Paradoxy života

Zajímalo by mě, proč jsem schopná zasvinit si ruce vodovkama víc, než když šmrdlám barvu po zdech. (Pro nezasvěcené podotýkám, že jsem se stále nezbavila následků lehkého vypálení pokoje, jež se odehrálo před téměř třemi lety - přibližně květen 2010.)
Ne, že bych se tím Primalexem nikdy nezašpinila, ale přeci jen, člověk by čekal, že natěračská štětka nacáká víc barvy, než plochý štětec číslo 10...

Enyvej, jak jeden jednou řekne paradox, musí se tím dál zabývat, žeano. Jsou všude, zmetci jedni.

Například mi připadá zarážející, že nejvíc myšlenek na různé hříchy mě vždycky napadalo při modlitbě. Teď jsem se už dlouho nemodlila (diskusi o tom, zda je to dobře či špatně nechme stranou) a mým jediným slušným hříchem jsou úvahy o sebevraždě... i ty rodiče jsem se naučila ctít víc.

A pak samozřejmě takové podružnosti, jako že učit se mi chce zásadně mimo školní rok, chodit ven, když jsem nemocná (dobře, tohle nikoli nezbytně) a vařit, když se to absolutně nehodí.

Ale největší svině ze všech těch drobných problémů, které doprovázejí jedince na cestě životem je inteligence. Jak jsme se shodli se spolužákem, na našem IQ je nejhorší, že jsme moc chytří a moc blbí. Chytří na to, abychom měli život snadnej, nekomplikovanej zásadníma filosofickejma otázkama a blbí, abychom byli géniové.Achich. A to mi pravděpodobně chybí jen pár mizernejch bodů k tomu domnělému zlomu, k té hranici geniality. Ne, že bych si někdy dělala IQ test, ale na základě genetických předpokladů a lehkého sebepozorování lze předpokládat, že onen úchvatný quocient  dosahuje hodnoty okolo 125 bodů (podle mé ctěné matky spíš plus). Takže teoreticky vzato, rozhodně jsem nadprůměrně inteligentní a nemám si na co stěžovat, což mě na tom vytáčí skoro ještě víc. Jak já bych mohla být chytrá a znalá, kdybych se trochu snažila...

A zatím...