pátek 15. listopadu 2013

Jak jsem poznala otakuland, aneb muj prvni animecon

Existují místa kam malá zmatená zvířátka jako já nepatří. Patří mezi ně přibližně asi tak celý svět. A typickým příkladem společnosti, kam nikdy nemůžu zapadnout, jsou lidé sledující anime a obdobně japanofilní, potažmo dokonce otaku. Vědoma si všech těchto skutečností, nechala jsem se přesvedčit k návštěvě AkiConu. Kupodivu to ani nebolelo. Ne moc.

Tenhle šplecht (či výšplecht) by mohl slynout ještě dalším podnadpisem -  čili jak můj egocentrismus dosáhnul nebývalé výše, ale o tom až později. Začíná se od začátku, čili příjezdem.
Praha je divné místo, ale doprovod mého milého naštěstí negoval mou schopnost ztratit se naprosto kdekoliv, čili na místo jsem dorazila v pořádku, jen poněkud ospala dlouhou cestou z Brna. Pohlédnuvši na dav lidu před kácéčkem, rozhodla jsem se, že tam skutečně nemám co dělat, ale utíkat nebylo kam, neb zpátky na Chodov bych netrefila. (Mohla jsem utíkat proti proudu divných existencí, ale to mne tehdy nenapadlo...) Namísto plánované cesty do hospody, zasekli jsme se s edim s Astrakem a Eldou. Po nějakých asi sto letech mne dokonce předčasně vpustili dovnitř, načež jsem ještě chvíli smutně koukala a pak... pak jsme se přesunuli do hospody ('cause there's no aspect, no facet, no moment of life, that can't be improved with pizza). K mému převelikému překvapení jsem nejen přežila, ale dokonce jsme se i v pořádku a včas vrátili na con. Tam jsme sice ještě nějakou hodinu strávili konversací a inteligentní zábavou upíjení alkoholů a mrznutí na rauchplace, přičemž jsme spatřili, jak se Silver červená, na čemž by mi nepřišlo nic tak zajímavého, ale když se to zmiňovalo jako velká událost na ukončení... tak prostě musím křičet do světa, že jsem byla u toho.

Dalšího dne jsem na své poměry vstávala odporně brzy, neb již v osm hodin jsem komatila po conu. Naštěstí jsem však nebyla odkázána pouze na sama na sebe, takže se mi dostalo jak odporně přelouhovaného čaje, tak i relativně lahodného toastu a dokonce jsem se i podívala na nějaký ten program. Když šli edi s Astrakem chystat svou přednášku (nebo se znásilňovat, raději jsem tuto problematiku příliš nezkoumala), ocitla jsem se sama mezi davem cizinců. Xim obědvala, tak jsem nakonec skončila plackováním. Má nerozhodnost způsobila, že místo toho, abych si koupila více úchvatných placek, vyrobila jsem si vlastní. Rillanon navrhla, já jsem konala. A pak jsem po conu pobíhala s plackami vykřikujícími do světa mou domnělou ouchvatnost... Stojí na nich CHVALTE MNE na jedné a JSEM ÚCHVATNÁ!!! na druhé. (Umět hledat na internetech, našla bych, jak pan LeClerc provolává "bohatá vdová, velmi bohatá vdová". Pro neznalé seriál Haló, haló, episoda Šest velkých balonků.)
Po svém plackovacím zážitku jsem společně s Xim zamířila na přednášku o českém fansubu, slynouc temným záměrem se chlapcům smát, an jsem pojala v okamžiku, kdy jsem spatřila zeugma v popisu řečené přednášky. S tím, co v hlubinách fansubu našli, jsem však byla nucena spíše k vytí a u předposledního slajdu jsem oslepla. Jako celek to ale nebylo nijak tragické, spíše naopak.
Po přednášce jsme namísto cesty do hospody čekali na Hedviku, kterou jsme nalezli opuštěnou na Chodově. Ujali jsme se té nebohé dívky a zavedli ji do hospody a do temné společnosti otakulandu, která ji děsila možná i víc než mne. Asi i proto nás opustila s hloupou výmluvou, že se musí dostat domů.
Nečekala jsem, že budeme sedět v hospodě málo, ale že jsme jich stihli vystřídat více za jedinou noc mne překvapilo. Ale když jsme se i dostali zpátky, smířila jsem se se skutečností, že se pohybuji ve společnosti alkoholiků a že mi to skoro ani nevadí. I tak jsem ale prakticky ihned po návratu na con odtáhla edíka spát. Kupodivu jsem to přežila. (Žert, haha.)

V chladné nedělní noci jsem litovala, že jsem s sebou netáhla karimatku, neb podlaha byla studená, pročež jsem si domů odvezla lahodnou rýmu, ale i tak jsem se jakž takž vyspala, abychom ráno mohli spáchat překrásnou placku o PLINu, která nyní zdobí můj batoh a upoutává mnohem méně pozornosti než ty dvě, co nosím na kabátě...
Po opuštění Zahrady jsme s Círdanem zamířili na jedno, ze kterého se vyklubaly čtyři piva, příjemná debata o Tolkienově díle a časem nezajímavá debata o 2. světové, při níž jsem začala pomalu usínat - tak jsem nahodila nové téma. A tehdy jsem učinila zajímavý poznatek, že od polsko-litevské unie vede jen krátká cesta k debatě o velikosti podprsenek. Příště vytáhnu jako konversační téma zimní válku. Jsem zvědava, co vzejde z ní...
Blahoslaven budiž semiš.


Taky jste si všimli, že neumím psát?
Vaše manka.


A kdo najde citaci z Darii i Medvídka Pú, bude pochválen bez soudu.

3 komentáře:

  1. Příště se nesnaž psát tak kultivovaně a v superlativech (když to navíc ani tak úplně neumíš)... možná ti to přijde jako známka inteligence, ale na "papíře" to vypadá nechutně prázdně. Jinak celkem fajn report.

    OdpovědětSmazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  3. Ne, že by se mi to po sobě chtělo znovu číst, ale mám nejasný pocit, že těch superlativů tam až tak moc není. Kultivovanost to taky není, jsou to povětšinou archaismy jako prase. A používám je, anžto mne to baví.
    Enyvej díky.

    OdpovědětSmazat