pondělí 30. května 2016

Pět klíšťat, jeden srost chorošů a veselá nálada

S chlapcem jsme byli o víkendu u našich a když už jsme tam byli, dotáhla jsem ho i do své milované rodné vsi. (Že jsem se technicky vzato narodila v Pardubicích je věc jiná.) Ukázala jsem chlapci náš dům a s potěšením seznala, že můj pokoj stále ještě nění vymalován. Tohle všechno na těch zdech pořád je. A pořád mne nenavštívili pánové se svěrací kazajkou...

Po prohlídce mého bývalého domova jsme si prošli oblíbenou procházku s několika zacházkami, postupně jsem ze sebe pomocí jodisolu poshazovala zhruba pět klíšťat, a vůbec jsem si užívala život v přírodě, co mi jinak chybí. Protože to není ta moje příroda, kam můžu bosá rovnou z baráku, a do lesa to mám sotva pár metrů. Poplácala jsem se ve vodě, našla srost chorošů s fakt divnou barvou a zjistila, že bylo pokáceno mnoho stromů, rozježděno mnoho cest, a taky, že byla zasypána mezera mezi dvěma kameny, kde jsem strávila mnoho hodin svého dětství. Takže můj život už nikdy nebude jako dřív.

Psychochoroš. Foceno z rybníka, voda byla fajn, ale byl v ní žabinec. Nebýval.
Nebyla bych to já, kdyby se mi nepodařilo menší faux paux. Po návštěvě, kdy jsem stihla probrat své plány na rpg a kamarádčiny plány na sestřinu rozlučku, jsme byli s chlapcem na obědě, kde jsem nepoznala děvu z rodné vsi, se kterou jsem se před asi patnácti lety celkem kamarádila. Takže byl můj život naplněn, protože bez drobných společenských škobrtání bych nemohla být sama sebou, a to by mne přece mrzelo. 

Když jsme se vraceli do Brna, měl náš vlak dvouhodinové zpoždění a mne pokračovalo bolet v krku, takže jsem měla skvělou výmluvu, proč se nemohu učit na zkoušku. Vlastně ji mám i celej dnešek. Furt mám půlhodiny na to, abych se přehlásila na další termín. Jsem regulérně nervózní, že dostanu blbou známku. A že nebudu mít dobrej prospěch, a proto nebudu mít ani prospěchový stipendium, ani červenej diplom. Trochu mě to děsí. Docela dlouho se mi dařilo mít školu na lehátku, ale zároveň se jí dostatečně věnovat. Teď mi chybí to mít ji na lehátku. Že bych se jí až tak věnovala se říct nedá. Jsem líná. A pořád mám pocit, že nejsem dost dobrá, takže se mohu zvesela plácat ve svých lehkých existenciálních krizích. Tolik, že jsem si dneska vzala Lexaurin, co mi dala maminka před rokem, ať si ho vezmu, až budu (zas) na dně. Ubránila jsem se mu, ale byl u mne doteď. Mohu doporučit, asi vážně uklidňuje. Jen počád nevím, kdo se za mne naučí na tu zkoušku...


Žádné komentáře:

Okomentovat