Jedenáct dnů. Šest holek. Jedno Rumunsko
Čtvrtek
Výprava započala poklidně – zjištěním, že je nemožné již jen naložit své krosny do auta, jímž nás (mne a L) milý vezl do Pardubic. Kupodivu jsme to zvládli a dojeli do Pardubic, sužováni jediným problémem, a to nejistotou, sbalila-li jsem si kompas. (Sbalila.) Šťastně jsme se shledaly a šťastně nastoupily do správného vagonu správného vlaku. S L jsme obdařily zbytek výpravy částí společných zásob, jež byly získány při odyssee předchozího dne, která vypadala takhle nějak:
Já: L, co si budeš pořizovat na obědy?
Bratraslečna: To už máte mít dávno nakoupený, to nemůžete takhle. *pětiminutová přednáška na téma balení a plánování*
Nebudu vás napínat, nezabily jsme ji. Ale zato nakoupily hromady krmě, a to ve spolupráci se sestrou M a maminkou (které tímto oficiálně děkuji za sponzorský dar v podobě snídaní a večeří pro celou výpravu).
naše snídaně
Ale zpátky do vlaku. Bonusové jídlo se do krosen kupodivu vešlo, takže jsme mohly pokojně dojet do Budapešti, cestou se učíce základní rumunské fráze, maďarské fráze a oblažujíce vagon zpěvem rozličných lidových písní (kupodivu nás nikdo neukamenoval; přetextovala jsem píseň proti trudomyslnosti). Proběhla také team-buildingová aktivita debata o průjmech.
vlak Pardubice–Budapešť
V Budapešti jsme si daly (v různém složení a různých kombinacích) procházku kolem nádraží, pizzu a kafe. Započala diskuse na téma role na výpravě, a to: L je kapitán(ka Kirková), E lékař-komandér, L2 komunikační důstojník a zatímco A s P byly prozatím ponechány bez funkce, mně byla přidělena role inženýra (že jsem z nás největší alkoholik byl až druhotný důvod). Je tedy ještě jasnější, že naše výprava je předurčena k ohromnému neúspěchu. Ano, za technicky nejzdatnějšího člena skupiny jsem skutečně byla zvolena já. Nicméně k vlaku do Bukurešti jsem nás dovedla.
Ve vlaku Budapešť – Alba Iulia jsme zvládly ekumenické diskuse, diskuse o genderu a životní nejistotě mužů. Tato všechny vyčerpala natolik, že se děvčata odebrala spát a já psát deník. Ve čtvrt na jedenáct nám zkontrolovali pasy, takže děvčata byla probuzena. Už se pomalu chystaly zpět ke spánku, když tu nastalo drama ve vlaku: dva týpci, tři kluci (ca 5–10 let). Byli vystoupeni a my nevěděly proč. Pracovní hypotéza: nemají lístek. Chlap-komunikující působí trochu jako kretén, ale kluci jsou chudáci. Podle toho, o čem se bavily sestry matky Terezy, brečeli, nechápajíce, co se děje. Inu… Po diskusi se sestrami matky… jsme se dozvěděly, že to byli Syřani, kteří se pokouší dostat zpět do Sýrie. A nemají doklady. Kdybychom to tušily, dostali by od nás aspoň nějaké jídlo, které neměli. Příště se budem víc ptát… Ale kdo by čekal, že se budou, chudáci, pokoušet dostat zpátky do Sýrie, poté, co je Evropa uvítala tak, jak je uvítala…
Od sester matky… jsme po druhé kontrole pasů dostaly medailonky, obrázky a slib, že se za nás budou modlit. Jsme skupina ve složení 1 agnostička (já), 1 evangelička (P), 1 ortodoxní z katolické rodiny (L2) a 3 katoličky (L, E, A). Jestli nepřežijem, nebude to vinou toho, že to já jsem lodní inženýr Scotty, ale tím, že modlitby to nedávaly.
Po zbytek cesty se převážně spalo (všichni kromě mne), nevyhlášenou soutěž o nej-? pozici na spaní ve vlaku vyhrála L, ale Indky mají bod za kompaktnost.
L s krosnou profesionálně položenou pod zadkem
Pátek
Kupodivu se nám ráno povedlo vystoupit ve správné stanici. Při čekání na výsadek (tma, rozespání, zpoždění, blbě značený stanice) jsme si dorozdělily role do finální podoby:
L: šéfule; kapitán, navigační, zásobovací a kanalizační důstojník; rádio Romania
E: první důstojník, komandér, lodní lékař, zbraňový důstojník
já: šéfinženýr, lodní básník, kormidelník
L2: nadporučík, komunikační důstojník
A: manažer zábavy, pobočnice
P: vědecký důstojník, asistent manažera zábavy a šéfinženýra; scout-profesionál
Během noci se spalo málo až vůbec; navzdory těmto komplikacím a kolektivnímu snížení IQ skupiny o ca 200 bodů jsme v Albě Iulii lokalizovaly ATM (výsadek šéfinženýr s kartou + komunikační důstojník. Po dlouhém bádání se nám povedlo, už jako skupině, lokalizovat taky autobusovou zastávku, a to intenzivním vyptáváním se na bus do Ighiel…
Slečna: Ighiel, ne Ighiu?
My: Jo, Ighiel.
Slečna: Ighiel?!
My: Ighiel.
Po zábavné výměně v okénku informací nám nezbývalo než čekat na autobus – šestice dívek (17–24 let), šest krosen… Když jsme pokořily sušenky (ty 100 LEI bankovky se prostě nějak rozměnit musely!), přišla k nám anglicky mluvící slečna z informací následovaná skupinou asi pěti řidičů, již na nás již chvíli se zájmem a otázkou v očích hleděli.
Slečna: Vy opravdu chcete jet do Ighiel?
My: Jo
Slečna: Ne do Ighiu?
My: Opravdu chcem do Ighiel.
Slečna: A co tam budete dělat?! Jedete za někým na návštěvu?
My: Ne. Jedeme na trek. Vyrážíme odtamtud do hor.
Slečna: Aha… (následuje výbuch smíchu kolektivu řidičů)
čekání na autobus, Alba Iulia
Cestou busmo jsme obdivovaly výhledy, vycházející slunce a architekturu (ty hřbitovy!), jinak se nestalo nic zásadního. V jednom okamžiku cesty se děvčata rozhodla pomodlit. E vedla modlitbu. L doplňuje „svatý Kryštofe“… a při kolektivním „oroduj za nás“, se najednou A probrala a zahlásila: „Jo my se modlíme?! Já myslela, že E vypráví nějakej vtip…“
Dojely jsme do Ighiel. Rovnáme si batohy na záda a autobusák na nás něco mluví. Vyslaly jsme L2 překládat… že prý jezero je tam (do kopce, víme, máme mapu, kompas a set šesti orientačních nesmyslů), a prý že ještě počká. Nechápavě jsme na něj hleděly, my přece víme, že naše výprava nemůže dopadnout dobře, to je axiom; vyrážíme směr sever, abychom pana řidiče dále netraumatizovaly. Odvážně se vydat tam, kam se skupina šesti holek ještě nikdy nevydala.
Kolem půl osmé jsme se zastavily na snídani. Zvítězila jsem nad svým kafem a vyhlásily jsme soutěž o největšího testosterona. Zatím vedu. Po snídani se obtíženy nejen krosnami, ale i svými spánkovými deficity vydáváme dál, cílem je jezero Ighiel. Cestou řešíme (já + E) politiku. Potkáváme bizarní květináče (tip pro Midsomer) a následně i divnopanáka. Venkovní venkovské umění severního Ighielu nás neoslovilo, Rumuni mají příliš svébytný vkus co do zahradních dekorací. Debaty pokračovaly, stejně jako cesta, já začala mít krizičku a musela se smířit s faktem, že jsem nejslabší člen výpravy (to stáří!). Hřála mne však myšlenka, že ježto mám v kapse mapu a v batohu zpáteční jízdenky, nebudu zanechána napospas svému osudu. Po ještě dalších debatách (ano, stále politika) a dalším kusu cesty jsme konečně dorazily k jezeru. Kdybychom vyměkly a nechaly se nahoru svézt, mohly jsme tam být dřív, ale první den cesty nasedá na vůz jen zbabělec (nebo stratég). U jezera jsme padly, obědvaly, spaly a koupaly se (v tomto pořadí). Zjistilo se, že jedinou motivací k další cestě je u části výpravy jen a pouze čočka, naše to večeře. Ale ruku na srdce, koho by výhled červené čočky nemotivoval k velkým výkonům. Jo a taky jsme definovaly populárně naučný magazín pro děti a mládež Objevujeme taje krosny.
květináče pro Midsomer
jezero Ighiel
Při dalším výstupu jsme zjistily, že jen čočka jako motivace nestačí všem. Přišel totiž krpál a krizičku měly protentokrát L2 a A, takže jsme tvořily průběžně odpočívající zadní voj. Krpál totiž byl, z našeho tehdejšího pohledu, opravdu moc krpálovitý.
Po dohnání zbytku výpravy jsme si daly pauzu na magnezium a stanovily další plán cesty, spánku a obdobných drobností. Při jeho realizaci jsme seznaly, že mapa vůbec neodpovídá skutečnosti (no dobře, moc neodpovídá), čehož výsledkem je, že jsem zakempila u věcí hrajíc si na hlídacího psa (čti snažíc se neusnout), zatímco zbytek výpravy šel pro vodu. V jednu chvíli nebylo jisté, jestli se vrátí, když byly pryč přes půl hodiny a z údolí na opačnou stranu štěkali psi.
Děvčata se vrátila živa, zdráva a neroztrhána, byť oni psi štěkali na ně. Po komplexní diskusi a obhlídce terénu bylo rozhodnuto, že se ubytujeme pár metrů pod místem, kde sedíme. Postavily jsme stany, a zatímco děvčata sbírala a řezala dříví, jala jsem se, jako dedikovaná pyromanka výletu, rozdělávat oheň. I když měla Em jisté komentáře (ale kdo nikdy nic nepodpálil, jako by nežil, můj pokoj může vyprávět), byla jsem úspěšná a večeře připravená pod Lídiným vedením na mém ohni kolektivní snahou byla jedním slovem lahodná. Celodenní těšení se některých členek výpravy bylo úspěšně naplněno, stejně jako celá výprava, a to zmiňovanou červenou čočkou s cibulkou a česnekem, sušenými rajčaty a parmezánem, pro salámožravou část výpravy doplněnou lovečákem na cibulce.
EmL2 řeže dříví
pyromanka v akci
Po večeři se méně unavená skupina (salámožraví) vypravila prozkoumat jeskyni nalezenou při honbě za vodou. Zajímavé na této jeskyni byly primárně kosti (ovčí, ne lidské), sekundárně i její jeskyňovitost. Naneštěstí byla jeskyně spíš jeskyňka, takže jsme se tam ani neztratily, ale obrazová dokumentace existuje v dostatečné míře.
Po našem návratu vyřkla L motivační dumičku (6 holek, žádný hádky, žádný fňukání, málu spánku a spoustě kilometrů v nohách navzdory). Zatímco se holky modlily, desinfikovala jsem vodu (měly modlitbu na 3 lahve), takže nám už nezbývalo než zuby – záchod – spát.
večerní výhledy
speleoEm
jeskyňka
Sobota: Konečně Intregalde! – Tak ne… – Konečně Intregalde!
Plán vstát úderem osmé nevyšel. Můj ctěný hloupý telefon se neočekávaně vybil a nezazvonil, pročež jsme vstaly až o půl deváté. První problém se objevil ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se mi povedlo ztratit lžíci. Půjčovala jsem si Lídinu. Vyzbrojeny snídaní, odhodláním a zhruba patnácti kily zátěže na osobu jsme odhodlaně vyrazily na cestu po červené čárce. Dokonce jsme s Em stihly odehrát asi deset minut našeho kvazidračáku. Vše krásně klapalo až do chvíle, kdy jsme zjistily, že bloudíme. Našly jsme se ovšem (i když až po namáhavém výstupu do několika kopců, kdy slabší jedinci (já) málem vypustili duši. Hesly naší cesty bylo jásavé vzhůru ke kadibudce! a samozřejmě motivační konečně bloudíme!
ke kadibudce!
Nahoře na kopcích jsme se nakonec jakž takž zorientovaly a po svačince jsme se vydaly dál. A dokonce našly tu červenou čárku. Problém se znovuobjevil ve chvíli, kdy jsme naznaly, že odbočka na Intregalde tu už dávno měla být, ale červený trojúhelník jsme nepotkaly, narozdíl od hejna koní a bojácného osla. Po obědě, několika průzkumných výpravách a komplexní válečné poradě bylo rozhodnuto, že se vrátíme a odbočku prostě najdeme.
pan osel
Cesta zpět k přejité odbočce (pokud to nebyla nějaká úplně jiná) trvala mnohem dýl, než jsme si pamatovaly… prostě byla dlouhá. A taky mnohem víc do kopce. Značení naší další cesty (kam se šlo brankou do ohrady) bylo pochopitelně nonexistní, takže jsme kudy jít rozhodovaly kolektivní ženskou intuicí. Po cestě podle ženské intuice jsme narazily na medvědí stopu, mrtvou ovci a nakonec i vesnici, o které jsme doufaly až předpokládaly, že je Intregalde. Bylo téměř šest večer, docházela nám voda, byly jsme hladové a unavené, nicméně pracovní hypotéza o místě našeho pobytu musela být potvrzena či vyvrácena. Zakempily jsme vedle cesty a vyslaly předsunutou hlídku salámofobů, jinými slovy komunikačního důstojníka s dobrovolníky) na výsadek, tedy zaklepat na nejbližší dům, zjistit, kde jsme, jak se dostat do soutěsky, kde chcem stanovat a poprosit o trochu vody. Nejbližší dům byl prázden, tak se vydaly do vesnice. Při čekání psala L kapitánův deník, Em jedla a já upravovala svou novou lžíci (později pokřtěnou Doubravka) a své největší dílo složené v roli lodního básníka.
kormidelník ztratil lžíci,
nemá čím jíst svoji píci;
vyrobil si dřevěnou,
řízl se do kolenou
Po chvíli (čti když dojedla), rozhodla se Em jít hledat předpokládanou odbočku k našemu plánovanému místu spočinutí. Když se vrátila a naše salámofobky byly stále v nedohlednu, začaly jsme být nervosní; samozřejmě nás nenapadlo, že by si holky měly vzít mobil, když šly jen kousek a byly tři. Zvažovaly jsme, kde se můžou toulat, když byly baráky, podle Em svědectví kousek od nás. V jednu chvíli Em zapnula mobil, a tu jsme zjistily, že nám holky poslaly přes EmL2 rodiče zprávu, že „už k nám jedou“, což, překvapivě, vyvolalo víc otázek, než dalo odpovědí. Když po nich ani 20 minut po téhle komunikaci nebylo ani vidu ani slechu, bylo rozhodnuto vyslat druhou, tentokrát výzkumně-záchrannou výpravu, zatímco já budu jako osvědčené hlídací koťátko hlídat batohy. EmL se vyzbrojily mou rumu-konverzací a telefonem a jaly se vyrážet na cestu, ptát se po děvčatech; když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, ze zatáčky vyběhl pes… a za ním stádo ovcí. Pasáček s pasačkou, kteří ke stádu přináleželi, se s námi dali do řeči, což by bylo výborné, kdyby uměli jiný jazyk než je rumunština, nebo kdybychom my uměly rumunsky říct i něco jiného než děkuju, dobrý den, nashledanou a nerozumím. Navzdory všem komunikačním překážkám jsme ale vyrozuměly něco o třech holkách v autě u kněze. Ovšem to, která z našich dvou trojic má v tom autě být, už jsme nezvládly rozšifrovat. Poté, co jsme byly informovány o spoustě dalších věcí, kterým jsme nerozuměly, a o tom, že si můžem postavit stan prakticky kde se nám zachce, klidně tam, co kempíme teď, pasáčci odešli a EmL se přece jen vydaly na záchrannou výpravu. Já jsem se pustila do psaní deníku (někdo to dělat musí) a vyčkávala jsem, co přinese čas. Jak jsem psala a lovila v paměti, najednou vedle mne zastavila dodávka plná pěti děvčat a řidič se mne táže, o čem, přemýšlím, prý jestli o tom, kde mám ostatní.
Po chvilce diskusí nás majitel dodávky, místní to pop Teodor, naložil všechny včetně bagáže a navzdory autu, které se nechtělo rozjet, nás odvezl k sobě domů. Tam nás představil své manželce Viktorii a ubytoval na své zahradě s tekoucí vodou a luxusní kadibudkou (ano, doma měli normální vybavení jako je koupelna a záchod). K vodě jsme dostaly i mýdlo a ručníky… byli moc hodní a my si užívaly luxusu civilizace (i když ziburovat je ziburovat).
Nutno ještě dodat, že holky během svého polovysvětlitelného bádání dostaly ohromný bochník sýra, chleba, domácí placky, uzeninu, rajčata… a to všechno zadarmo, něco z toho dokonce i v obchodě. (Ano, peníze s sebou taky neměly.) Rumuni dělají to křesťanské milosrdenství správně a my tak díky rumu-laskavosti měly velice bohatou večeři a vysoké míře lahodnosti.
scházíme k domnělému Intregalde
Neděle
L a její budík nás zburcovaly o půl osmé. Když jsme usedly k snídani u svých stanů, byly jsme pozvány dovnitř, že nám prý Viktoria nachystala uvnitř… inu, přišly jsme k überluxusní snídani. Nejenom, že nám naservírovala bohatý výběr sýrů, zeleniny, uzenin, chleba, bulek, sušenek, jamu a medu, dokonce nám…. uvařila kafe! Výborný kafe! Když jsme si vyfotily snídani, sebe s Teodorem a Victorií, kotě a dostaly kontakt (dostanou pohled k Vánocům), dostaly jsme ještě dvě sklenice jamu a olbřímí sklenici medu. V tu chvíli salámofobní část skupiny nevydržela a propukla v dojatý pláč. Doteď si nejsem jista, šokovalo-li to víc mne, nebo naše hostitele. Nakrmené a dojaté jsme se sbalily, rozloučily (objímání, pláč, žádné skřípění zubů) a nic nám už nebránilo vyrazit směr Ramet (a to bohatě vybaveny informací, že nemáme šanci tam za jeden den dojít). Jak jsme procházely Intregalde, lidé z aut na nás vesele mávali. Proč tomu tak bylo jsme pochopily poté, co jsme se širokými úsměvy pozdravily dva cyklisty a za námi zaznělo překvapené konstatování „to jsou ty holky“. Jediné rozdělení skupinky vedlo k tomu, že se z nás staly místní kelebrity.
Když jsme odbočily ze silnice do kopce, a naše cesta se tak proměnila z obyčejné procházečky na správný trek, jako první jsme spustily prací akci v potoce. Mně se povedlo vzbudit ve skupině lehké pozdvižení, když jsem se rozhodla vyprat v potoce i sebe. V rouše Evině. Na místě, kde bylo tak 10 cm vody… a přiznejme si, že smývat ze sebe mýdlo v takové hloubce vyžaduje jisté akrobatické výkony.
hle, jídlo!
když jsme řekli, že se bude fotit, odběhl se Teodor přestrojit…
… díky tomu je na fotce aspoň někdo v sukni
Po praní jsme šly do kopce. Občas jsme si udělaly přestávku, třeba na přelepení puchýřů salámofobů, jen abychom pak pokračovaly dál do kopce. Cesta byla pěkná, ani moc nemizela, šlo se potokem, kolem potoka, potokem a po březích potoka. Kopec nebyl až takový problém, na krpálky už jsme si celkem zvykly… Problémem bylo, když se cesta zvedla od potůčku, vedouc nás strmě nahoru hlínou, kde jsme málem popadaly, neb podloží poněkud podkluzovalo. Pak nás cestička vedla o něco méně strmě dolů mezi houštím, kopřivami, trny a dalšími kopřivami. Po dalších stoupáních, zastávkách a drobných krizičkách jsme se konečně doškrábaly na vršek kopce, kde jsme se mohly věnovat jednomu z vrcholů našich dnů, obědu. Po o jsme u nedalekého pramene doplnily vodu, ovšem až poté, co bylo aplikováno jedno z mých geniálních inženýrských řešení, šátek na koryto jako filtr, abychom nepily brajgl. S vodou a občerstveny ostružinami, které obětavě natrhala P, jsme od obědového palouku dorazily nad Takšešť. Zatímco jsme polemizovaly nad tím, kudy se dáme dolů do Takšešti, ozvala se znenadání Lucinka, že musí na velkou. A že toaletní papír má na dně batohu. Po návratu nás obšťastnila sdělením, že Ziburova rada je super, protože všechno může pohodlně projít. Nejen tak se stalo, že po třetím dnu výletu všechny přísaháme na Ziburu.
lodní lékař v akci, v pozadí cesta
Lehce zmateny typičností rumunského značení cest, vydaly jsme se po louce šejdrem dolů, abychom pak promptně zase vylezly nahoru k rozcestníku a pani, která (jsouc bad-ass babčou) nás informovala, že se máme vydat opačným směrem, než kudy ukazuje cedule. Poslechly jsme babču a vydaly se napravo nad Takšeští. V okamžiku, kdy jsme už už přemýšlely, kde to jsme, a jestli Lucinka rozuměla babči správně, potkaly jsme asi-baču, který nás do Rametu posílal dolů do údolí, kde stojí Takšešť, a pak po turistické značce. Rozhodly jsme se raději následovat radu babči a pokračovaly dál po cestě, podél krav a posléze naznaly, že možná přece jen radši slezem dolů. Vrátily jsme se ke kravám a pustily se pochybnou pěšinkou dolů na pastvinu, přes minimálně jeden elektrický ohradník, až jsme došly dolů, přes potok, u kterého jsem, světe div se, zůstala hlídat batohy, zatímco ostatní se šly ptát na cestu. Když se vrátily (celé tři minuty po čase, který jsem jim udala jako kritický, tedy ten, kdy začnu panikařit, kde jsou a co se jim stalo), sdělily mi, že nikoho nenašly. Všelidové hlasování rozhodlo nejít na punk přímo přes hřeben, ale zvolit osvědčenou bezpečnější cestu rumunského turistického značení a naší přesné mapy.
Navzdory našim obavám byla cesta značena poměrně rozumně, takže jsme pokračovaly v pochodu, rozebírajíce chlapy, trávicí pochody (konsensuálně přísaháme na Ziburu, ale ještě bychom doplnily tip pro dívky, čůrat po kopci, rozhodně ne naštorc), zkrátka řešíce ta typická dívčí témata (byť je stále nerozhodnuto, kdo je největší testosteron). Vznikl také fanklub mé hole, a to poté, co jsem ohlásila svůj záměr dovézt si ji domů jako suvenýr. Děvčata mi pochopitelně nevěřila a říkala, že hůl někde nechám, díky, L, díky.
Cesta už byla poměrně dlouhá, když jsme narazily na dva okýbači – na naši typickou otázku kudy tudy, tentokrát do Rimetského kláštera, nám řekli, že takhle přes kopec je to nějakých pět šest kilometrů, že jsou tam medvědi, a že to vypadá na déšť. Poděkovaly jsme, odpověděly na typickou otázku, že ano, naše batohy skutečně jsou tak těžké, jak vypadají, a vyrazily do kopce. Vyškrabkaly jsme se nahoru, dávno ztracené energii navzdory poměrně rychle. Ve skutečnosti díky tomu, že na nás okýbačové zírali a my jim nechtěly dát (další) důvod smát se nám.
takový výlez na kopec se musí řádně oslavit…
Kousek naší dávno ztracené energie zmizel, když začalo krápat, na což jsme po chvíli zareagovaly důslednou aplikací pláštěnek (na nás i na krosny), jen aby, než jsme tuto operaci dokončily, krápat přestalo. Další kousek dávno ztracené energie zmizel, když se značka vydala přímo nahoru do kopce, ignorujíc jakékoliv cesty či pěšiny a byvši značena jednoduše na sloupech elektrického vedení. Po této anabázi jsme šly – pro změnu – dolů. Procento skupiny preferující výstupy před sestupy pozvolna vystoupalo na padesát.
Sestupem jsme se zjevně snížily na úroveň civilizace, takže jsme se chvíli motaly mezi baráky a jednou se dokonce zeptaly na cestu. A hlavně, našly jsme hrušeň, kterážto zvýšila morálku výpravy o zhruba 120 procent. Hryzajíce hrušky jsme se pozvolna kulily dolů z kopce a těšily se, že za chvíli budem v klášteře, kde nám snad dají něco k jídlu. Naše naděje stouply, když jsme potkaly náhodného dědu, co se taky podivoval naší výpravě, tázal se na tíhu našich krosen, a! byl nadšen, že se ptáme na kostel a chodíme po horách a nejsme lemry líný jako jeho vnoučata. Tak či onak, řekl nám, že ke klášteru je to dál dolů, kousek doleva, lesem, kde je pod cestou sráz, ať si dáme bacha, a pak že už tam prakticky budem. Naše cesta dolů ovšem trvala poměrně dlouho a hlavně se během ní setmělo a rozpršelo. Nikdo naštěstí neuklouzl, takže jsme došly do Rametu, chvíli zmateně chodily sem a tam, načež jsme přešly přes řeku po kamenech (most nebyl), botu si namočila jen jedna nejmenovaná manka, a kolem deváté jsme byly u kláštera. Namoklé, hladové, utahané. Ano, byl to třetí den. Ano, ten krizový. Ano, šly jsme asi 12 hodin.
hle, Taksesti
V klášteře měly matky z naší návštěvy vyloženě radost. Ale povedlo se nám potkat lidi, kteří mluvili anglicky. Tak jsme potkali Angie a Andreje, kamarády a budoucí spolužáky (v Řecku na Ph.D.) a hlavně zábavné společníky. Když jsme u té zábavy, naši skupinku uvedla L2 slovy „Budete se brát?“. (Angie nás kupodivu nezabila.)
Po chvíli čekání až matky zařídí, co musí, nás posadili k večeři. V jídelně sedělo ještě pár lidí a přišel si za námi povídat taky jeden pop. Když zjistil, že je L2 ortodoxní, začal se vyptávat, koho u nás zná… a celá diskuse s ním skončila jeho zpěvem naší oblíbené písně Ich bin auslander und spreche nicht gut Deutsch. Po večeři nás zavedli k postelím. Sice je některé z nás musely sdílet (tímto já s L děkujeme ostatním, že se chtěly tulit a my nemusely), ale byly to postele. Měkké. Pod střechou. Ještě větší kus civilizace pro nás byla sprcha a tekoucí teplá voda. Takže jsme mohly na jednu noc a kousek dalšího dne nesmrdět. Očista nás zregenerovala natolik, že jsme se ještě zakecaly s A+A. Bohužel tato regenerace nevydržela do vstávání, jež bylo o to horší, že jsme se do postele dostaly až chvilku před dvanáctou.
Za zmínku rozhodně stojí ještě jedno setkání. Jak jsme vcházely do klášterní ubytovny, potkaly jsme Čechy. V kraťasech, po pár panácích… krásné až prototypické představitele českého zemanismu. Byly jsme až rády, že svému národu můžeme aspoň trochu napravovat pověst.
Pondělí
Přišlo ráno. A s ránem přišlo taky vstávání o půl sedmé a bohoslužba od půl osmé. Kupodivu jsme všechny vstaly, sbalily se, krosny uložily do postelí místo sebe a deštěm jsme se vydaly ke kostelu. Pro aspoň některé z nás to bylo první větší setkání s pravoslavím. A i když si myslím, že sedět během mše není až tak marné, musím uznat, že absence katolického tělocviku není takhle po ránu úplně marná. Musím ale přiznat, že to říkám proto, že jsem po asi čtvrt hodině stání rezignovala, zaujala pozici kajícníka a po zbytek služby se soustředila zejména na to, abych neusnula. Na konci jsme se přidaly ke kolektivu a šly si pro požehnání. A po něm jsme zjistily, že to maj pravoslavní dobře zařízeno, že se na konci dojídaj chlebem. (Přesný význam mi unikal a uniká, ale mám dojem, že to snad byly nějaké pozůstatky něčeho, co se světilo, ale možná je to taky úplně jinak. Lucinko?)
Když jsme vylezly z kostela, stále ještě pršelo. Společně s Angie jsme čekaly na Andreje, který, byť pro víru velice horoval, se ráno neobtěžoval vstát, a během tohoto čekání jsme se krom pozorování deště bavily tím, že jsme pomlouvaly Andreje, za což patří Angie velké díky.
Když Andrej konečně došel, stále ještě pršelo a všichni kolektivně jsme vlezli dovnitř jídelny, kde jsme dostaly nejen snídani, ale taky jsme splnily misi chleba. Tedy že jsme dostaly asi čtyři bochníky na cestu. Po snídani, která celá popršela, jsme začaly pomýšlet na odchod. Deštěm jsme došly zpátky na ubytovnu a začaly plánovat. Konsensus byl, že se nám sice do deště fakt hodně nechce, ale že když se dneska aspoň kousek neposunem, nikdy nedojdeme, kam chceme. Zatímco jsme rokovaly, začal za nás vyjednávat Andrej. Prý že nás chudinky nemůžou poslat pryč, když tak prší, přimlouval se tak dlouho, až chudák některá matka vydyndala matrace na půdě, čekaly na tu noc totiž snad šedesát duší. Andrej nám tuto zprávu radostně oznámil, když jsme matkám pomáhaly převlíkat postele. Vysvětlit mu, že ale opravdu chceme jít dneska zabralo další půl hodinu a některé nejmenované osoby se už musely držet, aby nebyly silně impertinentní (ano, chtěla jsem ho poslat do háje).
Když jsme konečně přesvědčily Andreje, vzaly jsme batohy a jaly se vycházet do deště. Musely jsme se ještě zastavit v kostele. Zatímco já jsem před ním polemizovala o tom, jestli mne bolí oči z nedostatku spánku nebo nedostatku spánku a pozorovala déšť, stihly se ostatní rozloučit s kostelem a mohly jsme už ale skutečně vyrazit do deště. Vtom se ale naskytla další matka, která nemohla přenést přes srdce, že jdeme do deště. Takže jsme vysvětlovaly ještě jednou. A zase jsme slyšely, že nemáme chodit do soutěsky, že je tam mokro. A že tu opravu můžeme tu další noc zůstat.
Bylo skoro dvanáct, když se nám konečně podařilo odejít do deště a do Cheile Rametului, soutěsky, která se na některých místech musí brodit. Při odchodu z kláštera se k nám přidal pes, pojmenovaný Tim (kdo nikdo nečetl ani neviděl Správnou pětku, nechť se stydí a napraví) a časem ještě další, Tesák. Během naší cesty deštěm se k nám chtěli přidat ještě další, ale TT jim v tom efektivně (a efektně) zabránili. Jak stále pršelo, začala jsem mít provlhlé boty, tu, která skončila v řece vyloženě mokrou. Morálka výpravy nebyla nejnižší, ale zlehka stoupla po obědě v jeskyni pár metrů nad cestou. Po o jsme se začaly převlékat na cestu vodou. Morálka výpravy jako celku byla poobědová, ale tu mou bolely oči. Takže zatímco se ostatní chystaly (a já už byla hotová), bojovala jsem s nutkavou potřebou být zlá a ironická. Vzhledem k tomu, že jsme všechny včetně mne přežily, možná i úspěšně.
Když jsme konečně vyrazily k vodě, pomalu přestávalo pršet. Takže když jsme lezly po zdech (spajdrmen stájl), bylo mokro sice všude kolem, ale ne shora dolů. To znamenalo, že jsme mohly posvlékat pláštěnky a snížit tak pravděpodobnost bizarního zakopnutí o zhruba 33 % (vztaženo k celé skupině). Když jsme zrovna nelezly po zdi, ale normálně šly, předehnaly jsme výpravu bez batohů, již jsme naivně pustily před sebe v domnění, že bychom ji zdržovaly. Cesta nám evidentně hezky ubíhala, když tu odpadl Tesák. Jelikož průměrné psí tlapy nejsou uzpůsobeny k pohybu na podloží přibližně kolmém k hladině a do vody se bestii nechtělo, opustil nás. Tim nás neopustil jen proto, že do vody sjel. A když už v ní byl, evidentně mu stálo za to jít s námi ještě kus, do chvíle, kdy by musel buď proti silnému protiproudu, nebo se naučit létat. A za to jsme mu evidentně nestály.
tady jsme ztratily Tima
Dál jsme už musely pokračovat aspoň kousek vodou. Já jsem si při prvním příchodu k řece zula boty a šťastně hobitila po zbytek cesty, až k nálezu cheiské alternativy, našemu místu přespání.
voda! cesta vodou!
Asi by se hodilo vysvětlit, co je to Cheiská alternativa (z Bukurešti). Dočetly jsme se, že v Rumunsku je vesnice Cheia, která je ale úplně opuštěná a jsou tam jen rozpadlé baráčky – logicky jsme tam proto musely jít. Chtěly jsme u některého z rozbitých domečků zakempit, padnout a spát. Když jsme vylezly z řeky, naznaly jsme se, že bychom se mohly pomalu blížit, kteréžto teorii nahrával fakt, že jsme takovou rozpadlou chajdu i potkaly. Když jsme uviděly kostel, který se evidentně opravuje, krapet jsme se zarazily. A pak jsme došly k civilizaci. A prý, že je to Cheia. A že si tam můžeme postavit stany. Tuto informaci jsme přivítaly povděkem, stany postavily a uvařili si rychlou první večeři (čínské nudlové polívky), potkaly se s Němci, co to našli přes AirBnB (a byla to Němka s Holanďanem), pustily se do jídla a popřály Němcům, co vyráželi na procházku, šťastnou cestu, načež jsme šly spát. Někdy kolem asiosmé se vařila druhá večeře (kuskus se vším), já jsem ji však zaspala. Když holky večeřely, vrátili se Němci z procházky. Prostě pokaždý, když nás viděli, my jedly.
kostel a mlha
i takováhle místa lze najít přes AirBnB
Úterý
Ráno jsme se probudily do krásných 6 °C. Při snídani jsme se vyptávaly na osudy Cheiské alternativy… zkrátka nás zajímalo, jak dlouho tam jsou. Čtyři roky, studovali v Bukurešti, v zimě je tam zima jak cyp, ale sněhu není tolik, co dřív, třeba jen půl metru oproti dřívějšímu metru a půl (a pak že globální oteplování neexistuje). Taky jsme vyslechly, jak si je adoptovalo veverče. Ono totiž spadlo mezi kuřata, což málem nepřežilo. A jak ho z kuřat vytáhli a ubytovali v košíku, začalo veverče považovat svou adoptivní rodinu za svou rodinu normální.
Když jsme sbalily stany, vydaly jsme se s L vnutit ChA nějaké peníze. Za nocleh nic nechtěli, ale sponzorský dar si dát nechali. A za odměnu jsme od holčičky (ve věku 4–8 let) dostaly domeček. Načež jsme si vyslechly radu kudy tudy do Bradešti (po modrý, jdete podél řeky, po asi kilometru a půl se řeka dělí, neodbočujte doleva, jděte dál rovně). Jak dobře jsme tyhle rady poslouchaly se ukázalo, když přední voj chtěl na inkriminovaném místě odbočit. Naštěstí jsme byly skupina diskusí a efektivního usnášení schopná, takže jsme šly (projedou) správně a došly až do Bradešti. A co je ještě důležitější, splnily jsme misi najít obchod.
výprava do obchodu
A do obchodu jsme se taky vydaly. Jaké bylo naše zklamání při zjištění, že v obchodě mají jen hnusné a nedůvěryhodné konzervy. Vyslaly jsme tedy komunikačního důstojníka zeptat se opodálstojících, jestli je někde nějaký obchod, ve kterém reálně něco je, nebo jestli se tu někde dá koupit chleba, sýr a případně i ovoce či zelenina. Prý ne. Ale děda (jeden ze dvou opodálstojících) nás chtěl pozvat domů na sýr. Zavolal tedy na svou manželku, aby zjistil, že doma nic nemá. Tak jsme si sedly na cestu kousek opodál a snědly, co bylo. Chleba z kláštera, marmeládu, polívku a EmL2 si troufly na masovou konzervu z Bradešťského obchodu. (Lucce pak bylo chvilku blbě.)
Za zmínku stojí ještě skutečnost, že na nás během cesty dolehla realita, že náplastí nemáme nekonečné množství a začaly jsme puchýře lepit duck-tapeou.
Po o jsme se mohly šťastně vydat dál na cestu. Šťastně zejména proto, že v tom figurovalo hodně zpěvu, A s P si z Lídy, Em, Lucky a mého přizvukování udělaly jukebox. A taky jsme cestou potkaly spoustu zviřátek. Šly jsme a šly…
asi takhle šly a šly
šéfule hledí do kraje
… až jsme došly na kopec, ke zmateným ukazatelům na Huda lui Papara, náš víceméně cíl dne. Než jsme se pokusily zjistit, kudy že to máme jít, prostě jsme si musely vyfotit macho fotku.
macho fotka
Po macho fotce se kolem začali rojit lidi, takže jsme se měly koho zeptat na cestu a mohly se zvesela pustit dolů. A jak jsme šly, došly jsme do Hudy, kde, překvapivě, nebyl v dochozí vzdálenosti obchod. Ale! Byla tam jeskyně. A potokořeka. A studená voda. Do jeskyně byl zákaz vstupu, takže jsem nakoukly jen na začátek, ono i dostat se tam byl trochu boj. Kdybychom měly víc baterek, víc času a nečekaly na nás AP u krosen, možná bychom tam vlezly víc, ale i tak to byl zážitek.
cesta k jeskyni – řetokem
jeskyňka
zbytné selfie
Když jsme se sešly jako skupinka, začaly jsme důkladněji řešit problém nákupu. Zatímco jsme několik rumunských turistů nasměrovali k jeskyni (a to bez rumunštiny), vyptávala se L2 jedné pani, kde je obchod. Prý asi tři kilometry, pochopitelně na úplně jinou stranu, než my jsme potřebovaly. Ale že je tu penzion asi deset minut cesty, že tam by nám mohli něco prodat. Vyslaly jsme tedy osvědčený salámofobní výsadek (protentokrát s mobilem a penězi), aby se vrátil s tím, že v penzionu nám neprodají nic krom minutek, ale taky s jablky utrženými po cestě. Zkusily jsme tedy osvědčenou metodu kláštera. Říkaly jsme si, že aspoň chleba by nám tam třeba prodat mohli. Poslali nás do penzionu. To už jsme byly na penzion poněkud vysazeny, ale co jsme mohly dělat. Vydaly jsme se hledat červenou. Ta se před námi úspěšně schovávala tak dlouho, až jsme se otočily a musely se vydat zpátky ke klášteru, zjistit, jestli tam ta cesta nevede. Nebo se aspoň zeptat, kudy tudy. Sympatický stařík, kterého jsme potkaly už při lovu chleba nás kupodivu neposlal do penzionu, ale když jsme ho konfrontovaly se svou mapou, řekl nám, že dál přes klášter a do kopce jdeme správně. Tak jsme vylezly nad Hudu a konečně našly topíčkové místo na spaní.
topíčkové místo u rozpadlé chajdy
Do přilehlé chajdy jsme pochopitelně vnikly, už jen proto, že jsme potřebovaly kameny na ohniště. To jsme úspěšně založily, stejně jako oheň (ne však požár). A tak mohlo začít dobrodružství s brkaší aneb teambuildingový večer. Už několik dnů jsme měly v plánu placky z brkaše. Ale furt jsme nocovaly někde v civilizaci (farní zahrada, klášter) nebo na to neměly duševních ni tělesných sil (Cheia), takže k tomu nedošlo. Už jsme byly natěšené, naplánovanou jsme měly slanou i sladkou variantu, našly jsme si parádní kámen na kterém péct… akorát plán nevyšel. Placky odmítaly být aspoň přibližně soudržné a my už měly hlad. A sladká varianta byla poměrně odporná. Problém byl nakonec vyřešen tím, že slanou variantu jsme snědly a sladkou se ještě chvíli pokoušely uplackovat, načež jsme rezignovaly a těsto opíkaly na klaccích nad ohněm, aby se to dalo jíst aspoň trochu. Ale rozhodně jsme se poučily, jaké jídlo je lepší nedělat. Po poražení naší večeře jsme si povídaly; byla to hrozně zásadní debata o něčem strašně důležitém, problému, který vyvolala (Lucčina? Aniččina?) dumička, ale úspěšně jsem zapomněla, o čem. A pak jsme šly (už za tmy) spát.
Středa
Ráno jsme se probudily mezi kravami. P, která mluví kravsky se s nimi domluvila, že nesní nás ani naše stany, ba dokonce ani naši snídani. Tu jsme v klidu a nerušeny kravami snědly my, složily stany, holky se pokusily ráno sehnat od náhodného pána mléko (neúspěšně, poslal je do penzionu), vyhnaly jsme krávu z chatrče a vyrazily na cestu do krásného slunečného rá… dopoledne.
krmení dravé zvěře / přišla Milka
Jen co jsme slezly a zlezly první kopec, slunečno se změnilo v oblačno až zataženo s občasným deštěm. Postupně začaly být atmosférické podmínky velice signifikantně nepříznivé (lilo), takže jsme obstoupily seník, do kterého se E tak dlouho pokoušela vniknout, až otevřela jeho vrátka a my mohly sedět na seně, povídat si a poslouchat déšť. L vytáhla buráky, takže jsme měly i co do úst, což EmL inspirovalo k rozplánování domácího menu na další týden. (My (já), co si vaříme samy, jsme nostalgicky vzpomínaly, jaké je mít každý den teplé jídlo.)
čekáme na lepší počasí, v pozadí seník
Když částečně přestalo pršet a částečně jsme rozhodly, že někam přece jen dojít musíme, déšť nedéšť, vyrazily jsme. Značka, tak krásně viditelná u našeho nocležiště, se po cestě vytratila a tak jsme zbloudily. A bloudily, bloudily fest. Nejen, že nebyly značky, nebyly ani cesty. A ty, co byly a vypadaly, že vedou přibližně správným směrem, neočekávaně končily, zanechávajíc nás uprostřed luk. Naštěstí naše šéfule našla cestu (dokázala se vrátit k rozcestníku) a vedla nás krásnou cestou s opičí drahou. Byl to ten typ cesty, který skoro není vidět přes všechny ty popadané stromy.
s takovýmihle výhledy jsme se ztrácely
Cesta necesta byla sice poněkud náročná na přeskoky, přelezy a podlezy, ale přece jen někam vedla. Chtěly jsme dojít k vodopádu, ale místo něj jsme došly k prameni (vodopády byly od nás kousek na západ). Tak či onak, bylo to ideální místo, kde usednout a pustit se do oběda. Nebo, vzhledem k naší úspěšnosti při nákupu polízanin, místo, kde jsme mohly z hlubin svých batohů a zásob pro všechny případy, splácat dohromady oběd o dvou chodech. Jako předkrm jsme si daly briošky, čímž jsme (konečně) ulehčily Lídě o celých 400 gramů, které tahala od začátku výpravy a hlavní chod tvořily polívky s křehkými plátky, zásoby natolik rezervní, že jsme je předtím nesnědly. A jelikož začalo pršet, shlukly jsme se do malého hloučku s ešusy v našem středu a prožily tak intimní chvíle pod pláštěnkou. Pod pláštěnkou se děly dramatické věci, podařilo se nám totiž rozlít slepičí polívku – a to drama jsme už nevydržely, tak jsme vykoukly zpod pláštěnky a zjistily, že už zase neprší. Takže jsme dojedly, doplnily vodu a vyrazily dál. Do krpálu.
Tenhle krpál byl asi nejdrsnější, co jsme na téhle cestě zažily. Delší než sebrané spisy Marcela Prousta, prudší než rozzuřený cholerik. Überkrpál. Šly jsme ho asi půl věčnosti, ale nakonec jsme ho zdolaly. A odměnou nám byl nejen epický výhled, ale taky jeskyně! Temná, opuštěná, sice vyznačená na mapě, ale lidmi ignorovaná. Byla v ní krásná tma, narušovaná jenom našima baterkama, atmosféra, že by se dala vyvážet po kilech. Plná větších i menších stalaktitů a s několika chodbama, které jsme sice nestihly prozkoumat detailně, ale byly tam.
vidíte to? byly jsme tu!
Od jeskyně už se šlo dolů. Poklidně jsme směřovaly k lepším zítřkům, když jsme se zarazily. Kus před námi výhružně a divně zabučela kráva! A ještě jednou… Nebyla to kráva, musel to být medvěd. Majíce nastudováno, co dělat v takových případech, otočily jsme se o devadesát stupňů a vyrazily směrem pryč, abychom medvěda obloukem obešly. A hlučely nepřírodními zvuky. Pokus zpívat nevyšel, neboť úspěšnému zpěvu bránil v provedení rychlý výstup směrem do kopce. A tak jsme šly za čočku. A provolávaly slávu své večeři, skandovaly o parmazánu, cibuli a sušených rajčatech, opěvovaly halasně svou snídani a vypočítávaly všechna možná aditiva k ovesné kaši. Nikdy žádný les neslyšel o tolika ořeších a tolika druzích sušeného ovoce. A rozhodně ne tak hlasitě. A už vůbec ne tak nadšeně. Zkrátka, naši výpravu zase jednou zachránilo jídlo.
V jistou chvíli jsme naznaly, že bychom se měly vrátit zpět ke svému původnímu směru. V cestě nám ovšem stály kopřivové lány. Žádné půlmetrové kopřivy rozeseté v poměru 1:1 s trávou. Kopřivy o průměrné výšce metr a půl, které nedaly šanci žádné jiné rostlině. Prošly jsme tímhle územím jen asi 100 metrů, ale kdo neměl přes kůži aspoň dvě vrstvy látek, skončil požahán, a to fest. Po zvládnutí kopřivové anabáze jsme šly ještě kousek lesem, a šly až k výhledu, který nám ukázal rozcestník a kousek od rozcestníku přívěs. A tak jsme našly svůj nocleh a potkaly živého baču jménem Vasili. Pase buvoly.
severní tyčna
Vyslaly jsme svůj obvyklý výsadek zeptat se, jestli nebude panu bačovi vadit, když si tu postavíme stany, na dohled od něj. A rozděláme oheň. Prý ne. Dokonce nám nabídl svoje polena. Ta jsme s díky odmítly, ale radu, který ze tří dochozích pramenokoryt je nejlepší, jsme kvitovaly povděkem. Když jsme postavily stany a rozdělaly oheň (dříví kolem moc nebylo), došly jsme přece jen poprosit o polena. Vasili nám vyhověl a dokonce nám je i donesl. Rychlé všelidové hlasování jednohlasně rozhodlo, že za odměnu dostane kus naší večeře.
Vasili nás zval na kafe, když jsme mu přinesly v ešusu čerstvě uvařenou čočku, ale řekly jsme, že musíme zpátky k ohni. A taky bychom se tam nevešly, jinak bychom si třeba daly říct. Každopádně když jsme se pustily do večeře, přišel za námi a vykládal nám, jak v okolí nejsou medvědi, jen vlci, kolik mu sežrali buvolů, a že se nemusíme bát, protože tu má psy, kterých se vlci bojí. Tím jsme ztratily veškerý respekt k vlkům, ježto dva ze tří Vasiliho psů byla roztomiloučká štěňátka, kterých jsem se při vší snaze nedokázala bát ani já.
Na dobrou noc jsme Vasilimu zazpívaly a pak jsme zalezly spát. Kolem byla zima jak v psírně a parádně tam profukovalo.
Čtvrtek
Ráno nás L vzbudila svým typickým hlášením radia Romania a tak jsme se jako každé ráno mohly rozespale vykomíhat ze stanů aspoň náležitě pobaveny a najít tak dostatek vnitřní motivace k rozdělávání ohně a obdobným ranním zábavám, které vedly ke snídani. A po snídani přišla velká akce. Praly jsme. Vůbec, ale vůbec nikomu nezůstalo čisté spodní prádlo. A tak jsme se s mýdlem postupně povydávaly ke korýtkům. Já jsem jako první peroucí měla tu výhodu, že jsem stihla část vypraného rovnou i usušit (a ony se mému Vilémovi smály!), takže jsem zbytek dne mohla prožít s pocitem relativní čistoty.
balíme tábořiště; v pozadí Vasiliho sídlo
Než jsme se vydaly na další cestu, chtěly jsme se rozloučit s panem bačou. A tak jsme přišly k horskému průvodci. Když Vasili zjistil, že chceme najít obchod, poradil nám, kudy tudy a kus nás doprovodil, abychom to měly kratší. Bohužel komunikace v cizím jazyce je komplikovaná věc, takže nás Vasili nasměroval na Rimeteu (kde skutečně je obchod), zatímco my se chtěly do Rimetey dostat přes Koltešť (Coltesti) a navštívit tamní zříceninu. Tak jsme zvolily alternativní a delší trasu.
Než jsme se jaly lézt na kopec ke zřícenině, vyptaly jsme se místních, jak je na tom zdejší obchod. Inu, byl zavřen. A stejně v něm neměli ovoce ni zeleninu, po kterých jsme prahly. A taky jsme se dozvěděly, že ten obchod v Rimetee zavírá tak, že stihneme buď zříceninu, nebo nakoupit. Zatímco jsme řešily tohle věčné dilema, dostaly jsme od pána, který nás informoval o zdejších obchodních možnostech po hrušce. Zželelo se mu nás, když jsme chtěly to ovoce.
Demokratický proces rozhodl, že naše další cesta bude do Rimetey. Že zřícenina dobrý, ale jídlo je jídlo. A tak se potvrdila naše zkušenost, že lít vodu do kyseliny je blbost, neboť mapa a rady místních nejsou vzájemně kompatibilní. Tuto skutečnost je možné vyjádřit následující (ne)rovnicí:
mapy + rady místních ≠ úspěch
Inu, šly jsme, pokračovaly v komplexní diskusi o alkoholismu, po cestě se marně snažily dozvonit na mlékárnu a byly donuceny k cestě po silnici. Tento nejhorší úsek cesty dopadl zejména na Em, kterou začalo brát koleno, takže se nakonec snížila k vypůjčení si Viléma. Naše skupina taky zaujala náhodného fotografa, který si nás zaujatě fotil, naštěstí předtím, než jsme se dopustily polního pychu (naše touha po zdravé stravě nás donutila ke kriminalitě zcizením šesti klasů lehce přezrálé kukuřice.
Posíleny touto krmí, zdolaly jsme ty tři kilometry silnice bavíce se maďarskými pozdravy (tím jediným, co mi zůstalo ze semestru maďarštiny) a dorazily do Rimetey, maďarské vesnice v srdci Rumunska, které se proto říká i Torockó. Tady mamon zcela ovládl naše duše, které týden pořádně neopustily srdce přírody. Vrhly jsme se do obchodu, který jsme prakticky vykoupily (byť neměl žádné ovoce, natož jakoukoliv zeleninu), načež jsme si daly langoše. Ano, vyměnily jsme zříceninu za langoše! A my salámožraví nenažranci jsme si koupily ještě druhej. A všechny jsme si koupily zmrzlinu. A pak jsme si s Em a A dopřály kafe. Všechno v tom turistickém centru, všem na očích, kousek od rozhozených krosen.
Když jsme učinily zadost své zvířecí hladovosti, rozdělily jsme se na klasické dvě skupinky za účelem nákupu suvenýrů. (Půlka nakupovala, půlka hlídala krosny.) P se líbily vystavené koberečky, nikdo z nás ovšem nevěřil, že by skutečně byla ochotna jej tahat, tuplem při pohledu na krpál nad Rimeteou. Jaké bylo naše překvapení, když se P vrátila vítězoslavně mávajíc kobercem.
Po obchodech se suvenýry jsme konečně našly svou kulturní stránku a vydaly se do místního muzea. Sice už mělo po zavíračce, ale L2 nám domluvila vstup i tak. Prohlédly jsme všechny čtyři muzejní místnosti a pak se rozhodly, že přece jen pošlem nějaké pohledy. Pár pohledů. A paní Muzeová nám slíbila, že když jí tam necháme peníze na známky, že je veme na poštu, co už byla zavřená. Chudinka. Vypadlo z nás nakonec jedenáct pohlednic. A paní Muzeová musela počkat, než je napíšem, abychom jí je mohly předat. Byla skvělá, pohledy došly. Při odchodu z muzea jsme doplnily vodu na toaletách a znárodnily ještě pár špendlíků (nutno zdůraznit, že spadlých), pohlédly na mapu a vyšly. Naše cesta neměla příliš dlouhého trvání, neb Lucce se udělalo zle (a tak pokračovala operace langoš, černouhelným zásahem).
výhled z tábořiště
Usedly jsme vedle cesty a já s L zase vstala, abychom se vydaly zjistit, kam se nám zase ztratila červená. Výsadek to byl nejlepší z možných, protože jsme jedna slepější než druhá. Ale tu značku jsme nakonec našly – dávno jsme ji totiž přešly. Když jsme se k ní už jako celá výprava vydaly, zastavil nás děda, co nás viděl už počtvrtý (asi už na to nemohl koukat), vyptal se kam míříme, řekl nám, že tam nemáme šanci dojít a nabídl nám, že můžem přespat na jeho louce. Chtěly jsme výš (a nespat úplně u silnice), tak nám řekl, kde je voda, že máme dobrý stanovat někde u lesa, když chcem rozdělávat oheň, ať nemusíme tahat dřevo nijak daleko, popřál nám šťastnou cestu, já naše sborové mulcumezk narušila maďarským köszönöm a vyrazily jsme. Původně vybrané tábořiště bylo přesunuto, ježto Em je paranoidní, takže jsme spaly dál od korýtka s vodou, ale přežily jsme. Dřevo taky bylo, takže jsme si mohly uvařit kuskus se vším, včetně zeleninové majdy z rimetského obchodu a daly jsme si džusík z téhož zdroje. Zkrátka hostina.
Pátek
Ráno jsme si daly klasické kolečko oheň – snídaně – čaj – lepení – balení, protentokrát obohacené možností umýt se u korýtka, což například předchozího rána nešlo, ježto kolem bylo příliš mnoho buvolů… Vyrazily jsme plny energie, nadšeny představou, že před sebou máme poslední krpál. Nadšení nám nepokrylo ani cestu k lesu, než začaly bolet nohy, záda a celkově se projevoval týden chození po všech čertech (zejména na puchýřích).
tábořiště po sbalení
Cesta do krpálu byla tradičně velice zdlouhavá, naštěstí jsme si v jejím průběhu vzpomněly, že jsme zapomněly na čokoládu, takže jsme ji zblajzly a takto posíleny vylezly nahoru nad Rimeteu. Výhledy to byly parádní, ale dalo se tam vyjet, takže jsme pozorovaly i motorkáře – chuligány, kteří se tam pokoušeli sjet ze svahu, aniž by si zlomili vaz a smrděli nám pod nos výfukovými plyny. Nebyly jsme ale ještě na supervrcholku vrcholu, takže jsme shodily krosny do stínu pod strom a vyběhly si nahoru jako laňky. (I když ve skutečnosti se nám šlo skoro stejně jako s těma krosnama.)
posádka lodi Enterprise/Romania; tam dole jsme byly předchozího dne
Nahoře byli tůristi, takže na nás zase lidi koukali divně. Ale my měly vrchol v nohách, před sebou už jen kus cesty do Moldovenesti a před sebou první oběd. A celkově nám už bylo dost věcí spíš jedno, například když jsem šla na malou, chtěla po mně L mapu. Tak říkajíc v průběhu. Tak jsem jí ji zkrátka podala. V průběhu.
Obědvaly jsme a byly vcelku spokojeny, byť Em se rozhorleně tázala kde je můj pizza mix?!, když jsme konzumovaly krmi, již jsme si na svých ubohých zádech vynesly zdola z Rimetey. (Jedly jsme to jediné pečivo, které měli v tamním obchodě, údajně ten pizza mix obsahovalo. Údajně.) Nakrmeny jsme se mohly vydat na cestu. Chvíli nám zabralo, než jsme našly svou oblíbenou červenou, a když se tak stalo, nebyl to ten úplně správný tvar (mají křížky, čárky a trojúhelníky). Ale cesta vedla správným směrem, na sever, tak jsme se vydaly. Netrvalo dlouho a byly jsme ztracené. Respektive cesta nepokračovala, kudy by měla, a tak jsme se rozhodly střihnout to loukou, projít lesíkem a dojít do civilizace, když ne do Moldovenesti, tak do Pietrogasy, odkud už bychom se doptaly. Plán fungoval krásně až do chvíle, kdy jsme vlezly do lesa. Podařilo se nám jít pořád víceméně správným směrem, ale za cenu velkého plácání se do nového posledního krpálu, který sice neoplýval cestou, zato byl hojně porostlý trnitým křovím. A kamenitý. Zkrátka a dobře se po něm šlo dost špatně. Když jsme ho zlezly, a slezly na místo, kde se dalo posadit, daly jsme si druhý oběd (a definitivně dojedly polívky, i když křehké plátky stále ještě zbývaly). Pak se nám k velkému údivu všech zúčastněných podařilo vyjít nejen po cestě, ale dokonce správným směrem. Tím, který nás zavedl nejdřív k hrušni (kde jsme opět využily výhod mého Viléma) a pak do Pietrogasy. Tam jsme potkaly typický rumunský živočišný druh, akční babči, které se nás, zatímco jsme si napouštěly vodu, nasměrovaly správným směrem, vyptaly se, co děláme, odkud jsme a poradily nám, kde přespat.
šéfule přemýšlí, kudy dál
A tak nadešel jeden z posledních úseků naší výpravy, pochod na Moldovenešť. Byl plný dramat, například jsme přemýšlely, kterou odbočkou se kdy dát, ale hlavně ustupovaly před kravami, které hnal děda s vnukem a vnučkou po louce pod silnicí. Vzhledem k Em koleni a obecné preferenci trávy před kamenitým či asfaltovaným povrchem jsme byly jako krávy, taky šly po louce. A na té louce před Moldoveneští jsme zakempovaly. Své salámofoby jsme vyslaly najít zastávku a my zbylé se pustily do stavby stanů, stavby ohniště a obdobných zábav. Oheň už hořel, když přišly krávy. Děda to šéfoval, vnuk hlídal, aby nás obešly a vnučka to naháněla zezadu. Děda byl týpek, protože nám donesl dříví, a to dokonce dvakrát, takže se kvůli nám vracel. My zase nakrmily děti müsli tyčinkami, nejdřív vnuka, protože tam stál a koukal na nás, a my chtěly aspoň symbolicky oplatit Rumunskou pohostinnost, vnučku, když šla kolem, aby na tom nebyla bita. Em se za pomoci mé konverzace pokoušela s klučinou komunikovat, moc (no, vůbec) jí nerozuměl, ale povedlo se jí dostat z něj jeho jméno. Takže to byl úspěch.
Krávy přešly a přišel výsadek. Hlášení obsahovalo tři důležité informace:
1) že dostaly spoustu ovoce – hrušky, švestky a broskve
2) že děda, kterého se ptaly, za náma dojede na kole a řekne nám, v kolik jedou busy
3) že našly zastávku
(body jsou seřazeny podle důležitosti, sestupně).
Když se hvězdou našeho večera stala brkaše se vším, co jsme ještě daly dohromady a nebylo to na snídani, zavolal na nás ze silnice děda zmíněný výše v bodu dva. L2 se od něj dozvěděla, že kvůli nám jel do Pietrogasy, podívat se na jízdní řád. Už jsem říkala, jak nesmyslně hodní jsou Rumuni? Po večeři jsme si daly ovoce jako dezertík, zkompletovaly zásoby na snídani a strategicky ustoupily do postele.
Při usínání nastávaly vtipné situace vyvolané kolektivní paranoiou. Em vytáhla Cilku, protože L tleskala, ježto měla dojem, že kolem cajdá pes.
Sobotoneděle
Vzhledem k tomu, jak hektický dvouden to byl, zůstávají zápisky pouze v podobě bodů. A rozhodně to není proto, že už nemám duševní sílu dělat z bodů příběh…
cesta do vycházejícího slunce
budíček 5.15 – vstaly jsme
komandér s komunikačním důstojníkem poprvé neprohrávají, alébrž vyhrávají párovou soutěž
5.55 snídáme kaši se vším
pochod za vycházejícím sluncem
zmatení na zastávce
randomážník Ciprian nás veze do Turdy
Em + šéfule jedou v kufru, sny se plní, dětinské nadšení
Ciprian nás veze k Salina da Turda
Em + manka jedou v kufru
Ciprian nám kupuje kafe
prohlížíme solné doly
nacházíme soubar
morálka posádky klesá, má hlad
projito, čuráme a míříme na trh
jídlo! posádka funguje, jen Lucce je zle ze smaženého
procházíme trhy
útok na sýry
polemika o jídle ve vlaku > nákup (já hlídám krosny)
záchodová anabáze, zpívající toaleta, rumunská záchranka
odcházíme na bus na vlak
autobus a horko
L2 s Em spí
skok do kašny
čekání na nádraží:
masáže nohou (praktický DYI workshop pod mým vedením)
šéfule jde se železničářem za roh
jíme!
kam se ztratily naše peníze?
výprava za chlebem
L2 se vrací s děravou nohou
máme další chleba
zpíváme
železničář nás pouští k vodě
zpíváme
čůráme u železničářů
zpíváme
pan bača nám dává peníze (jež odmítáme)
pan bača nám dává pití
zpíváme panu bačovi
pan bača nám dává další pití
týpek Rumun si nás pamatuje z Bradešti
vlak:
zpíváme dětské hity
pijeme
dáváme jídlo Romákům
Teius:
Alba Iulia? – posunek – mulcumezk
vlak:
opilý týpek bez trička
švestky
největší idol výletu vyhrává badass babča
zjištujeme, že to jede do Vintu de Jos radost z omezení počtu přestupů
VdJ:
pokladna zavřena – kde koupíme rezervaci?
hnusný záchody
týpek v okně – Simeria
jsem nerudná, řeším věci, okolí navrhuje spoléhat na boha, snažím se nebýt nerudná
jíme
přijíždí vlak
vlak:
vysvětlujeme průvodčímu, že nemáme rezervaci
průvodčí nás naviguje k místům
Simeria – běh k pokladně – „ale na teď vám tu rezervaci neudělám“
návrat k vlaku – kde a jak koupíme rezervaci?!
potkáváme Čechy
pan policajt nás strká do vlaku
kecáme s Čechy, přichází Afričani (na jejichž místech sedíme)
Češi jdou spát
kecáme s Elvisem
Elvisovi se líbí A
je mu 22! jenom!
A jde spát
jíme – představujeme Elvisovi Noru
postupný odpad
Budapešť a přestup, stihly jsme vlak, blížíme se domů!
polospíme
potkáváme „svoje“ Čechy
už tam budem?
L se vyhlašuje největším testosteronem
konečně Pardubice
milý na nás čeká s pizzou
L2 padá pizza na zem, L2 bez zaváhání pizzu zvedá a s prohlášením „to je čistá špína“ zvesela pokračuje v jídle
sprcha!
jídlo!
postel!
