Asi nikdo, kdo mne zná, by o mně neřekl, že jsem normální. Ti, kteří mne znají dobře, dokonce možná předpokládají, že jsem docela duševně nevyrovnaná. Není to vlastně nic proti ničemu, normálnost se přeceňuje, ale teď jsem po sérii větších či menších mentálních kolapsů seznala, že lidi mají vážně divný představy...
Když jsem se před asi jeden-a-půl-měsícem totálně složila nad bakalářkou, domnívala se má ubohá stará matka, že na tom má podíl i můj rozchod. Dovčil jsem jí neřekla, že jediná situace, kdy bych s ní řešila problém s chlapama, by bylo znásilnění... To je ovšem nepodstatné, zarazilo mne, že přičítala mou labilitu muži opačného pohlaví (kdo nezná Haló, haló! nechť ukončí větu slovem muži). Před pár dny jsem zase vysvětlovala kamarádovi svou absenci slovy, že jsem musela utéct před světem. Hned se ptal, jestli zlomené srdíčko.
A já se ptám: Opravdu se předpokládá, že když jsem ženského pohlaví, že za veškeré moje problémy můžou chlapi? Myslela jsem si, že žijeme ve století ovocného netopýra and whatnot. Možná jsem vážně bezcitná bestie, ale přijde mi absurdní brát jako první zdroj problémů muže. Netvrdím, že takové vhodně načasované zamilování se či pomenší rozchod s duševní pohodou nezamávají, ale nikdy mne to nevyvedlo z míry až tolik. Mnohem zásadnější problémy mívám s každodenní realitou života a světem obecně.
A pokud jsem vážně taková výjimka, že mne vztahy rozhazují míň než realita, odvolám co jsem psala o kometách a lidech, usoudím, že činy žen jsou z většiny definovány muži a dám za pravdu té americké matce, která nechtěla, aby její dvacetiletá dcera četla Fifty shades, neboť se bojí, že by si pak chtěla najít chlapa-svini. A pak se možná půjdu poohlédnout po nějaké příhodně vysoké a pevné větvi, protože to znamená, že vážně nejsem uzpůsobena k životu na tomto světě. (Smajlík.)
Nemyslím si, že by se očekávalo, že za všemi problémy žen byli muži. Spíše se obecně očekává že za mentální kolapsy mohou osoby opačného pohlaví. (Snad to dává smysl i těm co neviděli Haló, haló.) A co se týče nihilistických sebevražd a vlastně i sebevražd obecně, nejlepší je uvědomit si že by mohl existovat někdo nebo něco, komu by smrt mohla vyhovovat. Čili když člověk přežije tak ho tím vlastně trestá. Následně je třeba z toho mít škodolibou radost. Viz http://www.blastwave-comic.com/index.php?p=comic&nro=44 (I'm doing it to punish everybody.)
OdpovědětVymazatAle to se mi na tom právě nelíbí! Jediní chlapi, co mi kdy způsobili mentální kolapsy byli velký bratr a debilní angličtinář, jinak za to mohly neurčité příčiny jako život a můj mozek :D
OdpovědětVymazatAd sebevraždy, na to mám asi malý okruh známých, mé okolí mé suicidální tendence vždycky spíš děsily. (Na druhou stranu, antidepresiva asi zabraly, protože už je chvíli nemám.)
Hlavně je zbytečné nervovat se tím že lidé hádají blbosti. I když emoce člověk asi úplně neovlivní.
OdpovědětVymazatA to samé nakonec asi platí i o těch sebevraždách.
Přiznejme se, že jsem se tím až tak nenervovala, jako mne to spíš principiálně rozčililo :)
Vymazat