Rozhodnuvši se dnes (včera) večer provést decentní rebordelisaci svého kutlochu, když už jsem teda zase jednou doma a nemusím se učit, učinila jsem několikero zásadních objevů. Patří mezi ně ponožka v knihovně (jedna moje černá lichá vypraná) a dílo zásadního nevýznamu. Popravdě řečeno se domnívám, že nikdy nemělo spatřit světlo světa, ale když už jsem jednou kdysi cosi tak obskurně obskurního spáchala, byla by možná škoda, kdybych tím neděsila lidi...
Tiše, tichounce. Krok sun krok. Hlavně opatrně, hlavně nenápadně. Na okamžik ustrnu ve stínu, ale zdá se, že mě nikdo nezpozoroval. Ti dva na sebe cení zuby jak hladoví psi. Jeden z nich opatrně sahá do kapsy, něco vytahuje - bleskový pohyb, který sotva zaznamenám - ostré světlo. Druhý zaskučí, vyskočí, otočí se k původci té záře - a on se začne třpytit...
Srdce mi zrychleně buší, ze záňadří vytahuji kuši, nasazuji šipku a snažím se zamířit. Ti dva jsou v pohybu, nemám šanci ho trefit. Už to nevydržím, vzlyknu - a teď se teprve vyděsím, museli mne slyšet! Naštěstí jsou plně zaujati bojem - svaly se napínají pod přiléhavými černými trikoty, nohy kmitají jak ve zběsilém tanci. Špičáky abnormálních rozměrů hází odlesky měsíčních paprsků. Tamto světlo už je dávno pryč... Blížím se, v pravé ruce malý natažený samostříl, v levačce stříbrnou dýku. Čím dál líp vidím na neutěšenou scénu, On, mého srdce šampon, prohrává. Spadl na zem a ta krvelačná bestie se na něj chce už už vrhnout, vyrvat mu srdce a sníst jej! Otřásám se tichým vztekem a jako bohyně pomsty zakleknu a zamířím. Šipka zahvízdla, prolétla vzduchem... Ne! Všiml si jí a uhnul, podezíravě se rozhlédl , rozběhl se mým směrem. Uzřel mne. Rychle odhazuji kuši, do ruky beru tesák. Připravuji se na nerovný souboj, už se však ani nebojím, můj život ztrácí smysl. Nebo ne? Možná má bratra, sestru? Ta myšlenka mi dodává sílu, soustřeďuji se jen na blížící se postavu. A to se mi stává osudným. Stáhl se okolo mne kruh krvelačných bestií. Blíží se bleskurychle, jako stahující se smyčka na krku odsouzence.
Zbraně mi padají z rukou, cítím nevýslovné ač bolestivé blaho. Z aorty mi prýští krev, upíři hodují, umírám.
Prudké vzdechy mi drásají hruď, mé skučení muselo probudit polovinu domu. Spolubydlící vpadne do mého pokoje, rozsvítí a mně zrak padne na plakát nad postelí. "Edwarde, ty žiješ." vydechnu s úlevou a pokojně upadám do spánku.
Po týdnu jdu vyhledat lékaře. Noc co noc zabíjí Drákula před mýma očima mou lásku, jediného, koho jsem kdy opravdu milovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat