Bývaly doby, kdy jsem byla velice společenská. A doby, kdy jsem byla poněkud sociofobní. Nakonec jsem skončila tak, že se socializuju podle nálady. Ať se to má jak chce, občas mě nepřestává překvapovat, že se se mnou je někdo ochoten kamarádit. Protože mám dojem, že málokdo by se se mnou přátelil pro mou slunnou povahu... protože přece vůbec nejsem cynická a pesimistická, to ani v nejmenším. Takže když jsem se dověděla, že jsem spolužákům chyběla na víkendové oslavě, celkem mě potěšilo, že si na mě vzpomněli i v tom alkoholovo-nikotinovém opojení, ve kterém se nepochybně nacházeli. A celý můj pocit krásného života završila Š, když mi řekla něco ve smyslu, že si nedokáže představit, že by mě neznala. (Je to parafráze, nikoli citace, mé kognitivní funkce mají ke mně v poslední době poněkud horší vztah, takže s pamětí to taky není tak žhavé.)
Ale aby to nebylo jen o mé úchvatnosti, hádám, že všichni znají takovou tu hlášku "Ten trapný moment, když..." No, dneska jsem volala mamince, protože těch deset kilometrů od vlaku domů není zrovna málo. A tak volám a z telefonu se ozve hlas. Tak povídám ahoj matko, tady dcera. A z telefonu zazní tady sestřička. Maminka si prostě drze zapomněla mobil v práci. Naštěstí má ještě jeden, tak jsem jí zavolala tam. Leč tato situace mne poněkud vyvedla z konceptu... a popravdě řečeno, celkem by mě zajímalo, co si ona sestřička může myslet o famílii, kde dcera svou matku oslovuje matko.
Mimochodem, všimla jsem si, že své články končívám větou začínající slovem mimochodem. Takže: mimochodem, můj vzrůstající zájem o hudbu, který vyústil v odkazech na Porcupine Tree a Solefald, má na svědomí Splendora...
Žádné komentáře:
Okomentovat