Nemyslím si, že by bylo
správné snažit se dosáhnout toho, aby všichni při maturitě psali stejně
obyčejné slohy bez jediné aspoň rádoby originální myšlenky. Protože já byla
vždycky jiná a mám radši vymýšlení si než vyrovnávání se s realitou, psala
jsem umělecké vyprávění. Asi jsem byla úspěšná až moc…
V poslední době jsem se se zvýšenou intensitou pohybovala na
gymplu. V pondělí jsem velkolepě přednášela dvěma třídám o citacích a k
tomu přihodila pár poznámek o spojovnících. Nic extra skvělého a pár věcí jsem
i zapomněla... ale mohlo to být i horší a paní profesorka si mne chválila. To
ale není tak podstatné, to hlavní přijde dál.
Byvši pozvána trávit čas v češtinářském kabinetu místo v
Euroklubu, strávila jsem v něm asi tři hodiny a mimo jiné vyslechla debatu o
přípravě na přijímačky, co škola nabízí. Něco podobného jsem slyšela před asi
deseti dny tamtéž, osmělila jsem se tedy a otázala, zda-li se jedná o ty
standardisované přijímačky, které se teď budou zkoušet a které mi připadají
jako dost špatný nápad. A ono jo. Vyjádřila jsem své znepokojení nad tímto
stavem a dozvěděla se, že to nařídil
kraj (tedy zřizovatel gymnasia). A že paní profesorka mou nechuť ke
standardisovaným testům sdílí. Ona svou nechuť podložila ohodnocením mé
maturitní slohové práce...
To se má tak. Ne, že bych byla jó skvělá spisovatelka (milý
čtenář si při procházení mého blogísku jistě povšiml), ale mé slohy měly jakous
takous myšlenku, byly originální a v oktávě už i prakticky bez chyb. Jenže co
se nestalo, můj sloh byl podle všeho příliš čtenářsky nekomfortní a tak jsem s
odřemýma ušima dostala čtyřku ze slohu a proto jsem měla ze státní češtiny
dvojku. (Jinak jsem odmaturovala se samými jedničkami, ne, že by to bylo
podstatné.)
Měla jsem takové nejasné tušení, že češtináři našeho gymplu se
tehdy proti mému výsledku dosaženému hodnocením slohů mimo školu bouřili a
stěžovali si, ale teprve teď jsem se dozvěděla, že oficiální stížnost psal i
sám pan ředitel. Všechno marné, jediné štěstí je, že mi dali tu čtyřku a
nevyhodili mne s pětkou. Při školení pro další maturitní ročník se prý učitelé
dozvěděli, že se hodnotí také jakýsi čtenářský komfort. A tohle já těžce nechápu. Pokud píšu pracovní postup, je záhodno, aby
čtenář na první přečtení pochopil, co má dělat. Ale pokud, probohy, píšu umělecké vyprávění, čekala bych, že
určitá čtenářská náročnost tu má své místo.
Vezmu-li si velkou část všech těch literatur, taky jsou
čtenářsky náročné. Jestli někdo dokáže pochopit Kvílení na první přečtení,
všechna čest, ale já pořád zvládám jen prvních pár veršů a dál je to
nepochopitelné. Nesrovnávám svou detektivku se zmrzlinou a plyšovým medvědem s
dílem takových zjevů jako je Ginsberg, ale... na hyperbole ukazuju příklad.
Zajímalo by mne, o co českému školství jde... vychovat masu
nemyslících robotů, kteří když už jsou donuceni myslet, myslí v rámci malé,
malinkaté krabičky a bojí se vykouknout ven? Můj sloh vem čert, ale co všechno
tohle zestátňování zkoušek? Teď jsem v Řeči o řeči četla, jak Čechová vkládala
naději ve státní maturitu v roce 2003 a 2011 byla zklamána. Nesouhlasím asi se
vším, co píše a Současná stylistika mi občas přijde krutě nejednoznačná, ale v
tomhle volám „Pravdu díš!“ a splétám pro ni oslavný vavřínový věnec.
A zase další odbočku na závěr, až do minulého roku uchazeči na
naše gymnasium skládali také tzv. psychotesty, takový skoro bych řekla IQ test,
až na to, že výsledkem byly body v rozsahu 0–40 k přijímací zkoušce, ne body
IQ. Nepřišlo mi to jako úplně špatná věc, mohlo to i pomoct chytrejm lidem, co
by třeba jinak víc pohořeli... A nebylo to na vědomosti, ale na myšlení. Ósm.
Teď už kvůli těmhle standardisovanejm testům nebude, nemohlo by se to skládat v
jeden den, a tudíž by to odrazovalo lidi, což si škola nemůže dovolit.
(Možná můj náhled na psychotesty ovlivňuje to, že jsem z nich
měla tuším 37 bodů a skládala je před 11 lety, ale to je jedno. Aspoň jsem u
nich nepodváděla, jako minimálně jedna má bývalá spolužačka z gymplu...)
Z toho všeho výše uvedeného mi plyne jediné. Cílem školství
je vytvářet kopie bez nápadu. Přijde mi to celkem zarážející, když všude možně
narážím na to, jak jsou potřeba samostatně myslící lidé…
