pondělí 22. července 2013

Až já budu velká aneb PPP

Občas si připadám jako Případ Pro Psychiatra. Člověk si tak poklidně žehlí, decentně falešně prozpěvuje a najednou sezná, že přemýšlí o smrti. To by samo o sobě nebylo tak katastrofické, ruku na srdce, to je u mne naprosto normální. Poněkud problematické začínají být mé úvahy o cestě na druhou stranu, když skutečně přemýšlím o epické výpravě ku Styxu a pomenší přátelské návštěvě Hádově. Stručně řečeno, chci se zabít. To se mi taky občas stává, ale znepokojuje mne, že za posledních pár let se ty intervaly rozkošných sebedestruktivních tendencí nějak zkracují... Nejveselejší na tom je, že vlastně nemám žádný smysluplný důvod se zabíjet. Aspoň o žádném nevím - a trochu mi chybí i nesmyslné důvody, zkrátka něco jiného než nejasný pocit, že nejsem k ničemu.
Pochybuju, že by to všechno mělo co do činění s takovými podružnostmi jako mé ctěné narozeniny. Na ty taky asi nemám důvod si stěžovat, děda, jakkoli na něj konstantně nadávám, projevil se uznale a každý rok mého života ohodnotil padesátikorunou, respektive věnoval mi rozkošnou obálku, která poté, co jsem do ní nahlédla, zjevila sympatickou bankovku. Poprvé jsem dostala k narozeninám peníze, asi začínám chápat, co je na stárnutí příjemného... ehm. Můj materialismus stranou, není tak zcela na pořadu dne. Pointou je, že jsem bádala nad tím, zda mé rozjímání nad marností mého bytí může souviset s tím, že za méně než 24 hodin přestanu být týnejdžrem a měla bych pomalu dojít do věku relativní rozumnosti a použitelnosti ve skutečném životě... nehrozí mi ani jedno. Nicméně zase zpět: fakt, že jsem během tolika let svého života nic nesvedla, je insignifikantní, významné je to, že jsem si celkem jistá, že nic nesvedu ani v letech následujících. Postrádám cíle, ambice, plány. Bojím se vší zodpovědnosti, děsím se úsilí, třesu se před neznámem. Můj život je jedna velká hromada absurdních strachů ze všeho možného i nemožného, sbírkou polozapomenutých traumat a dobře živených komplexů, inkubátorem latentních mentálních poruch. A tenhle výčet mne přesvědčuje o tom, že jsem ještě ke všemu hypochondr a simulant zoufale prahnoucí po pozornosti, který nemá nic jiného co nabídnout, který je zajímavý jen svými vymyšlenými problémy. Co mě na tom sere nejvíc je pocit, nebo spíš vědomí, že si toho fakt asi většinu vymýšlím, protože mám život v pohodě a jediný, kdo ho mrví a komplikuje, jsem já sama. A trochu mě taky deptá vědomí, kolik věcí jsem stihla posrat během těch necelejch dvaceti let. Protože vím, že co jsem začala kazit prostě dokazím až do neslavného konce, protože jsem neschopná a hlavně líná cokoliv řešit, cokoli napravovat. A to bych sakra měla být na vrcholu svých sil, na křižovatce, odkud vedou jen cesty plné naděje, kde mi nechybí nic jiného, než rozhodnout se, který ze svých skvělých plánů se pokusím uskutečnit. Vtipem je, že stojím na křižovatce, kde jsem jednou cestou přišla a cesty zpět už není, protože se po ní řítí lavina hrozící mě zasypat. A ostatní cesty jsou jedna slepá, další má značku zákazu vjezdu a pro sichr závoru, další je výjezd z jednosměrky a poslední má po dvou metrech obrovskou propast. Možnosti mám, ale jsou jedna horší než druhá, buď se proderu jednosměrkou, proti proudu na normální silnici... nebo půjdu cestou nejmenšího odporu - a buď narazím na zeď, nebo slítnu do propasti. Vyhlídky jak prase...
Tak přemýšlím, jestli se zabít... a ve vší své sebestřednosti nevidím důvod, proč to neudělat. Jediné, co mi brání je lenost se rozhodnout, odhodlat se k tak zásadnímu kroku. A proto vzlykám nad žehlením a snažím se přesvědčit sama sebe, že jsem v pohodě.

Žádné komentáře:

Okomentovat