V rámci cenzury mých výšplechtů o lidech jsem se rozhodla začít zveřejňovat bláboly jiné. Něktreré z nich se ráčily nacházeti na smazaném blogu, některé jen okupovaly paměť mého počítače. Tohle je ten druhý případ. Jo, drze jsem vykradla Spirituál kvintet a Asonanci. A nestydím se za to!
Krásná dívka
seděla v sadu u besídky ve chvojí a celá kvetla. Hlavu měla spletenou a
chtěla ho mít v pokoji.
V noci se vykradla z domu, jako kdyby šla loupit. K tomu jí
svítil měsíček a bylo jasné, že kdyby ji otec načapal, jak utíká, byla by bita.
Růža spěchala
k milovanému. Zaťukala na okýnko, odkopla bačkorky, vylezla na parapet a
protáhla se zavřeným oknem. Položila se na polštář a řekla mu: „Schází mi tvůj
úsměv, schází mi, když svítá. Schází mi tvá láska, když sám usínáš.“ Načež
vyděšena tím, co udělala, utekla rozbitým oknem.
Další den bylo
jisté, že ji otec při útěku nenačapá - pořezala si nohy. Celou cestu domů za
sebou nechávala krvavé stopy, což zanechalo v údivu celou vesnici. A
přišli vlci. Ze stromů se snášel soumrak, a zatímco se vkrádal večerní chlad,
měla duši sevřenou otázkou „Kde tě mám, lásko má?“ Nejdřív si myslela, že se za
ní vydal a je vlk. Pak, že ho sežrali vlci. Nakonec jí došlo, že asi ví, že se
jí v dálce ztrácí. Takřka viděla, že jinou tvář teď líbá, přesto si řekla „Ty
jsi můj, já jsem tvá. Ze svých krásných velkých očí, všechnu něhu svou ti dávám,
z románů ji sbírám, ze svých slz, lásko má.“
I přes
strach z věčně otravujících vlků ho vyhlížela každé ráno a věřila, že se
vlci zpátky vrátí. Aby její tvář už nebyla prázdná a ona po nocích nevolala do
vlčího vytí věčnou otázku „Kde tě mám, lásko má?“ Jenže vlci neodcházeli a dál
vesele decimovali vesnici.
Jednoho rána
padla do bot rosa, posel to dobré nálady. Každý pláče, Růža padla, skočila nám
do vody.
Žádné komentáře:
Okomentovat