Konverzační deficit

Zatím ještě neskládám básně, s tím až začnu, tak bude konec. 

Já společnost až tak moc nepotřebuju. Dokážu žít sama se sebou, vždycky můžu utýct někam do svý hlavy, tam, kde nejsem sama sebou, kde můžu (nebo musím) být některou ze svých fiktivních postav (spíš než osobností, zatím, smajlík). Těch, které se nebojí dělat, co chtějí a jsou typicky superschopné. Nebo aspoň opravdu chytré. Problém ovšem nastává, když jsem ponechána sama sobě a nemůžu odejít od reality, neb mne pronásledují věci jako zkouškové. Jako třeba dneska. Dokážu se učit, ale mám problém se k tomu dokopat. Protože mám konverzační deficit, protože krom toho, jak jsem dneska v knihovně potkala ediho s xim jsem celý den s nikým nemluvila. Jen sama se sebou, a taky jsem tvítovala. Ale přiznejme si, to nestačí. Člověk -- nebo aspoň manka -- většinou potřebuje mluvit víc, než na co stačí 140 znaků. 

Potřebovala bych si s někým promluvit, protože vypovídat se je nejlepší terapie, člověk uteče svému já a může se zase věnovat realitám jako je etymologie (ze který mám zítra ráno zkoušku). Chtěla jsem se učit v neděli, ale nějak jsem se k tomu nedostala... takže jsem měla dnešek na zkompletování poznámek a naučení se, což by mi stačilo, nebýt všech hláskových vývojů a jazykové divergence, dvou epizod Star Treku a dalších prokrastinací. Znáte to, ráda bych se učila, ale mám takový nejasný pocit, že mé sociální potřeby nejsou naplněny, proto se upínám k různým internetům, abych je naplnila, jenže je nenaplňuji, čímž se cyklím. 

Asi se půjdu věnovat labiálám, dentálám a všemožným velárám, sbohem a po zítřku až do příštího zkouškovýho učení šáteček.

(A ano, vím, že to nedává moc smysl. Ale asi mne to až tak netrápí, protože kdo maže, ...)

Jsem takový ateista až se bojím, že mě pánbůh potrestá

Když jsem včera přišla domů, dozvěděla jsem se, že mi umřela teta. (Někdy na podzim, tipuju listopad, jí diagnostikovali rakovinu.) Jsem asi ráda, že jsem dědu, když mi to říkal, netrpělivě nepřerušila, jak mívám ve zvyku, protože on ze sebe vypraví jednu myšlenku za dobu, co já pět a ještě si u toho dokážu obout boty.

Zprávu jsem přijala poklidně, přece jen jsem tetu až tak často nevídala. Nevěděla jsem moc, co na to mám říct, pouhé konstatování, že mne to nepřekvapuje, by asi vyznělo příliš morbidně -- zejména vůči někomu, komu právě umřela dcera. Nicméně když jsem posléze usedla k počítači, abych se pustila do práce, nějak jsem se ponořila do myšlenek o své bezcitnosti (tento termín používám ne zcela přesně, jsem celkem emocionálně založená), existenci boha a spoustě dalších věcí.

Nejsem ateista. Tím jsem si celkem jistá. Ostatně, když člověk vyrůstá v takovém prostředí jako já, je asi těžké se ateistou stát. Jenže, chodit do kostela jsem odmítala už v nějakých osmi devíti letech, aniž bych přesně věděla proč. Možná mám z nadměrného čtení literatury utkvělou představu, že lidi by měli takové věci mnohem víc prožívat. Víc, než jsem je prožívala já, což bylo prakticky nijak. Tak či onak, do kostela nechodím, ale jakmile se dostanu do ekumenické diskuse nebo sporu o špatnosti církve, není-li v dosahu žádný katolík, bojuji za stranu, s níž ve spoustě věcí nesouhlasím, a ani se do ní tak úplně neřadím.

V úterý byla maminka v Brně, protože v pondělí na tom byla teta špatně, tak ji mamka chtěla (ještě) vidět. Pak za mnou přišla s tím, že strejda vymyslel, že se za ni budem všichni modlit ve stejnou dobu. Že po mně nechce, abych se za ni modlila (nedávnou jsme doma řešily mou absenci správné víry), ale že bych si na ni mohla vzpomenout. V úterý jsem tu myšlenku zvládla udržet, byť asi půlhodinu před hodinou H. Ve středu jsem na to zapomněla jako na smrt. A člověk si tak nepomůže, aby v něm nezahlodala zcela iracionální myšlenka je to moje vina, já se za ni nepomodlila. Neni to tak, že bych té myšlence věřila, ale... napadla mne.

Včera v noci jsem dočetla To Kill s Mockingbird, Atticus tam Scout (své dceří) říká, že se musí vcítit do kůže ostatních, aby mohla pochopit jejich činy. Platí to pochopitelně i o emocích. Tohle mi vždycky v životě dělalo trochu problémy. Dejte mi knihu a samotu, a když budu v tom správném rozpoložení, klidně si zabrečím nad Janou Eyrovou. Když u toho bude dostatečná tma, zaslzím si i u filmu (pokud nebude příliš dojemný, to pak dostanu záchvat smíchu). Ale strčte mě mezi lidi a pokud projevím jinou emoci než obligátní naštvanost/pobavení, případně sympatii ke svému chlapci, je ve světě něco špatně. A taky se nedokážu vcítit do kůže někoho jinýho, když na to nemám klid a samotu. 

Ale ani v klidu a samotě jsem se popravdě řečeno nezabývala tím, jaké to je stát se polosirotkem. (Možná to taky bude mít něco společného s tím, že já jsem nejstarší dcera, kdežto bratranec jedináček.) Jakože ano, napadlo mě, že nevím, jak bude vypadat život dvou jedinců, jakými jsou strýc s bratrancem (ale když to zvládli bez tety, když byla v nemocnici, musí to zvládnout i dál); ale tím tak moje úvahy o jiných končily. Spíš jsem řešila, jestli je špatné, je jsem vůči smrti své vlastní tety tak netečná, což nepěkně vypovídá o mém egoismu. Ale sebe jsem v podstatě vyřešila. Figurovala v tom i konverzace s chlapcem, ale -- jak je u mne typické -- odpověď jsem hledala v seriále(ch). V posledním díle první řady chodí všichni za Dariou, aby si s ní promluvili o smrti jednoho idiota. I feel bad about not feeling bad and that makes me feel terrible all over again. Daria Brittany řekla krom jiného that actually makes you a good person. (s01e13, The Misery Chick)

Když jsem ovšem takhle zanalyzovala své emoce (pan psycholog mi mám dojem říkal, že bych měla o emocích míň přemýšlet a víc je prožívat), přečetla jsem si dneska jeden článek, který na fb sdílela jedna má známá osoba. Nesouhlasím s oním článkem, rozhodně ne 100%, ale v jednom má pravdu, respektive prezentuje zajímavý názor. Parafrázovala bych to asi tak, že antidepresive berou lidi, kteří se nedokážou smířit s realitou (plnou stresu). Musím říct, že tohle na mě celkem sedí. Ale myslím, že zmlknu a odejdu s dalším citátem z Dariy: We both know I'm too smart and too sensitive to live in this world. (s02e08, Gifted)

A kdo by přemýšlel, kde jsem sebrala název, tak to je Cimrman. Myslím, že v říši hudby, ale jistá si nejsem.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán

Opravdu, ale opravdu nemám ráda psy. Ale...

Jedna z mých četných sester se poněkud rozpadá, což znamená, že si nechodí venčit své hafhovado sama, protože... by se u toho rozpadla. Když jsem u našich, chodím Širáka, bestii ušatou, venčit já, protože se díky tomu vykopu ven a snižuju tím svou tendenci vypadat jako úplný hroch. 

Dnes, takhle v čase vánočním, kdy jsem zase nebyla ani jednou v kostele, zavedla maminka doma řeč na to, jak já vlastně přemýšlím o [Bb]ohu, což vyústilo v sáhodlouhou debatu o nešvarech v církvi, druhém vatikánském koncilu a postavení žen ve společnosti. A proto i to, že jsem se rozhodla vypadnout a jít (asi o půl desáté) vyvenčit obludu. 

Vzhledem k tomu, že byl včera úplněk a dnes jasno, ubíhala cesta krásně. Hezky po liduprázdné cyklostezce, měsíc nad hlavou, krásné příšeří, do ucha mi zrovna hrála má oblíbená od Trabandu, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, v ústrety nám kráčí osamělý pes. Velký pes, rozhodně větší než Širák, což ho jasně vyřadilo z kategorie kdyžtak ho skopnu do řeky. Stáhnu bestii k sobě, modlím se (jak příhodné, vzhledem k předcházející domácí diskusi, že), aby nás pes minul... Psi se očichávají. Já lituju, že jsem si nepřehodila do kapsy pepřák a nenosím s sebou pořádný nůž. (SIce nevím, jestli by mi libovolné bylo co k čemu, ale pro ten dobrý pocit... Jo a ještě štěstí, že jsem si od maminky půjčila tepláčky, protože jinak by mi srdce spadlo až na zem a zítra byste se na internetech o Chrudimsku dočetli něco o studentce zemřivší na ztrátu srdce.) Psi se stále očichávají. Mně se podlamují kolena. Maluju si katastrofické scénáře. Pes cizí odchází, já táhnu bestii v dál. 

S náběhem k lehké hysterii jsem pozvolna pokračovala směrem domů, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, zezadu se k nám opět vrací pes. Širák se zmítá na vodítku a plete se mi pod nohy, já mám chuť ječet. Pes nás naštěstí ignoruje a míjí. Mně se klepou kolena a doufám, že někdo zakáže všechny psy...

Už se mi to kdysi stalo v Běstvině, i když bez psa, nýbrž s plasty, že mne obtěžoval cizí neagresivní pes, který mne téměř k smrti vyděsil. Neměl byste někdo tip, jak k smrti děsit psy? Jak tak koukám, docela by se mi to k životu hodilo. A pokud by to někomu nebylo jasné, já opravdu ale opravdu nemám ráda psy. 

Mám právo být grammar nazi?

Jednoduchá odpověď na otázku z nadpisu je ne. Zdůvodnění je prosté, grammar nazi není český pojem. A každý správný grammar nazi kritizuje anglicismy...

A jsem u toho. Odpověď není jednoduchá. Pokud pominu pojem grammar nazi a nebudu se (v tomhle konkrétním případě) soustředit na formu, ale na obsah, pořád nemám jasno. Důvody mne napadají dost náhodně, takže následující řádky budou zas poněkud eklektické. Ale kdyby ne, nebyla bych to já.

Vím, že ode mne není pěkné upozorňovat ostatní na jejich chyby, antoš bohové sami vědí, že průměrná manka není bezchybná ani zdaleka. Často si to ale nemůžu odpustit. Jenže pak mne napadá další otázka. Co všechno je chyba? 

Máme Pravidla českého pravopisu a Akademickou příručku, to jsou dost návodné publikace. Ale nedokážou obsáhnout všechno. U věcí jako je shoda přísudku s podmětem a obecně vzato i/y je to příjemně jednoznačné. Takové s/z může být problematičtější v okamžiku, kdy zapojíme cizí slova. Obecně vzato jsou to ale takové jednoduché pravopisy. Věci, co nám paní učitelka opraví v diktátu.

Výrazně větší problém mám se slovy a souslovími, která jsou zažitá, ale vím, že nejsou úplně košer. Problém používání zájmene svůj je kapitola sama pro sebe. Dál třeba spousta lidí říká, že jsou za něco rádi. Naposledy jsem to slyšela od docentky češtinářky. Během vysoké jsem to slyšela od dost češtinářů, mám dojem, že i od své zbožňované vedoucí bakalářky. Já to za chybu považuju. Ale jsem evidentně v menšině (i když jsem si své tvrzení kdysi dohledávala ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky). 

Existují lingvisti, co tvrdí, že je čeština zbytečně složitá, a měla by se zjednodušit. Taky podle toho aspoň částečně píšou, třeba že používaj v odborném textu taky místo také. Jenže určitě by se dal najít někdo, kdo to považuje za chybu, nebo aspoň za zvrhlost.

Případy samy pro sebe jsou lidi, co říkají pravopisným chybám gramatické a tváří se, jako by zkonzumovali veškerou moudrost světa. Takoví, co nabízejí korektury, ale kontaktovat je máte emailem, ne e-mailem nebo aspoň mailem. Takoví, co sice odcitují PČP odpředu dozadu i ve čtyři ráno a po n+1 pivech, ale nenapíšou správně mezeru kolem interpunkčních znamének, takoví různí lidé omylní. Sama se děsím, kolik chyb jsem dokázala vyplodit v poznámkách z přednášek v prváku na vysoký. Jak vypadaly moje maily z roku 2008 nechci nikdy znova vidět. A jak jsem líná kontrolovat si znaky na koncích řádků na blogísku je taky zarážející. 

Co mi z toho všeho plyne? Že právo být grammar nazi nemám, že ho asi nemá nikdo, protože všichni jsme lidé omylní a ještě ke všemu češi. Ale i když nemám právo být grammar nazi, mohu být vysazena na jazykové prohřešky, pravopisné a typografické chyby a výt kdykoli, kdy uvidím Comic Sans nebo uslyším zdrobněliny a anglicismy. I když zdrobněliny i anglicismy používám ne až tak málo... Tak či onak, pravopisnému křižáctví zdar!

#belgie

Hvězdné datum manka měla 2,5 belgického piva

... a teď se jí chce spát. Ale předtím by měla zaznamenat, že:

1)      stihla vlak do Prahy

2)      našla Em a dojela na letiště

3)      stihla letadlo (i když to bylo v podstatě jen náhodou)

4)      našla s Em pana A a dojela do Hasseltu

5)      pořád se jakž-takž domluví anglicky, i když pomalu a s velice výraznou gestikulací

6)      má ráda belgické pivo a byla v Belgii v irské hospodě s živou hudbou (čili je její život téměř monotematický) 

Den druhý o dni prvním

Taky jsme s Em od A dostaly uvítacího panáka. Vodka to byla příjemně poživatelná, zábavné na tom ale bylo zejména to, že uvítacího panáka dostala a vypila před pár měsíci i má milá sestra Momínek, která má problém vypít i jen sklenku vína.

Den druhý, jediná belgická horská řeka

Od té doby, co beru antidepresiva, mám mnohem barvitější sny (což je sideeffect, co mne baví). Ani Belgie nebyla výjimkou, probudila jsem se asi v šest s bizarním pocitem ze sna, ve kterém jsem v Belgii potkala J, která po mně chtěla z Belgie přivézt pivo. Tak jsem jí řekla, že si ho může přivézt sama, probudila se a usoudila, že mohu usnout a spát až do doby, kdy mne vzbudí kostelní zvon vyzývající k modlitbě. Díky změně času to byl celkem příjemně načasovaný budík.

Poté, co jsem vstala, jsem si vyžebrala heslo na wifi, dopsala asi dvě věty o tygrech a dostala lahodnou snídani. (Pokud je někdo z vás ochoten dělat mi ráno lívance s belgickou čokoládou a čerstvým ovocem, hlaste se, chci vás domů.)

Po snídani jsme se s Em a našimi hostiteli vydali do Arden na výlet.

Z plánovaného zhruba osmikilometrového okruhu se stala sáhodlouhá cesta klikatící se značně obskurním způsobem. Naštěstí pan A zapl GPS a našel nás, takže poslední čtyři kilometry jsme se už klikatili jen plánovaně. 

Krom naší klikaté a bloudivé cesty nahoru (ano, i v Belgii jsou kopce) jsme šli klikatou cestou i dolů kolem řeky. V jednu chvíli jsme s Em skákaly pomalu potokem a pak lezly nahoru po srázu. Bylo to boží, ale není to tak úplně kratochvíle, které by se člověk měl věnovat ve světlé sukni, slušném kabátě a hedvábném šátku, ke všemu v módní obuvi. Ale o to víc jsem si to sebeničení užila.

Do Hasseltu jsme se vrátili lehce znaveni, já chvíli koukala do počítače, konečně si u toho nainstalovala Terrarii a pak jsme se dívali na Hell on Wheels. A asi způsobil, že rozkoukám další seriál…  Když jsem posléze skoro dořešila tygry (projekt do školy, text pro zoo), zavelela R k večeři. Myslím, že v Belgii přiberu, protože vaří výtečně. Jo a taky se vrátím jako alkoholik, po večeři nám A nalil výborný islandský alkohol z břízy.

Postel.

Den třetí. Když se v Belgii chcete někam podívat v pondělí, jeďte do Maastrichtu

Zeměpisný žert, haha.

Vedeny informacemi od Momínka, R a A, rozhodly jsme se s Em, že v pondělí nemá smysl jezdit někam po Belgii a Maastricht nám byl obecně doporučován. R nás posadila na autobus a dohlédla na nás, abychom nic nezmotaly, takže jsme nic nezmotaly.

Belgická hromadná doprava má své klady, má třeba různé suprové kartičky, Go Pass na vlak, za 30 € divnou prázdinovou kartičku na neomezené vlačení nebo třeba za 14 € kartu na autobus, z níž se odečítají cesty a může na to jezdit víc lidí. Jenomže taky posílají mezi městy evidentní městské autobusy a pokud v Česku kvetete z toho, jak si lidi neumí efektivně posedat v dopravních prostředcích, v Belgii by vám hráblo.

Dojely jsme do Maastrichtu. Před ním je neuvěřitelně plocho, ale dokázaly jsme se s tím výhledem nakonec vyrovnat. Ve městě jsme se zorientovaly, obešly kostely, našly hradby, dlouho hledaly kavárnu, našly kavárnu, hrály Caradhas, naše těžce obskurní rpg a vydaly se k jeskyním. Jeskyně jsou boží!

Než se rozepíšu o jeskyních, musím zmínit hradby. Skvěle se po nich chodí a je z nich výhled na pevnost a na mrtvou žirafu. Mrtvá žirafa je jakési lehce obskurní sousoší, které pro nás slepé při pohledu z dálky opravdu vypadá jako mrtvá, protože ležící, žirafa.

  

Nicméně, jeskyně. Usoudily jsme, že si zaplatíme prohlídku (anglická je vždycky ve 12.30 a 14.00). Byl to jeden z našich nejlepších nápadů, to si přiznejme. Průvodce nás zaujal v okamžiku, kdy z něj vypadlo, že jeskyně jsou 30 metrů pod náma. Ale že půjdeme ke vchodu, protože jinak se dovnitř dostává obtížně. Nejmenoval se Paul (ale Ben, Ven, nebo nějak jinak jednoslabičně s -[e]n na konci) a perlil celou dobu. Často říkal evidentní nesmysly, které pak uváděl na pravou míru. Třeba pec na pizzu byla na chleba, co si tam lidi pekli, když je chtěli sníst Francouzi.

the first pizza oven in Maastricht

Návštěvu jeskyní, které jsou ve skutečnosti tunely, mohu vřele doporučit, rozhodně s naším průvodcem. A taky nám to dalo spoustu materiálů k hraní, protože prostě #milujememosasaury. Vedle jeskyně/tunelů je pevnost Sint Pieter, vevnitř jsme nebyly, ale okolo se chodí hezky. Kousek pod jeskyněma je další z mnoha krásných kostelů, nebyl sice otevřený, ale zase měl kolem sebe hřbitov.

Když už jsem zmínila Fort Sint Pieter, musím zmínit i francouzského/holandského (těžko říct) Guye Fawkese. Protože při nějakém dobývání Maastrichtu se Francouzi řečení mamlové pokusili vyhodit pevnost do vzduchu. Vlezli do tunelů, kam umístili nálož. Protože ovšem nebyli z nejlepších pyromanů, nenasměrovali nálož, takže místo aby výbuch směřoval nahoru k pevnosti, rozlezl se všude po okolí. Ale bylo to stejně jedno, protože se sekli a nálož umístili asi čtvrt kilometru od pevnosti… jak píšu, mamlové.

Po procházce kolem kostela a koukání na divná zvěřátka jsme se vydaly domů. Pochopitelně jsme si nebyly jisty, kudy na autobus. Já to sice říkala, ale Em mi nevěřila, tak se ptala jakýchsi studentek. Ty podpořily mou mapou podloženou teorii a my navzdory lingvistické hádce stihly autobus a šťastně se navrátily a vlivem R a A zjistily, že současná řada TBBT není tak úplně marná. A díky A i to, že Hell on Wheels má skvěle charismatického hlavního hrdinu.

(Mimochodem, z nějakého neznámého důvodu mají lidi tendenci koukat zvláštně na dvě osoby, které se při chůzi průběžně zastavují a hází si kostkama.)

Den čtvrtý, Brusel

Co by to bylo za návštěvu Belgie bez návštěvy Bruselu. O tento zážitek jsme se nemohly připravit už jen proto, že milý se zhrozil pokaždé, když uslyšel slovo Belgie, právě kvůli Bruselu. Taky jsem mu poslala výhružnou fotku, ale o tom až dál…

Měly jsme plány. Krom jiného jsme se taky chtěly stavit v nějaké galerii, protože si chceme už delší dobu střihnout jeskyni/larp u obrazů. Nicméně vypadalo to trochu jinak. Vytrvalým zíráním do mapy jsme si nejdřív ulovily use-it mapy (jsou mimochodem boží) a pak se vydaly k Palace of Justice a podél něj k blešáku. Před palácem bylo pěkné bahniště, které nás inspirovala k tomu, abych složila epickou báseň, což nás pochopitelně zaseklo na signifikantní dobu. Ještě horší zásek nás ale potkal na blešáku. Jako správné dívky jsme totiž slintaly nad zbraněmi, protože kdo by nechtěl pořádnou rezavou dýku… Ale tak mám aspoň vějíř. Veliký.

Když začali jednotliví prodejci balit, sbalily jsme se i my a přes několik sekáčů (klobouky, tolik klobouků a tak málo peněz!) jsme zamířily k budově Evropského parlamentu. Sice byl úplně hrozně z ruky, ale holt jsem potřebovala fotku sebe, svého zcela nepříčetného úsměvu, srdíčka z rukou a budovy EP v pozadí, abych ji mohla jako správná zlomyslně milující dívka zaslat chlapci. (A on ji ukázal svým rodičům, tak nevím, jestli seberu odvahu je někdy poznat…) Po dokončení tohoto bojového úkolu jsme konečně zamířily do centra, na památky. Už jsme teda byly krapet vyčerpány hledáním místa, které by nejen bylo, ale i vypadalo jako EP, takže jsme vynechali jakési podzemí u královského paláce a obešly jen pár kostelů. Belgie má boží kostely. 

Myslím, že někde v tom figurovalo i pivo. Protože nějak jsme těch 15 ochutnaných nasbírat musely. (Figurovalo, Delirium Red a Delirium Tremens mezi Čurající holčičkou a Čurajícím chlapečkem.) Rozhodně jsme se ale rozhodly, že středu zasvětíme Lovani, ne Bruggám, abychom si taky trochu odpočinuly. Když jsme přijely domů, opakovaly jsme své zážitky asi natřikrát zážitky dne, protože R s A měli návštěvu. A ještě se nám snažili tvrdit, že nežijí bohatým společenským životem.

Na dobrou noc nám ještě A pustil další díl Hell on Wheels, což bylo od něj velmi podlé, protože mne to přesvědčilo, že hlavní hrdina je úchvatný.

Lovaň čili Leuven, aneb V Belgii nemají drogerie?

Výlet do Lovaně jsme se rozhodly pojmout jako spíš nenáročný. Byly jsme z Bruselu vyzbrojeny mapou, již jsme studovaly cestou vlakem. To se nám stalo osudným, neboť jsme hned ze začátku zapadly do sekáče, kde měli všechny věci za euro. Nedá se tvrdit, že by nám baťůžky neztěžkly…

Měly jsme pochopitelně i jiné plány, než nakupovat. Ale nákupy nás provázely celý den. Zavelela jsem totiž, že musíme navštívit drogerii. Nevěřili byste, jaký tohle může být problém. Studentské město a jediná věc, co by se dala nazvat drogerií obsahovala jenom šminky. Procházely jsme se památkami (čti kolem kostelů) a bedlivě se rozhlížely. Našly jsme několikero bankomatů, oběd, leč drogerie nikde. Nakonec jsme ulovily supermarket a když už tam byly, pořídily jsme si po lahvi piva. Protože kde jinde pít supermarketové pivo než ve městě, kde stojí v hospodách skoro stejně jako v obchodech…

Po trajdání všude možně se nám povedlo najít vyhlídku, o níž jsme si četly v mapě. I pokochaly jsme se pohledem, než jsme zmizely slynouce pocitem, že jsme hrozní narušitelé a našly lavičky, public barbercue. Vzhledem k tomu, že bylo vlhko a nepříliš pěkně, seděly jsme tam samy a já mohla zjišťovat, nakolik pravdivý byl můj předpoklad, že dokážu otevřít pivo bez otvíráku. (Obvykle když nemám otvírák, hledám chlapa, tuto svou oblíbenou strategii jsem však využít nemohla, obešla jsem stůl, lavičku a gril, abych nakonec otevřela pivo tam, kde jsem začala, o stůl. Své i Em, jsem na sebe velmi hrda.)

Když jsme dopily, začaly jsme se pomalu chystat domů (už nám dokonce volal pan A, kdy se to vrátíme). Měly jsme ovšem dobrou náladu a musely vypadat, že nás to jedno pivo úplně zničilo, protože jsme se velkou část cesty doslova prohýbaly smíchy. Bylo to zábavné.

Domů jsme dorazily opět do vícečlenné společnosti, takže jsme už druhý den za sebou vysvětlovaly, co to studujeme, a opět v několika verzích sdělovaly zážitky. A začaly jsme vypadat jako shopaholici. A večer jsme šly spát, abychom mohly druhého dne vstáti a čerstvy vyjet do Brugg.

Do Brugg, ale už ne dál. Náš čtvrtek

Bruggy byly pro mne první místo, kam jsem se v Belgii chtěla podívat. A taky hlavní důvod toho, že bych se do Belgie vlastně někdy chtěla podívat. K mému nekonečnému překvapení jsme ráno vstaly a dokonce i stihly vlak. Cestou do Brugg jsem převážně spala, takže jsme vystoupily lehce rozespalé a hrozně rozsezené. Tomu jsme přičítaly skutečnost, že nám po výlezu z vlaku byla kosa. 

Když jsme se podruhé nasnídaly (mám ráda wafle, ale ne už jídeláky s chybama) a vyrazily do víru turisty okupovaného maloměsta, seznaly jsme, že vážně JE zima.

Postupovaly jsme směrem k centru, koupily pohlednice (doufám, že V došel, budu se jí muset zeptat) a Em si vytrvale stěžovala, že je tam všude moc lidí. Což sice byla pravda, ale byla jsem lehce rozmrzela, protože s tím se holt muselo počítat. Když jsme ale zašly mimo úplné centrum, i ona uznala, že je to pěkné město, takže jsme se nakonec ani nemusely vzájemně uškrtit.

 

Velebíce zdravý životní styl jsme po chvíli procházení a obcházení Brugg zašly na hranolky a jezením zdržely ubohou obsluhu (jakou logiku má zavírat stravovací zařízení ve dvě odpoledne je mi doteď záhadou), načež jsme se vydaly opět ke kanálům (aby nám náhodou nezačlo být teplo), vyfotily si obligátní selfie, abychom byly správnými turisty a vydaly se do velice kůl second-hand obchodu.

Krom toho, že jsem tam vybrala sestře skvělý suvenýr (kdo by nechtěl, aby mu byla z Belgie přivezena rozkošná malá koláčová forma, je extrémně divný), se nás prodavačka ptala, jestli jsme turisti nebo místní. Nejdřív to na nás suverénně vybalila holandsky, po našich nechápavých pohledech přešla do angličtiny. Chudinka vypadala velmi zklamaně, že jsme turisté, skoro jsme se jí za to začaly omlouvat. Ale vážně se mi líbí, že ji vůbec napadlo, že turisti nejsme...

Navštívily jsme Madonu, Kostel svaté krve, muzeum lékařských potřeb a apatyku.

 

Se ztěžklými zavazadly jsme se vydaly dokončit obhlídku Brugg, a to kam jinam, než do Celtic Pub, již nám doporučoval pan A. Barman nás tam oslovoval sweetheart a měli dobré pivo, takže jsme se místo na jedno zdržely na dvě, těmi dvěma pivy se podnapily (silný, no :D) a pak jsme nestíhaly vlak, takže jsme si daly krásný večerní běh Bruggami. Vlak jsme nakonec v pohodě stihly a dokonce jsme ve vlaku svedly odehrát kus jeskyně. Po příchodu domů jsme rády pozřely večeři, bez adverbií seznaly, že jsme minuly další návštěvu R a A a šly spát, protože nás určitě bolely nožičky (kdybych svůj deníček nedopisovala s asi měsíčním zpožděním, byla bych si tím třeba i jista).

Pátek. Málem nastal náš konec

Bylo super moct ráno spát, tudíž to byla část našeho pátečního programu. Po snídani jsem si od pana A vyzvěděly, kam v Hasseltu a šly jsme tam.

Začaly jsme procházkou ke kanálu, kdy nás cestou skoro srazilo auto – hromada lidí stojí u přechodu, čeká na zelenou, zelená se rozsvítí, na přechod vjede auto... V pohodě, lidi se rozcházejí přes silnici, v popředí já s Em. A co se nestane, na přechod vjede další auto. Jen tohle na rozdíl od prvního zrychlilo, málem nás srazilo a tvářilo se na nás povýšeně.

Po procházce k vodě jsme se vydaly k centru. Můj orientační nesmysl konečně nezklamal a já nás chtěla navigovat špatně. Tentokrát se však orientovala Em a měla aspoň radost, že se jí konečně vyplatilo to, že celou dobu nedůvěřovala mým navigačním dovednostem, ačkoliv slynouc mapou jsem nás neztratila snad ani jednou.

Následně jsme nakupovaly suvenýry, totiž čokoládu a pivo. Opět jsem byla ztracena a opět nás nacházela Em. Chyběla mi mapa... Tak či onak, čokoládu jsme nakoupily a zvládly jsme i pivo, i když jsme musely vypadat jako staří notoři. A nás prosil, ať ještě koupíme chleba, abychom měli na svačinku. Kdo by to byl řek, málem jsme na něj zapomněly, Em si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem platila.

S pivem a chlebem jsme se vydaly domů, kde nás A naobědval a posléze nasměroval k tekuté čokoládě. Po tekuté čokoládě jsme si koupily ponožky, můj univerzální dárek sobě samé ze zahraničních výletů a šly domů. Zanedlouho už jsme vyráželi vstříc domovu. -i, protože nás sedělo v autě pět, A, R, Em, já a S. Naše úvahy o cestě přes Německo byly všelijaké, protože poslední zmíněný pochází z Keni, ale noc proběhla poklidně. Překvapivě poklidně, protože S mě s Em přesvědčil, ať něco zazpíváme, a mne se nikdo nepokusil vyhodit z okna. Zároveň jsme při cestě zjistili, že svět a hlavně Hasselt je malý, antoš S také viděl vražedné auto u řecké restaurace. Jinak byla cesta zmáhavá a musím říct, že už dlouho mne tak nebolelo za krkem. Ale taky jsem už dlouho tak dlouho nespala v autě.

Sobota; nejen krk může bolet, ale i ramena

V noci jsme někdy o půl třetí ráno dojeli k A rodičům, kde jsme spali. Ne však extrémně dlouho, neb Em toužila po domovu, pročež jsme museli opustit sever Čech během dopoledne. Jeli jsme přes Prahu, ještě s S, který tam trávil víkend. Em nás záhy opustila a na mne připadl úkol dělat průvodce. Bylo super, že jsem měla příležitost procvičit si angličtinu, ale vandrovat mezi turisty s batohem, který obsahuje noťas a deset piv je náročné. Kupodivu jsem nejen přežila, ale i našla Karlův most, dala dohromady zásadní milníky českých dějin (Karel IV., svatý Václav, Karel IV., Jan Hus, Jan Palach) a konečně sklidila plody své placky s nápisem Krmte prosím lingvisty. S totiž zajímalo, co stojí na mých plackách (a mých brýlích), tak jsem překládala, vysvětlovala, proč by měli lidi krmit lingvisty (tedy mne), a nakonec jsem byla přinucena přijmout pozvání na oběd.

Po obědě, jenž jsme si dali po okruhu centrem Prahy, mne S doprovodil zpátky na nádraží a rozloučili jsme se. Cestou jsem si říkala, že asi vypadám vážně nedůvěryhodně, protože mi nechtěl věřit, že se k nádraží jde cestou, již jsem zvolila. Naštěstí jsem se trefila, mohla nasednout do vlaku a dokonce se mi povedlo uhnat svou Momínkovatou sestru, aby mne vyzvedla od vlaku, takže jsem domů nakonec i dojela živá. 

Poznámka na závěr

Kdyby někomu přišlo, že v zápisech z prvních dnů opakuju slova, je to schválně. Snažím se o vysoké středověké umění, a to jen proto, že jsem na poslední předbelgické přednášce Vývoje spisovné češtiny dávala pozor.

Peklo jménem školství

Když prolézám internety, nacházím různé věci… k některým mám dokonce i potřebu se vyjádřit. Tohle je jedna z nich.

Zajímá mne problematika školství. Přemýšlela jsem – a vlastně ještě trochu přemýšlím – že bych třeba někdy šla učit. Nejsem sice extrémně akční, abych věděla všechno, co se vzdělávání týče, ani zdaleka ne, ale… vyjadřuju se k tomu. Když jsem byla v oktávě, měli jsme v rámci Dějin 20. století napsat něco do Studenti čtou a píší noviny od Mladé fronty. Můj příspěvek (mimochodem otištěný v regionálním vydání) mi přinesl Bibli.

Můžete jásat, konečně se dostávám pointě. Můj výšplecht kritizoval školství horem dolem. Ten článek z internetů, na který tímto reaguji, také. Lehce zábavné je, že teď, po víc než třech letech, mám názory méně kritické (pokud nejde o standardizované testy, ale na ty už jsem tu nadávala…). 38letý autor článku je extrémně kritický. Každý z nás nadává na něco trochu jiného. Ale on nemá pravdu.

Už před těmi čtyřmi lety jsem napsala, že „Škola mi rozhodně pomohla stát se sama sebou, podporuje mě v tom, v čem jsem dobrá, v pochybách a demagogii. Díky svému vzdělání vyčnívám z davu, když se sestrou v autobuse debatujeme o neexistenci všech okolo nás.“, takže jsem nebyla jen negativní. A uznala jsem, že aspoň k něčemu ta škola je.

(Nebudu tu říkat nic o tom, že v odstavci nad tím stálo „Určitě se mi vyplatilo naučit se číst a psát. Díky tomu (a těm stovkám knih) jsem mohla vyrůst v to, čím jsem. V osobu cynickou, pesimistickou a nihilistickou. Mohla jsem začít pochybovat o tom, zda má smysl žít. Proč je život tak komplikovaný. Proč zrovna já. Jestli má pravdu ten či onen, jestli svět existuje.“, protože tím bych svá slova o absenci negativismu zcela popřela, smajlík.)

                                                                                                

Takže: Jo. Školství, nejen české, ale veškeré, má své mouchy. Je blbý. Zastaralý. Má málo praxe. Chce po studentech tu moc, tu málo. Není kvalitní. Je drahý. Je zdarma, ale k ničemu. Má moc absolventů humanitních oborů. Mohla bych pokračovat dál a dál… jenže nebudu. Protože: Doháje, do školy chodím většinu svého života, 5 let základky, 8 let gymplu a zatím 3 roky vejšky. Je to 16 let mýho života, což je sakrahodně. Kdybych se mohla vrátit v čase a napravit pár věcí, co jsem v životě pomrmlala (jakože jich není úplně málo), rozhodně bych se na začátku vyššího gymplu víc učila, nebo to aspoň měla míň na lehátku. To, že by v tom figurovalo víc matiky (a asi i fyziky) je drobnost.

Ale i tak, těch 16 let nebylo marných. Krom těch drobností, jako naučit se číst, psát a počítat, jsem postupně aspoň trochu zjistila, kdo jsem. A spoustu dalších věcí. Některé jsem neocenila hned, ale časem jo. A netýká se to jen syntaxe…

Pan Dvořák se ptá, proč se v jedenácti učil o tom, co je komunismus a feudalismus, když to nemohl chápat. Já byla možná oproti němu trochu napřed, protože když jsem ve dvanácti hltala Shakespeara, nějaké nevolnictví mi rok předtím potíže dělat nemohlo. Ale i kdyby jo, některé věci člověk prostě docení časem. Netvrdím, že je potřeba šesťáky zatěžovat učebnicovými definicemi všemožných -ismů, ale vědět, že byl komunismus nebo nacismus – a co to bylo, co bylo nevolnictví nebo že existuje něco kapitalismus, ty děti nezabije. Já si občas naopak říkám, že bych byla ráda, kdybych se na základce dozvěděla víc věcí. Protože jak známo, opakování je matka moudrosti. A informaci, kterou jsem už někdy slyšela, i když jsem jí třeba plně nerozuměla, pochopím, když ji slyším podruhé.

Jo. Zaměřuju se v tom, co nekritizuju, na znalosti. A je pravda, že praxe by se hodily. Ale nic to nemění na tom, že aspoň trochu co k čemu školství je. I když panu Dvořákovi ne, protože neovládl pravopis. Nicméně chápu, je to věc, kterou si člověk musí PAMATOVAT, což je pro něj podle všeho téměř sprosté slovo. Ale jak se píšou číslovky si mohl bez problémů najít na internetu a rychlopřečíšt...

(Jak to píšu, tak mne napadají různá slova kritiky na požadavky ve školství. Ale musím si je nechat na jindy, protože správná cynická zvířátka mají nutkavou potřebu oponovat. Všemu možnému. Miluju doublethink.)

Mimochodem, zmiňovala jsem Bibli. Má slova o cynismu a nesmyslu života silně zapůsobila na jakéhosi evangelického učitele z Nového města nad Metují a mně do školy přišla Bible. Když jsem ji na začátku jakési hodiny občanky rozbalila, málem jsem vyprskla smíchy. Ale slušně jsem mu za ni i za dopis, ve kterém mi sděloval, že náboženství je super a Bůh taky, poděkovala.

O stereotypech

Asi nikdo, kdo mne zná, by o mně neřekl, že jsem normální. Ti, kteří mne znají dobře, dokonce možná předpokládají, že jsem docela duševně nevyrovnaná. Není to vlastně nic proti ničemu, normálnost se přeceňuje, ale teď jsem po sérii větších či menších mentálních kolapsů seznala, že lidi mají vážně divný představy...

Když jsem se před asi jeden-a-půl-měsícem totálně složila nad bakalářkou, domnívala se má ubohá stará matka, že na tom má podíl i můj rozchod. Dovčil jsem jí neřekla, že jediná situace, kdy bych s ní řešila problém s chlapama, by bylo znásilnění... To je ovšem nepodstatné, zarazilo mne, že přičítala mou labilitu muži opačného pohlaví (kdo nezná Haló, haló! nechť ukončí větu slovem muži). Před pár dny jsem zase vysvětlovala kamarádovi svou absenci slovy, že jsem musela utéct před světem. Hned se ptal, jestli zlomené srdíčko.

A já se ptám: Opravdu se předpokládá, že když jsem ženského pohlaví, že za veškeré moje problémy můžou chlapi? Myslela jsem si, že žijeme ve století ovocného netopýra and whatnot. Možná jsem vážně bezcitná bestie, ale přijde mi absurdní brát jako první zdroj problémů muže. Netvrdím, že takové vhodně načasované zamilování se či pomenší rozchod s duševní pohodou nezamávají, ale nikdy mne to nevyvedlo z míry až tolik. Mnohem zásadnější problémy mívám s každodenní realitou života a světem obecně. 

A pokud jsem vážně taková výjimka, že mne vztahy rozhazují míň než realita, odvolám co jsem psala o kometách a lidech, usoudím, že činy žen jsou z většiny definovány muži a dám za pravdu té americké matce, která nechtěla, aby její dvacetiletá dcera četla Fifty shades, neboť se bojí, že by si pak chtěla najít chlapa-svini. A pak se možná půjdu poohlédnout po nějaké příhodně vysoké a pevné větvi, protože to znamená, že vážně nejsem uzpůsobena k životu na tomto světě. (Smajlík.)