Zhůvěřilosti a Stvoření

Ve čtvrtek jsem byla v divadle. Janáčkově. Na baletu. Mám z toho smíšené pocity.


Šli jsme s milým do divadla. Já hezky v šatech ke kolenům, on v obleku (lidi na nás zírali, když jsme čekali na tramvaj, ale to jsou drobnosti, se kterými se člověk smíří). I vstoupili jsme do divadla (správný vlez jsme kupodivu našli na první pokus) a protože jsme přišli včas, skoro by se dalo říci s předstihem, korsovali jsme po budově. A chvílemi nevěřili vlastním očím. Že jsme plakali nad úrovní lidstva, když jsme byli na muzikálu v Městském dívadle, to bych ještě snesla. Ale v čem dokázali lidi dorazit na balet mne překvapilo tolik, že mne to málem položilo. Mými favoritkami jsou:
1) Slečna s šaty těsně pod zadek, které byly celé takové volné... až na to, že již zmiňované pozadí obepínaly. Vypadalo to skoro stejně slavnostně jako já při návratu z typického larpu.

2) Dvě dámy, které měly kalhoty, any vypadaly vhodné k lecjaké příležitosti, jen ne do divadla. Aspoň, že partner jedné byl v obleku a dcera druhé v šatech.

Jak je tedy patrné, lidské schopnosti obléknout se k příležitosti upadají. (Ne, že bych já byla kdovíjak úchvatná, v tomto směru, na kolo lezu vytrvale v sukni a v létě dokonce naboso, ale to je prostě proto, že jsem divná... a taky proto, že kalhoty mám jedny a kraťasy žádné, žeano... Ale do divadla se dokonce i učešu a na debilní výrobce silonek sprostě nadávám mimo budovu - nebo se o to aspoň snažím.)


Když jsem už tedy tak příznivě zhodnotila odění odhadem tak slabší čtvrtiny osazenstva plného divadla, mohu se dostat, k části druhé, k chování.

Před dávnými a dávnými časy má matka kdesi hořekovala nad tím, že mezi scénami se netleská. Takže já to vím, ale spousta lidí evidentně nemá takovou šikovnou maminku, která by jim to sdělila. Na již zmiňovaném Jeckyllu a Hydovi, tedy onom muzikálu, mne to nepřekvapilo, přiznejme si, muzikál, to je mentálně nenáročná zábava pro masy. Ale u toho baletu by člověk očekával, že lidé budou mít minimální znalosti společenského chování. A ejhle, ono ne. Pokaždé, když se na jevišti setmělo, rozehřměl se hledištěm divoký potlesk.

Aby toho nebylo málo a abychom měli víc důvodů stydět se za ostatní, přišla děkovačka. Potlesku bylo hojně a umělci si to zasloužili, to ano. Ale proč probohy pociťovali někteří experti potřebu křičet a pískat, to nepochopím. Celou tuto situaci završil kdosi, kdo vytáhl foťák a ještě s bleskem si to jeviště hezky vyfotil. To už jsem jen sírala, kam ta společnost spěje.

Zajímalo by mne, jestli chodím do divadla málo a mám prostě smůlu nebo jestli jsou lidé skutečně taková hovadiště. Obávám se, že bé je správně...

Ze života kuchařinky, aneb jak jsem spravovala šípy izolepou

I když se čas od času najdou i takoví blázni, co mi to nevěří, nejsem příliš manuálně zručná. Nemám ani žádný zvláštní umělecký talent, při geometrii jsem i úsečku narýsovala pokaždé o nějaký ten milimetr mimo a jsem schopná popálit se o rychlovarnou konvici, která je půl metru od mne. Zkrátka mám všechny předpoklady k tomu, abych se držela daleko od všech ostrých, žhavých a jinak nebezpečných předmětů. Proto ráda šiju a vařím. Při šití jsem dneska žádnou zásadní botu (zatím) neudělala a vařila jsem jen čaj. Zato jsem se vyžívala jinak...

Rozhodla jsem se, že když je slušné počasí, na zahradě nikdo není a nemám zrovna na ruce ortézu, půjdu si zastřílet z luku. Pominu fakt, že střílet se zrakveným zápěstím není nejmoudřejší, mám obě ruce odřené a v jedné díru (v té druhé taky, ale ta je od krájení pažitky...). Přejdu k tomu důležitému.

V naší rodině existuje krásná tradice ztrácet a ničit šípy, dnes jsem ale nedokázala zničit žádný a dokonce našla jeden, co jsme ztratili tak před dvěma třemi roky. (Jsem fakt talentovaná, našla jsem ho jen proto, že jsem jeden šíp trefila místo do terče nebo vrat dovnitř do stodolovitého útvaru, ve kterém je spousta věcí. Oním šípem jsem zasáhla zeď, načež se odrazil dovnitř do léta nepoužívané boudy pro kočárek, ve které byl zapíchnut ten postrádaný celé věky.)

Ale zpátky k destrukci. Protože šípů máme málo a jsou drahé, rozhodla jsem se, že budu střílet i šípy s ulámanými hroty. Když jsem usoudila, že mám ruce dostatečně děravé, rozhodla jsem se, že skončím, ale pro dny budoucí že zprovozním všechny prakticky nepoužitelné šípy. Zejména ty, kterým chyběla taková ta drážka, do který se strká tětiva.

Mýma rukama prošla tak desítka šípů. K tomu tři různé nože, kombinačky, štípačky, pila, dláto, šroubovák a kladivo. A samozřejmě nůžky a izolepa. K mému velkému překvapení jsem si neuřízla žádný kousek ruky, nevypíchla oko a nezničila sluchátka, která jsem měla v uších.

Tady je krásně vidět, jak neumím pracovat s ostými nástroji... je to opižlaný tak, že mne až nenapadá vhodné přirovnání. (Pozadí tvoří mé rozešité šaty.)

Následuje detail, kde je vidět precisní práce s izolepou. K mému nekonečnému překvapení ji ani nepotřebovaly všechny šípy.

A nemůže chybět porovnání normálního hrotu a precizní špičky typu ořezávám-si-prut-abych-si-něco-opekla-nad-ohněm. 

A nakonec, menší zasvěcení do terminologie, kuchařinka je takový člověk, který spálí vodu na čaj, dělá omáčku ze šlehačky ve spreji, zkrátka a obecně každý, kdo kdy provedl jakýkoliv kuchyňský fail.

(Třeba taková já sice vodu na čaj nespálila ani nedělala omáčku výše uvedeným způsobem, ale zato mi většinou málo naskočí piškot a ruce si nespálím vždycky jen náhodou.)

A jak je vidno, terminologie se dá přenášet, takže jsem kuchařinka a ne truhlařinka i v případě šípů.

Trpaslicon po prvočíslé

Prvočísla jsou skvělá věc… Tenhle Trpaslicon byl můj sedmý, druhý, ze kterého píšu nějaký report, a první, kdy onen report bude k něčemu vznešenějšímu než věc narvatelná do úkolu do školy před dávnými časy.

Ale od začátku. Už od loňského Trpasliconu mi bylo jasné, že nemohu porušit svou tradici, tudíž prostě pojedu i na ten letošní. Sbalila jsem tedy svých pět švestek a vydala se do dálné Prahe doprovázena svým milým, svou nebeskou a jejím milým. Takové věci, jako že jsem přišla na nástupiště asi minutu před příjezdem vlaku, jsou nepodstatné. Zásadní je, že jsme dojeli, nezabloudili (kupodivu, antoš pamatovat si cestu na místo, kde jste byli už šestkrát předtím je TAK mejnstrímové) a pokojně se ubytovali v místnosti, kterážto byla – co pamatuju – spací. Pochopitelně jsme byli poté, co jsme si našli skvělá místa, vyhozeni kvůli whovianské místnosti. Po tomto sabotérském kousku objevivším se během hraní Sabotéra jsme se se zmíněnou společností a nezmíněnou Hedvikou vydali na zahájení s tradičně skvělou scénkou a pak dokonce ulovili slušná místa v tělocvičně. Posíleni tímto úspěchem jsme se navrátili do herny, kde poslední Trpcony překvapivě trávím většinu času, a mohli se vrhnout na hraní Bezva finty (nebo se mu taky vyhnout, to mi přišlo jako lepší nápad…). V herně jsme hlavně čekali na soutěž v Malém rybáři, kde jsem myslím celkem úspěšně obhájila svůj loňský úspěch, čili jsem opět slavně skončila na třetím místě. Takže si říkám, že když ze mne nebude korektor ani učitelka, budu se aspoň moci zkusit prosadit jako profesionální sportovkyně, malá rybářka… V relaxační soutěži mne takový úspěch nečekal, ale vždycky jsem měla nejasné tušení, že nejsem šva a že relaxování taky není mou silnou stránkou, takže jsem mohla pokojně přát svým ctěným přátelům obsazení všech tří výherních posic. (Ano, ráda se chlubím cizím peřím, ale škubání bažantů do toho radši zatahovat nebudu…)

Mám takový nejasný pocit, že po relaxační soutěži jsme pokračovali v deskovkách a můj ubohý mozek byl nucen naučit se Zeměplochu. Figurky však byly velké a barevné, pročež jsem se nakonec i probudila natolik, abych dokázala číst text kartiček, takže jsme hru dohráli a dokonce se mi i líbila (což rozhodně nemá nic společného s tou náhodnou výhrou, ani v nejmenším, fakt vůbec).

V mezičase jsem doprovázela naše kuřáky zas… ehm, takže jsem se i vyvětrala a mohla pokojně výt nad mnohými prohřešky proti typografii, soudnosti a zdravému rozumu, které Kopretinaňák spáchal a vesele vystavoval vedle vchodu.

V noci jsem se navzdory kakofonii chrápajících dokázala i vyspat, takže jsem se probudila do ošklivého rána v nekřesťansky brzkou hodinu, antoš lidi mají po ránu nepochopitelnou leč nutkavou potřebu povídat si. Nahlas. Pak se mi poprvé stalo, že jsem musela čekat na neexistující sprchu, takže ráno bylo poněkud pošmourné, ale teplá voda a snídaně z průměrné manky udělají skoro i člověka schopného komunikace, takže jsme mohli – překvapivě – jít hrát deskovky. Má mentální kapacita byla protentokrát zahlcena Munchkinem, což sice není a priori špatná hra, ale její pravidla jsou po ránu poněkud dlouhá. Avšak přežili jsme. Část z naší společnosti se po dvou a půl hodinách hraní jediné hry jediné hry přesunula do tělocvičny čekat na Kantůrka, zatímco jiný kousek společnosti šel poznávat ovoce. Zde zabodovala pro změnu má nebeská (ehm, co jsem to říkala o cizích úspěších).

Kantůrek mluvil jak je pro něj typické zajímavě a zábavně. A má plusové body za poukázání na „být rád za“, kterýžto patvar používá příliš mnoho lidí. Mohl to sice zvýraznit víc, protože ani věčné omlacování o hlavu v tomto případě většinou nepomáhá, ale aspoň něco. Prodloužení besedy jsem jen vítala, v první polovině jsem se sice možná bavila víc, ale i tak ta druhá rozhodně stála za to.

Po Kantůrkovi se dokonce naše sedmičlenná společnost dokázala sejít a dohodnout se, že se půjdeme najíst, takže jsme nepadli hlady a narazili na nejhorší-co-jsme-kdy-potkali servírku. Člověk stále poznává nové věci... Z hospody jsme se postupně vytrousili, abychom se sešli v herně poté, co někteří z nás sledovali masky a jiní (jako třeba já) jen při sezení ve spací tělocvičně zahlédli asi pět jedenáctých doktorů, což je celkem úctyhodné číslo. Pročež ťuk ťuk ťuk ťuk. Po pár hrách Sabotéra jsme se s mým drahým rozhodli pro separaci, pročež jsme zbytku naší společnosti donesli Bang! a posléze se dostali do hlubokomyslné filosofické debaty o hudbě a kvadrilionu dalších nepodstatných věcí. 

Ráno nedělní bylo stejně hnusné jako to sobotní, takže jsme se rozhodli zpříjemnit si ho kafem. A jak orgové vždycky prosí o zpětnou vazbu, o stupeň méně špatné kafe by byl rozhodně dobrý nápad. I tak jsme si nad ním a po něm dokázali skvěle pokecat, takže nás aspoň sdružilo do příjemné asisnídaňové debaty. (Víte, jak blbě by se lezlo do tramvaje s křídly?) Po ní jsme rovnou mohli vyrazit na zakončení, na oběd a na vlak. (Zajímalo by mne, kdo vymyslel a namontoval do ECček sedadla, na kterých může sedět pohodlně tak maximálně pětileté dítě…) 

A ještě odbočka k tomu kafi, díky němu jsem zjistila, že má tendence k psaní si po brýlích zanechává v lidech jistou stopu. A taky co jsem na  nich na některém z minulých Trpasliconů (ne však na tom loňském) měla napsáno. Pročež bagr.

I když asi určitě zním celkově dost negativisticky, con jsem si – jak je mým dobrým zvykem – užila. Jediné, čeho lituji je, že jsem neviděla plačící anděly v celé jejich kráse, protože podle fotek vypadali fakt epicky. Nějak jsem je minula, takže jsem naživo viděla jen andělské polotovary.

S Trpasliconem na věčné časy a nikdy jinak.

Myslím, že z mého mozku by byla dobrá pomazánka

V mém životě se neděje nic zajímavého, psychických zhroucení mám poskrovnu - třeba předevčírem, kdy jsem zjistila, že číst v noci kolem úplňku cokoliv zavánějícího beatniky nebo dekadencí, opravdu není dobrý nápad. Tak jsem ze skoro současných sanfranciských básníků přesedlala na Fifty shades a hned se má schopnost myslet scvrkla na polovinu. Pak se mi v noci zdálo, že jsem těhotná, což bylo lehce děsivé. Ale v noci na dnešek se mi zdálo něco ještě horšího - o tom, že je můj nejneoblíbenější vyučující z gymplu (a vůbec) závislý na alkoholu. A z nějakého záhadného důvodu mi ho v tom snu bylo líto a neřekla jsem mu, jaký neuvěřitelný debil je, což byl ve snu můj původní záměr. Dál se tam vyskytlo cosi se skládáním kalhot, tak jsem usoudila, že bych si mohla zas dát načas pauzu od žehlení...

Ale konec eklektických blábolů. Dneska jsem zjistila zajímavou věc. Šroubováky jsou hrozně nebezpečná věc. Poklidně jsem si dnes přešoupala nábytek v pokoji (koberec kupodivu i s mým přístupem ke stěhování věcí z místa na místo drží už asi takových dobrých 11 let) a když jsem večer uklízela, aby všechny ty věci, které se tu stále objevují nebyly tolik na očích, padlo mi oko na starý nefunkční šicí stroj. Kdysi jsem pojala nápad jej demontovat. A dnes... jsem svůj záměr posunula o slušnou hromádku šroubů dál.

Opravdu bych neměla být ponechána sama se šroubováky. Jeden jsem trochu zdecimovala, nechť odpočívá v pokoji, dokud ho neuklidím.

A výsledek mého konání...

Některé kousky bohužel rozmontovat nešly... takže tohle zbylo.

A ano, ty fotky, jsou nekvalitní, nepovedený a rozhodně nedodržují to divný pravidlo s obdélníkama... ale tak nějak je mi to jedno. smajlík!

Daly jsme si Guinness, bylo to Irsko

Braniboři v Čechách, Turci na Moravě, Maďaři na Slovensku, manka v Irsku, neboli přehled všech mých kafí za poslední dny… 

Přepis mých autentických zápisků s pár insignifikantními neautentickými úpravami. 

Pro ty, co nechtějí číst dlouhé žvásty nebo nerozumí dlouhým větám: 

Foukalo, pršelo a bylo to krásné. Najít v Dublinu vyhovující hospodu není tak snadné, jak by člověk předpokládal. Letadlo nespadlo.

Den dvacátý šestý, příjezd

Dne dvacátého pátého jsem plánovala sbalit si věci a jít brzo spát. Můj plán fungoval krásně až do chvíle, kdy jsem začala hledat "kabelku", anu jsem před lety nechala k obecnému užití, neb jsem si ušila vak, který však nemá správné rozměry do letadla (ne, že by to někdo kontroloval…). I hledala jsem onu tašku, kterou jsem doma průběžně vídala. Když byla taška hromadným matčiným úsilím konečně nalezena, vyčištěna a vysušena, zjistila jsem, že ji sestra dokázala zdevastovat k nepoužití… tak jsem šla spát pozdě.

Na den D jsem dokázala ráno vstát, dovypravit se, uhnat bratra, aby mne dovezl na vlak, usnout ve vlaku, začít umírat na bolest očí, sejít se s Am a s ní a pod jejím moudrým vedením trefit na letiště, projít všemi kontrolami, nastoupit do letadla, neumřít v letadle, v Dublinu čekat 45 minut na autobus, který nás měl dovézt k hostelu a nejel, nastoupit do autobusu dublinské hromadné dopravy č. 41, vystoupit na správné zastávce (byla to konečná), najít hostel, zapsat se na výlet do Kil-cosi, najít svůj pokoj, ubytovat se, jít se projít městem, nenechat se odfouknout, trefit zpátky, umýt se, s očima třeštícíma bolestí začít psát a napsat sviňsky dlouhou větu. 

Mimo jiné jsem také dnes zjistila, že mé boty jsou evidentně moc kovové (na letišti pištěly) a že angličtina Samuela Becketta je na mne docela složitá. A PLIN podle Am znamená Počítačová lingvistika - integrovaní nerdi...

Jo a jsem divná, při cestě letadlem jsem se nejlíp cítila při turbulencích.

Den dvacátý sedmý

Poté, co jsem předchozí noci nemohla usnout a dneska se vzbudila pár minut před budíkem, vstala jsem a neučesaná jsem se spolu s učesanou Am vydala na snídani v ceně ubytování. Toasty s pomerančovou marmeládou jsou dle mého neskromného názoru lahodné, takže jich (při představě následného celodenního hladovění) za vlast padlo mnoho. Po hrnku kafe a hrnku čaje jsem byla připravena jít vstříc Dublinu. Navštívily jsme Trinity College, turistické centrum a obchod se suvenýry, což nám krásně vyplnilo čas až do setkání s Kitty, která nás měla provést městem jakožto jeho obyvatelka. S ní jsme navštívily Národní muzeum, tamní kavárnu, prohlédly si další prakotel suvenýrů a spatřivše po opuštění budovy odporně deštivé a větrné počasí, vlezly jsme do obchodního centra, kde jsme nenašly svetr s norským vzorem a daly si další kafe (které bylo ve skutečnosti čokoláda s marshmallow) a skončila jsem s dvěma punčocháči a ultimátně skvělým oduševnělým svetrem, který se mému milému téměř určitě nebude líbit. Pak jsme se rozhodly (jen s Am, Kitty nás už opustila) pro hurá akci, že ve svých nových svetrech pojedeme hned po příletu do ČR na jablonecký silvestr. Má čtečka však není zrovna ideální zařízení pro práci s internety, proto jsme se po dvou hrncích čaje rozhodly, že se na to asi vybodneme a radši toho jednatřicátého pojedeme domů za svými počítači. Tak jsem zvědava, jak to nakonec dopadne...

Po dobrodružství s internety jsme se vydaly na další procházku po večerním Dublinu, tentokrát s epickým cílem dát si Guinness. Po pohledu na ceny jsme si ve Sparu koupily po lahvi zázvorového piva a vypily jej pozorujíce řeku a bádajíce, jak moc je tu ilegální pít na veřejnosti… zatím jsme to nezjistily. (Nakonec jsme seznaly, že celostátní zákaz není a je to jak kde.)

Pak jsme se prošly dál kolem řeky, zjistily, kam že to teda v pondělí jedeme na výlet a že trefíme do svého hostelu téměř bez problémů… vrátily jsme se tedy na pokoj, kde medituju, jestli budu mít kašel či nikoliv. Doufám, že ne, obávám se, že jo. Uvidím zítra, snad to půjde.

Sbohem, milý deníčku, jdu číst Becketta, když i trošku tuším, co se tam děje… a doufám, že teplá voda nepřestala téci. (Než jsme přijely, netekla totiž teplá voda - a kdyby ji neopravili, museli bychom za sprchou přes požární schodiště a okno, což sice zní dobrodružně, ale sprchu mám radši po ruce.)

Den dvacátý osmý, Skerries

Včerejší večer jsem chtěla ukončit četbou Becketta, když ho v tichém prostředí občas i chápu. Když pak jistá vzdychající dáma najednou vstala a - aniž by cokoliv řekla - zhasla, ocitla jsem se poněkud v šoku. Zavřela jsem tedy knihu a meditovala o kvadrilionu blbostí, například proč se celý barák třese, když kolem něj něco projede, zejména vlak... 

Po snídani jsme strávily příjemnou půlhodinu čekáním, načež jsme se šťastně shledaly s Kitty, našly vlakové nádraží a vydaly se do Skerries, na pobřeží. Vlaky jsou tu pěkné, turnikety nás nesežraly a <OT> zase jsem se pozastavovala nad dublinskými tramvajemi - mají trolej uprostřed vozu, takže při prvním pohledu to vypadá, že nemají žádnou </OT>.

U moře jsme neviděly pářící se tuleně (ani žádné jiné), pěkně jsme se prošly, stihly kafe, najíst se a pak jsme vyrazily směrem k hradu. Po delší cestě do kopce jsme usoudily, že tudy cesta nevede, chvíli bloudily, našly cestu k hradu (cca 55° od silnice, po které jsme šly původně), usoudily, že tam už nepůjdeme, úspěšně dorazily na nádraží tak akorát, abychom stihly vlak zpátky. Cestou nevykolejil, takže jsme se s lehce bolavýma nožičkama vrátily do hostelu, kde jsem zjistila, že má kniha je nečitelná jak za hluku cizího rozhovoru, tak při poslechu Flyleaf. Naštěstí TA milá paní už odjela, čili je tu světlo a ticho a já si jdu číst před svou sprchou…

A pár universálních poznatků: počasí v Dublinu nepřeje kloboukům, často, rádo a hodně tu fouká. Do toho často prší a deští, což by zas klobouk vyžadovalo… naštěstí je celkem teplo. Na prosinec.

Dále, tohle budou asi první Vánoce po delší době, kde se vskutku nebudu muset obávat, že bych přibrala. Cukroví jsem si do baťůžku nebrala a jídlo v těch západních Evropách je drahé. Navíc většinu doby zde trávím chozením.

Silvestrovská hurá akce nejspíš nedopadne. Kitty se tvářila, že by mohla někomu napsat, jestli by nás nevzal z Prahy, ale anžto naše milé letadlo bude mít beztak zpoždění, stejně z toho asi nic nebude. 

Mimochodem, můj ctěný krk se tváří stejně jako včera a evidentně mne hodlá napínat, zda umře či ne.

Den dvacátý devátý

Začínám mít pocit těžké sklerosy, neb si stále vzpomínám na věci, co jsem si zapomněla zapsat. Za včerejšek jsou to kulturní odkazy na Tolkiena. Konečně jsem vyřešila svou dětskou otázku, proč má sakra Bilbo kliku uprostřed dveří - ono je to v Irsku evidentně normální. Další věcí jsou slepé ulice, na irských cedulích zvané cul de sac, dno pytle.

Další náhodná událost, včera večer jsme si s Am povídaly a z tohoto nevinného rozhovoru se nakonec stala debata o posmrtném životě, sebevraždách a depresích. A dalších veselostech.

Ráno jsme se vydaly do Penneys, zdejšího levného řetězce s oblečením. Bylo asi 9.30, otvíralo se až v 10.30, tak jsme se prošly v okolí O'Connel street, abychom zjistily, že jsou tu tři Penneys na cca půlkilometru. Nic jsme si nekoupily a sešly se s Kitty, která měla zpoždění pouze 6 minut. Vydaly jsme se podél řeky Liffey (ať se to čte jakkoliv), došly až k přístavu, podebatovaly si o literatuře (opravdu nikdo kromě mne nečetl dobrovolně francouzskou literaturu jako Červený a černý nebo Paní Bovaryová?), obešly kus města, vyrazily do knihkupectví/antikvariátu, kde jsem si nekoupila spoustu knížek a koupila Selected poems od Blakea a posléze jsme se stavily - překvapivě - na kafe (a mohu s klidným srdcem sdělit, že chilli cheese burger, co jsem měla, vůbec nebyl chilli).

Už za šera jsme se vydaly na cestu kolem katedrál, kterou jsme plánovaly zakončit v hospodě u Guinnessu. Poté, co jsme po asi hodině chození kolem hospod došly k jedné potenciálně vyhovující, opustily jsme její okolí aniž bychom do ní vlezly a cestou domů jsem si koupila troje nadkolenky (načež jsem usoudila, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet). 

Pak jsme chvíli rozkládaly nad čajem, zazpívala jsem kousek Kaťuši, řidič autobusu nám sdělil, že výlet do Kilkenny, je skvělý a tak.

Teplá voda stále teče.

Doufám, že si zítra v Kilnenny dáme tamní pivo. Bez Guinnessu se třeba obejdu, to je tenhleten mejnstrím, ale irské pivo chtít. (Radujte se, uzdravila jsem se ze své takřka měsíční skoroabstinence, zase mám možná chuť na pivo.)

Můj krčíček stále není v tragickém stavu, ale začínám decentně pokašlávat, juchů...

Stále doufám, že naše letadlo nebude mít příliš velké zpoždění, abych stihla svůj poslední vlak. V Praze bychom měli být 14.55 a onen vlak jede 18.00. A asi se nechci k nikomu vloupávat na Silvestra…

Právě jsem si při pohledu na svého bratrova Becketta uvědomila, že jsem místo statesman přečetla testament. Ideální stav pro vnímání angličtiny…

Den třicátý, Kilkenny

Autobus nám neujel. Chytili jsme si JJe na recepci a následovaly jej. Zavedl nás do temných hlubin autobusu, seděly jsme hezky vepředu, viděly na cestu předním sklem a tak… řidič, zmiňovaný JJ, nejdřív komentoval cestu a pak začal mluvit o své rodině a všem možném, byl značně řečný. 

Cestou jsme se zastavili v Glendalough, kde byl krásný hřbitov, několik polozřícených staveb pravděpodobně církevních a kulatá věž (úkryt před nájezdy Vikingů, kdysi o tom byla nějaká zmínka v jakési knížce, co jsem četla, tipuju Tremayna nebo Petersovou). A taky dvě jezera, u jednoho jsme byly a udělala jsem si ostnatým drátem díru do ruky, čímž jsem zvýšila svou šanci na úmrtí návštěvou Irska. Po tomto hodinovém rozchodu jsme se všichni šťastně shledali v autobuse (herr řidič se na počítání cestujících vyzbrojil mým kloboukem) a vydali se hlouběji a dáleji do hor, vstříc Brownhillskému dolmenu. (Všichni si šutříky fotili z víceméně jednoho místa, já si je obešla a fascinoval mne rybníček pod nimi.) Cestou od dolmenu zpět k autobusu mi úplně náhodný člověk sdělil "I like your hat.", což mne překvapivě potěšilo a utvrdilo v přesvědčení, že jsem skvělá a dokonalá. (Ehm.)

Další zastávkou bylo samotné Kilkenny. Těšila jsem se na pivo, fakt že jo. Stanovily jsme si plán: najíme se, napijeme a pak projdeme město. Prošly jsme celé centrum města (krom hradu), načež jsme zapadly do kavárny, kterou jsme potkaly jako úplně první (takže nám to chození zabralo asi hodinu…) a, mimochodem, Chocolate biscuitt cake byl velmi lahodný a velmi čokoládový. Shodnuvše se na tom, že pivo už teda nestihnem a že si zajdem v Dublinu na ten Guinness, vydaly jsme se k hradu. Am udělala pár fotek a zamířily jsme do parku, odkud jsme byly následně vypískány, neb se park zavíral a hlídač všechny vyháněl.

Pak jsme jen počkaly na autobus, dojely do Dublinu (cestou nám JJ chvíli zpíval), nakoupily suvenýry pro své blízké, zašly si do hostelu uvařit čaj a jím posíleny vydaly se do Penneys, kde jsme si chtěly koupit šaty, neb irský výběr lepší českého (prý, já o tom nemám přehled). Měla jsem vytipovány čtvery šaty, když tu se ozvalo, že za 15 minut se zavírá (což byla podlá zákeřnost, anžto normálně tam v pondělí zavírají až v deset), takže jsem stejně bezšatá jako dřív.

Následně jsme se vydaly najít si hospodu. Nevěřila jsem (ani po včerejšku), že to může být takový problém. Vzdaly jsme naši pouť a zamířily zpátky domů. Šly jsme však jinou cestou než obvykle, podél řeky [lifi] a najednou… hospoda. A bylo v ní místo! Takže poté, co jsem se vzdala vší naděje, daly jsme si pivo. Klidně přiznám, že mi Guinness nepřišel až tak skvělý, ale za tu námahu to stálo. Komunikaci s číšnicemi jsem zvládla stejně bez problému jako být v celé hospodě jasně nejmladší. Překvapilo mne, že jsem nebyla tázána na I.D., asi nevypadám tak mladě jako na fotce, kde prý vypadám na 14.

Teď už ležím v posteli, mám i sbaleno a nejasný pocit, že zítra v 5.45 se mi zoufale nebude chtít vstávat. A že můj kašlíček bude už jen horší, že ty zkoušky 6. a 8. nedám, že mi asi chybí můj milý a nakonec, že naše letadlo bude mít určitě zpoždění kvůli atmosférickým podmínkám poněkud nepříznivým a ujede mi vlak. Krom toho slynu nejasným pocitem vlastní debility, když jsem si všimla, že krom díry od ostnatýho drátu mám na ruce druhou, u které nemám tušení, jak vznikla. (Čekám, jestli dostanu otravu krve… ale jestli jo, tak bude kchůl, bude irská… a vůbec, co by mne zabíjel škrábanec, když mne tu nic nepřejelo, a to jsme chodily na červenou jako domorodci…)

Den třicátý první psaný dne prvního

Problém vstát jsem měla, spala jsem jako nemluvně až do 6.15, kdy mne vzbudila Am. Letadlo nemělo zpoždění a bohužel (bohudík?) nespadlo. Jeden Ir v něm strašně chrápal, ale moje mp3 ho většinou zvládla přehlušit.

Vlak mi ujel, teda, ten v 16.00, ale můj velký bratr mi našel jeden, co jel do Kolína a pak pro mne (po půlhodině čekání na utěšeně vypadajícím kolínském nádraží) dokonce přijel, za což mu patří velký dík (bych mu možná i mohla říct…). Silvestr jsem strávila s knihou a slečnou bratrovou-Usámovou. 

... přežila jsem.

V příští pětiletce více zázvorek!

Znáte to, krásný nový rok, klidně i zítřek, ale na Nový rok budete mít beztak, všichni mí neexistující čtenáři, kocovinu, já se vám budu smát a možná začnu dělat něco užitečného, třeba přepíšu své zápisky o válce gal... ehm, návštěvě Irska. Nebo bych se mohla začít učit.

Rok 2013 byl rokem úspěšným. Aspoň občas... hlavní negativum, ani při jedné z mých dvou cest (tam a zpět) nespadlo letadlo. Ale k těm pěkným věcem, poprvé v zahraničí bez příbuzenstva či pedagogického dozoru (možná se jednou aspoň částečně zbavím fobie z cizích míst), první červená políčka v ISu, zjištění, že tu sebevraždu asi fakt nespáchám, ale noční procházky o desítkách kilometrů jsou fajn... Taky jsem zjistila, že asi dokážu číst v angličtině. Jo, a má matka je na nejlepší cestě mne považovat za skutečného magora.

K těm normálním věcem, asi jsem radá, že jsem se neuchlastala, vzhledem k tomu, jak vypadal jarní semestr... a v tomhle roce to asi nezvládnu, jsem na to moc chudá.

Závěrem bych chtěla sdělit, že tohle je skvělý Silvestr, nechci urazit (asi) nikoho z těch, s kým jsem strávila 4 Silvestry předchozí, ale Neilu Gaimanovi se prostě konkuruje skoro stejně špatně, jako horký vaně. A zázvorkám.

Ze života filosofova

Můj život plyne v samých hrách a radovánkách, test tuhle, test tamhle a za rohem číhá pár úkolů. K tomu se přidají depresivní sklony a nechuť k učení a na další červená políčka v ISu už se čeká jen jako na potvrzení pitomosti.
Každopádně má to i své světlé stránky, člověk začne prokrastinujíc koukat na pátou řadu Burn Notice a dokonce se dostane i k šití. A psaní mailů vyučujícím. Pominu e-maily "Vážená paní doktorko/magistro, jsem úplně blbá", ty jsou nezáživné.
Nemohu však nezmínit svou konversaci s vyučující mého milovaného předmětu KOČCE. Nefunguje mi program (čti Jsem líná stáhnout novou versi Javy). Vyčkávám, co mi počítačově značně negramotná vyučující odpoví. Čekala jsem leccos, leč její odpověď mi vskutku vyrazila dech. Prý musím - tomu byste nikdy nevěřili - extrahovat zipový soubor.


Btw před chvílí jsem zjistila, že mám v ISu nové zelené políčko, z kodifikace. Asi to s tou blbostí nebude tak žhavý - aneb achjo, nemá se nač vymlouvat :D