Daly jsme si Guinness, bylo to Irsko

Braniboři v Čechách, Turci na Moravě, Maďaři na Slovensku, manka v Irsku, neboli přehled všech mých kafí za poslední dny… 

Přepis mých autentických zápisků s pár insignifikantními neautentickými úpravami. 

Pro ty, co nechtějí číst dlouhé žvásty nebo nerozumí dlouhým větám: 

Foukalo, pršelo a bylo to krásné. Najít v Dublinu vyhovující hospodu není tak snadné, jak by člověk předpokládal. Letadlo nespadlo.

Den dvacátý šestý, příjezd

Dne dvacátého pátého jsem plánovala sbalit si věci a jít brzo spát. Můj plán fungoval krásně až do chvíle, kdy jsem začala hledat "kabelku", anu jsem před lety nechala k obecnému užití, neb jsem si ušila vak, který však nemá správné rozměry do letadla (ne, že by to někdo kontroloval…). I hledala jsem onu tašku, kterou jsem doma průběžně vídala. Když byla taška hromadným matčiným úsilím konečně nalezena, vyčištěna a vysušena, zjistila jsem, že ji sestra dokázala zdevastovat k nepoužití… tak jsem šla spát pozdě.

Na den D jsem dokázala ráno vstát, dovypravit se, uhnat bratra, aby mne dovezl na vlak, usnout ve vlaku, začít umírat na bolest očí, sejít se s Am a s ní a pod jejím moudrým vedením trefit na letiště, projít všemi kontrolami, nastoupit do letadla, neumřít v letadle, v Dublinu čekat 45 minut na autobus, který nás měl dovézt k hostelu a nejel, nastoupit do autobusu dublinské hromadné dopravy č. 41, vystoupit na správné zastávce (byla to konečná), najít hostel, zapsat se na výlet do Kil-cosi, najít svůj pokoj, ubytovat se, jít se projít městem, nenechat se odfouknout, trefit zpátky, umýt se, s očima třeštícíma bolestí začít psát a napsat sviňsky dlouhou větu. 

Mimo jiné jsem také dnes zjistila, že mé boty jsou evidentně moc kovové (na letišti pištěly) a že angličtina Samuela Becketta je na mne docela složitá. A PLIN podle Am znamená Počítačová lingvistika - integrovaní nerdi...

Jo a jsem divná, při cestě letadlem jsem se nejlíp cítila při turbulencích.

Den dvacátý sedmý

Poté, co jsem předchozí noci nemohla usnout a dneska se vzbudila pár minut před budíkem, vstala jsem a neučesaná jsem se spolu s učesanou Am vydala na snídani v ceně ubytování. Toasty s pomerančovou marmeládou jsou dle mého neskromného názoru lahodné, takže jich (při představě následného celodenního hladovění) za vlast padlo mnoho. Po hrnku kafe a hrnku čaje jsem byla připravena jít vstříc Dublinu. Navštívily jsme Trinity College, turistické centrum a obchod se suvenýry, což nám krásně vyplnilo čas až do setkání s Kitty, která nás měla provést městem jakožto jeho obyvatelka. S ní jsme navštívily Národní muzeum, tamní kavárnu, prohlédly si další prakotel suvenýrů a spatřivše po opuštění budovy odporně deštivé a větrné počasí, vlezly jsme do obchodního centra, kde jsme nenašly svetr s norským vzorem a daly si další kafe (které bylo ve skutečnosti čokoláda s marshmallow) a skončila jsem s dvěma punčocháči a ultimátně skvělým oduševnělým svetrem, který se mému milému téměř určitě nebude líbit. Pak jsme se rozhodly (jen s Am, Kitty nás už opustila) pro hurá akci, že ve svých nových svetrech pojedeme hned po příletu do ČR na jablonecký silvestr. Má čtečka však není zrovna ideální zařízení pro práci s internety, proto jsme se po dvou hrncích čaje rozhodly, že se na to asi vybodneme a radši toho jednatřicátého pojedeme domů za svými počítači. Tak jsem zvědava, jak to nakonec dopadne...

Po dobrodružství s internety jsme se vydaly na další procházku po večerním Dublinu, tentokrát s epickým cílem dát si Guinness. Po pohledu na ceny jsme si ve Sparu koupily po lahvi zázvorového piva a vypily jej pozorujíce řeku a bádajíce, jak moc je tu ilegální pít na veřejnosti… zatím jsme to nezjistily. (Nakonec jsme seznaly, že celostátní zákaz není a je to jak kde.)

Pak jsme se prošly dál kolem řeky, zjistily, kam že to teda v pondělí jedeme na výlet a že trefíme do svého hostelu téměř bez problémů… vrátily jsme se tedy na pokoj, kde medituju, jestli budu mít kašel či nikoliv. Doufám, že ne, obávám se, že jo. Uvidím zítra, snad to půjde.

Sbohem, milý deníčku, jdu číst Becketta, když i trošku tuším, co se tam děje… a doufám, že teplá voda nepřestala téci. (Než jsme přijely, netekla totiž teplá voda - a kdyby ji neopravili, museli bychom za sprchou přes požární schodiště a okno, což sice zní dobrodružně, ale sprchu mám radši po ruce.)

Den dvacátý osmý, Skerries

Včerejší večer jsem chtěla ukončit četbou Becketta, když ho v tichém prostředí občas i chápu. Když pak jistá vzdychající dáma najednou vstala a - aniž by cokoliv řekla - zhasla, ocitla jsem se poněkud v šoku. Zavřela jsem tedy knihu a meditovala o kvadrilionu blbostí, například proč se celý barák třese, když kolem něj něco projede, zejména vlak... 

Po snídani jsme strávily příjemnou půlhodinu čekáním, načež jsme se šťastně shledaly s Kitty, našly vlakové nádraží a vydaly se do Skerries, na pobřeží. Vlaky jsou tu pěkné, turnikety nás nesežraly a <OT> zase jsem se pozastavovala nad dublinskými tramvajemi - mají trolej uprostřed vozu, takže při prvním pohledu to vypadá, že nemají žádnou </OT>.

U moře jsme neviděly pářící se tuleně (ani žádné jiné), pěkně jsme se prošly, stihly kafe, najíst se a pak jsme vyrazily směrem k hradu. Po delší cestě do kopce jsme usoudily, že tudy cesta nevede, chvíli bloudily, našly cestu k hradu (cca 55° od silnice, po které jsme šly původně), usoudily, že tam už nepůjdeme, úspěšně dorazily na nádraží tak akorát, abychom stihly vlak zpátky. Cestou nevykolejil, takže jsme se s lehce bolavýma nožičkama vrátily do hostelu, kde jsem zjistila, že má kniha je nečitelná jak za hluku cizího rozhovoru, tak při poslechu Flyleaf. Naštěstí TA milá paní už odjela, čili je tu světlo a ticho a já si jdu číst před svou sprchou…

A pár universálních poznatků: počasí v Dublinu nepřeje kloboukům, často, rádo a hodně tu fouká. Do toho často prší a deští, což by zas klobouk vyžadovalo… naštěstí je celkem teplo. Na prosinec.

Dále, tohle budou asi první Vánoce po delší době, kde se vskutku nebudu muset obávat, že bych přibrala. Cukroví jsem si do baťůžku nebrala a jídlo v těch západních Evropách je drahé. Navíc většinu doby zde trávím chozením.

Silvestrovská hurá akce nejspíš nedopadne. Kitty se tvářila, že by mohla někomu napsat, jestli by nás nevzal z Prahy, ale anžto naše milé letadlo bude mít beztak zpoždění, stejně z toho asi nic nebude. 

Mimochodem, můj ctěný krk se tváří stejně jako včera a evidentně mne hodlá napínat, zda umře či ne.

Den dvacátý devátý

Začínám mít pocit těžké sklerosy, neb si stále vzpomínám na věci, co jsem si zapomněla zapsat. Za včerejšek jsou to kulturní odkazy na Tolkiena. Konečně jsem vyřešila svou dětskou otázku, proč má sakra Bilbo kliku uprostřed dveří - ono je to v Irsku evidentně normální. Další věcí jsou slepé ulice, na irských cedulích zvané cul de sac, dno pytle.

Další náhodná událost, včera večer jsme si s Am povídaly a z tohoto nevinného rozhovoru se nakonec stala debata o posmrtném životě, sebevraždách a depresích. A dalších veselostech.

Ráno jsme se vydaly do Penneys, zdejšího levného řetězce s oblečením. Bylo asi 9.30, otvíralo se až v 10.30, tak jsme se prošly v okolí O'Connel street, abychom zjistily, že jsou tu tři Penneys na cca půlkilometru. Nic jsme si nekoupily a sešly se s Kitty, která měla zpoždění pouze 6 minut. Vydaly jsme se podél řeky Liffey (ať se to čte jakkoliv), došly až k přístavu, podebatovaly si o literatuře (opravdu nikdo kromě mne nečetl dobrovolně francouzskou literaturu jako Červený a černý nebo Paní Bovaryová?), obešly kus města, vyrazily do knihkupectví/antikvariátu, kde jsem si nekoupila spoustu knížek a koupila Selected poems od Blakea a posléze jsme se stavily - překvapivě - na kafe (a mohu s klidným srdcem sdělit, že chilli cheese burger, co jsem měla, vůbec nebyl chilli).

Už za šera jsme se vydaly na cestu kolem katedrál, kterou jsme plánovaly zakončit v hospodě u Guinnessu. Poté, co jsme po asi hodině chození kolem hospod došly k jedné potenciálně vyhovující, opustily jsme její okolí aniž bychom do ní vlezly a cestou domů jsem si koupila troje nadkolenky (načež jsem usoudila, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet). 

Pak jsme chvíli rozkládaly nad čajem, zazpívala jsem kousek Kaťuši, řidič autobusu nám sdělil, že výlet do Kilkenny, je skvělý a tak.

Teplá voda stále teče.

Doufám, že si zítra v Kilnenny dáme tamní pivo. Bez Guinnessu se třeba obejdu, to je tenhleten mejnstrím, ale irské pivo chtít. (Radujte se, uzdravila jsem se ze své takřka měsíční skoroabstinence, zase mám možná chuť na pivo.)

Můj krčíček stále není v tragickém stavu, ale začínám decentně pokašlávat, juchů...

Stále doufám, že naše letadlo nebude mít příliš velké zpoždění, abych stihla svůj poslední vlak. V Praze bychom měli být 14.55 a onen vlak jede 18.00. A asi se nechci k nikomu vloupávat na Silvestra…

Právě jsem si při pohledu na svého bratrova Becketta uvědomila, že jsem místo statesman přečetla testament. Ideální stav pro vnímání angličtiny…

Den třicátý, Kilkenny

Autobus nám neujel. Chytili jsme si JJe na recepci a následovaly jej. Zavedl nás do temných hlubin autobusu, seděly jsme hezky vepředu, viděly na cestu předním sklem a tak… řidič, zmiňovaný JJ, nejdřív komentoval cestu a pak začal mluvit o své rodině a všem možném, byl značně řečný. 

Cestou jsme se zastavili v Glendalough, kde byl krásný hřbitov, několik polozřícených staveb pravděpodobně církevních a kulatá věž (úkryt před nájezdy Vikingů, kdysi o tom byla nějaká zmínka v jakési knížce, co jsem četla, tipuju Tremayna nebo Petersovou). A taky dvě jezera, u jednoho jsme byly a udělala jsem si ostnatým drátem díru do ruky, čímž jsem zvýšila svou šanci na úmrtí návštěvou Irska. Po tomto hodinovém rozchodu jsme se všichni šťastně shledali v autobuse (herr řidič se na počítání cestujících vyzbrojil mým kloboukem) a vydali se hlouběji a dáleji do hor, vstříc Brownhillskému dolmenu. (Všichni si šutříky fotili z víceméně jednoho místa, já si je obešla a fascinoval mne rybníček pod nimi.) Cestou od dolmenu zpět k autobusu mi úplně náhodný člověk sdělil "I like your hat.", což mne překvapivě potěšilo a utvrdilo v přesvědčení, že jsem skvělá a dokonalá. (Ehm.)

Další zastávkou bylo samotné Kilkenny. Těšila jsem se na pivo, fakt že jo. Stanovily jsme si plán: najíme se, napijeme a pak projdeme město. Prošly jsme celé centrum města (krom hradu), načež jsme zapadly do kavárny, kterou jsme potkaly jako úplně první (takže nám to chození zabralo asi hodinu…) a, mimochodem, Chocolate biscuitt cake byl velmi lahodný a velmi čokoládový. Shodnuvše se na tom, že pivo už teda nestihnem a že si zajdem v Dublinu na ten Guinness, vydaly jsme se k hradu. Am udělala pár fotek a zamířily jsme do parku, odkud jsme byly následně vypískány, neb se park zavíral a hlídač všechny vyháněl.

Pak jsme jen počkaly na autobus, dojely do Dublinu (cestou nám JJ chvíli zpíval), nakoupily suvenýry pro své blízké, zašly si do hostelu uvařit čaj a jím posíleny vydaly se do Penneys, kde jsme si chtěly koupit šaty, neb irský výběr lepší českého (prý, já o tom nemám přehled). Měla jsem vytipovány čtvery šaty, když tu se ozvalo, že za 15 minut se zavírá (což byla podlá zákeřnost, anžto normálně tam v pondělí zavírají až v deset), takže jsem stejně bezšatá jako dřív.

Následně jsme se vydaly najít si hospodu. Nevěřila jsem (ani po včerejšku), že to může být takový problém. Vzdaly jsme naši pouť a zamířily zpátky domů. Šly jsme však jinou cestou než obvykle, podél řeky [lifi] a najednou… hospoda. A bylo v ní místo! Takže poté, co jsem se vzdala vší naděje, daly jsme si pivo. Klidně přiznám, že mi Guinness nepřišel až tak skvělý, ale za tu námahu to stálo. Komunikaci s číšnicemi jsem zvládla stejně bez problému jako být v celé hospodě jasně nejmladší. Překvapilo mne, že jsem nebyla tázána na I.D., asi nevypadám tak mladě jako na fotce, kde prý vypadám na 14.

Teď už ležím v posteli, mám i sbaleno a nejasný pocit, že zítra v 5.45 se mi zoufale nebude chtít vstávat. A že můj kašlíček bude už jen horší, že ty zkoušky 6. a 8. nedám, že mi asi chybí můj milý a nakonec, že naše letadlo bude mít určitě zpoždění kvůli atmosférickým podmínkám poněkud nepříznivým a ujede mi vlak. Krom toho slynu nejasným pocitem vlastní debility, když jsem si všimla, že krom díry od ostnatýho drátu mám na ruce druhou, u které nemám tušení, jak vznikla. (Čekám, jestli dostanu otravu krve… ale jestli jo, tak bude kchůl, bude irská… a vůbec, co by mne zabíjel škrábanec, když mne tu nic nepřejelo, a to jsme chodily na červenou jako domorodci…)

Den třicátý první psaný dne prvního

Problém vstát jsem měla, spala jsem jako nemluvně až do 6.15, kdy mne vzbudila Am. Letadlo nemělo zpoždění a bohužel (bohudík?) nespadlo. Jeden Ir v něm strašně chrápal, ale moje mp3 ho většinou zvládla přehlušit.

Vlak mi ujel, teda, ten v 16.00, ale můj velký bratr mi našel jeden, co jel do Kolína a pak pro mne (po půlhodině čekání na utěšeně vypadajícím kolínském nádraží) dokonce přijel, za což mu patří velký dík (bych mu možná i mohla říct…). Silvestr jsem strávila s knihou a slečnou bratrovou-Usámovou. 

... přežila jsem.

V příští pětiletce více zázvorek!

Znáte to, krásný nový rok, klidně i zítřek, ale na Nový rok budete mít beztak, všichni mí neexistující čtenáři, kocovinu, já se vám budu smát a možná začnu dělat něco užitečného, třeba přepíšu své zápisky o válce gal... ehm, návštěvě Irska. Nebo bych se mohla začít učit.

Rok 2013 byl rokem úspěšným. Aspoň občas... hlavní negativum, ani při jedné z mých dvou cest (tam a zpět) nespadlo letadlo. Ale k těm pěkným věcem, poprvé v zahraničí bez příbuzenstva či pedagogického dozoru (možná se jednou aspoň částečně zbavím fobie z cizích míst), první červená políčka v ISu, zjištění, že tu sebevraždu asi fakt nespáchám, ale noční procházky o desítkách kilometrů jsou fajn... Taky jsem zjistila, že asi dokážu číst v angličtině. Jo, a má matka je na nejlepší cestě mne považovat za skutečného magora.

K těm normálním věcem, asi jsem radá, že jsem se neuchlastala, vzhledem k tomu, jak vypadal jarní semestr... a v tomhle roce to asi nezvládnu, jsem na to moc chudá.

Závěrem bych chtěla sdělit, že tohle je skvělý Silvestr, nechci urazit (asi) nikoho z těch, s kým jsem strávila 4 Silvestry předchozí, ale Neilu Gaimanovi se prostě konkuruje skoro stejně špatně, jako horký vaně. A zázvorkám.

Ze života filosofova

Můj život plyne v samých hrách a radovánkách, test tuhle, test tamhle a za rohem číhá pár úkolů. K tomu se přidají depresivní sklony a nechuť k učení a na další červená políčka v ISu už se čeká jen jako na potvrzení pitomosti.
Každopádně má to i své světlé stránky, člověk začne prokrastinujíc koukat na pátou řadu Burn Notice a dokonce se dostane i k šití. A psaní mailů vyučujícím. Pominu e-maily "Vážená paní doktorko/magistro, jsem úplně blbá", ty jsou nezáživné.
Nemohu však nezmínit svou konversaci s vyučující mého milovaného předmětu KOČCE. Nefunguje mi program (čti Jsem líná stáhnout novou versi Javy). Vyčkávám, co mi počítačově značně negramotná vyučující odpoví. Čekala jsem leccos, leč její odpověď mi vskutku vyrazila dech. Prý musím - tomu byste nikdy nevěřili - extrahovat zipový soubor.


Btw před chvílí jsem zjistila, že mám v ISu nové zelené políčko, z kodifikace. Asi to s tou blbostí nebude tak žhavý - aneb achjo, nemá se nač vymlouvat :D

Den mezi myslivci

Čili jak jsem pomáhala zabíjet nevinná zvířátka, stala se členkou neexistujícího tajného bratrstva a skoro se přestala bát zviřátek veškerých.

Začalo to všechno celkem nevinně, když jsem jsouc doma sdělila rodičům, že příští víkend přijedu i se svým milovaným. Můj ctěný ubohý starý otec, an je myslivcem, navrhl, že bychom s ním mohli jíti na hon. I sdělila jsem tuto ideu, kterou jsme posléze téměř zavrhli z důvodu morfologie, dejvovi. Když nám však otec v pátek večer představil jeden ze svých klobouků a jednu menší zimní čepici a slíbil zapůjčit i teplé zaprasitelné odění (čti bundy), spatřivše se s těmito apartními hučkami na hlavách v zrdcadle*, seznali jsme, že naše účast na oné lahodné akci je nutná.
Zkrátka a dobře, ráno jsem vstala v nekřesťanskou hodinu, stihla se i nasnídat a úderem osmé hodiny jsme již s edim stáli nastoupeni u nás na návsi, zmateně a nic netušíce zírajíce na stádo myslivců. A stále si nejsem jista, jestli jsem neporušila myslivecký bonton, když jsem si při hromadné podávání rukou nesundávala čepici. Jsem přece sakra dáma, no né?
Po nějaké půlhodině čekání na opozdilce vyrazili jsme vši do lesa. Nejdříve se šlo na prase, pročež jsem šla lesem a měla pocit, že netuším, co dělám. Někdy v té době byla zastřelena jedna liška a dva zajíci. Prase šťastně uniklo a prý zranilo psa. Po nějaké době jsme dorazili nad přehradu, kde se posléze sešla celá skvadra a kde bylo obžerstvení*. Když se mé ubohé nožičky tvářily velice zmrzle a naznačovaly, že každou chvíli upadnou, popošlo se kus lesem a zase se šlo na prase. Prase nebylo, pročež jsme se zase všichni sešli a pomocí dopravních prostředků slynoucích čtyřmi koly a spalovacím motorem byli přetransportováni nad mou milou malebnou v úpatí Železných hor ležící vesnici, kde se měli zabíjet bažanti. A taky že jo.
Vzhledem k tomu, že sjíždění se trvalo (překvapivě) taky asi sto let, byli jsme já s edíkem a dalším honcem posláni mým drahým otcem uložit mrtvá zvěřátka do v[ý|ej]hřadu, přičemž se mne pokusil sežrat sníh lehce poletující ve sviňsky silném větru. Následně jsme vyrazili do kopce ve společnosti části myslivců a všech honců. I vylezli jsme na kopec, načež všichni honci zalezli do malého lesíka, kde plašili bažanty - a protože je na to speciální nouhau*, stala jsem se tak členkou neexistujícího tajného bratrstva honců -ského mysliveckého spolku.
Hon skončil tím, že jsme vyrovnali všech 139 bažentích mrtvolek k zajícům (v konečném počtu tři) a lišce. Někdy v tu dobu jsem přemýšlela, jestli bych mohla být vrahem, anžto chytit několik zvířecích mrtvolek za krk a někam je přenášet, když vám u toho ještě krvácejí na ruce... je napoprvé celkem zvláštní pocit. Když se mrtvolky rozdělovaly, podařilo se mi ještě pár fauxů pasů*, neb jsem neznalá mysliveckých mravů a zastávám teorii, že dívka si prostě ve společnosti pokrývku hlavy sundávat nemusí - a už vůbec ne na kopci, kde fouká jako prase, leč myslivecká etiketa na dívky moc nemyslí. (Ačkoli na tomto honu byla kromě mne ještě jedna překladatelka a jedna myslivca? myslivice?...)
Zážitky tohoto dne završila cesta na korbě jeepoidního auta a posezení v hospodě, kde se mne pokusili zabít jídlem, a kde jsem víceméně ve společnosti svého otce vypila čtyři dvanáctky... ale jinak jsem naprosto normální...
A nakonec ještě dvě zásadní věci, které jsem zjistila toho oskudného večera. Dědečka bratrova spolužáka z gymplu "jsem s tím svým šamstrem dost překvapila". Dále, nosit placky informující svět o nositelově úžasnosti může býti nebezpečné - opilý mladý myslivec s harmonikou mne po jejich spatření políbil na obě tváře... Taky jsem se dozvěděla, že je poznat, že jsem tatínkova dcera, anžto jsem hubatá. A že skončím buď v politice nebo ve výzkumným ústavu.


*ano, přesně tak

python - jak to nedělat

• Funkce obvykle funguje lépe, je-li zavolána.
• TA věc podstatná pro chod celého skriptu se vždycky schovává až ZA returnem.
• Každá správná manka zopakuje stejnou chybu desetkrát, aby jí došla v okamžiku, kdy se už už chystá pláci, že jí to nefunguje.
• Dno rekurze není tak hluboko.
• Python se nejlépe shazuje špatně napsaným naprosto primitivním for cyklem.
• Nehlásí-li python chybu, je to tím, že funkce, která chybu obsahuje, není zavolána.
• Pokud není knihovna nainstalována, nelze ji importovat. Je-li nainstalována, nikde není psáno, že nebude toužit po zvláštním zacházení.
• To, že jsou slovníky šikovná věc je irelevantní. Je snazší napsat si další funkci používající regexy. 
• Nelze nezapomenout na podtržítko.
• Pět uvozovek není šest. Ni sedm uvozovek není šest.

Jak jsem poznala otakuland, aneb muj prvni animecon

Existují místa kam malá zmatená zvířátka jako já nepatří. Patří mezi ně přibližně asi tak celý svět. A typickým příkladem společnosti, kam nikdy nemůžu zapadnout, jsou lidé sledující anime a obdobně japanofilní, potažmo dokonce otaku. Vědoma si všech těchto skutečností, nechala jsem se přesvedčit k návštěvě AkiConu. Kupodivu to ani nebolelo. Ne moc.

Tenhle šplecht (či výšplecht) by mohl slynout ještě dalším podnadpisem -  čili jak můj egocentrismus dosáhnul nebývalé výše, ale o tom až později. Začíná se od začátku, čili příjezdem.
Praha je divné místo, ale doprovod mého milého naštěstí negoval mou schopnost ztratit se naprosto kdekoliv, čili na místo jsem dorazila v pořádku, jen poněkud ospala dlouhou cestou z Brna. Pohlédnuvši na dav lidu před kácéčkem, rozhodla jsem se, že tam skutečně nemám co dělat, ale utíkat nebylo kam, neb zpátky na Chodov bych netrefila. (Mohla jsem utíkat proti proudu divných existencí, ale to mne tehdy nenapadlo...) Namísto plánované cesty do hospody, zasekli jsme se s edim s Astrakem a Eldou. Po nějakých asi sto letech mne dokonce předčasně vpustili dovnitř, načež jsem ještě chvíli smutně koukala a pak... pak jsme se přesunuli do hospody ('cause there's no aspect, no facet, no moment of life, that can't be improved with pizza). K mému převelikému překvapení jsem nejen přežila, ale dokonce jsme se i v pořádku a včas vrátili na con. Tam jsme sice ještě nějakou hodinu strávili konversací a inteligentní zábavou upíjení alkoholů a mrznutí na rauchplace, přičemž jsme spatřili, jak se Silver červená, na čemž by mi nepřišlo nic tak zajímavého, ale když se to zmiňovalo jako velká událost na ukončení... tak prostě musím křičet do světa, že jsem byla u toho.

Dalšího dne jsem na své poměry vstávala odporně brzy, neb již v osm hodin jsem komatila po conu. Naštěstí jsem však nebyla odkázána pouze na sama na sebe, takže se mi dostalo jak odporně přelouhovaného čaje, tak i relativně lahodného toastu a dokonce jsem se i podívala na nějaký ten program. Když šli edi s Astrakem chystat svou přednášku (nebo se znásilňovat, raději jsem tuto problematiku příliš nezkoumala), ocitla jsem se sama mezi davem cizinců. Xim obědvala, tak jsem nakonec skončila plackováním. Má nerozhodnost způsobila, že místo toho, abych si koupila více úchvatných placek, vyrobila jsem si vlastní. Rillanon navrhla, já jsem konala. A pak jsem po conu pobíhala s plackami vykřikujícími do světa mou domnělou ouchvatnost... Stojí na nich CHVALTE MNE na jedné a JSEM ÚCHVATNÁ!!! na druhé. (Umět hledat na internetech, našla bych, jak pan LeClerc provolává "bohatá vdová, velmi bohatá vdová". Pro neznalé seriál Haló, haló, episoda Šest velkých balonků.)
Po svém plackovacím zážitku jsem společně s Xim zamířila na přednášku o českém fansubu, slynouc temným záměrem se chlapcům smát, an jsem pojala v okamžiku, kdy jsem spatřila zeugma v popisu řečené přednášky. S tím, co v hlubinách fansubu našli, jsem však byla nucena spíše k vytí a u předposledního slajdu jsem oslepla. Jako celek to ale nebylo nijak tragické, spíše naopak.
Po přednášce jsme namísto cesty do hospody čekali na Hedviku, kterou jsme nalezli opuštěnou na Chodově. Ujali jsme se té nebohé dívky a zavedli ji do hospody a do temné společnosti otakulandu, která ji děsila možná i víc než mne. Asi i proto nás opustila s hloupou výmluvou, že se musí dostat domů.
Nečekala jsem, že budeme sedět v hospodě málo, ale že jsme jich stihli vystřídat více za jedinou noc mne překvapilo. Ale když jsme se i dostali zpátky, smířila jsem se se skutečností, že se pohybuji ve společnosti alkoholiků a že mi to skoro ani nevadí. I tak jsem ale prakticky ihned po návratu na con odtáhla edíka spát. Kupodivu jsem to přežila. (Žert, haha.)

V chladné nedělní noci jsem litovala, že jsem s sebou netáhla karimatku, neb podlaha byla studená, pročež jsem si domů odvezla lahodnou rýmu, ale i tak jsem se jakž takž vyspala, abychom ráno mohli spáchat překrásnou placku o PLINu, která nyní zdobí můj batoh a upoutává mnohem méně pozornosti než ty dvě, co nosím na kabátě...
Po opuštění Zahrady jsme s Círdanem zamířili na jedno, ze kterého se vyklubaly čtyři piva, příjemná debata o Tolkienově díle a časem nezajímavá debata o 2. světové, při níž jsem začala pomalu usínat - tak jsem nahodila nové téma. A tehdy jsem učinila zajímavý poznatek, že od polsko-litevské unie vede jen krátká cesta k debatě o velikosti podprsenek. Příště vytáhnu jako konversační téma zimní válku. Jsem zvědava, co vzejde z ní...
Blahoslaven budiž semiš.

Taky jste si všimli, že neumím psát?

Vaše manka.

A kdo najde citaci z Darii i Medvídka Pú, bude pochválen bez soudu.

Jak jsem se brodila bažinami, aneb dlouho jsem nenapsala pořádný blábol

Jsouc nadšenou příležitostnou uživatelkou lehce obskurních deminutivních výrazů, nemohla jsem si z témat úkolu na PLIN009 nevybrat deminutivíčka. Vrhla jsem se tedy do hlubin internetů a hledala zdrobněliny tak dlouho, až jsem je našla. A plakala jsem...
Kdyby se na těch maminkovských fórech používala jen deminutiva, mávla bych shovívavě rukou a řekla si, že s menší laktační psychosou tak jednou skončím taky, nic proti matkám a matkám na internetech. Ale emoticony! Absence gramatiky! Naprostá ignorace těch kouzelných kláves vpravo od mezerníku kousek nahoru, těch, co se jimi píší interpunkční znaménka.
A tak, plačíc nad stavem internetů a blbostí lidstva, plodím další dvě díla nehodná pozornosti a mého talentu. Jedním je tohle, text pro odlehčení a prokrastinaci. A tím druhým je úkol do textu, který bude krutě sepsut jako totální pitomina. Hurá. Protože proč psát něco smysluplného a proč to psát včas, když to lze vyplodit v jednu ráno a na koleni, anžto postel je nejkrásnější vynález.

Asi si budu muset pustit Solefald.

Ale co už. Je to sice totální blábol s nedodělanými citacemi, ale narvala jsem tam být rád za. All hail, Pippi Longstocking...