Vysokoškolské paradoxy

Nikdy jsem nebyla vyloženě ranní ptáče. Má to i jisté racionální důvody, například ten, že v noci - opravdové noci, kolem třetí ráno třeba - bývá i u nás doma skutečně klid. Ačkoli, od té doby, co mám vlastní pokoj a v něm i internet (a navíc jsem už i dospělá, tak mě rodiče nemůžou dost dobře poslat spát) už mě ani neznepokojuje, jestli je někdo kromě mě vzhůru. Tady, v Brně, je to však trochu jiné. Faktor pokoje, internetu i dospělosti tu sice fungují, ale já k existenci potřebuju ještě kuchyň, respektive jídlo. Doma se od takový devátý lidi vyskytují spíš tak všude možně a po desátý povětšinou mimo kuchyň. A vůbec se tak různě míhají... a navíc mi tam až tak nevadí, nikdo nemá zásadní hovorový deficit. U prarodičů je však existence náročnější, babička by si ráda povídala, teta by si povídala... a děda, děda by pracoval. A tak většinou jsem schopná existovat bez stresu, že mi bude někdo skákat do pokoje a chtít se mnou hovořit, až po desáté či půl jedenácté, kdy se babička přesune z kuchyně do svého pokoje. Poté se často vydávám na noční výpad k ledničce/spíži, načež se svou kořistí sleduji nějaký ten seriál.

Kdybych aspoň podnikala ty útoky na jídlo proto, že mně babička říká, abych nežrala, že jsem tlustá. Ale ona ne, to já vždycky přijdu (kdykoli) a babička mi hned říká, abych si, brouček, vzala něco k jídlu. A jelikož jsem jí již vyčinila, že mi nemá nadávat do hmyzů, vede poté pětiminutový monolog na téma já ti vlastně nesmím říkat broučku.

A teď si představte, že je člověk schopen existovat až po desáté, vždycky potřebuje existovat aspoň dvě hodiny, potřebuje dostatek spánku... a musí vstávat do školy. Jo, je pravda, že minulý semestr mě velice zhýčkal. A teď začínám v 10.00, 9.10, 9,10 a 10.00. Což znamená, že musím vstávat v osm/půl sedmý, abych se dopravila jakž takž včas a ještě se ráno stihla osprchovat. A zkontrolovat facebooky. A navíc, chodím do školy čtyři dny v týdnu! Včera jsme s děvčaty před cestou na tělocvik rozebíraly, jak je možný, že jsem zvládly střední, potažmo základku, když teď máme takový problém vstát na desátou... a nedošly jsme k uspokojivému výsledku, achjo.

Mimochodem, to video s tím nemá nic společného, ale víte, co je úplně nejhorší? Když vám někdo začne psát okolo půl jedný, skončí ve tři (kdy vy už jen posledními silami zaklapnete noťas) a vy další den vstáváte tak, abyste byli na zastávce kus od FI(failu) v 9.45...


A taky by mě zajímalo, jestli mé příspjefki mají aspoň trochu hlavu and/or patu. Podezřívám je ze silné bezhlavosti a beznohosti... ale kdo by to počítal, zítra si dám před matikou veliký mandlový latté a bude fajn.