středa 4. května 2016

Výplod svérázné mysli

Občas mě přepadá takovej ten pocit, že můj život nemá smysl. Zatím se mi nepodařilo vysledovat nějakou rozumnou souvislost mezi pocitem marnosti a realitou. Je pravda, že většinou se buduje postupně na základech nestíhání a nezvládání... ale. Je to trochu moc. Jít si poklidně ze školy a najednou zjistit, že mám nutkání odírat si ruce o zídky plotů je poněkud zvláštní. Myslím zvláštní i na mne.

V poslední době zaznamenávám různý tendence k destigmatizaci duševních chorob. Má na to asi vliv i moje maniodepresivní sestřenka přes koleno, která je ještě o dost větší attention whore než já. Tyhle věci jsou nicméně super, protože lidi stigmatizujou, co můžou (anžto jsou hloupí, ale to už jsem si dneska vyjasňovala se spolužáky v knižním klubu). A taky mám díky tomu všemu pocit, že já, zanedlouho rok na antidepresivech, jsem vlastně naprosto normální. Jakože ne tak, že bych si připadala, že někam zapadám, ale že mi přijde, že jsem v pohodě. Že moje problémy jsou vlastně malý, takřka neexistující. Možná to má jistou spojitost s tím, že už je to přece jenom docela chvíle, co jsem se naposledy vážně chtěla zabít...

Tak či onak, jakkoliv si uvědomuju, že mám vlastně super život, čas od času na mne padne větší či menší zádumčivost a bádám nad smyslem života. Přemýšlení je skvělá věc, jenže občas docházím k nepěkným věcem. Protože marnost nad marnost, všechno je marnost. Jsem kolečko v soukolí, ale ne to, co krásně zapadá, ale to, který je celý pokřivený a funguje dost selektivně. Svět je neuvěřitelně obrovský místo, který nemám šanci pochopit. Nejsem dost schopná, abych dokázala něco ovlivnit. Když často nevím, co se sebou, jak bych měla vědět, co se světem. Jak mě může vůbec napadnout, že lidi obecně spoustu věcí mrvěj, když já sama mám co dělat, abych se srovnala sama se sebou.

Nechci se (už nějakou tu chvíli) aktivně zabít, protože pud sebezáchovy se mne drží, jak může, a krom toho mi to nepřijde jako až tak dobrej nápad. Jenže prostě nebýt, to by bylo krásný. (Možná jsem to Do ticha neměla pouštět ve smyčce, začíná mi z toho lehce hrabat...) Tuhle jsem četla jakýsi článek, že mladiství ve Středočeském kraji se čím dál tím častěji pokouší o sobevraždu. Ne, že bych se jim zásadně divila, já, oáza optimismu, o sebevraždě (i když ne vážně) přemýšlela poprvý v nějakejch devíti letech. Jen občas nevím, jestli jsem normální, jestli jsou moje reakce na vnější podněty fakt bizarně přehnaný, jak velký jsem blázen, nebo naopak.

(Když jsem si tuhle říkala, že jsem dlouho nepsala na blog, poněkud jsem nečekala, že ze sebe vybliju něco takovýhohle. Jsem moc já. Ale jinak normální a duševně zdravá, děkuji za optání.)

2 komentáře:

  1. Však to že vše je marnost je osvobozující. Proč se něčím trápit když je to vlastně stejně marné. A co na tom že člověk přesně nezapadá do soukolí, naopak je to dobře, lidé nemají být části stroje ale samostatně fungující jednotky, které reagují na okolní jednotky. A právě ty okolní jednotky ovlivňují. A to je ta obrana před strachem z nemožnosti nic ovlivnit a pochopit svět. Pochopíš své okolí a stejně tak ho ovlivníš. O zbytek se už postará náhoda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, jenže když přijmeš koncept, že všechno je marnonst, jakej má potom smysl žít? Ad nezapadání, jak to podáváš ty má něco do sebe, jenže má myšlenka spočívala spíš v tom, že jsem prostě úplně mimo. S reakcema na okolí, co jsou taky úplně mimo.

      Podstatné pro mě je, že to není celoživotní názor, jen okamžiky, kdy nad tím přemýšlím. Pravda, okamžiky časté, ne však (zcela) nezvladatelné.

      Vymazat