pátek 15. února 2013

Svátky


Já - navzdory svým fóbiím ze všeho neznámého – nejsem xenofobní. Je mi jedno, jestli je někdo rasy europoidní, mongoloidní nebo negroidní (v abecedním pořádku), jestli je ateista, křesťan, muslim, žid, nebo třeba vyznává nějaké naprosto absurdní náboženství o 300 podpisech (nemýlím-li se). Nicméně dříve jsem pociťovala lehkou nechuť k Americe, respektive USA. Tato částečně přetrvala i dodnes, nicméně Státům uznávám nějaký přínos – zejména v oblasti seriálů, přeci jen, Britové sice bývají vtipnější, ale Star díla jsou od Amíků, BSG taky, a můj život by bez Darii a Gilmorových děvčat nebyl zdaleka tak zábavný, morbidní a satiricko-cynický. (Ačkoli, nezatracujme ani ostatní státy Severní Ameriky, Lost Girl, to je taky dílo!)

Na Američanech mi vadí pochybná adorace svátků. Pokud je někdo zamilovaný, má to sice moc hezký, ale to přece není důvod ocucávat se na nádražích (rychle jsem sklopila zrak k Netvorům a kritikům, ale přece jen, lidi, nemůžete se snažit sníst někde v soukromí!?) a mít výlohy obchodů se spodním prádlem celé v červené a srdíčkové. Už jen proto, že mi to tak trochu připadá jako násilí na mužích opačného pohlaví. 

Pokud budu parafrázovat výrok z Gilmorek (ke konci páté řady), tak svátek svatého Valentýna vymysleli prodavači pohlednic ve starém Římě. Ti samí, co vymysleli den gladiátorů.

Nicméně, když se to lidem líbí, proč by ne. Já jsem si dneska romanticky koupila v romantickém obchodě s romantickými údajně velkoobchodními cenami romantické tmavomodré punčocháče a romantické šedé huňavé podkolenky. A v romantickém sekáči romantickou černou košili. A romantický Apfelsaft v romantickém Lidlu, abych si romanticky doplnila živiny. Ehm.


Mimochodem, ve vlaku se mnou sedí chlápek, co mi z profilu připomíná Chevyho Chase, Pierce z Community…

Žádné komentáře:

Okomentovat