čtvrtek 4. července 2013

Město se probouzí nad ránem

150 stránek Murakamiho ve mně probudilo chuť na kafe, pocit, že je neděle, že prší, a navíc jsem si vzpomněla, že jsem vlastně kdysi chtěla cosi dopsat. Jsouc líná, dopsala jsem kousek, projevila se deprese jedné z postav, kterou díky tomu budu moci více rozpracovat (což jsem se beztak rozhodla udělat v okamžiku, kdy jsem jí ke jménu přidala sinigaidd, velština ftw, gůgltranslejtr víc). Nicméně nějak jsem se postupem času dostala ke své složce se slohy. Tenhle není tak katastrofický jako některé jiné, ale všem - včetně tohohle - by prospělo, kdybych u nich bývala pár minut přemýšlela... k tomuhle byl naštěstí inspirativní úvodní text (pro pomalejší upřesňuji, že je kurvízou níže), tudíž absence myšlenky není tolik patrná...


Smutnej déšť a město v kouři

ticho prázdnejch rán
noční můry pijou silnej čaj…
Den chová stín v záclonách
toulavých pár koček strach…



Na rozhraní světla a tmy se objevujou světelný skvrny, probouzí se jedno časový pásmo. Ostrůvky světel ukazujou, kde stojej města, tečky městečka. Je to pohled hodný bohů.

Jenže zblízka tu už taková krása není. Začouzený baráky, na periferii jen vymlácený okna a opadaná omítka. Smutná ukázka života vezdejšího. Hnus je krása, krása hnus? Ne, macbethovy babice se mýlily. V týhle umolousaný šedi krásu nenajdeš, ať se snažíš sebevíc.

Tisíce rozespalejch očí mžouraj do umělýho světla k uzoufání ekologický zářivky. Přejou si být na odvrácený straně Měsíce, nebo na onom světě, kdekoli, kde nezní odporné drnčení budíku, kterej se posměšně šklebí. On ví, že tohle je jeho jediná práce, burcovat spořádaný občany i ožralecký hovada. Bořit krásný sny pokojnejch občanů.

Dráty elektrickýho vedení se rozbzučej, hrajou svoje každodenní requiem noci. Zní a podbarvujou další zápas dne a noci, boj bez konce i začátku.

Vzduch vibruje tíží otázky… vstát či nevstat? A v tomhle příjemnym ovzduší se usazuje smog, kouř z nedaleký továrny se ve vzduchu nikdy nerozptýlí a v ranní mlze je ho nejvíc. Lidi tu žijou postapokalyptickej sen, ráno nebejvá vidět na krok, skomírajícím světlům navzdory.

A ranní dávka kofeinu se vlívá do nespočetnejch hrdel na něm závislých. Aby měly energii vykonávat svoji sisyfovskou práci, z čeho žít pro další hnusný a šedavý rána.



Vzhledem k tomu, že se jedná o nejnavštěvovanější článek mého blogísku (jak překvapivé), cítím, že je mou povinností upozornit milého čtenáře, že jsem z maturitního slohu dostala čtyřku s odřenýma ušima (kterýžto výsledek byl údajně nezasloužen, můj sloh však bohužel nebyl dostatečně blbý). Tak či onak, byli jste varováni. 

A ty, nemilý CERMATe, věz, že jsi zvětšil mou nenávist ke standardisovaným testům a ze všeho krom státní češtiny jsem měla jedničky. A abych nezapomněla, drahý anonymní hodnotiteli, byl to rok 2012, umělecké vyprávění a vraždicí plyšový medvěd, co měl rád zmrzlinu. Nebo tak něco.


Žádné komentáře:

Okomentovat