Zatím ještě neskládám básně, s tím až začnu, tak bude konec.
Já společnost až tak moc nepotřebuju. Dokážu žít sama se sebou, vždycky můžu utýct někam do svý hlavy, tam, kde nejsem sama sebou, kde můžu (nebo musím) být některou ze svých fiktivních postav (spíš než osobností, zatím, smajlík). Těch, které se nebojí dělat, co chtějí a jsou typicky superschopné. Nebo aspoň opravdu chytré. Problém ovšem nastává, když jsem ponechána sama sobě a nemůžu odejít od reality, neb mne pronásledují věci jako zkouškové. Jako třeba dneska. Dokážu se učit, ale mám problém se k tomu dokopat. Protože mám konverzační deficit, protože krom toho, jak jsem dneska v knihovně potkala ediho s xim jsem celý den s nikým nemluvila. Jen sama se sebou, a taky jsem tvítovala. Ale přiznejme si, to nestačí. Člověk -- nebo aspoň manka -- většinou potřebuje mluvit víc, než na co stačí 140 znaků.
Potřebovala bych si s někým promluvit, protože vypovídat se je nejlepší terapie, člověk uteče svému já a může se zase věnovat realitám jako je etymologie (ze který mám zítra ráno zkoušku). Chtěla jsem se učit v neděli, ale nějak jsem se k tomu nedostala... takže jsem měla dnešek na zkompletování poznámek a naučení se, což by mi stačilo, nebýt všech hláskových vývojů a jazykové divergence, dvou epizod Star Treku a dalších prokrastinací. Znáte to, ráda bych se učila, ale mám takový nejasný pocit, že mé sociální potřeby nejsou naplněny, proto se upínám k různým internetům, abych je naplnila, jenže je nenaplňuji, čímž se cyklím.
Asi se půjdu věnovat labiálám, dentálám a všemožným velárám, sbohem a po zítřku až do příštího zkouškovýho učení šáteček.
(A ano, vím, že to nedává moc smysl. Ale asi mne to až tak netrápí, protože kdo maže, ...)
Žádné komentáře:
Okomentovat