Dneska jsme se srazily s Š. a nakupovaly... a já cestou zpátky kecala. Ani nevím, jak moc nahlas, nicméně přiznávám, že mě docela baví přitahovat pozornost. Když jsem byla malá, byla jsem jasný cholerik-sangvinik, ale mé komplexy ze mě udělaly cholerického melancholika. A někdy jen melancholika se záchvaty extrovertních excesů.
Nejsem si jistá, jak moc jsem to už zmiňovala, nicméně jednu dobu (docela dlouhou, popravdě) jsem skutečně chtěla být normální. Na to jsem už rezignovala a rozhodla se brát svou jinakost za přednost. A taky že jo. Baví mě být geek-y, odkazovat v řeči na termíny z lingvistiky, citovat seriály a vysmívat se lidem. A vést řeči o tom, že chci vyhubit lidstvo, zejména mezi lidmi - a pak se zarazit a říct něco jako "ale to bych vlastně mezi lidma říkat neměla, co?". Leč pravdou je, že i když rozebírám nejrůznější teorie s kýmkoli, kdo je ochoten se mnou diskutovat, pořád ještě se krotím. To jsem zmiňovala ještě na blogu (tečka cz), že jednou chci ve vlaku mluvit na volný prostor vedle sebe a čekat, jak budou lidi reagovat...
No nic... a taky se hrozně ráda tvářím, že rozumím hudbě, což vůbec není pravda. :D Nicméně občas mi znějí v hlavě věci (a nejsou to divné hlasy, co mi našeptávají, co dělat).
Celý album Stupid Dream je ujetý tím způsobem, co se mi fakt líbí... třeba
no narcotics in my brain could make this go away... i´m sorry that, i´m sorry that i´m not like you
Mimochodem, ten název je citát od Hérakleita (nebo někoho takovýho, dohledávat si to se mi nechce).
Žádné komentáře:
Okomentovat