čtvrtek 5. prosince 2013

python - jak to nedělat


  • Funkce obvykle funguje lépe, je-li zavolána.
  • TA věc podstatná pro chod celého skriptu se vždycky schovává až ZA returnem.
  • Každá správná manka zopakuje stejnou chybu desetkrát, aby jí došla v okamžiku, kdy se už už chystá pláci, že jí to nefunguje.
  • Dno rekurze není tak hluboko.
  • Python se nejlépe shazuje špatně napsaným naprosto primitivním for cyklem.
  • Nehlásí-li python chybu, je to tím, že funkce, která chybu obsahuje, není zavolána.
  • Pokud není knihovna nainstalována, nelze ji importovat. Je-li nainstalována, nikde není psáno, že nebude toužit po zvláštním zacházení.
  • To, že jsou slovníky šikovná věc je irelevantní. Je snazší napsat si další funkci používající regexy. 
  • Nelze nezapomenout na podtržítko.
  • Pět uvozovek není šest. Ni sedm uvozovek není šest.

pátek 15. listopadu 2013

Jak jsem poznala otakuland, aneb muj prvni animecon

Existují místa kam malá zmatená zvířátka jako já nepatří. Patří mezi ně přibližně asi tak celý svět. A typickým příkladem společnosti, kam nikdy nemůžu zapadnout, jsou lidé sledující anime a obdobně japanofilní, potažmo dokonce otaku. Vědoma si všech těchto skutečností, nechala jsem se přesvedčit k návštěvě AkiConu. Kupodivu to ani nebolelo. Ne moc.

Tenhle šplecht (či výšplecht) by mohl slynout ještě dalším podnadpisem -  čili jak můj egocentrismus dosáhnul nebývalé výše, ale o tom až později. Začíná se od začátku, čili příjezdem.
Praha je divné místo, ale doprovod mého milého naštěstí negoval mou schopnost ztratit se naprosto kdekoliv, čili na místo jsem dorazila v pořádku, jen poněkud ospala dlouhou cestou z Brna. Pohlédnuvši na dav lidu před kácéčkem, rozhodla jsem se, že tam skutečně nemám co dělat, ale utíkat nebylo kam, neb zpátky na Chodov bych netrefila. (Mohla jsem utíkat proti proudu divných existencí, ale to mne tehdy nenapadlo...) Namísto plánované cesty do hospody, zasekli jsme se s edim s Astrakem a Eldou. Po nějakých asi sto letech mne dokonce předčasně vpustili dovnitř, načež jsem ještě chvíli smutně koukala a pak... pak jsme se přesunuli do hospody ('cause there's no aspect, no facet, no moment of life, that can't be improved with pizza). K mému převelikému překvapení jsem nejen přežila, ale dokonce jsme se i v pořádku a včas vrátili na con. Tam jsme sice ještě nějakou hodinu strávili konversací a inteligentní zábavou upíjení alkoholů a mrznutí na rauchplace, přičemž jsme spatřili, jak se Silver červená, na čemž by mi nepřišlo nic tak zajímavého, ale když se to zmiňovalo jako velká událost na ukončení... tak prostě musím křičet do světa, že jsem byla u toho.

Dalšího dne jsem na své poměry vstávala odporně brzy, neb již v osm hodin jsem komatila po conu. Naštěstí jsem však nebyla odkázána pouze na sama na sebe, takže se mi dostalo jak odporně přelouhovaného čaje, tak i relativně lahodného toastu a dokonce jsem se i podívala na nějaký ten program. Když šli edi s Astrakem chystat svou přednášku (nebo se znásilňovat, raději jsem tuto problematiku příliš nezkoumala), ocitla jsem se sama mezi davem cizinců. Xim obědvala, tak jsem nakonec skončila plackováním. Má nerozhodnost způsobila, že místo toho, abych si koupila více úchvatných placek, vyrobila jsem si vlastní. Rillanon navrhla, já jsem konala. A pak jsem po conu pobíhala s plackami vykřikujícími do světa mou domnělou ouchvatnost... Stojí na nich CHVALTE MNE na jedné a JSEM ÚCHVATNÁ!!! na druhé. (Umět hledat na internetech, našla bych, jak pan LeClerc provolává "bohatá vdová, velmi bohatá vdová". Pro neznalé seriál Haló, haló, episoda Šest velkých balonků.)
Po svém plackovacím zážitku jsem společně s Xim zamířila na přednášku o českém fansubu, slynouc temným záměrem se chlapcům smát, an jsem pojala v okamžiku, kdy jsem spatřila zeugma v popisu řečené přednášky. S tím, co v hlubinách fansubu našli, jsem však byla nucena spíše k vytí a u předposledního slajdu jsem oslepla. Jako celek to ale nebylo nijak tragické, spíše naopak.
Po přednášce jsme namísto cesty do hospody čekali na Hedviku, kterou jsme nalezli opuštěnou na Chodově. Ujali jsme se té nebohé dívky a zavedli ji do hospody a do temné společnosti otakulandu, která ji děsila možná i víc než mne. Asi i proto nás opustila s hloupou výmluvou, že se musí dostat domů.
Nečekala jsem, že budeme sedět v hospodě málo, ale že jsme jich stihli vystřídat více za jedinou noc mne překvapilo. Ale když jsme se i dostali zpátky, smířila jsem se se skutečností, že se pohybuji ve společnosti alkoholiků a že mi to skoro ani nevadí. I tak jsem ale prakticky ihned po návratu na con odtáhla edíka spát. Kupodivu jsem to přežila. (Žert, haha.)

V chladné nedělní noci jsem litovala, že jsem s sebou netáhla karimatku, neb podlaha byla studená, pročež jsem si domů odvezla lahodnou rýmu, ale i tak jsem se jakž takž vyspala, abychom ráno mohli spáchat překrásnou placku o PLINu, která nyní zdobí můj batoh a upoutává mnohem méně pozornosti než ty dvě, co nosím na kabátě...
Po opuštění Zahrady jsme s Círdanem zamířili na jedno, ze kterého se vyklubaly čtyři piva, příjemná debata o Tolkienově díle a časem nezajímavá debata o 2. světové, při níž jsem začala pomalu usínat - tak jsem nahodila nové téma. A tehdy jsem učinila zajímavý poznatek, že od polsko-litevské unie vede jen krátká cesta k debatě o velikosti podprsenek. Příště vytáhnu jako konversační téma zimní válku. Jsem zvědava, co vzejde z ní...
Blahoslaven budiž semiš.


Taky jste si všimli, že neumím psát?
Vaše manka.


A kdo najde citaci z Darii i Medvídka Pú, bude pochválen bez soudu.

pondělí 4. listopadu 2013

Jak jsem se brodila bažinami, aneb dlouho jsem nenapsala pořádný blábol

Jsouc nadšenou příležitostnou uživatelkou lehce obskurních deminutivních výrazů, nemohla jsem si z témat úkolu na PLIN009 nevybrat deminutivíčka. Vrhla jsem se tedy do hlubin internetů a hledala zdrobněliny tak dlouho, až jsem je našla. A plakala jsem...
Kdyby se na těch maminkovských fórech používala jen deminutiva, mávla bych shovívavě rukou a řekla si, že s menší laktační psychosou tak jednou skončím taky, nic proti matkám a matkám na internetech. Ale emoticony! Absence gramatiky! Naprostá ignorace těch kouzelných kláves vpravo od mezerníku kousek nahoru, těch, co se jimi píší interpunkční znaménka.
A tak, plačíc nad stavem internetů a blbostí lidstva, plodím další dvě díla nehodná pozornosti a mého talentu. Jedním je tohle, text pro odlehčení a prokrastinaci. A tím druhým je úkol do textu, který bude krutě sepsut jako totální pitomina. Hurá. Protože proč psát něco smysluplného a proč to psát včas, když to lze vyplodit v jednu ráno a na koleni, anžto postel je nejkrásnější vynález.

Asi si budu muset pustit Solefald.

Ale co už. Je to sice totální blábol s nedodělanými citacemi, ale narvala jsem tam být rád za. All hail, Pippi Longstocking...

neděle 4. srpna 2013

xypsilon

Přemýšlím, jaký má vlastně smysl něco psát... přestávám přemýšlet. A občas překvapí obsah mého disku i mne... 

něco cosi kdesi kdysi zabilo mě šla jsem v lesy… kdesi. proč si něco myslím, skutečně nepochopím. divím se, proč vlastně něco dělat, koukám z okna a píšu, pokouším se nemyslet, leč myslím, stále, nejde přestat. jsem oáza optimismu a možná mi to ani nevadí… možná. možná je nemožně hloupé slovo. možná… kdyby… co s tím. jen samá nejistota a já bych možná radši byla prolétem. ne, protože budoucnost patří prolétům, ale protože nejsou svobodní. jsou omezováni, mají přesně dáno, co smí a co ne. jsou spodinou společnosti. a možná umírají mladí. jen dvě věci jsou jisté… 

pondělí 22. července 2013

Až já budu velká aneb PPP

Občas si připadám jako Případ Pro Psychiatra. Člověk si tak poklidně žehlí, decentně falešně prozpěvuje a najednou sezná, že přemýšlí o smrti. To by samo o sobě nebylo tak katastrofické, ruku na srdce, to je u mne naprosto normální. Poněkud problematické začínají být mé úvahy o cestě na druhou stranu, když skutečně přemýšlím o epické výpravě ku Styxu a pomenší přátelské návštěvě Hádově. Stručně řečeno, chci se zabít. To se mi taky občas stává, ale znepokojuje mne, že za posledních pár let se ty intervaly rozkošných sebedestruktivních tendencí nějak zkracují... Nejveselejší na tom je, že vlastně nemám žádný smysluplný důvod se zabíjet. Aspoň o žádném nevím - a trochu mi chybí i nesmyslné důvody, zkrátka něco jiného než nejasný pocit, že nejsem k ničemu.
Pochybuju, že by to všechno mělo co do činění s takovými podružnostmi jako mé ctěné narozeniny. Na ty taky asi nemám důvod si stěžovat, děda, jakkoli na něj konstantně nadávám, projevil se uznale a každý rok mého života ohodnotil padesátikorunou, respektive věnoval mi rozkošnou obálku, která poté, co jsem do ní nahlédla, zjevila sympatickou bankovku. Poprvé jsem dostala k narozeninám peníze, asi začínám chápat, co je na stárnutí příjemného... ehm. Můj materialismus stranou, není tak zcela na pořadu dne. Pointou je, že jsem bádala nad tím, zda mé rozjímání nad marností mého bytí může souviset s tím, že za méně než 24 hodin přestanu být týnejdžrem a měla bych pomalu dojít do věku relativní rozumnosti a použitelnosti ve skutečném životě... nehrozí mi ani jedno. Nicméně zase zpět: fakt, že jsem během tolika let svého života nic nesvedla, je insignifikantní, významné je to, že jsem si celkem jistá, že nic nesvedu ani v letech následujících. Postrádám cíle, ambice, plány. Bojím se vší zodpovědnosti, děsím se úsilí, třesu se před neznámem. Můj život je jedna velká hromada absurdních strachů ze všeho možného i nemožného, sbírkou polozapomenutých traumat a dobře živených komplexů, inkubátorem latentních mentálních poruch. A tenhle výčet mne přesvědčuje o tom, že jsem ještě ke všemu hypochondr a simulant zoufale prahnoucí po pozornosti, který nemá nic jiného co nabídnout, který je zajímavý jen svými vymyšlenými problémy. Co mě na tom sere nejvíc je pocit, nebo spíš vědomí, že si toho fakt asi většinu vymýšlím, protože mám život v pohodě a jediný, kdo ho mrví a komplikuje, jsem já sama. A trochu mě taky deptá vědomí, kolik věcí jsem stihla posrat během těch necelejch dvaceti let. Protože vím, že co jsem začala kazit prostě dokazím až do neslavného konce, protože jsem neschopná a hlavně líná cokoliv řešit, cokoli napravovat. A to bych sakra měla být na vrcholu svých sil, na křižovatce, odkud vedou jen cesty plné naděje, kde mi nechybí nic jiného, než rozhodnout se, který ze svých skvělých plánů se pokusím uskutečnit. Vtipem je, že stojím na křižovatce, kde jsem jednou cestou přišla a cesty zpět už není, protože se po ní řítí lavina hrozící mě zasypat. A ostatní cesty jsou jedna slepá, další má značku zákazu vjezdu a pro sichr závoru, další je výjezd z jednosměrky a poslední má po dvou metrech obrovskou propast. Možnosti mám, ale jsou jedna horší než druhá, buď se proderu jednosměrkou, proti proudu na normální silnici... nebo půjdu cestou nejmenšího odporu - a buď narazím na zeď, nebo slítnu do propasti. Vyhlídky jak prase...
Tak přemýšlím, jestli se zabít... a ve vší své sebestřednosti nevidím důvod, proč to neudělat. Jediné, co mi brání je lenost se rozhodnout, odhodlat se k tak zásadnímu kroku. A proto vzlykám nad žehlením a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v pohodě.

sobota 6. července 2013

Popůlnoční pošílení

Po přihlášení na larp-bitvu-liniovku-whatever konající se přibližně osm kilometrů od mého domova, bylo mi jasné, že zavazadla naložím motorisované části famílie (a zejména té nemotorisované, ana prvně jmenovanou vy(zne)užívá), avšak já sama, že se pokusím využíti iluse samostatnosti a budu se na místo a z místa dopravovati svépomocí, čili kolmo. Můj příjezd na místo nevzbudil většího zájmu, než by člověk očekával, když přijede mezi okostýmované fantasáky v krátké sukni jednou nazvané LSD-sukní a teniskama na řidítkách kola, možná spíše menší.
Ještě dříve než se setmělo, dorazily mé ctěné sestry, mladší z nich zase odešla i s odporným hafhovadem a já se starší z mladších sester, ana byla opuštěna svým mílým, an měl poradu, seděla s dalšími lidmi (nebo přibližně humanoidními bytostmi), ani postupně vytvořili ohniště a dokonce rozdělali oheň. 
Nyní se postupně dostávám k pointě, nebudu tedy dále tvořit tak komplikovaná a z většiny nesrozumitelná souvětí... setmělo se, byla vytažena jedna kytara, druhá, zpívalo se a pělo a sestra se mne ptala, kdy tedy pojedu domů, neb jsem avisovala, že dnešní noc jí a B. nebudu dělat garde a pojedu spáti domů, do své milé a útulné postele, kde v poslední době trávím příliš málo času. Konstatujíc, že se čas již přehoupl přes půlnoc, kvalita zpěvu upadá a opilost mého okolí roste, rozhodla jsem se, že tedy pojedu domů. A člověk by nevěřil, jak se na něj budou lidi koukat, když po půl jedné (zvedla jsem se myslím v 00.37) vezme kolo a chystá se jet domů...
B. nalezl svou zodpovědnost a rozumnost a jal se mne přemlouvat, ať neblbnu, že se k nim do stanu v pohodě vlezu a tak. Nicméně noc byla vlahá a příjemná, a já věděla, že chci spinkati doma a nejsouc příliš unavena po sedmi hodinách spánku následovaných téměř celodenním intensivním nicneděláním, popadla jsem kolo, přešla přes řeku a nasedla. Bylo klidně, krásně, tiše, lehce rozbahněná stezka přes louku byla pro jízdu pro člověka slynoucího solidní slepotou a slabou baterkou jako stvořená, takže jsem domů jela něco málo přes půl hodiny. A to jsem poslechla svůj pud sebezáchovy a přes rozbahněnou kamenitou cestu podél řeky kolo vedla. 

čtvrtek 4. července 2013

Město se probouzí nad ránem

150 stránek Murakamiho ve mně probudilo chuť na kafe, pocit, že je neděle, že prší, a navíc jsem si vzpomněla, že jsem vlastně kdysi chtěla cosi dopsat. Jsouc líná, dopsala jsem kousek, projevila se deprese jedné z postav, kterou díky tomu budu moci více rozpracovat (což jsem se beztak rozhodla udělat v okamžiku, kdy jsem jí ke jménu přidala sinigaidd, velština ftw, gůgltranslejtr víc). Nicméně nějak jsem se postupem času dostala ke své složce se slohy. Tenhle není tak katastrofický jako některé jiné, ale všem - včetně tohohle - by prospělo, kdybych u nich bývala pár minut přemýšlela... k tomuhle byl naštěstí inspirativní úvodní text (pro pomalejší upřesňuji, že je kurvízou níže), tudíž absence myšlenky není tolik patrná...


Smutnej déšť a město v kouři

ticho prázdnejch rán
noční můry pijou silnej čaj…
Den chová stín v záclonách
toulavých pár koček strach…



Na rozhraní světla a tmy se objevujou světelný skvrny, probouzí se jedno časový pásmo. Ostrůvky světel ukazujou, kde stojej města, tečky městečka. Je to pohled hodný bohů.

Jenže zblízka tu už taková krása není. Začouzený baráky, na periferii jen vymlácený okna a opadaná omítka. Smutná ukázka života vezdejšího. Hnus je krása, krása hnus? Ne, macbethovy babice se mýlily. V týhle umolousaný šedi krásu nenajdeš, ať se snažíš sebevíc.

Tisíce rozespalejch očí mžouraj do umělýho světla k uzoufání ekologický zářivky. Přejou si být na odvrácený straně Měsíce, nebo na onom světě, kdekoli, kde nezní odporné drnčení budíku, kterej se posměšně šklebí. On ví, že tohle je jeho jediná práce, burcovat spořádaný občany i ožralecký hovada. Bořit krásný sny pokojnejch občanů.

Dráty elektrickýho vedení se rozbzučej, hrajou svoje každodenní requiem noci. Zní a podbarvujou další zápas dne a noci, boj bez konce i začátku.

Vzduch vibruje tíží otázky… vstát či nevstat? A v tomhle příjemnym ovzduší se usazuje smog, kouř z nedaleký továrny se ve vzduchu nikdy nerozptýlí a v ranní mlze je ho nejvíc. Lidi tu žijou postapokalyptickej sen, ráno nebejvá vidět na krok, skomírajícím světlům navzdory.

A ranní dávka kofeinu se vlívá do nespočetnejch hrdel na něm závislých. Aby měly energii vykonávat svoji sisyfovskou práci, z čeho žít pro další hnusný a šedavý rána.



Vzhledem k tomu, že se jedná o nejnavštěvovanější článek mého blogísku (jak překvapivé), cítím, že je mou povinností upozornit milého čtenáře, že jsem z maturitního slohu dostala čtyřku s odřenýma ušima (kterýžto výsledek byl údajně nezasloužen, můj sloh však bohužel nebyl dostatečně blbý). Tak či onak, byli jste varováni. 

A ty, nemilý CERMATe, věz, že jsi zvětšil mou nenávist ke standardisovaným testům a ze všeho krom státní češtiny jsem měla jedničky. A abych nezapomněla, drahý anonymní hodnotiteli, byl to rok 2012, umělecké vyprávění a vraždicí plyšový medvěd, co měl rád zmrzlinu. Nebo tak něco.