Prvočísla jsou skvělá věc… Tenhle Trpaslicon byl můj sedmý,
druhý, ze kterého píšu nějaký report, a první, kdy onen report bude k něčemu
vznešenějšímu než věc narvatelná do úkolu do školy před dávnými časy.
Ale od začátku. Už od loňského Trpasliconu mi bylo jasné, že
nemohu porušit svou tradici, tudíž prostě pojedu i na ten letošní. Sbalila jsem
tedy svých pět švestek a vydala se do dálné Prahe doprovázena svým milým, svou
nebeskou a jejím milým. Takové věci, jako že jsem přišla na nástupiště asi
minutu před příjezdem vlaku, jsou nepodstatné. Zásadní je, že jsme dojeli,
nezabloudili (kupodivu, antoš pamatovat si cestu na místo, kde jste byli už šestkrát
předtím je TAK mejnstrímové) a pokojně se ubytovali v místnosti, kterážto
byla – co pamatuju – spací. Pochopitelně jsme byli poté, co jsme si našli
skvělá místa, vyhozeni kvůli whovianské místnosti. Po tomto sabotérském kousku
objevivším se během hraní Sabotéra jsme se se zmíněnou společností a nezmíněnou
Hedvikou vydali na zahájení s tradičně skvělou scénkou a pak dokonce
ulovili slušná místa v tělocvičně. Posíleni tímto úspěchem jsme se
navrátili do herny, kde poslední Trpcony překvapivě trávím většinu času, a
mohli se vrhnout na hraní Bezva finty (nebo se mu taky vyhnout, to mi přišlo
jako lepší nápad…). V herně jsme hlavně čekali na soutěž v Malém rybáři,
kde jsem myslím celkem úspěšně obhájila svůj loňský úspěch, čili jsem opět
slavně skončila na třetím místě. Takže si říkám, že když ze mne nebude korektor
ani učitelka, budu se aspoň moci zkusit prosadit jako profesionální
sportovkyně, malá rybářka… V relaxační soutěži mne takový úspěch nečekal,
ale vždycky jsem měla nejasné tušení, že nejsem šva a že relaxování taky není
mou silnou stránkou, takže jsem mohla pokojně přát svým ctěným přátelům
obsazení všech tří výherních posic. (Ano, ráda se chlubím cizím peřím, ale škubání
bažantů do toho radši zatahovat nebudu…)
Mám takový nejasný pocit, že po relaxační soutěži jsme
pokračovali v deskovkách a můj ubohý mozek byl nucen naučit se Zeměplochu.
Figurky však byly velké a barevné, pročež jsem se nakonec i probudila natolik,
abych dokázala číst text kartiček, takže jsme hru dohráli a dokonce se mi i
líbila (což rozhodně nemá nic společného s tou náhodnou výhrou, ani v nejmenším,
fakt vůbec).
V mezičase jsem doprovázela naše kuřáky zas… ehm, takže jsem se i vyvětrala a mohla pokojně výt nad mnohými prohřešky
proti typografii, soudnosti a zdravému rozumu, které Kopretinaňák spáchal a vesele vystavoval vedle vchodu.
V noci jsem se navzdory kakofonii chrápajících dokázala
i vyspat, takže jsem se probudila do ošklivého rána v nekřesťansky brzkou
hodinu, antoš lidi mají po ránu nepochopitelnou leč nutkavou potřebu povídat
si. Nahlas. Pak se mi poprvé stalo, že jsem musela čekat na neexistující
sprchu, takže ráno bylo poněkud pošmourné, ale teplá voda a snídaně z průměrné
manky udělají skoro i člověka schopného komunikace, takže jsme mohli –
překvapivě – jít hrát deskovky. Má mentální kapacita byla protentokrát zahlcena
Munchkinem, což sice není a priori špatná hra, ale její pravidla jsou po ránu
poněkud dlouhá. Avšak přežili jsme. Část z naší společnosti se po dvou a
půl hodinách hraní jediné hry jediné hry přesunula do tělocvičny čekat na Kantůrka,
zatímco jiný kousek společnosti šel poznávat ovoce. Zde zabodovala pro změnu má
nebeská (ehm, co jsem to říkala o cizích úspěších).
Kantůrek mluvil jak je pro něj typické zajímavě a zábavně. A
má plusové body za poukázání na „být rád za“, kterýžto patvar používá příliš
mnoho lidí. Mohl to sice zvýraznit víc, protože ani věčné omlacování o hlavu v tomto
případě většinou nepomáhá, ale aspoň něco. Prodloužení besedy jsem jen vítala,
v první polovině jsem se sice možná bavila víc, ale i tak ta druhá
rozhodně stála za to.
Po Kantůrkovi se dokonce naše sedmičlenná společnost
dokázala sejít a dohodnout se, že se půjdeme najíst, takže jsme nepadli hlady a
narazili na nejhorší-co-jsme-kdy-potkali servírku. Člověk stále poznává nové
věci... Z hospody jsme se postupně vytrousili, abychom se sešli v herně
poté, co někteří z nás sledovali masky a jiní (jako třeba já) jen při sezení ve spací tělocvičně zahlédli
asi pět jedenáctých doktorů, což je celkem úctyhodné číslo. Pročež ťuk ťuk ťuk ťuk. Po pár hrách Sabotéra jsme se s mým drahým rozhodli pro
separaci, pročež jsme zbytku naší společnosti donesli Bang! a posléze se
dostali do hlubokomyslné filosofické debaty o hudbě a kvadrilionu dalších nepodstatných
věcí.
Ráno nedělní bylo stejně hnusné jako to sobotní, takže jsme
se rozhodli zpříjemnit si ho kafem. A jak orgové vždycky prosí o zpětnou vazbu,
o stupeň méně špatné kafe by byl rozhodně dobrý nápad. I tak jsme si nad ním a
po něm dokázali skvěle pokecat, takže nás aspoň sdružilo do příjemné
asisnídaňové debaty. (Víte, jak blbě by se lezlo do tramvaje s křídly?) Po
ní jsme rovnou mohli vyrazit na zakončení, na oběd a na vlak. (Zajímalo by mne,
kdo vymyslel a namontoval do ECček sedadla, na kterých může sedět pohodlně tak
maximálně pětileté dítě…)
A ještě odbočka k tomu kafi, díky němu jsem zjistila, že
má tendence k psaní si po brýlích zanechává v lidech jistou stopu. A taky
co jsem na nich na některém z minulých
Trpasliconů (ne však na tom loňském) měla napsáno. Pročež bagr.
I když asi určitě zním celkově dost negativisticky, con jsem
si – jak je mým dobrým zvykem – užila. Jediné, čeho lituji je, že jsem neviděla plačící anděly v celé jejich kráse, protože podle fotek vypadali fakt epicky. Nějak jsem je minula, takže jsem naživo viděla jen andělské polotovary.
S Trpasliconem na věčné časy a nikdy jinak.
S Trpasliconem na věčné časy a nikdy jinak.