proč nemůžu nechat zabít sebe? Proč nemůžu být soudcem sama sobě, ale jen svému potomstvu? Co mi dává tu moc nad životem ostatních, ale ne nad životem mým? Stát? Ne, nedává to smysl, ať se na to koukám jak chci.

Pokud ta mrtvá z rumburské nemocnice onu zdravotní sestru prosila, aby jí pomohla umřít, patří dané sestře můj velký obdiv, že se obětovala pro někoho jiného, protože dle zákona za to půjde sedět. Pokud o to požádána nebyla a zabila ji, pak je vrah. Což je neomluvitelné. A jestli je to celé jen velký omyl, velké zdravotnické pochybení nebo informační šum, potom chudáci všichni do případu zatažení... ale aspoň mi to dalo námět k zamyšlení.